Caldicot

Moře je dnes od hradu vzdáleno 1,5 km, ve středověku bylo ale mnohem blíž. Hrad byl ve své nejstarší podobě typu Motte & Bailey (motta s předhradím). Uměle navršený hradní kopec (motta) zaujal severozápadní část dispozice. Oválné předhradí se rozkládalo východně a jižně od motty. Dnešní kamenný hrad s velkou pravděpodobností kopíruje původní obvod nejstaršího dřevěného hradu. Motty s předhradím se stavěly po roce 1066, po normanském záboru Anglie a jižního Walesu. Jejich výstavba pokračovala do 1. pol. 12. stol. Motta na Caldicotu je i dnes stále obehnaná okružním příkopem. Nejspíše v 1. pol. 13. stol. byl na vrcholu motty postaven válcový donjon (obytná a obranná věž) s pečlivě kladeným kvádrovým zdivem. Zvláštností je že tento donjon je zapuštěn hluboko do nitra motty. Motta tak mohla být při stavbě donjonu rozebrána a znovu navršena proti němu. Na západní straně vystupuje z donjonu půlkruhová věžice. Ta je z velké části plná, vypadá ale jako schodišťová věž. Mohla sloužit jako návnada pro nepřítele, aby se marně snažil prostřílet na schodiště. Vstupní portál donjonu je na jeho východní straně (naproti předhradí) nad skarpem, asi 2 m nad vrcholem motty. Na levé straně průchodu začíná schodiště v síle zdi, které vede do přízemí. To sloužilo nejspíše jako skladiště. Má jediné vysoko položené štěrbinové okno a latrínu. Přímo v základech vystupující půlkruhové věžice je valeně klenutá temná místnost, snad vězení, přístupná jedině otvorem v klenbě. Ta má také latrínu v síle zdi s odpadovou šachtou, o kterou se dělí s latrínou nahoře v přízemí. Přítomnost latríny zvyšuje pravděpodobnost využití místnosti jako vězení. Dnes není jasné, jak a jestli vůbec se odpadová šachta vyprazdňovala, je totiž v nitru motty. Odpad mohl jednoduše zůstat ležet na dně šachty podobně jako tomu bylo ve věži na hradě Velešín (T. Durdík, Hrady na Malši, UNICORNIS Praha, 2008, str. 27). Vstupní místnost v prvním patře má krb a studnu v síle zdi donjonu. Šachta studny má vyústění ve výklenku okna a je hluboká přibližně 7 m. Na pravé straně vstupu do donjonu, naproti schodišti do přízemí, začíná točité schodiště, které vede do druhého patra a na ochoz. Místnost v druhém patře má také krb a původně měla i dřevěný prevét vystupující ven ze severního průčelí donjonu. Místnosti v donjonu jsou dnes vybaveny nábytkem. Na východní a jižní straně jsou k donjonu na spáru přistavěny oba konce obvodové hradby předhradí. Jižním směrem vede hradba k západní bráně, obdélné branské věži s půlkruhovým čelem z doby kolem poloviny 13. stol. Portál brány je dosud dobře zachovalý v jižní boční části půlkruhového čela. Výhodou tohoto řešení byla ochrana přístupového dřevěného mostu a brány samotné z přilehlé kurtiny (hradby mezi dvěma flankovacími věžemi). Most se před bránou lomil v pravém úhlu, nepřítel se tak nemohl proti bráně pořádně rozběhnout. Portál brány chránil hřeben, dřevěná vrata a podsebití. Brána nejspíše neměla padací most, závěrečná část dřevěné podlahy mostu ale mohla být v případě nebezpečí odstraněna sunutím po zemi do věže. Řešení této brány bylo nejspíše inspirováno podobnou starší bránou na hradě Pembroke. Shodou okolností je podobné řešení brány (ze 16. stol.) k vidění také na Považském hradě na Slovensku. Hradba pokračuje dál na jih k jihozápadní válcové flankovací věži. Ta je dnes nepřístupná. Ve 20. stol. byla přestavěna na byt a v tomto stavu je i dnes. Obvodová hradba se tu lomí k východu, kde navazuje na dvouvěžový branský dům (twin-towered gatehouse). Tato velkolepá brána do hradu je ze 14. stol. a nahradila starší západní bránu. Jde o velký obdélný palác s průjezdem ve střední části přízemí. Po obou stranách má čtvercové věže, ty ale nevystupují před čelo paláce a neposkytují tak flankování (boční ostřelování) brány. Spolu s palácem ale vystupují před hradbu a umožňují tak alespoň flankování hradby. Tento palác je pozdní velmi uvolněnou verzí starších dvouvěžových branských domů. V tomto případě šlo především o estetický efekt. Palác má velmi bohaté architektonické články, jeho dnešní interiér je ale do značné míry výsledkem rekonstrukce na konci 19. stol. Jeho nádvorní strana dnes obsahuje hrázděné zdivo, to v současnosti není na britských hradech moc k vidění. Josef Richard Cobb obnovil při rekonstrukci také kolébkový padací most brány. Dál na východ od branského domu stála podél hradby další palácová stavba. Ta s velkou pravděpodobností obsahovala velký sál v prvním patře. Dobové záznamy naznačují, že tento palác mohl být i s hradbou postaven v roce 1387, v době Tomáše Woodstocka. Kamenná ostění zachovalých pěti oken ale slohově odpovídají polovině 14. stol, tedy době Humphreye de Bohun. Palác mohl být jen lehké konstrukce z hrázděného zdiva, poněvadž kromě hradby s okny se z něj nic nezachovalo. V jihovýchodním nároží hradu, na východním konci zaniklého paláce, stojí jihovýchodní půlkruhová flankovací věž. V prvním patře byla obytná místnost s krbem. Jedna boční konzola krbu je dosud dobře zachovalá. Přízemí sloužilo jako skladiště. Architektonické články datují tuto věž do 2.pol. 13. stol. Na úrovni ochozu jsou patrné otvory pro uchycení dřevěného podsebití. Od jihovýchodní věže se hradba stáčí nejprve k severu a pak k severovýchodu. Úsek hradby u věže byl ale někdy v novověku zbourán. Mohlo k tomu dojít v době, kdy hrad sloužil jako ohrada pro dobytek. Průchod dobytka úzkým branským průjezdem by nebyl praktický. Průrva slouží jako vjezd i dnes. Na severu flankuje hradbu Woodstockova čtvercová věž s polygonálním severním čelem. Nechal ji postavit Tomáš Woodstock v letech 1385-1387. Tato věž je dnes jedinou přesně datovanou částí hradu. Zedník Robert Mason dostal za stavbu zaplaceno 54 liber. Věž byla obytná, místnosti ve všech třech patrech mají krby a latríny. Tomáš Woodstock podle všeho na stavbu dohlížel a jeden kámen ve vnějším portálu brány nese jeho jméno. Věž nahradila starší holubník. Brána v jejím přízemí sloužila jako výpadní. Od této věže vede hradba zpátky k válcovému donjonu a tím se obvod hradu uzavírá. Stejně jako u mnoha jiných hradů ve Walesu a v Anglii i zde předhradí plnilo roli jádra hradu pro nedostatek prostoru. Po všech stranách byl hrad chráněn dosud patrným příkopem. Místní hradní brožura uvádí, že příkop nebyl naplněný vodou, jeho dno bylo ale stejně jako okolí hradu velmi bažinaté..

Jeho potomci drželi Caldicot do 12. stol., kdy přešel sňatkem Margarety fitz Roger s Humphreyem III. de Bohun do rukou Bohunů. K založení hradu mohlo dojít již na konci 11. stol. nebo na začátku 12. stol. V té době mohla být navršena hradní motta (umělý hradní kopec), na které pak bylo postaveno dřevěné opevnění. Jindřich de Bohun (zemřel roku 1220) se postavil proti králi Janovi (1199-1216). Byl jedním z dvaceti pěti baronů, kteří dohlíželi na to, aby král respektoval podmínky Magna Carty. Další člen rodu, Humphrey VIII. (zemřel roku 1321), se oženil s Alžbětou, sedmou dcerou krále Eduarda I. Anglického. Jejich syn Humphrey IX. se nikdy neoženil a tak po jeho smrti panství přešlo na jeho synovce Humphreye X. V této době de Bohuni drželi tři hrabství, Hereford, Essex a Northampton. Když Humphrey X. zemřel v roce 1373, veškeré jeho závratné jmění přešlo na jeho dvě nezletilé dcery Alianore a Marii. Jejich opatrovníkem se stal král Eduard III. Ten pak svěřil jejich opatrovnictví svému nejmladšímu synu, princi Tomáši Woodstockovi. Není asi velkým překvapením, že Tomáš se oženil s Alianorou a Marii chtěl poslat do kláštera, aby si nemohla dělat nároky na svoji polovinu majetku. Tomášův bratr Jan z Gauntu měl ale jiné plány a za Tomášovy nepřítomnosti provdal Marii za svého syna Jindřicha Bolingbroka (pozdějšího krále Jindřicha IV. Anglického). Tím pak došlo k rozdělení majetku, Caldicot ale zůstal v rukou Tomáše a Alianory. Tomáš, nyní vévoda z Gloucesteru, zahájil jeho přestavbu. Vévoda nejprve podporoval svého synovce, krále Richarda II. Anglického, později se ale postavil proti němu. Král jej nechal zavraždit v roce 1397. Jindřich Bolingbroke (také Tomášův synovec) sesadil svého bratrance Richarda II. z trůnu v roce 1399 a stal se králem Jindřichem IV. Jeho žena Marie de Bohun (která měla skončit v klášteře) byla v té době již po smrti. Byla ale matkou krále Jindřicha V., pozdějšího majitele hradu. Správci královského Caldicotu se v 15. stol. stali Herberti, majitelé nedalekých hradů Raglan a Chepstow. Potomci Herbertů, rod Somersetů, jej pak měli v pronájmu během 16. stol. V té době hrad zpustl. Na začátku 17. stol. si místní lidé už ani nepamatovali, kdy a jak zpustl. V té době sloužil jako ohrada pro dobytek. V roce 1759 se stal nájemcem hradu a okolních pozemků průmyslník Capel Hanbury. Jeho rodina jej pak držela do roku 1830. V roce 1857 byl hrad prodán Karlu Lewisi ze St. Pierre. Ten jej prodal v roce 1885 Josefu Richardu Cobb. Josef zahájil rekonstrukci hradu a udělal z něj svou rezidenci. Jeho syn Geoffrey Wheatley Cobb se svou ženou Annou v práci pokračovali. Dnešní podoba hradu je výsledkem jejich společné práce. Po 2. světové válce měli Cobbové na hradě nájemníky, mladé manželské páry, které bydlely ve třech hradních věžích upravených na byty a v části branského domu. Cobbům hrad patřil do roku 1963, kdy jej prodali za 12000 liber místnímu městskému úřadu. Dnes je tak hrad ve správě hrabství Monmouthshire. Nájemníci se z něj odstěhovali někdy po roce 1963..