Čabraď

Podle nejnovějších poznatků – objev zaniklého hradu v blízkosti hradu Čabraď, zvaného „Pustý hrad“; zejména ve spojení se zmínkou z r. 1342, uvádějící dva Litavské hrady (z toho jeden zpustlý); lze předběžně původní hrad Litava ztotožnit se zaniklým Pustým hradem. Mladší hrad Litava, později nazývaný Čabraď, by tak vznikl někdy na začátku 14. století, po demolici staršího hradu, drženého násilně Matúšem Čákem Trenčianským. Dle polohy nového hradu lze usoudit, že byl založen jako nové centrum dominia rodu Pekri, jemuž byl kvůli zradě r. 1342 majetek zkonfiskován. Do konce 14. století se majitelé hradu často střídali. O hrad zřejmě nikdo z nich příliš nedbal, a tak byl roku 1415 označený jako pustý. V polovině 15. století hrad obsadilo vojsko Jana Jiskry z Brandýsa, které si také poblíž vybudovalo opevněný tábor. Hrad byl však vojskem krále Matyáše brzy dobyt zpět, a poté byl obnoven. Od té doby je v písemnostech uváděn jako Čabraď. Roku 1476, kdy se o hrad dělili členové rodu Horváthů, se popisuje, že měl hrad mimo podsklepené věže (s reprezentační komnatou a komorami), hradeb a bašty také studnu, hradní faru, pekárnu, sýpku a další hospodářské objekty. Za ostřihomského arcibiskupa Tomáše Bakóciho byl hrad po r. 1511 rozšířen a lépe opevněn (na jedné z bašt zachován nápis s letopočtem 1520). Zřejmě tehdy byla ve věži zřízena kaple. Kapli zdobily ornamentální malby, viditelné ještě na počátku 20. století, a její okna měla pozdně gotická ostění. Za Bakóciho dědice, kterým byl Petr Pálffy, hrad násilně obsadil Melichar Balassa. Při dobývání hradu zpět císařským vojskem byl hrad těžce poškozen. Petr Pálffy však nechal hrad (r. 1556) opravit a postavit opevnění dolního předhradí, jak připomíná nápis s letopočtem nad vnější hradní bránou. V tomto období tureckého ohrožení význam hradu opět vzrostl. Na hradě proto byla královská vojenská posádka. Opevnění hradu bylo v očekávání možného útoku Turků opět modernizováno, a to Pálffyho zeťem Janem Krušičem. Modernizace opevnění byla provedena v letech 1572 – 1574 za účasti italského stavitele Natalia Angeliniho, pod dohledem Bernarda Magna. Po dokončení úprav hradnímu jádru nadále dominovala obytná věž, ukončená otevřenou terasou. Na plošině přilehlé polygonální bašty stála těžká děla. První předhradí chránila hradba s menšími baštami, zde byla přistavěna mohutná průchozí budova nad branou. Horní podlaží budovy tvořila další střelecká terasa, krytá valbovou střechou. Také opevnění vnějšího předhradí bylo vybaveno baštami, jižní nároží u hlavní brány zpevňoval moderní hrotitý bastion. Turci na hrad opravdu několikrát neúspěšně zaútočili. Přes vynaložené úsilí byl hrad však stále zranitelný z okolních návrší, a tak bylo podle doporučení vojenské rady od dalšího opevňování r. 1577 upuštěno. Když rod Pálffy koncem 16. století vymřel po meči, stal se novým pánem hradu palatin Štěpán Illésházy, který si vzal vdovu po J. Krušičovi. R. 1619 po jeho smrti daroval král hrad kapitánovi novozámecké pevnosti Petrovi Kohárymu, za jehož následovníků byl hrad barokně dobudován. Hrad byl totiž několikrát napaden a poškozen povstalci. Naposledy byl obsazen povstalci Františka II. Rákócziho (protihabsburské uherské povstání v l. 1703 – 1711), kteří byli poraženi až r. 1709. Koháryové stavebně upravili starší obytné budovy a dostavěli nové, také ozdobili cibulovými střechami hlavní věž a baštu v předhradí. Poslední z rodu, kdo na hradě sídlil, byl Štěpán Koháry. Po jeho smrti r. 1731 se dědicové přestěhovali na pohodlnější zámek ve Sv. Antolu a hrad byl užíván jen jako letní sídlo. Málo potřebný a na údržbu náročný hrad dal nakonec r. 1812 František Koháry zapálit. Hrad byl poté ponechán chátrání. Hrad je v současnosti v péči občanského sdružení Rondel, které od roku 1997 usiluje o jeho záchranu..