Berwick

Obvodová hradba hradu uzavírala zhruba čtyřboký lichoběžný prostor. Flankovalo ji minimálně sedm věží či bašt. Hrad měl obvodovou zástavbu bez hlavního donjonu. V letech 1844-1850 jej přetnula železniční trať, zbyly proto jen některé jeho západní a východní části. Na východní straně stál v prostoru dnešní staniční budovy dvouvěžový branský dům (twin-towered gatehouse). V jeho čele stály dvě půlkruhové věže, které mezi sebou svíraly portál brány. Před bránou byla přírodní rokle, která dělila hrad od města. Z města k ní vedl přes rokli kamenný most. V současnosti je rokle zasypaná a v jejím prostoru je příjezdová silnice staniční budovy. Na této straně tratě je dnes k vidění jedině jihovýchodní roh hradu s pozůstatky nárožní polygonální věže, zvané Kastelánova věž (Constable Tower). Lépe dochovalá je západní strana hradu, kde dosud stojí dlouhý úsek obvodové hradby s půlkruhovou flankovací baštou West Gun Tower ze 16. stol. U západní hradby stál velký sál, jeho pozůstatky byly ale při stavbě tratě odstraněny. Od západního nároží hradu klesá dolů k řece hradba, kterou nechal v roce 1296 postavit anglický král Eduard I. Pod hradem byl totiž na řece přístav, ze kterého bylo možno hrad zásobovat. Hradba původně pokračovala do řeky, aby přístav chránila. Z přístavu vedla cesta k vodní bráně v západním rohu opevnění. Král Eduard I. uplatňoval strategii zásobování svých hradů po vodě všude, kde to bylo možné. Jeho invazní hrady ve Walesu měly vlastní námořní nebo říční přístavy, například Harlech, Beaumaris, Caernarfon a Conwy. Ke hradům Beaumaris a Rhuddlan byl z moře prohlouben vodní kanál pro lodě. Vlastní přístav měl na Temži také Londýnský Tower. Na moři a na významných řekách měl totiž anglický král vojenskou převahu..

Skotský král si dělal nároky na sporná teritoria v Northumbrii (sever Anglie). V letech 1173-1174 bojoval anglický král Jindřich II. (1154-1189) proti svým třem synům. Skotský král Vilém I. Lev (1165-1214) využil situace, přidal se na stranu vzpurných princů a vtrhl do Northumbrie. Byl ale zajat v bitvě u Alnwicku (1174), převezen do Normandie a předveden před anglického krále na hradě Falaise. Tam byl donucen podepsat potupné příměří, kterým předal některé skotské hrady a v podstatě také svou moc do rukou Angličanů. Kromě hraničního Berwicku byly na seznamu také významné skotské hrady Edinburgh a Stirling. Smlouva byla pro Skoty velmi ponižující. Teprve nový anglický král Richard I. Lví Srdce (1189-1199) ji v roce 1189 výměnou za značnou finanční částku zrušil. Od roku 1290 bylo Skotsko bez následníka trůnu. Skotové se proto obrátili na anglického krále Eduarda I. (1272-1307) s žádostí, aby určil nástupce. Eduard I. zvolil Jana Balliola, svou volbu zveřejnil právě ve velkém sále hradu Berwick. Hranice mezi oběma královstvími se postupně ustálila na řece Tweed. O strategicky významné ústí řeky se ale obě království dlouho dělila velmi nepěkným způsobem. Anglický král Eduard I. dobyl hrad v březnu 1296. Tím ale jeho ambice nekončily, chtěl totiž vojensky opanovat celé Skotsko. Jím dosazený skotský král Jan Balliol totiž neposlouchal. Svým počínáním uvrhl Eduard obě království do dlouhé války, která se pak táhla až do 15. stol. Po vyhrané bitvě u Dunbaru (1296) přijímal Eduard I. na hradě Berwicku přísahy věrnosti od poražené skotské šlechty. V roce 1297 dobylo město skotské vojsko pod vedením Viléma Wallace. Hrad se jim ale dobýt nepodařilo. V následujícím roce se proto museli stáhnout. V dubnu 1318 dobyl hrad a město skotský král Robert Bruce (1306-1329). Eduard II. Anglický (1307-1327) se jej pokusil dobýt zpět. V podkopání hradeb mu ale zabránil flanderský pirát John Crabbe, najatý skotským králem k obraně hradu. John vynalezl důmyslné podsebití, kterým bylo možno ničit vchody do tunelů. Angličané později piráta polapili, takže jim musel v roce 1333 pomoci při úspěšném dobývání hradu a města. Skotové hrad nakrátko drželi v letech 1355 a 1377. Znovu jej drželi v období 1461-1482. Spory o Berwick pokračovaly i v 16. stol. V době vlády Alžběty I. Anglické (1558-1603) postavili Angličané kolem města moderní bastionové opevnění. Hrad byl stranou nového opevnění a stal se nepotřebným. V roce 1590 se zřítila jedna válcová věž. Hrad poté sloužil jako zdroj stavebního materiálu. Největší rána přišla v letech 1844-1850, kdy byla přímo na hrad nasměrována nová železniční trať. Ve vnitřním prostoru hradu byla postavena železniční stanice..