Pochybností není, že císař i komora o řádnou správu svých panství péči měli a v té přííčině nejlepší vůli ukazovali. Za dob císaře Matyáše vydán v té příčině (r. 1616) předpis Pavlovi Sieglerovskému z Gettensdorfu. Co se dotýče spravování zámku jemu svěřeného, měl jej ovšem na každý čas před všelijakými škodami věrně a bedlivě opatrovati a zvláště na to pilný pozor míti, aby se ohněm ani deštěm na žádném stavení škoda nestala, pokoje pak v témž zámku aby všecjny vždy jakž náleží „od všelijakých neřádů“ očištěny byly. U svědomitého hejtmana přirozené bylo, že zámek v jistou hodinu otvíral a zase zavírati dal, a i to nařizoval, aby klíče ve dne i v noci vždy v jistém místě uloženy a tak opatřeny byly, aby v čas rychlé potřeby hned nalezeny býti mohly, což se nejlépe stalo, jestliže v jeho nebo v moci purkrabě zůstávaly. Neméně i na to měl hleděti hejtman, aby ta čeládka, která pro lepší opatření zámku nahoře líhala, vždy časně a ještě před zavíráním zámku nahoru se najíti dala a za nižádnou příčinou aby dole bez dovolení přes noc zůstávala. Mimo tuto čeládku aneb lidi, které císař a komora v kommissích aneb v jiných potřebách na týž zámek vypravovali, hejtman žádného jiného, lidi přespolní jakéhožkoli stavu, kteří v potřebách svých vlastních přijížděli, na zámku přes noc ponechati nesměl, ovšem pak ani on ani jiní jich služebníci a přátelé jich také veselí svatební, křtiny a všelijaké hodování a panketování bez císařského aneb komory České k tomu dovolení strojiti nesměli. Nové stavení stavěti, stará zjinačiti buďto v zámku nebo v jiných hospodářstvích, na kteréž by veliký náklad jíti měl, nebylo hejtmanu o jeho újmě a bez dotazování komory dovoleno, než bylo-li kdy větších nákladů zapotřebí, obyčejně to hejtmané na komoru vznášeli. Ale správky na střechách a díla menší, nač veliký náklad nešel a kteréž průtahu žádného netrpěly, hejtman každého času pro uvarování dalších škod spravovati dával.
Že měl hejtman poddané přidržovati k tomu, aby šlechetný, poctivý a křesťanský život vedouce, mezi sebou svorni a všickni živností svých pilni byli, že měl čeládku dělnou pěkně, povolně a přívětivě spravovati a k ní začasté osobně dohlédati, není nic zvláštního, neb to se tehda na každém hodném hejtmanovi žádalo. Rovněž bylo povinností jeho, jestliže lidé na dni uložené na zámek přicházeli a tu spravedlnosti hledali, aby je volně a vlídně vyslyšel bez poct a darův a je podlé náležitosti a potřeby jich porovnal. Hodný hejtman dovedl zlé pře v zárodku dusiti a lidem, kteří by skrze marné soudy o své statky byli přicházeli, jmění zachoval. Péče o blahobyt poddaných byla tehda mnohem větší, nežli je nyní, poněvadž by se nyní říkalo poručníkování tomu, proč tehda měli jiné slovo, totiž péče otcovská. Vždyť to byl i prospěch vrchnosti, aby se poddaným dobře vedlo, poněvadž platy jejich bývaly předním důchodem na panství. Z té příčiny uloženo bylo hejtmanu zdejšímu, aby ke zlým a nedbanlivým hospodářům, kteří by více v krčmách leželi nežli pole opatrovali neb pilnější karet byli nežli živnůstek svých, pilně a často dohlédal, je přísnými slovy napomínal, a kdyby neposlechli, vězením trestal. Před tím bývalo hospodářství pro špatný dohled chatrné; ze zkušeností tudy nabytých poznalo se potom, co hejtmané neb úředníci ke škodě vrchnosti dělali. Kupovali si na panství dvory, na nichž hospodařili přibírajíce panské neb pasouce na panském k tomu a tak užitky na větším díle si přivlastňovali. Někteří měli handle s poddanými, jiní měli prodeje obilí, omastku, dříví, ryb, koní, opět jiní vyměňovali svůj dobytek za panský, ovšem tak, že z toho neměli škody. I uznáno za dobré ty a takové věci hejtmanům a služebníkům zapověděti, zejména i to zakázati, aby si dlužili z důchodu a pálené k své ruce na zámku a panství dávati páliti. To byly myšlénky, které na papír uvedli dva mužové tehdejšího věku a známí páni Vilém Slavata z Chlumu a Bedřich z Talmberka. Ovšem že náleželo komoře myšlénky krásné, od obou pánů sepsané, vykonávati a k tomu přihlížeti, aby se jimi hejtmané skutečně spravovali. Ale následky absolutismu a omnipotence státní ukazovaly se brzo v tom, že nejvyšší úřady svedše všechnu moc na sebe nedovedly a prostředků neměly, aby vládu řádně vykonávaly, i nastala v druhé polovici 17. věku netečnosť taková u komory, že se musily díti věci hrozné, nežli zpozorovala, že má nástroj prabídný. V Točnickém pivováře býval starší sládek Vavřinec Kopřiva, který tu pracovav 20 let nemálo peněz sobě zachoval a nejsa ženat na konci roku 1664 bez všelijakého pořízení zemřel. Podlé zákonů tehdejších měla všecka jeho pozůstalosť jako odúmrť spadnouti na důchod Zbirožský. Vít Mates, mládek, který si se zemřelým strýčkoval, a pomocník jeho Jan Kašpárek vědouce, kde Kopřiva peníze své má, vyzdvihli je, o ně se rozdělili a z Točníka uprchli. Za nějaký čas byli někde dopadeni a na Zbiroh dodáni. Byvše vyslýcháni, zapírali a jen tolik se přiznali, že něco málo peněz našli, ale za ně pohřeb vystrojili. Tomu však nebylo tak, poněvadž pohřeb vypraven byl z důchodu panského, a zůstávalo na nich podezření, že si osvojili flaši cínovou, tolary a korunami naplněnou. Když byl Mates vězením po několik neděl trvajícím trochu umořen, přiznal se, kam peníze svoje schoval, že z nich 41 fl. 50 kr. dal Kašpárkovi a 74 fl. 10 kr. utratil. Tedy hledáno na tom místě a nalezeno 58 kusů dukátů malých, jeden portuglesr, 10 dukátů, 25 tolarů, všeho všudy v ceně 271 fl. 30 kr. Nicméně pořád pátráno, co vědí o oné flaši s tolary a korunami. Vít přiznal se, že ji vídal, ale že neví, kam se poděla. Kašpárek, ač tak dlouho seděl, že měl nohy od pout proleželé a žena na něj na chléb žebrati musila, přece se k ničemu jinému neznal, nežli že jiných peněz kromě již uvedených nenašli. Podlé praxe obyčejné měla se věc tato vyšetřiti právem útrpným a měl proto Kašpárek do Berouna dodán. Když se o tom dověděl Kašpárek, nabídl se, že nejhroznější přísahou stvrditi chce, že kromě Matesem nalezených již žádných penez nenalezl, též manželka jeho a otec její s velikým pláčem a sepjatýma vzhůru rukama pro Boha a pět ran Krysta Pána společně prosili, aby tak učiněno nebylo. Hejtman Gollides, který byl muž mysli spravedlivé, nechtěl, aby Kašpárek z pouhého domnění zkažen byl a u vězení o zdraví přišel, a ptal se komory (r. 1665, 30. dubna), jak se má zachovati. Očistiv se přísahou, byl Kašpárek propuštěn. Hejtman neměl býti jen pouhým nástrojem komory, ale nezřídka se stávalo, že si komora u hejtmanův ani řádné poslušenství zjednati nedovedla. Již nahoře vylíčeno bylo, jak se Kolenec vytáčel, když měl dostati vězně na Zbiroh. Ale tu přece bylo něco omluvy. Jinak bylo, když tu byl pověstný ničema de Bois. Tomu dána zpráva, že dovezen bude na Zbiroh do vězení Jan ze Štaufenberka skrze mušketýry, k čemuž odpovídal r. 1680 dne 7. října asi v ten smysl, že na Zbiroze takového žaláře, jako komora žádá, není, neb ačkoliv nedávno tu byl mladý hrabě Zriňský s dostatečným počtem vojska, že již s ním dosti starosti přetrpěl, ale nyní že nechce takovou zodpovědnosť a břemeno míti, aby se měl starati o takového vězně kromě svých starostí o hospodářství a při tom přímoří, které panuje na panství, které se skrze takové hosti snadno může rozšířiti a svým jedem svrchky, nábytky zámecké, počty a peníze důchodní nakaziti. Pro tohoto hejtmana jakoby zákonův a ustanovení nebylo; snaha, míti pohodlné, hojné a rozkošné živobytí, dusila v něm cit spravedlnosti. Pod titulem vlastního truňku a pro potřebu nemocných, též dobrých přátel, zarazili si hejtman a purkrabě veřejný šenk v zámku a tu chovajíce vlastní šenkýřku, každoročně mnoho franckého a českého vína svobodně vydávali a čepovali. Také manželka purkrabího Matyáše Sichrovského, který byl pravým karabáčníkem, pivo šenkovala a jídla strojila, a purkrabě sedláky schválně na zámku zdržoval, aby jedli a pili. Hejtmanová a purkrabová chovaly si v zámku 28 kusů dobytka kozího, kterýž, kdykoliv někdo z Prahy přijel, do kůlny pod zámkem ležící zavřely, napotom však po odjezdu jeho do zámku vzaly. Od těch koz nejen dvory, schody a pokoje v zámku zhanobeny, ale ony i mlází okolo zámku, kdež se zvěř zdržovati měla, pohryzaly a okousaly a sousedům Zbirožským na zahradách a štěpnicích veliké škody činily. Mnohé obce přidržoval purkrabě k tomu, aby jemu dobytek vyživovaly : ve Lhotě, Lištném a u Kláštera, kde dobré pastvy byly, musili mu jalový dobytek zdarma vychovávati, ve vsi Syrém zarazil si u rychtáře dvorec, kdež sobě 20-24 kusů dojných krav a jalového přes léto choval. V městečku Zbiroze chovával sobě před tím také u pekaře zámeckého 6-8 krav, a když obec Zbirožská proti tomu reptala, ujal se jejích porostlin a občin, dříví v nich posekal a na zámek voziti dal. Rozumí se, že dobytek také z panského živil a vůbec, co hejtman a purkrabě potřebovali, to si buď z panského vzali nebo to na lidech vydřeli. Vůbec byla správa taková, že čtoucímu o tom vlasy na hlavě vyvstávají. Svědkové očití píší o tom takto : „Tohoto panství Zbirovského pana hejtmana Samuele Ignaciusa de Bois řízení a správa jest až posavad nad míru ničemná a těm trojím panstvím velice škodliva, anobrž i jemu samému k největšímu posměchu a k potupné pomluvě, nebo předně dokonce žádnému hospodářství nerozumí, za druhé také nic nejmenšího se neujímá, tím méněji za celý rok kterého z oficírů nebo koho jiného se zeptá, co se při hospodářství zvláště letního času děje neb dělati bude, a jestliže v roce kam jede, tedy neví, zdali tu co jakého nařízení potřebuje. Při hospodářských řízeních také nikdy nebývá, jen sám purkrabě všecko řídí, spravuje a dělá podlé vůle a libosti své, co a jak chce. Když pak poddaní ve svých potřebách a důležitostech k němu přicházejí, před sebe jich nepouští, tak že ubozí po několikadenním obstoupení beze všeho vyřízení domů jíti musí.“ Při tom nejen zanedbáno, ale s důchody nesvědomitě mrháno a vše jen směřovalo k zisku obou pánů. Když obilí poddaným v čase neúrody půjčováno bylo, odměřeny vždy polovice obilí předního a polovice zadního na rovnou míru, ale dlužníci nuceni byli vrchovatou měrou, co jen držeti mohlo, a pěkným obilím spláceti, ano i při tom obilí, jestliže si je vydlužili pro domácí potřebu nebo na vojáky, po 2 kr. sprašného z každého korce dávati musili. V čas orání, rozsévání, vláčení, svážení obilí s polí, strhování a česání chmele, trhání konopě, přehazování obilí, vožení ryb a p. prací měl býti dáván lidu chléb; toho však purkrabě dal sotva třetí díl a ten ještě jako z popela pečený, všechen černý a shnilý, který psi žráti nechtěli, strava pak dělníků letních nad míru špatná a ničemná byla. Přes to však v počtech uváděl summy, jako by chléb a stavu nejlepší lidem dával. Také lovení rybníků s velikým hodováním velmi nepořádně se dálo a ryby netoliko štědře se rozdávaly, ale k tomu ještě při každém lovení po jednom, dvou i několika centnýřech za útratu na rybníce vzešlou z příjmu se vypouštělo. V podzimku r. 1687 loven rybník klášterský, slove Heřman; za samé víno zaplaceno 8 fl., tak že celý lov za to nestál. Když se fišmistr jednou domlouval, aby se štiky nevybíraly, že je pro pány do Prahy míti musí, odpověděl mu purkrabě : ale jak, jsme my také páni ! Ze všeho, nač jen člověk při hospodářství může pomysliti, chtěl míti zisk. při takovém hanebném hospodářství není divu, že nehleděno nejen k potřebám lidu poddaného, ano pokládán tento jen za zdroj k obohacení. Soudy o stavení sirotků sice se každoročně držívaly, ale s velikou obtížností poddaných. Mohly se vyřizovati dříve, ale purkrabě je naschvál prodlužoval, aby se tím více vypilo a protrávilo, poněvadž manželka jeho pivo šenkovala a jídlo strojila. Sedláci přinášejíce na zámek veruňky čili peníze k zaplacení gruntů, peníze utrratili a propili a pak veruňků nemohli platiti; složil-li veruňk dříve, neměl čím platiti za to, co projedl a propil, a tutíž napotom buď kabát v zástavě zanechal anebo ve vězení zůstávati musil, byť poslední kus dobytka odprodati měl. Při robotních a jiných rozdílných řízeních purkrabě proto, aby se z něho hodně propilo, lidi od rána do večera zdržovával a začasté teprve při svíčce říditi začínal, tak že trvalo řízení až přes půlnoc a lidé truňkem obtížení zapomněli na řízení, že daleko domů jíti mají a tak své věci zameškávali. Pokud purkrabové co po kterém řízení od masa anebo co sedláci nedojedli, zbylo, tedy aby to časně zpeněžiti mohla a nic se nezmařilo, umýšlel si purkrabě rozličné příčiny k povolání rychtářů, konšelův a jiných lidí poddaných na zámek a tu je zdržoval, až všecko snědli. A jakžkoliv purkrabová při soudech, téhodních řízeních a obeslání lidí, neméně při vychování hraběte Zriňského, Štaufenberkův a vojákův strážných nemálo chleba zpeněžila, přece purkrabě za ten celý čas, co byl purkrabím a obročním, odnikud obilí přivážeti nedával, z čehož patrně vyplývalo, že chléb z panských sýpek pocházel. Hejtmanovi bylo sprosté, aby mluvil s poddanými. Nevyslechl jich a pokud se kterému poštěstilo, že skrz někoho svůj spor jemu odeslal aneb ústně žádosť vzkázal, toliko ho zase ledajakým odkázáním odbyl aneb to na purkrabího skládal, kterýžto tudy na vysokomyslnosti své jsa pozdvižen, ve všem, jak se mu líbilo a vidělo pokračovati, zvůli měl a proto poddaným skoupě a to ještě takové vyslyšení dával, že místo přívětivého vyslyšení a potěšitelného odbytí toliko samého sápání se na ně a šelem, zrádcův, klukův, rebelantův a jinými hanebnými jmény nazývaní docházeli, při čemž dokládal : Já vás tak srovnati chci, abyste sobě všichni rovni byli a žádný nic neměl ! Výpověď tato, u císařského úředníka málo slýchaná a myšlénkám jak dvoru tak i komory se příčící, nebyla jen na prázdno řečena, nýbrž jednání purkrabího veškeré svědčilo o tom, že stav sedlský na panství, základ a podstatu jeho, utýrati a zničiti chce. Při orání ukládal poddaným beze všeho rozdílu, jestli měli málo neb mnoho potahu aneb dobrý aneb slabý, jistý počet záhonů k dennímu zorání a tu, když ten sedlák, který silnější a čerstvější potah měl, svůj uložený díl dříve zoral nežli druhý sedlák s mdlejším a špatnějším potahem, přece ten první se silnějším potahem dotud orati musil, dokud druhý s mdlejším také svého díla nevyhotovil. Tím způsobem hubil možné sedláky tak, že bezelstně ve zkázu přicházeli, jakož pak se našlo roku 1672, že bylo 178 usedlých potažníkův a počet ten jím roku 1690 na 86 přiveden, tak že jich k dalšímu jeho zklažení ještě 92 pozůstávalo. K tomuto hubení přispívalo nemálo nespravedlivé forování, neb ukládal jim, kolik for za den učiniti a jak mnoho čeho neb jakou tíž naložiti mají, tak že musili dobytek udříti. Robot nevykazoval v těch místech, kde které vesnici nejblíže bylo, než co nejdále, tak že poddaným třebas někdy na tři, čtyři i pět mil semotam jeti přicházelo, tak že skrze takové svévolné trmácení dobytka čas daremně se mařil a sedlák na své živnosti hynul. Takto jim i proti vší sparvedlnosti robot přidělával, neb co sedlák na blízce za jeden den udělati mohl, tuto nejméně dva dni k tomu potřeboval. V čas nemocí, smrtí a jiných příběhův, jakož i když kdo jakou přípřež dávati měl aneb když v jednom témdni dva neb více svátků se přihodilo, robot jimsrážeti nechtěl. V čas letní brával je purkrabě ku svému hospodářství do Žebráka a Berouna, též musili sekati trávy na okrajích rybníků, kterou hejtman a purkrabě ke svým hospodářstvím sváželi. S lidem se zacházelo jako s dobytkem, zvláště s těmi, kteří měli pěší robotu. Jestliže se někdo zvedl, chtě sobě po dlouhém shýbání trochu záda napraviti neb na stranu poodejíti, dal jej karabáčem bíti, až se po zemi válel. Jestliže kdo co nejmenšího zavinil, ihned na zámek předvolán aneb skrze rychtáře přiveden a holomkovi poručeno, aby jej karabáčem bil; tu ten vezma ubohého s úsměšky k němu říkával : Dávno-li jsi se zpovídal, pověz a zpovídej se, neb umříti musíš. A tu nelítostně je mlátívali, až padli a některý ani nestal. Vácslavu Martinu Ježkovi ze Sebečic dali 34 ran a jedno žebro přerazili, a když žena jeho do Prahy na žalobu se chystala, vzkázali jí ze zámku, pokudž žalovati půjde, že tou měrou také skarabáčována bude. Janu Jíchovi nekřesťanským bitím ruku přerazili, podobně i jiní tak tlučeni, že po mnoho neděl s místa nemohli a leželi. Nemálo snášel Ondřej Zikmund Sýkora, mlynář pod Třebnuškou, kde říkají dosud u Zikmundů. Ten, poněvadž ukrutenství takové nechtěl otrocky snášeti, při každé příležitosti hněv jeho pocítil. Tak i za to, že jednou neopatřil drůbeže, co purkrabě chtěl, 50 ran dostal. Když koně jeho do sousedova pole vešli, dal jej purkrabě v čas žní po celý týden železy a kládou strestati (t. j. do želez a klády upoutati). Rychtáře Lištenského dal purkrabě jednoho dne na louce zbíti, na druhý den zase tam na něj přišel, chtě ho zbíti a řka : Jsem ti pánem a mohu ti hned, lehkomyslná šelmo, kulkou dáti. Mimo to sužoval poddané těžkým a dlouhým vězením, že ze špatných a malicherných příčin čtvrť i půl léta ve vězení zůstávali, své zameškávali a manželky s dítkami jich hlad a velikou nouzi snášeli. V čas vojenských tažení ani hejtman ani jeden z úředníků do vesnic k přichránění a zastání poddaných nepřijížděli, nýbrž ubozí sami s vojáky se bědovali a všelijaké nátisky a bití od nich snášeli. Přišel-li kdo z nich na zámek si postěžovat, za odpověď dostával : I dej jim, co chtějí, tedy budeš míti pokoj. A mušíš to opatřiti ! Při tom nedocházel ten lid u nikoho záštity a ochrany. Dokud byla před husitskými válkami rovnováha mezi panstvem a kněžstvem, byli mu kněží, ač jen z malé části ze stavu sedlského pocházeli, přirozenými ochránci, neboť i ti, kteří byli ze stavů zemanů, byli vyrostli mezi lidem, k němu je vázala stejná víra, stejná řeč a mnoho společného živobití. I potom, když ta rovnováha byla porušena, přece se lidu ještě špatně nevedlo, poněvadž páni mezi ním seděli a dobře tomu rozuměli, že dobré sedláků jest i jejich dobrým. Stávalo-li se někdy násilí, uděláno obyčejně cizímu poddanému nebo z nerozumu nebo z vášně. Náboženská nesnášenlivosť, která sem přišla ze Španěl, odstrkovala nemálo pána od poddaných, v nichž viděl buď kacíře nebo bludaře; z těch asi příčin také kněžstvo, když přišlo k jakési moci po r. 1623, poddaných tak se neujímalo, jak by mu bylo slušelo. Byla vina ta tím větší, že mělo kněžstvo, ačkoli bylo zapadlo v područí světské vlády, přece velikou moc nad svědomím svých věřících, ale jak již řečeno, kněžstvo namnoze poddaným nedůvěřovalo, neb v nich vidělo skryté kacíře, jiné pak osoby povolání světského nemohly ze sebe vypraviti myšlénku, že jsou rebelanti. Tak po letech ten lid pykal ještě za chyby těch, kteří byli zemi Českou do války veštvali. Zpytateli dějin jediné to činí potěšení, že hnusné nakládání s poddanými nebylo na všech panstvích komorních; neb není pochyby, že by komora, majíc přede vším prospěch císařův na mysli, o nápravu se byla postarala. A tak lze za to míti, že komora podřízeným svým důvěřovala a že se o hnusném hospodářství na Zbiroze dověděla, když již hrníček překypěl. Spravedlivému jest potěšením, že jest na světě pomsta, kteréž vinník málokdy unikne. Badatel jí kolikráte z písemností, které se v kusém počtu zachovaly, nepozná, ale zde náhodou se tolik dochovalo, že aspoň lze poznati, jaký přísný soud byl držen, třebas je konec všeho rouškou zapomenutí zastřen. Jest zásluhou Kryštofa Františka hraběte Vratislava z Mitrovic, presidenta komory České, že se dověděl o hospodářství na Zbiroze a o jeho nápravu hned se staral. Skrze dekret jeho (r. 1689, 3. května) nařízení byli Jan z Valderode a Jan Evančický, aby vše shlédli a zprávu o tom komoře podali. Poslové přijevše dne 4. července na Zbiroh bezpochyby na večer, nazejtří ráno hejtmanu a oficírům, potom po svolání rychtářům těmto a tak skrze ně i poddaným příčinu svého příjezdu oznámili. První bylo asi, že to v hejtmanovi a purkrabí hrklo a lidé poddaní sobě oddechli, jen šafáři přišli ze strachu do strachu a proto mlčeli. Poslům za nedlouho rozevíral se obraz neřádného a ničemného hospodářství, z něhož levně počítajíce poznali, že jen purkrabě za třinácte a půl léta důchod císařský o 11.886 fl. ošidil. Nedůstojná úředníka císařského živnosť hostinská asi zpozorována záhy, a poslové uvažujíce to, že bylo zapověděno šenky v zámcích zarážeti, ale i vrchnostenské užitky místo povinného zvelebování skrze neslušné vyhledávání postranních zisků ztenčovati, vypočetli, co by jen posudné bylo vyneslo, a navrhovali proto komoře, aby dal hejtman pokutu 200 fl. a purkrabě 100 fl. Při tom navrhovali, aby v hospodách dovoleno bylo i víno šenkovati, „což pivnímu šeňku překážeti nemůže, nebo jeden každý pocestný kavalír i jiní z pořádnějších lidí z ohledu dostání dobrého truňku mnohem raději v hospodě se stravovati neb noclehovati a při tom skrz chasu jich pivo lépeji než prve pito a odbeyváno bede.“ Strany koz, poněvadž se jimi mnoho zkazilo a zcuchalo a že se výpalky z vinopalny, které vlastně k pohodlí panského dobytka přináležely, přes celý rok k nápoji koz braly, zdálo se poslům, že ani nelze vypočítati tuto velikou škodu a újmu, ale navrhovali, aby byly hned odehnány a za ně 150 fl. pokuty odvedeno. K výslechu povoláni také faráři. Tito stěžovali si do poddaných, a poddaní zase do nich. Poslové stížnosti nenapsali, poněvadž to náleželo vyšetřovati arcibiskupovi; věc sama ovšem svědčí o tom, že i na tomto vždy katolickém panství nebylo krásné shody mezi duchovenstvem a lidem. Ostatně farářům měkce ustláno nebylo, poněvadž pro chudobu a ochuzení lidu desátků zúplna nedostávali.) Co se týče správy poddaných navrhováno skrze kommissaře, když poznali, jak měli býti jen příčinou k postranním ziskům, aby se budoucně soudy a všechna řízení pod nižádným vymyšleným způsobem neprotahovaly, nýbrž lidé co nejdříve odbýváni byli. Při výslechu jim podáno 162 spisů žalobných ze samého Zbirožského panství, 29 z Točníka, 20 z Kralodvorska. Z těch poznali, „jak jsou ti ubozí poddaní vespolek všichni a takměř jedním hlasem na purkrabího ukrutné sužování a fortelné s nimi zacházení a kterak je již o všecko připravil, žalostně naříkali, pro Boha a milosrdenství jeho svaté nás slzavě prosíce, by jeho jedenkráte sproštěni beyti mohli, neb že jim možno nejní dáleji s ním obstáti a, pokudž by vždy přece zůstati měl, že se mstíti a ještě hůřeji s nimi zacházeti, oni pak utíkati přinuceni budou.“ I považujíce poslové ničemnosť hejtmanovuu i purkrabovu a že skrze jich hospodářství císařský důchod okraden o 22 potažníků ke zkažení přišlo, a když by purkrabě dále ve službě zůstati měl a příkladně strestán nebyl, že by v urputné zlosti posilněn byl a lidem se mstil, jakož jim ještě v přítomnosti samých poslů několikráte přede všemi hroziti se osmělil, neméně že by jiní na panstvích služebníci netoliko na to spoléhali a podobných výstupků dopouštěti se chtěli, ale budoucně také žádný z nich na jakou kommissi nic nedbal, navrhovali, aby předně komoře dvorské ničemné a zlé hospodaření a kterak úředníkům všeliké svévolnosti prohlíží, předneseno bylo, ale mezi tím před jiným purkrabě ze služby propuštěn a jiná k tomu způsobilá osoba obrána byla. Kromě toho navrhovali, aby se hejtmanu poručilo na instrukci svou, na kterouž těžkou přísahu vykonal, lepší a pilnější pozor míti a podlé ní lidi poddané pořádně říditi a v jich potřebách a příležitostech je volně a vlídně, beze všech průtahů vyslýchati a odbývati. Že to tak asi dopadne, jak kommissaři navrhovali, cítil purkrabě také. Třebas hrozil lidem při výslechu, že se jim pomstí, byly to pouhé strašáky, aby nic ne něho nepovídali. Sám při výslechu ani jedné z vin nedovedl odvésti. Když se ho vyptávali na půjčené obilí, které si za rovnou vrchovatou měrou dal odpláceti, udával, že jen něco na mále půjčoval, což prý sobě jen na škartách zaznamenával, kteréž po zaplacení zrušil. Když se mu vytýkalo, že robotníkům špatný chléb dával, jiným se vymluviti nemohl, že proč sobě pro chléb nepřicházeli a tou černotou že mlynáři vinni jsou, nepovažuje, že robotníkům na jednu i dvě míle pro chléb choditi možno nebylo, nýbrž že jemu purkrabí příslušelo chléb předešlým způsobem tam, kde jaké roboty se vykonávaly, posílati a skrze rychtáře a šafáře nebo skrze koho kde zapotřebí bylo, rozdávati. I poněvadž se podlé své omluvy k tomu znal, že poddaní chleba nebrali, vyšlo patrně z toho, že mouka za ním zůstávala, podlé čehož mu nepřináleželo zúplna vydání v počtech pokládati. Když pak kommissaři pro lepší vyšetření toho chtěli viděti originální rejstříky, které s pekařem držel, dal za odpověď, že je všechny zničil, a tak poddaných stížnosť i nápodobně svou ziskuchtivosť tím více potvrzoval. Vykazoval ve vydání (r. 1676-1688) 1513 korců mouky režné a jestliže se třetina z toho odečetla, našlo se, že přece císařský důchod o 781 fl. 16 kr. okradl. Podobně účtoval za vydávání buchet a mouky pšeničné k zapravení polívek 312 korců pšeničné mouky, ale poněvadž lidé tvrdili, že buchty málokdy dostávali, našlo se, že dluhuje do důchodu 114 fl. 30 kr. Za dvě léta uváděl v rejstříku svém příjem koupeného šindele 177.500, ve vydání ke krytí střech při hospodářství 955.360, a přece nebylo nikde nového šindele na střechách, neb nejmladší střechy za nejméně dvanáctileté uznány. Z jiného vyšetřování vždy jen vycházelo na jevo, že císařský důchod mnohonásobně ztenčoval. Šlechetným kommissařům přísluší zásluha, že nejen neřádné vady odkryli, nýbrž i o to se starali, aby se ty hnusné věci neopakovaly. Proto učinili komoře několik návrhů. Sedláci měli se k vykonávání robot vedlé možnosti vždy do nejbližších míst nařizovati. Když kdo z poddaných vojákům přípřež dali, mělo býti přijato za robotu, jakož i když dva neb více svátků v témdni se přihodilo, měla se jimpolovice jich na robotě sraziti. Kromě toho i to dali : „Bude také zapotřebí milostivě naříditi, aby pan hejtman je poddaný s tak nekřesťanským bitím a dlouhým vězením nesužoval, nýbrž pokudž co kdo zaviní, tak, jakž instrukcí jeho o kommissí nařízené léta 1675 vyměřuje, s nimi pokračoval, s tím doložením, aby z těch, kteří od takového zbití chromí a nuzní učiněni jsou a jeden z nich dokonce umřel, odpovídati, neméně i z jaké příčiny purkrabímu všeliké fortele a jinou škodlivou zvůli ve všem prováděti povoloval, z toho se dostatečně zpraviti hleděl.“ Za svého pobytu na Zbiroze uslyšeli kommissaři, že Ondřej Sýkora, mlynář Podtřebnušský, na zlato a stříbro šachtu zarazil; i vvyjeli si tam a spatřili jeho začaté dílo, aby však se tu nějaké zlatá neb stříbrná ruda nalézti měla, velice pochybovali. Navrhovali, by se mu zatím povolilo, aby na svůj vlastní náklad hledal zlato, stříbro nebo jiné kovy, jak by chtěl, ale pokudž by co z požehnání božího skutečně vynašel, aby napotom to komoře České přednesl. Klamala Sýkoru žlutá slída ve zvětrajícím porfyru, který složen z ní a červenavého živce horu tu (Hora Matčina) skládá. Štola tan posud patrna, dílo nahoře zasypáno. U Zikmundů v mlýně nalezli před léty tuhový kotel, v němž Sýkora domnělé zlato přepouštěl. Odtud povstalo mezi lidem pořekadlo, že „co nedodá Příbram stříbra, dodá, ba i více dá zlata Matčina Hora.“Text: historie
18.10. 2022 - August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království Českého, kniha č. 6
|
Přihlášení |
