Zbiroh

ZBIROH HRAD - 1. Popis a dějiny.

Na rozhraní Podbrdska a Plzeňska jest krajina hornatá a mnohými černými lesy porostlá. Chlumy jsou za chlumy, za nimi vysoké hory, mezi tím lučná údolí a nivy orné, vše v tak krásných poměrech se střídajíce, že to oku mile lahodí. Této krajině vévodí hrad pyšně na hoře stojící, který, ač valnně změněn, přece ještě toho jména zasluhuje. Pod ním jest městečko Zbiroh, v němž bývalo před několika lety velmi živo, živno a veselo a zejména peněz dosti, rozkládajíc se na úpatí hradiště, ale tak, že nikde není dosti malé roviny. Zaujímajíc úpatí hory, které se lázem sklání, nese na sobě ráz obyčejný okresních městeček, totiž vedlé mnohých domků některý jednopatrový; celkem zachovává podobu svou, kterouž mívalo před lety, i s tím hřbitovem okolo kostela, pravý to opak hradu, v němž staré a nové neladně se střídá. Hrad Zbiroh stojí na dlouhém skalisku rudého kamene (jaspis) a na kopci, který na tři strany dosti strmě spadá a jen na západní straně širokým hřbetem se skalnatými výšinami souvisí. Z těch příčin zdělali zakladatelé na této straně hluboké příkopy a mohutné náspy, kteréž roku 1847 v zahrádky proměnili a za Strousberka rozmetali a jimi příkopy vyplnili, tak že nyní ledva někde prohlubeň nějakou spatřiti. Před lety chodívalo se do hradu přes venkovský příkop po mostě kamenném o dvou obloucích, postaveném r. 1688, jak číslo na jednom tesaném kameni v pravo vytesané svědčilo; nyní příkop i s mostem jest zasypán. Nad branou vídal se orel na znamení, že patřil Zbiroh dlouhá léta císařům a králům Českým. Roku 1849 chtěli na místě starodávné brány z brusu novou postaviti; když ji však bourali, tu skálopevné zdivo tak odporovalo, že ji ani prachem roztrhnouti nemohli. Když dostal Strousberk Zbiroh, dal tuto bránu zvenčí na způsob renesenční upraviti. Dlouhým průjezdem, v němž bývala po pravé straně vrátnice, vchází se do dvoru předhradí, které se rozsáhlostí svou skorem zadnímu hradu vyrovnávalo. Když totiž Zbiroh zakládán byl, prolámali uprostřed hradiště skálu, utvořivše příkop široký a hluboký, čímž způsobeno dotčené rozdělení hradu, kteréž dosud zůstalo, ač příkop r. 1849 zaházen, když jižní stranu znova stavěli.

Původně mělo předhradí kromě dvou bašt, z nichž jedna se ještě v pravo od brány nachází (i tu r. 1849 marně bourali), a věžovitého výstupku vedlé brány a vysokých hradeb jen stavení dřevěná ke hradbě přiléhající, ale později byli tu kamenní domové. Uprostřed předhradského dvora stával veliký, z kovu ulitý granátník, podivná to štafáže, a před ním byla na špalcích dvě děla. Granátník přišel později k vyhození a leží pod zámkem v křoví. Hned za tím byla zámecká kašna, držící 40 věder vody, do níž se pramenitá voda z údolí severně od zámku se nacházejícího po troubách tlačila. Nyní jest předhradský dvůr ozdobně upraven a uprostřed jest veliká nádržka. Dotčená bašta okrouhlá, na rohu předhradí stojící, mívala v přízemí malá okénka, za něž jsou nyní veliká moderní okna. Nahoru se vystupuje z průjezdu po schodech. Jest tu prostranná světnice sklenutá, jejíž zdi v oknech 4 lokte hrubosti mají. Dveřmi se přichází odtud do vedlejšího stavení od Strousberka v nově upraveného. Stavení nad branou obsahovalo světnice, řečené císařské. Roku 1628 připomínají se v této části palác nový se síní před ním a bašta okrouhlá, z též síně síň dolejší při zemi u schodů, síň v bráně zámecké, pokoj nad branou s komorou. Přebývání tu bylo pěkné, neb podlé urbáře r. 1652 vůkol okolo zámku byl háj neb rozdílné lesní stromoví, ve kterémž času letního od zpěvu rozličného ptactva člověk se obveselovati mohl, a poněvadž se králům v zadním hradě nelíbilo, vyzdvihli si tu nové pěkné stavení. Na levé straně dvora hned za branou bývala v 16. století kovárna a za ní také některé stavení. V urbáři r. 1652 dí se takto o této straně : Jdouce ke starému zámku po levé ruce jest kovárna panská, v kterémž kovář bydlení maje, ke dvoru a zámku od železných věcí dělá, začež se mu z důchodu roční služba 60 kop m. platí. Vedlé té kovárny bylo předešle stavení po levé ruce až k starému zámku, však od mnoha let za pánův z Lobkovic ten štok vypálen byl, nyní se tu při té kovárně sýpka a kůlna vystavěla. Kovárna odtud později odstraněna a zůstaly tu až do našeho století kolny a chlévy. Strousberk zřídil na tom místě letní zahradu. Na protější straně bývala za pánů Lobkovských nějaká hospodářská stavení, tuším obročnice a konice. Roku 1612 připomíná se tu „v placu dolejším pokoj, kde hejtman bydlí, a při tom dva sklepy.“ O této straně se dí r. 1652 : Proti té kůlně a tomu spáleništi jdouce do starého zámku po pravé ruce jest stavení nové, dole dvě marštale a vedlé nich pokoj s komorou, v němž hejtman bydlí, a nahoře pokoje, to vše za cís. Rudolfa pod kůrkami k obydlí JMC. vystavěné. Strousberk také toto oddělení přestavěl, udělav z něho letní tabulnici. Jak již řečeno, dělíval hrad od předhradí hluboký, ve skále vytesaný a kamennou zdí obložený příkop, přes nějž se chodívalo po zvoditém mostě. Když tento byl odstraněn, zdělán tu kamenný most, od něhož se chodilo po 18 schodech, poněvadž branka do hradu vedoucí výše stála nežli dvůr předhradí. Příkop tento byl za naší paměti překlenut a v něm lednice a sklepy udělány. Na severním konci příkopu přistavěno bylo ke zdi, která tu příkop zavírala, malé stavení. Býval tu prvotně mlýn (tuším samotížný). Roku 1652 dí se o tomto stavení : Před tím starým stavením proti mostu v starých příkopích jest vinopalna, v kteréž se k ruce vrchnosti z kalů po várkách pálené páliti dává a užitků z ní ročně přes 200 kop. m. i více vychází. Branka do hradu, ač na původním svém místě, ustoupila docela nové renesanční stavbě. Dříve postavena byla ve slohu 17. věku, obložena jsouc po způsobu tehdejším hrubým štukovím. Týž ráz prozrazují i pravidelná okna s římsami na stavení hradu, pokud hledí k příkopu a pokud zachován za té doby, když Strousberk celý hrad na rub obrátil. Dvůr hradu čili „horní plac“ o poschodí výše ležící než předhradí jest na všech stranách stavení zavřen. Způsoba jeho jest taková jako celého Zbiroha, t. j. středověké zbytky s rouchem svým skromným a starožitným takořka stydlivě se zakrývají za zbytky renesance a stavbami moderními, které provedl Strousberk, ovšem že tu není v celém hradě žádné harmonie, jakož i způsoba celého Zbiroha prokazuje, že tu hospodařil bohatý dobrodruh. Ze dvora vyniká strmá skalka s věží, asi 11 m. vysoká kamene jaspisu. Na západní straně jest kus skály velmi pěkně přibroušen. Bezpochyby tak učiněno na rozkaz umění milovného císaře Rudolfa II. Skála tato, aby byla pevným podkladem, již asi před 40 lety zdivem vyplněna. Veliká věž stojící na této skalce o samotě jest nejstarší památka hradu hned prvních dob jeho postavení. Pozbyvši již dávno svého upravení a vyzbrojení, kryta jest končitou bání, z níž vyniká vížka s lucernou a makovicí, nad níž jest císařský orel, a opatřena jest hodinami bicími. Výška její ode dvora až po střechu činí asi 23 m. Jako všechny staré věže neměla vchodu v přízemí, nýbrž ve výšce. Dříve se chodilo k ní ze střechy vedlejšího stavení po dřevěném můstku; i nyní jest vchod k ní ze stavení vedlé kaple po točitých schodech přístavku. Tento vchod Strousberk nově postavil. Branka do věže jest ještě v původním svém obložení. Pamětníci vypravují, že byla věž i dole dutá, t. j. měla vězení, kteréž později zaházeno. Roku 1526 připomíná se věž veliká, kde sázejí. Kromě kaplana, vrátného a hlídače nikdo v tomto zadním hradu nebydlí, toliko pro vrchnosť jsou pokoje vyhrazeny. Ve starých pamětech popisují se nám části jeho, ale nesnadno určiti, kde která byla. Roku 1526 byla tu dvě stavení. Ze starých dob zbyl dům menší či bývalý palác, v němž bývaly veliká světnice i čelední síň, světnice, světnička s komorou, pavlače, hostinice, táflovaná světnice a j. Druhý byl dům veliký nový, v němž byly světnice panenská, síň před ní, sklep panenský, sklípek, veliký sklep pod tou síní, komory táflované dvě nad panenskou světnicí a nad sklípkem malým a třetí pod světnicí a loch, kněžova světnička s komorou. Blízko brány nacházela se kuchyně. Po přestavění zámku za Rudolfa II. a r. 1628 objevují se nám části zadního hradu takto : Nad vrátnicí byl sklípek a při tom šnek, jímž se do pokojů nad branou chodilo, při tom byla světnice veliká kancelářní, kancelář písaře důchodního, pokoje hořejší nad kancelářem, komora nad kancelářem u příkopů. Následoval pokoj na pavlači, „v němž soldati, kteří vězně vartovali, zůstávali,“ sklep, veliký starý palác, světnice fraucimorská za ním, malý pokoj pod věží, kde někdy pán z Lobkovic býval, komora skrze zlatý pokoj, světnice u zlatých kamen, sklep před pokojem zlatý, pokoj nový a komora, kde pán z Lobkovic seděl, pokoj přes pavlač, kde hrabě z Gutšteina u vězení zůstával. Následují potom místnosti v přízemí, totiž sklep sirotčí v malém place pod věží, pokoj podlé toho sklepa a jiný vedlejší pokoj, kde Rucký seděl, sklep, v němž omastek se choval, tři sklípky atd. Některé z těchto místností najdou se zase v inventáři, kterýž sepsán byl r. 1722. Z něho jde na jevo, že byl starý palác nebo veliká síň v okolí kaple z jedné strany a z druhé strany světnice fraucimorská, starý palác že se nacházel zrovna proti věži okrouhlé. Kromě toho se tu připomínají světnice řečená u černého orla, kuchyně, veliký kancelář, sklepy, byt ponocného, kancelář purkrabího a jeho byt, byt n. forštmistrův, byt důchodního a rozmanité jiné světnice. za starých dob bývala při zadním hradu ještě jedna věž na severní straně nedaleko příkopu. Zbytky její spatřují se posud v jedné světnici kaplana zámeckého, kdež jest výklenek se zdmi velmi hrubými. Zrovna v tomto místě býval „malý pokoj pod věží, v němž pán z Lobkovic býval.“ V lidu a služebnictvu zámeckém udržela se posud pověsť o tomto nešťastném pánu a posud jmenuje chodbu sem vedoucí Lobkovskoou. Světnice dotčená nacházela se do r. 1831 v téže úpravě, kterou mívala za oněch dob, obsahujíc síň a úzký a nízký sklep. Zdi byly prý „zdobeny“ obrazem pána a kromě toho se tu nacházely i jiné malby. Dotčeného roku 1831 dal Voj. Čech, vrchní zdejší, památku tuto zbytečně a všetečně zrušiti a přeměniti. Až k r. 1840 bydlelo se v obou místnostech, ale poněvadž byla vedlejší kancelář právní malá a tmavá, přibrány k ní tyto místnosti po stržení příček, čímž získána veliká, světlá a prostranná světnice, ve které nyní kaplan obývá. Blízko okrouhlé věže nacházejí se dvéře ke kapli zámecké, nejznamenitější památce Zbiroha z minulosti. Kaple tato posvěcení Nanebevzetí Matky boží jest asi 16 kr. dlouhá a 9 kr. široká. Na stropě jejím mezi velikým oltářem a kruchtou jsou fresky představující p. Marii mezi anděly okolo ní se vznášejícími, dílo asi 17. věku. Tři oltáře této kaple umístěny jsou v arkéřích ze zdi vybíhajících. V levo a v pravo od velikého oltáře jsou oltáře sv. Jana Nepomuckého (v levo) a Matky boží (někdy sv. Anny). Tento poslední v pravo od velikého oltáře stojící pochází prý ještě ze staré kaple, kterážto byla původně těsná a malá a rozšířena později stržením vedlejší zdi a přibráním nějaké světničky. Na oltáři tomto stojí starodávná socha Marie ze dřeva řezaná a pomalovaná; pravicí drží žezlo, levicí Ježíška. Řezba jest umělá, tvář libého vzezření. Arkéř, v němž se tento oltář nachází a prvotní kaple bývala, má dvě úzká gotická okna a sklenut jest 7 pruty liliemi ozdobenými, které se sbíhají ve svorník s malovanou hvězdou (žlutou v modrém), kterou dali později páni ze Šternberka přimalovati. (Jeden prut schází.) Oltář má podstavec zcela kamenný a sám jest ozdoben řezbami arabeskovými. Větší cenu nežli památky tyto mají starožitné malby v levo a v pravo na stěně se nacházející, malované na zlatě. V levo jest vyobrazeno Nanebevzetí. Nahoře spatřuje se panna Marie s Ježíškem, ana se vznáší v oblacích, v pravo a v levo jsou andělé, a jak se zdá, ji drží. To všecko jest tak, jako by se to vidělo skrze okno. Dole pod tím jest skupení osob, kteréž více nebo méně se zachovaly. Na tvářích některých spatřuje se udivení, na jiných smutek. Nejdále v pravo jest viděti velmi dobře postavu starce zarmouceného, který se béře levicí za hlavu. Hned pod tím viděti jest tvář osoby, která plačíc obličej zakrývá. V levo od toho starce a nad plačící osobou stojí dva starci majíce ruce složené. Malba ta trpěla dílem stářím, dílem tím, že se v této kapličce stavěl boží hrob a při kladení prken nešetrně se jednalo. Na druhém obraze (Korunování p. M.) jest panna plavovlasá a korunou, v níž jsou liliové ozdoby, korunovaná, ruce majíc sepjaté. Roucho její je modré a růžové. Nad ní stojí vážný muž, maje na hlavě též korunu a zlatou zář, spodní šat modrý, svrchní růžový, v levici drže jablko s křížem, jehož konce též jsou liliím podobny, a pravici drže nad světicí, jako byjí žehnal. Nad tím vznáší se duch svatý. V pravo nahoře jest postava v zeleném rouše, málo zřetelná. Malby tyto pro umělecké, ano něžné a krásné provedení jednotlivých částí, též barvitosť svou, mají nemalou cenu. Pocházejí zajisté od umění milovných pánů z Rožemberka, když ve 14. a 15. věku na Zbiroze poroučeli. Dodáme ještě, že jest v kapli drahně lavic pěkně a řemeslně vyřezaných a vedlé kaple že jest oddělení, v němž se ještě staré klenby, ovšem moderně upravené, spatřují. Poslední památností Zbiroha jest stará studně. Ze zadního dvora (jindy ze světnice) přichází se po schodech do dvorečka a odtud do nízkého sklepa, do něhož vchod široký, obloukovitý jest vylámán. Studně, dole čtverhranná, nahoře okrouhlá, mívala rumpál s železným kolem, jímž se vytahovaly dva okovy. Obruba před r. 1844 sebrána a necháno jen 2 stopy výšky a kamení rozházeno po dvoře. Obruba byla pozdější, neb na jednom kameni četl Heber : Anno 1757. Mates Nowak. Nyní jsou okolo té studně mříže. Studně, jež prý nejde rovně dolů, nýbrž trochu spirálovitě se točí, má prý 153 m. (?) hloubky a jen málo vody. Hodí-li se do ní věc hořící, tu plápolajíc hučí, hukot se odráží od stěn a dlouho trvá, než dopadne dna. Jestliže se tam střelí, tuť se rána opakuje jako bouchnutí hromové rány, až se zdá celý zámek třásti ve všech základech a po několik minut se dunění a hučení ze studně ozývá. Ránu takovou jest prý slyšeti až do chaloupek pod hradem. Studně, jež pochází z prvních dob hradu, má svou vlastní historii. V urbáři roku 1652 praví se o ní : „Proti kuchyni a jedné velmi hluboké studnici (ve kteréž sice žádná voda se nespatřuje) jest dlouhý klenutý sklep, do něhož se piva ječná na ležení vařená shromažďují a několik varů piva se v něm složiti může.“ Na konci téhož století byla studně hodně zasypána, také stroj, jímž se voda vážila, byl pokažen. Nezbývalo nic jiného, než vodu pro potřebu celého zámku, vinopalnu, pekárnu a kovárnu do velikého vrchu zámeckého voziti. Z té příčiny odhodlala se komora česká dáti povolení k vyčištění studnice. Adam Tygr, zedník z Rakovníka, uvolil se k tomu roku 1686 a pro tu příčinu zhotovil sobě z centnýře nejlepšího konopí provaz 78 sáhů dlouhý. Než do okovu vstoupil, chtěje se již do hlubiny spustiti, rozloučil se u přítomnosti 40 osob, které se k tomuto obzvláštnímu divadlu byly sešly, se svou manželkou. Avšak hned při prvním spuštění omdlel Tygr, ledva že dosáhl vrstvy vzduchu zkaženého, vypadl a o stěny studně se zraniv spadl. Přítomný mezi diváky převor od sv. Dobrotivé poslední útěchy víry s hůry mu uděloval. Pro ženu nešťastníkovu vybránu mezi přítomnými 15 fl. Hejtman psal hned (r. 1686, 16. prosince) ke komoře o člověka, který by mrtvolu vytáhl, zatím však se Týčským chalupníkům podařilo vytáhnouti mrtvého za střevíc. Na počátku r. 1688 uvolili se Samuel Heinrich, štejgíř, a Mates Maurer, havíř, měšťané Příbramští, též Jan Nosek a Jiřík Kundelík, havíři z Mirešovska, studnici do gruntu až k 19 sáhům vycíditi. Věc ta šťastně provedena, a studnice dávala potom dobrou vodu. Scházel přece jen pořádný stroj vodní, za nějž chtěl Jan Mlynář z Berouna i s řetězem a jinými potřebami 25 fl. Není známo, jestli komora k tomu povolila. Roku 1757 dáno sem, jak již doloženo, nové roubení. Hrabě Hartman z Karlšteina, jsa před lety regentem komorních panství, dal na počátku našeho století studnici zase skrze havíře vyčistiti, že se z ní opět dobrá voda vážiti mohla. tehda se cenila hloubka její na 480 Víd. stop aneb asi 152 m. Od té doby ubylo zase hloubky, poněvadž se tam za 30 let naházelo drahně kamení, stará vrata, dva petrolejové sudy, celý jelen, který zapáchal a kterého tam kuchař hodil. Přes to jest studně Zbirožská ne-li nejhlubší, zajisté jedna z nejhlubších v Čechách. Až posud jsme popsali starožitné památky Zbiroha, pokud se ještě zachovaly. Před r. 1844 byla tu starodávná veliká síň čili císařský palác s vysokými okny, táflováním na stropě a starodávným komínem. Strop byla památka znamenitá, totiž tabule položené na kládách přitesaných a tak rozdělené na mnoho čtverhranů pomalovaných; každý čtverhran měl uprostřed malovaný věnec z arabesk. Kdysi před r. 1844 zřízeno z této místnosti několik světnic a chodeb, při čemž však šetřeno stropu takovým způsobem, že mezi starým a novými stropy dostatečně mezery ponecháno. Když přišel Strousberk na Zbiroh, přišlo táflování k rozbourání a zničení a zřízeny tu nové světnice. Strousberk chtěl přestaviti Zbiroh v moderní sídlo boháče, což se dálo bez rozmyslu a s neobyčejným chvatem. Kráčíme-li po dvorech anebo po světnicích, zírá na nás všude ušlechtilý sloh renesanční, jako vídáme ve velikých městech v kavárnách a jiných místnostech podobných. Nade všechny měla býti vysoká veliká síň střechou sklennou pokrytá, která se spatřuje v novém domě blíže studně. Do ní jakož i do ostatních pokojů v tomto pořadí dány ozdobné vlaské komíny více pro ozdobu než potřebu, poněvadž se světnice ty ohřívaným vzduchem vytápěly. Kromě toho činí na vstupujícího dojem večeřadlo a knihovna s pěkně malovaným obrazem Apollonovým na stropě, avšak vše jest teď pusté a bez nábytku. Vše bylo děláno na oko, a zdobnosť těchto místností podobá se duhovým barvám bublin. Jak stavby konány povrchně a jen na oko, nejlépe viděti na venkovské chodbě dotčené veliké síně. Ta spočívá na krákorcích zdánlivě velmi hrubých a hmotných, ale vskutku stojí na štáfech železných a krákorce jsou udělány z plechu. Za několik lidských věků budou snad z částí těchto ssutiny. Stavení toto bylo a jest opět spojeno se stavením na východní straně jednoduchou zdí, v níž patrně viděti bývalo zazděnou branku s okrouhlým obloukem, tu opět nová brána zřízena, do níž se z venku (z jižní strany) po mnoha stupních vstupuje. Zvláštní poloha městečka na nerovném úpatí hradu nutí k domněnce, že stál hrad dříve než městečko. Ale není také jisto, máme-li na nynějším hradišti první osadu Zbirožskou hledati. Lid totiž říká návrší východně od městečka ležícímu a na tři strany nepříliž příkře a nepříliž hluboko spadajícímu Starý Zbiroh. Jsou tu pole a žádné známky osady, aspoň opevněné. Avšak i lesům nad tím se říká Starý Zbiroh a tu se spatřují zbytky dlouhých ohrad z drobného kamene nanesených. Části položení u lesa říká se také na Roudnici. Třeba si však někdo zřídil sídlo na místě tomto, přece si každý, jakmile se stavěly hrady po způsobu francouzském, raději oblíbil nynější hradiště. Počátky Zbiroha, ať si stál tu aneb tam, souvisejí s dějinami rodů mocných. V podezřelé listině kláštera Plaského (r. 1230) připomíná se Chřen ze Zbiroha (de Sbirowe) se svým bratrem Sulislavem;1) heslo v tomto listu napsané tvarem svým novým a za oněch dob neobvyklým budí podezření a snad by vedlo k nevěření, kdyby nebylo známo, že měli Sulislavici veliké statky v této krajině. Neboť ještě r. 1275, když se Sulislav, nejmladší syn Sulislavův, oddělil od bratří svých, dostal za díl svůj v Podbrdsku městečko Cerhovice, v Rakovnicku vsi Vrbici, Bedlno, Očíhovec, Březnici, Hluboký a ještě jednu vesnici neznámého jména. Nedlouho po r. 1230 nabyl Zbiroha slavný pán Břetislav z Plzně, věrný přívrženec krále Přemysla. Roku 1238 připomíná se naposled se synem svým Břetislavem ze Zbiroha. Pán tento, který se v letech 1228-1257 často připomíná, rád přebýval na Zbiroze, odkud také heslo své stálé míval. Syn jeho Děpolt (r. 1251-1282), jak smýšlíme, hrad Zbiroh ustavěl tak, jak se ve 14. věku spatřoval s tvrdými hradbami, věžemi, baštami atd. po způsobu západním. Ještě r. 1282, jsa tehda sudím zemským, psal se ze Zbiroha, ale potom po něm není zmínky až k r. 1291, kdež se synové jeho připomínají. Tito měli svá hesla podlé hradu Ryžemberka, který bezpochyby také otec jejich založil. Zdá se, že buď Děpolt neb synové jeho Zbiroh prodali. Možno, že v následující mezeře vládl tu nějaký rod neznámý, možno, že se dostal Zbiroh již na konci 13. věku v držení pánů Valdeckých a tedy snad Oldřicha ze Žebráka († r. 1304). Syn tohoto Oldřich ze Žebráka, který se po r. 1318 často připomíná, nazývá se r. 1327 ze Zbiroha, maje sídlo své na tomto hradě. Zemřel r. 1357, již dávno nejsa držitelem Zbiroha, a zůstavil potomky, po nichž se psali páni z Pihle a Hazemburka. Když se r. 1333 Karel, syn krále Jana, vrátil do Čech, aby tu sídlel, nenalezl ani jediného hradu svobodného, který by nebyl zastaven, a ovšem také žádného stálého důchodu. S pomocí pánů zemských, kteří ho milovali jako vnuka Vácslava II., nabyl několik hradů, mezi nimiž i Zbiroha. Hrady královské zastavené vyplatil, Zbiroh však koupil. Ale dlouho nezůstal Zbiroh panstvím komorním. Král Jan totiž potřebuje peněz vypůjčil si od Petra z Rožemberka 1214 kop gr., které tento jen prodáním některých svých zboží sehnati mohl; za ty peníze dostal Petr k dědičnému jmění (r. 1336, 6. června) hrad Zbiroh s městečkem a dvojím poplužím, městečka Radnici a Mýto, ves Těžkov a polovici Újezda Medového. Buď se stala v listě tomto mýlka aneb byla byla úmluva mezi stranami, že má Petr připlatiti; neboť druhým listem daným r. 1336 dne 30. listopadu prodává se Petrovi Zbiroh za 2414 kop. Pozůstalí synové Petrovi († r. 1347) Petr, Jošt, Jan a Oldřich vládli mnoho let vším svým jměním společně. Roku 1359 oddali dotčení páni ke kapli sv. Jana Ev. znova v městečku Mýtě vyzdvižené úrok na dvou lánech dědin u Mýta, aby k téže kapli kněz střídník chován býti mohl. Léta 1369 dne 24. června dotčení čtyři bratří městečku Zbirohu svobody udělili a je bezpochyby právem městským vysadili; že pak r. 1639 celé městečko i s radnicí, svobodami a pamětnými knihami od nepřítele vypáleno, zůstala potom jen paměť živá, kolik půdy městečku vyměřeno. Po smrti Joštově († r. 1369) přišlo r. 1374 (díl II. na str. 24.) k rozdělení bratří o statky jich, po čemž se Petr a Jan zase spolčili. Nacházíme je potom jako společné pány na Zbiroze a patrony kostelů v Radnici, Mýtě a Strašicích. Za nich (zejména r. 1383) byl tu purkrabí Jan Liška z Újezda. Tehda drženo ke Zbirohu kromě městečka a vsi Volduch všechno to příslušenství, které r. 1336 bylo jmenováno. K městečku patřilo 21 lánů, tak že měl tuším každý soused po lánu; i byl povinen z lánu platiti těžkou hřivnu (64 gr.), 4 korce žita, 4 korce ovsa, 8 kur a posílati 2 žence na ozimní a tolikéž na jarní obilí. Celé městečko povinno bylo na dvou loukách pode dvorem Zbirožským sekati, sušiti a seno shrabávati. Byla-li vojna ze země, platilo se na ni z každého lánu 8 gr., také byli povinni na berni královskou přispívati. Kromě jiných městských živností náleželo sousedům též piva vařiti, z čehož vrchnosti jistou daň odváděli. Vrchnosť měla hlavní svůj užitek z platů z městeček a vesnic vycházejících, neb co nesla popluží, to padlo na chování purkrabě a čeledi. Také lesy na Radči, Trnová u Volduch, Kuškov a Chlum, les okolo hradu a les Habrová u Radnice jen hradily potřebu na hradě a snad jen něco se prodávalo. Jan jsa od smrti Petrovi (r. 1384) pánem samojediným držel Zbiroh ještě pět let, a bratr a dědic jeho Oldřich toliko jeden rok. Za Oldřichova syna Jindřicha z Rožemberka byl v Mýtě farář Mikuláš, velmi nábožný, který měl velkou oddanosť k Matce boží, Všem svatým, sv. Štěpánovi a svat. Janu Evang., kterýmž posvěceny byly farní kostel za Mýtem a filiální v městečku. Jindřich obdržev od něho peníze hotové, vykázal za to pro kostely dotčené plat v Těžkově. Když zemřel Jindřich r. 1412, byl na Zbiroze purkrabí Jan Kus ze Stropčic odjinud z Jinína, který v témž úřadě ještě r. 1412 zůstával. Jako nástupce jeho vyskytuje se r. 1416 Buzek z Dlouhé Vsi. Oldřich z Rožemberka, mladý Jindřichův syn, došed r. 1418 let svých vysadil t. r. městečko Radnici, k němuž náleželo 44 lánův, nadal je právem městským a obyvatelům tu milosť učinil, aby o svých statcích říditi mohli. Za válek potom zuřících měl Oldřich tolik práce s obhajováním panství svých jihočeských, že mu nebylo možno starati se o některá panství vzdálená. Tedy odevzdal r. 1424 tvrz Strašickou Zdeňkovi z Rožmitála do jeho života a asi tehda odevzdal mu také úřad purkrabský na Zbiroze hradě na způsob nějakého nájmu. Jako držitel Zbiroha připomíná se Zdeněk r. 1425 a 1427 mezi pány a zemany, kteří drželi se stranou královskou. Avšak vrchnostenská práva na panství vykonával pořád Oldřich sám; nacházíme jej v letech 1424 až 1426 jako patrona kostelů ve Zbiroze, Radnici a Mýtě, kamž dosazoval duchovní katolické bez jakékoliv překážky,9) ano Zbirožský hrad se výslovně jako jmění jeho r. 1427 připomíná. Císař Zikmund byl potom žádostiv odevzdati tvrdý hrad Zvíkov pánu sobě oddanému, jehož věrnosti by mohl důvěřovati, poněvadž správce jeho Kunat Kapléř ze Sulevic chtěl se s kališníky jej svírajícími smluviti a jim Zvíkov odevzdati. Aby se tak nestalo, psal Zikmund r. 1429 Oldřichovi z Rožemberka žádaje ho, aby Zvíkov z ruk Kunatových dobýval a jemu na místě peněz, ve kterýchž Zvíkov držel, jeden ze svých hradů dal. Byl tuším Zbiroh k tomu vyhlídnut. Oldřich pilnosť a péči v tom maje, jednal o to t. r.,11) ale poněvadž Kunat Zvíkova postoupiti nechtěl, došlo k jeho odevzdání teprve roku 1431. Smlouva mezi Zikmundem a Oldřichem byla učiněna asi v ten smysl, že Oldřich panství Zbirožské císaři v 3000 kopách odevzdal a Zikmund mu peníze ty na Zvíkově a Milevsku připsal. Ale Zbiroh nebyl odevzdán císaři, nýbrž postoupen Kunatovi Kapléři ze Sulevic, s nímž se r. 1434 připomíná jako vladař a správce toho zboží Vácslav Hájek z Hodětína, poněvadž i ten měl peníze za Zikmundem od té doby, co spravovali Hájkové Zvíkov a Písek. Roku 1434 připomínají se Kapléř a Hájek jako společní patronové kostela v Mýtě. Jak dlouho drželi Zbiroh v zástavě, není nám známo. Z pozdějších běhů jen tolik jde na jevo, že jim byly peníze jich zaplaceny a Zbiroh vyvezen a že se potom hrad ten, aniž bychom věděli jak, dostal v držení Hanuše z Kolovrat. Za pána tohoto, který obyčejně v Praze a málo kdy na Žebráce přebýval, nic pamětihodného se na Zbiroze neudálo. Po smrti Hanušově zdědil zboží jeho Krašov, Zbiroh a Žebrák syn Hanuš z Kolovrat. Pán tento, ve všech ctnostech rytířských vycvičený, v mladších letech (zejména roku 1452) platné měl účastenství v rozličných bězích veřejných. Nově zvoleného krále Jiříka nejen uznával, nýbrž mu i v prvních letech věrností oddán byl. Brzo po roce 1458 začal u věrnosti kolísati, když se první neshody mezi králem a papežem objevovaly. Příchylnosť jeho k učení církve katolické, neméně i to, že prospěchy církve výše stavěl než prospěch vlasti své, činily z něho dobrý nástroj v ruce strany papežské, odpor pak proti králi dovršen jest r. 1461, když král Jiří Žebrák a Točník od něho vyplatil. Již r. 1461 dne 7. února papež Pius II. osiřelý Pražský kostel Hanušovi k přízni doporoučel. Hanuš maje tehda potřebu peněz, vypůjčil si 500 kop od Vratislava z Mitrovic, při čemž se Jan z Čejova, purkrabě na Zbiroze, za jednoho z rukojmí postavil. Duchovenstvo české udržováno i r. 1462 strachem v poslušenství králově, nemajíc také nikoho, kdo by mu byl v Čechách stranil. I Hanuš sám snad tehda ani nevěda, že by kdy králi se protiviti mohl, r. 1463 milosti rozličné od něho si vyprosil a obdržel. Vyznamenán byv r. 1463 od císaře Bedřicha amprisií, zaujímal ještě r. 1464 místo své jako soudce na soudě dvorském. Učený Hanuš přebývaje potom na hradě Zbiroze, dohotovil r. 1465 stavbu zdejší kaple zámecké. Šest kardinálů dali všem tuto kapli navštěvujícím skrze listy v Římě vydané (r. 1465, 20. srpna) plnomocné odpustky. Podobný list dán pro touž kapli později (r. 1468 dne 1. ledna) skrze Rudolfa, biskupa Lavantského, a chová se posud v archivu duchovní správy zámecké. Roku 1465 dne 13. srpna dal Hanuš zhotoviti relikviář skvostný v podobě knihy a daroval jej kostelu sv. Víta, kdež se posud nachází. Když r. 1465 nový papež Pavel II. proti Jiříkovi povstal, utvořila se v Čechách jednota pánů nepokojných a povstala domácí válka. Děkan Hilarius a kanovníci kapituly opustivše Prahu, sídlo své, utekli do Plzně (r. 1467) nalezše na cestě utočiště na Zbiroze. Jeho výmluvnosti podařilo se zajisté získati Hanuše docela na svou stranu a proti králi, v čemž mu pomáhala velice tehda rozmrzelosť Hanušova nade vším, co bylo světské. Asi na konci r. 1466 totiž zemřela Hanušovi choť jeho Kateřina ze Šternberka. Bolesť nad ztrátou její a přemýšlení o pomíjejicnosti věcí světských nutily Hanuše, aby se odřekl světa a sílu svou duševní, řídkou tehda učeností osvěženou, oddal církvi k službě a boji proti kacířům. Roku 1467 dne 14. dubna dáno mu povolení papežské, aby mohl býti vysvědcen na kněžství, ač byl manželství uzavřel a v bitvách bojoval; vstoupil ve stav kněžský a zapsal se také k jednotě panské. Ač se stal kanovníkem Pražským, neopustil přece hradu Zbiroha, ano popřál tu útočiště také mnohým kněžím, kteří nechtíce snášeti nevoli a nátisky světských pánů, sem byli uprchli. Že mezi nimi i někteří byli, kteří far pro věci nečestné prázdni býti musili, dovodí se psaním děkana Hilaria (r. 1467, 4. června), jímž nařizuje Mikuláši, opatu Ostrovskému, aby káral a trestal ty kněží na Zbiroze, kteří by vedlé povinnosti stavu svého žíti nechtěli. Roku 1468 zvolen jest Hanuš za probošta kostela Pražského, a když Hilarius zemřel, stal se také administrátorem osiřelého biskupství. Když potom nastal boj s Uhry, vstoupil i Hanuš do boje se zbraní duchovní. Roku 1469 dne 20. srpna vyhlášeny jsou na Zbiroze (kdež byl posud Jan z Čejova purkrabí) zatracení krále a jeho straníkův a interdikt nad katolíky, kteří ještě v poslušenství jeho zůstávali. Brzo však shledal horlivý Hanuš, že všechno úsilí nebylo sto, aby zvrátilo moc nenáviděného krále. Obě strany vysilujíce se marným bojem směřovaly k míru, an tu Jiří roku 1471 zemřel. Volbou katolického krále Vladislava ztratila válka v Čechách ráz svůj náboženský, a jen velká neústupnosť udržovala Hanuše a stranu jeho v zášti a v boji neprospěšném. Marným bojem byl se Hanuš na důchodech svých vysílil; k nabytí prostředkův a k zaplacení dluhů jal se některé dědiny prodávati. Asi roku 1477 prodal Zbiroh hrad, městečko, Radnice a Mýto, městečka, ve Strašicích hrad pustý se dvorem a městečko, vsi Strašičky, Kuškov (pustou), Dobřiv, Hůrky, Újezdec Medový, Týček, Jablečnou, Kařez Velký, Újezdec Malý a Cheznovice Jaroslavovi a Zdeslavovi bratřím ze Šternberka a dotčené zboží jim dskami r. 1478 odevzdal. Již r. 1477 byl Zdeslav hejtmanem kraje Podbrdského. Za vlády Šternberské ztenčeno jest panství prodáním Radnic a Kařezu, ale rozšířeno jest zase na jiných stranách. Na Zbiroze bratří s počátku jen málo kdy přebývali; hlavním jich dědictvím byla Bechyně, již před Zbirohem koupená, ale potom, jak se zdá, se rozdělili, tak že měl Ladislav Bechyni, Zdeslav však, který působil při sepsání nového zřízení zemského, Zbiroh. Když Zdeslav r. 1502 zemřel dětí nepozůstaviv, podědil Ladislav vše jeho jmění. Ale r. 1505 prodali synové jeho Ladislav, Jan a Albrecht hrad Zbiroh s panstvím Vácslavu Popelovi z Lobkovic,5) který tu měl za purkrabě (r. 1506) Havla Morávka ze Sedlce. jak viděti jest z pozdějších běhů, nezůstal Vácslav pánem na Zbiroze, než podržel v krajině zdejší toliko Újezd Drahoňův. Zbiroh vyskytuje se potom v držení dědiců Ladislava, bratra jeho, což se mohlo státi jen tím způsobem, že Vácslav ujal Chlumec, jmění společné, a Zbiroh dal strýcům za díl. Ladislavovi synové Ladislav a Jan starší rozdědili se o Zbiroh r. 1526 dne 14. prosince. Každý z nich obdržel polovici hradu, polovici městečka a Mýta městečka, Strašic, Týčka, Přísečnice, Jablečna, Dlouhého a Medového Újezda, Dobřiva, Hůrek. Volduchy s příslušenstvím zůstaly v nedílu. Kromě toho dostal Ladislav dvory Švabín a Strašický, Jan dvůr Újezdec. Lesy, kteréž obsahovaly hájemství Mýtské, Strašické, Dobřivské, Těžovské, Zbirožské a Medového Újezda, rozděleny také na polovici, a to každé hájemství zvláště. Za nedlouho povstala mezi bratřími nesvornosť. Vácslav, strýc jich, byl posledním pořízením svým odkázal Chlumec Ladislavovi tak, aby z toho dluhy zaplatil a vydal Janovi 3000 kop, Janovi pak dal Újezd Drahoňův. Ladislav nejen že se o to nestaral, aby dělení jich dskami zemskými potvrzeno bylo, nýbrž i peněz odkázaných nevydával, poněvadž nechtěl Chlumece prodati a peněz neměl kde vzíti. Z těch příčin vzal Jan obeslání na Ladislava. Soudu zemského nevidělo se, aby soudil nechuť bratrskou, a vydal proto prostředky, aby strany se smluvily a smířily. Přišlo proto roku 1552 ke smlouvě. Podlé té povinen byl Ladislav cedule dílčí ve dsky vložiti a na místě 3000 kop postoupil Janovi dílu svého na Zbiroze, vymíniv si toliko hamr, který koupil od svého hamerníka, k tomu mu přidal Ladislav všechny hákovnice, které měl na Zbiroze, se dvě lůže šatův ložních (t. j. povlaků), čtyři koně se vším nádobím k tomu náležitým a polovici dobytkův a obilí. Jan Popel starší z Lobkovic byl pán té doby na slovo vzatý a výborný hospodář. Kromě rozličných velikých panství nabyl několika vesnic a statků v okolí Zbiroha; tu zejména držel panství Točnické. Slouživ vlasti své po léta zdárně a poctivě, zemřel r. 1569 v Libochovicích. Ještě před smrtí svou některé syny oddělil. Mikuláš a Ladislav mladší, bratří, obdrželi od něho roku 1565 za svůj díl panství Zbirožské. Téhož roku dne 23. října následovalo mezi nimi porovnání takové, že Mikuláš měl dostati za svůj díl 7500 kop gr. č., kteréž mu potom bratr v hotovosti zaplatil a k tomu se zavázal, že zaplatí otci 5000 kop; které si otec vymínil proto, že byl díl jejích proti jiným o tolik dražší. Pro všechnu jistotu bratří oba dotčených 5000 kop gr. otci svému roku 1567 dskami zapsali tak, aby se pro nedání ve hrad Zbiroh a příslušenství mohl uvázati. Peníze ty zaplatil Ladislav r. 1569 bratru svému Janovi. Také Ladislav byl velmi dobrý hospodář. Stal se pánem na Trenčíně a panství Zbirovské zvětšoval. Přikoupil k němu Rovensko a čásť panství Libšteinského až po samou řeku Mži. Oženiv se s Mandalénou, hraběnkou ze Salmu, učinil r. 1574 ustanovení takové, aby táž manželka po smrti jeho na hradě Zbiroze bydlela. Roku 1593 získal také panství Točnické, kteréž bylo od těch dob se Zbirohem pod jedním pánem, ale v tu dobu přišel k náhlému pádu. Když tehda bratr jeho Jiří stavy české k odporu proti Rudolfovi II. naváděl, pomáhal mu v tom i Ladislav a stav panský v tom utvrzoval, aby zůstával při stížnostech svých. Dne 20. března četl Šebestián z Vřesovic k nejvyšším úředníkům spis, tyto stížnosti obsahující. Viněn tu císař, že proti zřízení zemskému a svobodám království jedná, a stavové setrvajíce ve svých stížnostech hlavně přičiněním Jiříkovým způsobili to, že se sněm skončil beze všeho uzavření o proposici královské. Věc ta slavena s počátku jako vítězství nad Rudolfem. Ladislav prý několikráte připíjel svým hostem na zdraví budoucího českého krále, připomínaje Jiříka z Poděbrad. (Sotva asi je pravda.) Šebestián jakožto ten, který stížnosti četl, obeslán jest před osobu císařovu a nejv. úředníky ke dni 5. října; avšak týž oznámil, že dotčený spis se mu dostal od Jana Ředhošťského, písaře Ladislavova, kterýž ten spis byl napsal, a shledáno potom, že byl Ladislavem opravován. Z těch příčin vyšlo dne 16. září obeslání na Ladislava jako soukupa, aby Šebestiána při stání zastoupil. Mezi tím shledal Jiřík, že ti mnozí, kteří při něm stáli, ze strachu od něho ustupují, a proto radil Ladislavovi k útěku. Tehdy zapsal ten všecko jmění manželce své Majdaléně a ujel ze země. Vypravovali si lidé, že Ladislav utíkaje vzpomněl si na zlatou makovici na věži hradské (?) a že se proto ještě jednou vrátil. Když se Ladislav ke stání odročenému ke dni 15. října nedostavil, dáno naň dne 19. října stanné právo a učiněna po druhém stání výpověď (roku 1594 dne 29. ledna), že spis dotčený psáti dav nad svou přísahou se zapomněl a že proto česť, hrdlo a statek propadl. Již před výpovědí touto (r. 1593 dne 18. prosince) učiněno oznámení Mandaléně Lobkovské ze Salmu, že statky Ladislavovy do sekvestru vzaty budou, a vedlé toho jí poručeno, aby to při správcích nařídila, když by sekvestratorové na některý statek přijeli, aby jim těch statků postoupili. Když však sekvestratoři k opatrování statku Felixpurku nařízení tam se najíti dali, nemohli se při správcích doptati, aby jim paní nějaké takové nařízení učinila, a proto bez vyřízení odjeli. Rozkaz pak opakován r. 1594 dne 15. ledna. Hans Jindřich Prollhofer z Purkrštorfu dostal nařízení císařské, aby se ve Zbiroh uvázal a Králův Dvůr a Sv. Dobrotivá aby muu od dosavadního sekvestratora, Vácslava z Říčan, postoupeny byly. Prollhofer vypravil se na Zbiroh dne 17. února, ale komorník od desk zemských přijel teprve dva dni později, proto se stal zvod teprve dne 20. února. Odjev pak na Králův Dvůr, zanechal na Zbiroze purkrabě Karlšteinského. Poohlédnuv se potom Prollhofer na panství, nechválil zdejší hospodářství. Bylo prý od nejvyššího do nejmenšího za nepřítomnosti Ladislavovy zle opatrováno, neb důchodní písař byl sám hejtmanem, purkrabím, důchodním, obročním i polesním písařem a tak žádnému povolání dosti učiniti nemohl, dvorové hodnými šafáři a šafářkami opatřeni nebyli, čeládka se rozběhla, piv nebylo a téměř také nebylo z čeho sladu dělati. Proti uvázání podala Mandaléna spisu prosebného dokládajíc, že do sekvestru vzaty byly i její statky, jako na př. Zbiroh, který před 12 lety od manžela koupila a na něm věno své měla, tak že ničeho v držení nejsouc vyživení s dítkami odkud vzíti nemá. Zpráva o jmění manželově učiněna v ten rozum, že měl Ladislav svého dílu jen 24.000 kop. m., kteréž skrze služby utratil a dlužen byl, ona však zdědivši po mateři své velikou summu peněz dluhy manžela svého platila a ze svých peněz všechny statky koupila a všecky svršky a nábytky ne na mále než na mnoze do Čech přivésti dala. Po uvážení této smlouvy zabrány Zbiroh a Točník jako rodinné statky Ladislavovy, též Most, a s Mandalénou učiněna (r. 1595 dne 17. července) smlouva, tak že se jí dostalo 100.000 kop míš. a v tom se jí měly postoupiti Felixpurk, Poláky, Martiněves, Ředhošť a j., dům v Menším městě Pražském, zahrady a j. v., a všecky svršky na zámcích vydati. Asi v měsíci září jmenován jí den k postupování dotčených statků i tolikéž svršků na Zbiroze a Králově Dvoře, ale poněvadž strany Mostského hradu, aby na něm jaké svršky vyzdvihavati měla, zmínky neučinněno a přece jí všecky svršky vydány býti měly, žádala dne 1. žáří, aby jí i svršky na Mostském hradě postoupeny byly. Ladislav vyhledávaje milosti potom na vzácné přímluvy dostal odpuštění na jisté výminky a domů se navrátil. Zemřel r. 1609 jsa již věku sešlého a do Ledče, panství manželčina, k pohřbu dovezen. Prollhofer zůstal hejtmanem i Křivoklátským i Zbirožským a měl tu za purkrabě (roku 1595) Vácslava Fuksu Čimelického. Prollhofer byl dobrý hospodář a velice se o povznesení panství staral. Bezpochyby na jeho žádosť se stalo, že nařízeno r. 1599 Šimonovi Podolskému, měřiči zemskému, aby panství Křivoklátské, Zbirožské, Kralodvorské a Točnické v mapu uvedl a poznamenal, kde se s cizími grunty a lesy císařskými stýkají. Purkrabí Zbirožskému Šebestiánu Rejšvickému způsobilo to nemalé podivení, že mu jen o Podolském a jednom pomocníku oznámeno bylo a zatím ke zdělání té mapy nemálo osob na Zbiroh přijelo, kteréž všechny měl stravou náležitě opatrovati. Téhož roku zakládána při Zbiroze k potěšení císařovu veliká obora, k níž lidem z městečka dědin orných i neorných, porostlin a luk proti výměně odňato. Byly tehda na panství dvě obory, totiž danělíková, v níž sám zámek ohrazen stál, a jelení proti zámku, kteréž za několik let potom spustly; danělíky dali do Hvězdy u Prahy a jeleni do lesů rozpuštěni. Roku 1601 poslán jest na Zbiroh Kunrat Engler, dvorský truhlář, aby zámek Zbirožský v mapu a plán uvedl; podobnou práci konal také na Přerově a později na Krumlově a Vyšehradě, a konečně pomáhal staviteli Vídeňskému při zdělání plánu Pražského hradu. Měl dostati za to 53 tolarův, ale vyplaceno mu jen 30; proto žádal r. 1603, „poněvadž takovému měřickému umění jen s velikým nákladem a po dlouhém čase se naučil, kteréž také hlavní kus stavitelův jest a nyní odjeti chce,“ za zaplacení zbytku a útrat na cestách. Roku 1603 stalo se, že věž na zámku skrze povětří a od ohně zkázu vzala. Rejšvický hned se o to staral, aby zase krov na ní postaven byl. Potom pobita plechem, dána na ní makovice měděná tak veliká, že korec obilí míry Pražské do ní se vsypati mohl, a na ni korouhvice pozlacená tak, aby věž předešlý svůj způsob měla. Měla pak jako dřívější věž dvojí báni, hořejší menší a dolejší velikou. Z nového plechu a co by ze shořelé báně starého zůstalo, obmýšlel Rejšvický pobití novou vížku proti pokojům císařským, která nedávno pro hodiny v zámku postavena byla. Až do r. 1607 spravoval Zbiroh Bohuchval Berbistorf z Berbistorfu, který zemřel t. r. a pohřben ve Vísce u Hořovic. Tehda také Ostrovec a Lišná odděleny od Křivoklátu pro přílišnou vzdálenosť a přidány ke Zbirohu. Nový hejtman Pavel Sieglerovský z Gettensdorfu spravoval také Králův Dvůr a Točník. Za dob minulých dáli se na panstvích komorních mnozí neřádové od některých hejtmanův a služebníků, tak že si užitky na větším díle přivlastňovali. Císař Matyáš to zapověděl a dal o tom Sieglerovskému r. 1613 podrobné naučení. Roku 1620 lidé na panství mnoho zkoušeli. Když přišlo k Rokycanům vojsko katolické, tu Uhři rozjížděli se na míle cesty daleko na všechny strany, přepadli i Zbirožské panství a brali sedlákům, co mohli. Za těch dob sklesl Zbiroh na věznici provinilců. Již r. 1612 seděl tu jeden Rucký v pokoji vedlé sklepu sirotčího; byl to bezpochyby Bedřich, bratr Kašpara, který býval n. komorním služebníkem císaře Rudolfa. Po bitvě Bělohorské přišlo sem několik vězňův. Podlé rozkazu císařského zavezeni sem r. 1622 dne 29. dubna ti bývalí správcové království, kteří k vězení odsouzeni byli, toziž Vilém z Lobkovic, Pavel z Říčan, Šťastný Vácslav Pětipeský z Chýš a z Egrberka, Jan Ostrovec z Kralovic a Jan Bernart Fünfkirchner. Vilém sice byl mnoho jednal proti Ferdinandovi II., ale maje vzácné přímluvčí užil milosti a přijata jeho omluva, že jest člověk bez študií a nevzdělaný. Na Zbiroze přidělen mu sluha a synu jeho povolen na vychování plat roční 2000 fl., které mu z komory české vypláceny byly. Chatrné jeho zdraví vězením ještě více rušeno. Ještě když seděl ve vězení na Pražském hradě, docházel k němu Kryštof Böhm, barvíř Menšího města Pražského, za kterouž práci i za léky 120 kop zaplaceno. Ke konci r. 1621 byl neduh jeho takový, že mu povolen stálý barvíř Jan Steiner, aby jej zavazoval a jemu přisluhoval, začež mu vykázán za měsíc plat 8 kop. Tento nedostatek asi byl příčinou, že mu ještě r. 1622 vězení odpuštěno a on propuštěn n svobodu, aby trávil poslední dni života svého v zákoutí. Propuštění jeho stalo se v tichosti a vyřízeno ústně, pročež o něm zpráv není. Památka naň jako předního z vězňů potrvala po dlouhá léta; r. 1628 připomínají se malý pokoj, kde býval, a pokoj nový a komora, kde seděl. Tento poslední měl tři okna, lůžko prosté pod nebesy, stůl prostý, stoličku a kamna zelená. Anéžka Říčanská z Hodějova, Anna Ostrovcová a Johanka Pětipeská prosily roku 1622 dne 26. února Zdeňka z Lobkovic za přímluvu u císaře, aby manželům jich, lidem hříšným, kteříž hříchů svých proti císaři dopuštěných dnem i nocí srdečně želí, poctivosť darována byla, oni z toho vězení, není-li dokonale, ale do příbytků jich paní propuštěni, aby při nich opatření a vychování své majíce, nač živi býti jakž takž mohli. Poněvadž Ostrovec a Pětipeský ztrestáni byli již zabráním všech statků, vina jejich se z části omluviti dala, Pětipeský také k náboženství katolickému přestoupil, propuštěni oba z vězení r. 1623 dne 16. května. Jinak bylo s Pavlem z Říčan, který vynikal mnoho činností a první svůj hlas falckrabí Bedřichovi dal. Ten ponechán zatím ve vazbě. Roku 1622 dne 21. června povoleno Anně Markvartové z Říčan a Marjaně Trmalové z Chýš, aby mohly otce a bratra svého na Zbiroze navštíviti, a jisté o tom poručení hejtmanu Sieglerovskému učiněno. Roku 1623 velice se vynasnažovala Anéžka Říčanská, aby manžel její z vazby propuštěn byl. Prosila v té příčině za přímluvu paní Polyxenu z Pernšteina, též manžela jejího Zdeňka z Lobkovic, spatřujíc, že ty dvě paní od císaře té milosti došly, že jejich manželé při nich zůstávají, neb obávala se pro syny a dcery své, kdyby manžel její, an často nemocen býval, umřen a na poctivosti opatřen nebyl, aby dítky její od lidí pomluvy neměly. Nemělo to výsledku, ale zdá se, že nebráněno paní manžela svého navštěvovati. Když Pavel z Říčan roku 1627 uslyšel, že se strojí Zdeněk z Lobkovic jeti do Vídně, poslal mu dne 29. ledna dvě suplikací k císaři od něho a dítek jeho prose, aby „se k němu přezarmoucenému a na nejvýš již souženému vězni okem milosrdenství křesťanského milostivě ohlédnouti ráčil.“ Císaře prosil, aby mu provinění jeho odpustil a z toho vězení, ve kterém již 6 let zůstává, propustiti poručil, aby ostatní život v pokoji v domě v Praze a na statečcích při svých dítkách tráviti mohl. Zdá se, že i on potom propuštěn byl, neb tolik jest jisto, že na Zbiroze nezemřel. Jak dopadlo s Janem Bernartem, není známo. Později než tito páni (totiž 1622, 7. srpna) zavezen sem Jindřich Vavřinec z Gutšteina, který byl posud na radnici Staroměstské uvězněn. K žádosti jeho manželky Sibyly, roz. Šlikovny, povoleno mu od místodržitele Karla z Lichtenšteina (8. dubna 1623) ke každému obědu žejdlík víína. Seděl ještě r. 1624 na Zbiroze, ale r. 1628 byl již na svobodě. Roku 1623 byl hejtmanem na Zbiroze Tomáš Zelendár z Prošovic, který hospodářství všelijak vedl, až proto i skrze komoru vzat do vyšetřování. Roku 1634 počaly pro krajinu zdejší nové útrapy, ani lidé v Drahoňově Újezdě před nepřáteli do lesův utíkati musili. Když Švédové r. 1639 na panství vpadli, nastala nnejistota veliká; lid, chtěl-li míti dítky pokřtěné, buď je dával křtíti na hradě neb na nějakém tajném místě, kdežto pastorové, kteří přišli se Švédy, veřejně křest podlé obřadu svého udělovali. I zámek slezen. Člověk jeden z Radnic, který pod Švédy sloužil a vyslán byl před nimi s paliči jakožto povědomý toho kraje, vyzvěděl napřed v Cerhovicích, jak se hrad Zbiroh opatruje, a potom přijev dobrým způsobem k hradu za rodiče Radnického se vydával a toliko napití piva žádal. Na jeho lahodná slova jej samodruhého pěšky vpustili, on pak zhlédna příhodnou chvíli mosty spustil a bránu opanovav znamení učinil, že hned druzí za ním vskočili a veliká moc sedláků následovala. Tu ti paliči hned pokoje zotvírali a množství věcí, co si poddaní zde uschovali, brali, ostatek nechajíce sedlákům, kteří lidem truhly rozráželi, skryté věci vyhledávali, na vozy nakládali a do lesův odvezli. Konečně sedláci vypili půl čtvrta věrtele piva v tu chvíli, když paliči v nízkém pokoji písaře důchodního stáli a lože na hromadu složíce zapálili, ačkoliv sedláci, kdyby byli chtěli poddanosť zachovati, mohli 10 konvemi vody oheň uhasiti. Věci na zámku vzaté člověk dotčený potom patrně prodával a u sestry své v Radnicích se zdržoval. Hejtman Jan Kolenec rád by ho byl do moci své dostal, a z Prahy psáno také hejtmanům krajským, aby dotčeného člověka jali a do města Plzně dodali, ale není známo, jestli se tak stalo. Téhož roku městečko s radnicí, svobodami a městskými knihami skrze vojsko Bannérovo vypáleno, panství při tom nanejvýš páleno a hubeno, že i mnohé vesnice nadobro zanikly. Nedlouho potom seděl na Zbiroze zase vězeň. Jan Belvic z Nostvic byl po bitvě Bělohorské ze země vyšel a v cizině se zdržoval, ačkoliv měl polovici statkův otcovských v léno přijíti. Když pak se r. 1640 do Čech navrátil a otcovský statek Běškovice si osoboval, jest na Děčíně jat pod podezřením, že by držel s nepřítelem. Vsazen jest napřed do Bílé věže a dáváno mu na vyživení téhodně 2 fl. rh., když mu to nestačilo, dávány mu na jeho žádosť 3 fl. Roku 1641 dne 30. května dán byl rozkaz kr. prokuratoru, aby na něj řádnou žalobu sepsal a ji místodržícím podal. Po dokonalém soudu učinil císař vyměření (r. 1642 dne 25. června), aby byl na hradě Zbiroze do 5 let vězením (srestem) stižen a jemu se ročně na vychování 100 tolarů, díl na penězích, díl na věcech viktualních dávalo. Hejtmanovi neřízeno, aby mu dal čeledína, světnici a komoru v jednom zavření, ale dvéře, okna, kamna, stropy, půdy a komíny tak opatřil, aby uniknouti nemohl. K tomu odpověděl Kolenec (r. 1642, 30. června), že žádného pokoje na hradě Zbiroze, ve kterém by jakého vězně ubezpečiti mohl, se nenachází, nebo ty tři pokoje, ve kterých na onen čas pan z Lobkovic, pan Pětikostelský, hrabě z Koutů (z Gutšteina), z Říčan a Pětipeský seděli, skrze oheň zmařeny a ke zkáze přišly, a věc možná není je v rychlosti spraviti dáti, neb byly na nich jen strážné střechy a nové krovy se měly někdy okolo sv. Vácslava na zdi zdvíhati. K tomu dána Kolencovi odpověď (2. července), že Belvic nemá tím způsobem na Zbiroze zůstávati, jako prvnější vězňové, a že se v tom velikém zámku zajisté bezpečná světnice s komorou nahde. Odpověděl zase Kolenec, pravda, že zámek jest veliký, než mimo dva paláce a císařské pokoje, jedinké dva pokoje, kde vrchní hejtman při vizitací hospodářství přebývá, v druhých čtyřech oficírové (úředníci) bydlí a ostatní pokoje ještě nedopraveni zůstávají. Na ty vytáčky komora nic nedala a nařídila, aby byt pro vězně opatřil a by jinač býti nemohlo, aby některý oficír se vystěhoval. Tím se také věc ta skončila. Zdá se však, že Belvic celých pět let na Zbiroze nezůstával, nýbrž propuštěn byl a do ciziny ujel. Roku 1645 dne 22. září dovoleno mu, aby po tři měsíce v Čechách meškal, aby si tu mohl peníze bybrati, které mu náležely. Pražský študent Martin Šmatrdle reptal proti cís. rozkazům, je zlehčoval a stráži, která jej zatýkala na kamenném mostě v Praze, se protivil. Za to (r. 1651) odsouzen na pět let vězení a na Zbiroh zavezen. Také Adam Rudolf Chuchelský z Nestajova, dopustiv se vraždy na čeledínu svém, vsazen byl pro takový skutek do Bílé věže v Praze. Na rozkaz královský (r. 1656, 4. září) zavezen do Zbiroha, odkud však po několika dnech zase vyzdvižen a do Bílé věže vsazen. Až do té doby i do r. 1659 byl hejtmanem Kolenec, který svým nákladem pustý klášter sv. Dobrotivé obnovil. Po jeho odstoupení stal se hejtmanem Rudolf Gallides v. Rosendorfu, který r. 1669 na Zbiroze zemřel. Na tomto hejtmanu požadovala komora (r. 1665), aby udal, kolik bude možno z panství za dokonávající rok na hotovosti sehnati. )Svolav hejtman všechny písaře důchodní i šichmistry shledal, že se může důchod až do 8000 fl. dotáhnouti a více nic, poněvadž na železo a pivo tento rok špatné odbyty byly. Po smrti Gallidesově spravoval Zbiroh jako administrator Jiří Heim, důchodní, až r. 1671 jmenován jest hejtmanem Zikmund Ign. de Bois, bývalý profiantní kommissař v Uhřích, muž nedbalé paměti, který až l. 1691 na Zbiroze vládl a tu také zemřel. Chtěje svědomí své mnohou vinou obtížené upokojiti, založil při klášteře tom i při farním kostele ve Zbiroze nadání na mše za spásu duše své. Za něho dovídáme se o opravách na Zbiroze. Dřevěný most přes příkopy až k bráně a mostu zdvihutému sešel, také zděný pilíř byl chatrný, pročež chtěl hejtman to vše obnoviti. Poněvadž se tehda o příjezdu císařově do Čech mluvilo, chystali se myslivci zdejší, že císaře honbou pobaví, a poněvadž byl zámek zvenčí ošumělý a snadno se státi mohlo, že by se tu císař zastavil aneb nocleh měl, žádal hejtman u komory za 200-300 fl., aby byl opraven (r. 1687). Při Holoubkově vystavěn třetí hamr a na opravu hutí Strašických mnoho nakládáno, že i důchodu tím nemalé ztenčení způsobeno. Roku 1691 dosazen jest za hejtmana Jindřich Viktorin Janovský z Janovic za roční adjutum 300 fl.; když pak r. 1697 ke dvoru do Vídně byl povolán, stal se administratorem Jan Vil. Pressl, který byl potom i hejtmanem. Ze těch dob byli opět vězňové na Zbiroze. Seděl tu po 10 dní hrabě Zriňský a ostříhán důstojníkem, kaprálem a 22 mušketýry pluku Kaiseršteinského. Potom následovali jiní. Oldřich a Jan B. ze Štaufenberka, oba cís. důstojníci, byli z neznámé příčiny k vězení odsouzeni, onen vsazen do Novoměstské radnice v Praze, tento do městečka Hlince na Moravě zavezen, poštěstilo se mu však z vězení uprchnouti. Byv jat po druhé odsouzen jest dne 7. října r. 1680 k vězení do Zbiroha. Hrabě Morzin s vachtmistrem a 15 kyrysníky jízdného pluku Harantova provázeli ho na Budějovice a Rokycany. Na Zbiroze vsazen jest (r. 1680, 22. října) do pokoje klenutého, jehožto dvéře byly železnou mřeží a dvěma vysutýma zámky opatřeny; světlo přicházelo skrze dvě polovičatá okna s dvojnásobnými mřížemi. V žaláři nacházely se kamna vlaská, komín přezděný, stůl, dvě židle a postel se 4 peřinami. Každý den mu metli, postel přestlali a k vytápění denně veliké látro se zpotřebovalo. K ostříhání jeho bylo napřed 6, později 10 vojákův i s jich velitelem. Aby se hnutí jeho i v noci pozorovati mohlo, svítilo se přede dveřmi po celou noc, tak že denně libra svíček zpotřebována. K obědu dostával Jan 4, k večeři 3 jídla, k tomu dvě pinty piva, žejdlík vína a dvě libry chleba; v noci se mu svítilo. Také některé knihy dostával, ale papíru, péra a inkoustu přes to, že nejednou za to žádal, mu nedáno. Ale on přece z troudu a spálených kostí černidlo, z kostiček péro sobě udělal a z knih ke čtení mu dávaných listy vyřezával. Takovým způsobem psával hejtmanu de Bois, generálu Harantovi a ke komoře listy, v nichž za příklad Krista a Joba uváděl a písmem svatým nevinnosť svoji hájil. Samota a nedostatek pohybu a práce zatemnily rozum jeho a skličovala ho myšlénka, že se ukládá o jeho živobytí a že je chtějí otráviti. Proto žádal jednoho dne, aby mu do žaláře vařenou ovci, pečené tele, 10 liber másla, 20 liber chleba a půl sudu piva dodáno bylo. Když mu po vůli učinili, zval stráž, aby s ním jedli, což však činiti nesměli. To utvrdilo jej v domnění, že ho chtějí otráviti, i nechtěl odtud nic jísti. V noci potom nespal, ale nábožně se modlil a zpíval, a aby ho nevi děli, na mříž u dveří záclonu zavěsil. Té doby (v prosinci) zavezen sem bratr jeho Oldřich z Kladska, kde pro mor nemohl zůstati a vsazen tak, aby s bratrem svým mluviti nemohl. Dověděv se o tom, sklíčen jest novou myšlenkou, že přijde snad do tužšího žaláře, a popudil se tak, že se chystal k zoufalé obraně proti těm, kteří by ho chtěli odvésti. Před dvéře postavil postel, na ni položil stůl a židle ručníkem svázané, též i okna podlé možnosti zandal; nůž pak vzav do ruky očekával, přijde-li někdo pro něj. Hejtman ukonejšil ho, poslav mu list, tak že dvéře a okna vyklidil, ale po několika dnech jej dotčená myšlénka zase tak opanovala, že si ještě zuřivěji počínal. Z té příčiny zavezen roku 1681 dne 22. února jako blázen do Prahy. Dlohými válkami ke konci 17. století zpotřebovány důchody císařské tak, že r. 1700 kromě jiných peněz nutno bylo si 200.000 fl. rh. vypůjčiti. František Karel hrabě Přechořovský z Kvasejovic, místopresident komory České, nabídl se, že summu tuto sežene. Z té příčiny učinila s ním komora roku 1700 dne 1. prosince smlouvu a pronajala mu Zbiroh, Točník a Králův Dvůr dotud, dokud by mu peníze splaceny nebyly. Od r. 1710 držel tato panství v zástavě kníže Adam z Lichtenšteina, od jehož dědiců vyplacena r. 1723, poněvadž lesů nutně bylo zapotřebí k horám Příbramským. V době té byli hejtmany r. 1710-1715 Jan Tadeáš Heisler a po něm rok Augustin Jos. Kovánek. Nástupce jeho Daniel Lhotský (od r. 1728) velice o to pečoval, aby důchod zlepšil. Za správy Liechtenšteinské hospodařilo se tak zle, že panství ročně i o 8000 fl. méně vynášelo. Od r. 1728-1730 byl hejtmanem Frant. Ferd. Funk, po němž následoval roku 1731 Bedřich Kyrpal, který r. 1754 dne 27. ledna na Zbiroze zemřel. Kyrpal byl posledním hejtmanem, neb cís. nařízením r. 1750 bylo ustanoveno, že vrchní ředitelé panství hejtmany se nazývati nesmějí, nýbrž vrchními neb direktory. Roku 1735 povýšena kaple zámecká na kapli veřejnou a opatřena samostatným lokalistou. Po tomto prohlášení pomýšleno i na to, aby při kapli té škola k vychování a vyučování mládeže otevřena byla, než až dosud „páni oficíři zámečtí odesílali svoje dítky do Zbirovské školy.“ Když nastal r. 1773 nový způsob vyučování čili „novonormální,“ posíláni jsou lokalista P. Ign. Veselý a František Lego, učitel Zbirožský (roku 1774), do Vídně, aby se do novoty té vpravili. Nedlouho potom zřízena na zámku normální škola a k umístění jejímu vyhlídnuta kovárna, která stála na počátku kaštanového stromořadí a až do svého zboření (roku 1869) pode jménem professora známa byla. A tu dotčení dva mužové dítky cvičili způsobem novonormálním. Povoláni sem také učitelé z panství a statků přivtělených, aby se přiučili novému vyučování. Aby pak jim z toho nenastaly veliké výlohy, poukázáno pro každého z důchodů Zbirožských po 15 kr. stříb. (na který čas?). Od r. 1776 měl dozor nad touto školou P. Kindermann a na šel býti školu tak dobře řízenou, že od té doby ředitelstvo zdejší mělo moc platná vysvědčení vydávati. Když za panování císaře Františka I. zaveden nový řád školní, přestala býti zámecká škola učilištěm preparantů školních (r. 1806) a snížena na školu trivialní pro zámek a jeho příslušenství; v letech 1842-1846 i městské dítky sem chodily. Teprve r. 1869 přeložena jest odtud škola tato do Švabína. Panství Zbirožské rozšířeno r. 1726 přikoupením Mirešova, r. 1784 Oseka, ač tyto statky v kraji Plzeňském ponechány. Roku 1758 navštívil císař František Zbiroh a ohledal veškeré památnosti jeho. Při návštěvě té dal kámen skály, na níž věž stojí, zkoušeti; možná, že teprve tehda kus její byl uhlazen. Od těch dob pokládán Zbiroh za majetek horního eráru a postaven pod správu horního úřadu v Příbrami, od kteréhožto prodán r. 1865 Samuelovi Simundtovi a Vinc. Kirchmayrovi, kterýž prodej říšskou radou schválen a trhová smlouva dne 18. července r. 1868 podepsána. Noví majetníci nezaplativše ani první lhůty, prodali Zbiroh v podzimku t. r. pověstnému Strousberkovi. Dr. Strousberk pocházel z Neidenburka, městečka ve východních Prusích, z rodiny židovské. Jako mnozí dobrodruhové měl i on geniální rozhled a dovedl se chopiti výnosných podnikův, ale nedostávalo se mu vytrvalosti, promyšlení a propracování důkladného a smyslu pro pořádek, tak že ztrácel i přehled svých záměrův a tím donucován byl ve svých finančních věcech pracovati tak jako lidé, kteří žijí ze dne na den. Proto i to se vyskytlo, že, ač byl majetníkem velikého jmění, kolikráte i poměrně malou summu nemohl zaplatiti. Koupiv Zbiroh za 10 milionů zlatých, chtěl z něho učiniti středisko průmyslu železářského, v čemž ovšem podporován byl množstvím rudy a uhlí, na panství se vyskytujících. Vedlé dalekosáhlých osnov první prací mu bylo přestavění (spíše zhanobení) starého hradu královského. Roku 1869 v polovici května počato s přestavováním hradu, při čemž stavitelům přísně uloženo, že má býti stavba za rok hotova. Plány zdělal pruský stavitel Kaiser. Dosud tu umístěny byly císařské úřady, úřad okresní a berní a administrace panství, ty tu zůstaly do září t.r., kdež dílem v městečku dílem ve Švabíně umístěny, nežli se pro ně nový dům postavil. Stará kolna proti bráně zbořena, valy a příkopy i s kamenným mostem zasypány, z části skopány a v květnu v sad proměněny. Brána západní cele jest zbořena a na novo vystavěna jako vchod z tesaných kamenův a na sloupech, a to do rovné výšky s ostatním stavením. V průjezdu brány, od vchodu v pravo, kdež bývala vrátnice, vystavěno vestibulum, z něhož se jde k pokojům panským. V levo od průjezdu, kde bývaly komory a sklepy, zřízeny kanceláře. V prvním dvoře zbořeno v levo jednopatrové stavení, kolna zvané, a zřízena tu oranžerie se sloupovím a dveřmi ze skla zrcadlového. Také pravé křídlo na témž dvoře přeměněno tak, že v přízemí z bývalých koníren a světnic udělán letní veliký sál a v patře z bývalých kancelářů nejskvostnější pokoje celého zámku. Uprostřed dvora zřízen na místě kašny veliký a až zbytečně hluboký vodojem. Příkop na konci prvního dvora, v němž měli obyvatelé zámečtí své dvorky, obrácen v lednici a sklepy, jechž klenba na sloupích spočívá, klenba pak pokryta zemí v rovnotě s ostatním dvorem. I zde stará branka zbořena a s ní skoro celé průčelí stavení, jmenovitě hořejší patro a roh severní pro veliké a nebezpečné pukliny. V pravém křídle zadního zámku, kde bývaly kanceláře, udělal Strousberk sál veliký, již s počátku popsaný. V kapli zámecké byly na den Jména Ježíšova roku 1870 naposled nedělní služby boží, neb druhého dne počato s bouráním kruchty. Po několik neděl sloužena tu ve dni všední mše svatá, ale od tučného čtvrtku i to zastaveno a tak zůstalo až do obnovení kaplanství r. 1883. Poněvadž nechtěl míti Strousberk koní v zámku, postaveny konice ve staré kaštanové aleji, jdoucí od Švabína k zámku. V polovici července r. 1870 byl zámek téměř dostavěn a Strousberk se do něho s rodinou svou přestěhoval. Sláva Strousberkova, placenými novinami nad míru rozšiřována, potrvala do r. 1874, kde byl již velice stísněn a všechno prodával. Ačkoliv dluhy vzrostly měrou úžasnou, dovedl si přece skrze reklamy novinářské udržeti úvěr; pravda vyšla však na jevo, když Strousberk odjev na Rus, aby tu uchlácholil věřitele své, uvězněn v Moskvě pro dluhy nezaplacené a později obžalován, že sváděl ředitelstvo komerciální banky Moskevské ke skutkům, které se s postavením jich nesrovnávaly. Proces jeho se protahoval a konečně Strousberk z Ruska vypověděn (r. 1876) a vyvezen. Následek zatčení byl ten, že dne 28. října r. 1875 konkurs na jmění Strousberkovo prohlášen, a když se byli věřitelé přihlásili, shledáno, že obnášejí dluhy 95-96 mil. marek. Po narovnání učiněném s věřiteli (dne 16. prosince r. 1878) zůstaly Strousberkovi nedokončené dráhy, z nichž ihned koleje vytrhati a odvésti dal; pak něco cest, polí a luk. Svršky a nábytky v zámku a ve dvořích prodány, zejména skvostný zámek, při čemž nádherné světnice do hola vyklizeny, ba i věci zazděné vytrženy. Dražba statků náležejících do konkursní podstaty určena na dni 16. listopadu, 14. prosince r. 1876 a 11. ledna r. 1877. Odhadnut pak Zbiroh na 4,440.000 fl., Točník na 520.000 fl., Mirošov 620.000 fl. a Osek na 420.000 fl. Že však proti provedení dražby odpor činěn byl, odbyla se teprv až 5. dubna 1877, při níž dotčené statky koupila Vídeňská hypoteční pokladna za 3,909.000 fl., ale poněvadž tato nebyla s to panství udržeti, přišlo k relicitaci r. 1879 dne 27. února, při níž koupil Zbiroh se statky přivtělenými kníže Josef z Kolloreda a z Mansfelda za 3,350.100 fl.

Text: historie
18.10. 2022 - August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království Českého, kniha č. 6