Komentáře, diskuse

Aktuální stav?

5.10.2014 00:03 Ivana Maloušková
Nevíte, zda-li se v současnosti něco okolo zámku děje? V Polance jsem již několikrát byla, změnu nevidím žádnou. Zámek dodnes stojí (alespoň v létě ještě byl na svém místě), o případné demolici také není slyšet.

Soukromý investor

20.7.2009 00:48 Radomír
Pan Ing. Maďa zde skutečně hraje roli a zájem o zámek projevil. Problémem však je mrtvý bod v komunikaci s restituenty, tedy s Doležely. Naprosto skandální je informace, že jejich právník zcela nahrává podnikatelce Bendžalové :(

Kupec na zámek

24.6.2009 01:15 eda
Rád bych věděl, kdy projeví Ing. Mada vetší zájem o zámek ? Už se toho hodně o něm napsalo, ale kde je ? Je vůbec pravda, že ho opravdu chce ?

Zachovat zámek v Polance je dobrý čin

26.11.2008 19:34 občan z Polanky
Velmi mě těší, že se konečně po několika letech rozpoutala diskuze, i když někdy až velmi bouřlivá a ovlivněná emocemi, o problematice zámku v Polance nad Odrou.
Proto také reaguji…

Téměř s údivem sleduji poslední vývoj, kdy se z různých zdrojů dozvídám, že bude zámek v Polance, tato dominanta obce, zbourán. Někteří lidé si myslí, že to žádná dominanta obce není. Možná bych i souhlasil, ale to jen v případě, že bych neznal souvislosti. Doba devastování historického a kulturního dědictví by měla být dávno za námi. Bohužel není.

Paní Bendžalové si na jedné straně vážím, protože dokázala to, co jiní nebyli schopni během 15 let zvládnout - vybudovat v naší obci slušnou restauraci s kvalitním zázemím, do které chodím velice rád s přáteli i rodinou. V případě Polaneckého zámku však s ní, jako s majitelkou restaurace a penzionu BEN zodpovědnou za dění kolem této památky, nemohu souhlasit.

Vzal jsem si v mém okolí za vzor několik historických památek, a to i těch, které nejsou či nebyly zapsány v seznamu kulturních památek. A je kde hledat, např. zámek Kunín či zámek v Ostravě Zábřehu je krásným příkladem, že když se chce, tak to jde. Jsem si vědom, že náklady na opravu převyšují finanční možnosti řady lidí, ale historická a kulturní hodnota je nevyčíslitelná. Paní Bendžalová by tedy podle mého názoru měla zvážit své stanovisko a celou tuto záležitost přehodnotit. Chtěl bych také připomenout, že zde existují fondy evropské unie, které umožňují celou záležitost řešit mnohem racionálněji.

Polaský zámek

23.11.2008 19:06
Jsem obyvatelem Polaky a bydlim v sousedství zámku.Sice by bylo pěkné , kdyby se zámek zachoval , ale záměr některých fandů je sice odvážný , ale ne moc reálný.Moc meto mrzí , ale asi jiná varianta než demolice nebude.

7.3.2009 00:37 Radek
Zdravím, borci z Nemile jsou frajeři, ale řada normálně se živících lidí nemá tak velkou výplatu, aby byla schopna z výplaty opravit zámek. Kde asi ti frajeři pracují ?
Je na čase sehnat kupce na zámek nebo info od borců z Nemile. Kontaktujte mne v redakci www.polanka.unas.cz

5.2.2009 15:59 nn
Tvrz v Nemili jsem viděla v novinách i na webostránkách a moc obdivuju všecky, kteří s ní dokázali pohnout směrem k lepšímu. Když to šlo v Nemili, proč ne v Polance?

11.1.2009 18:07 Schoffer
Zdravím z renesanční tvrze v Nemili u Zábřeha před 3 lety jsem se dozvěděl o budově před renovací brizolitový zchatralý dům a dnes sme z něj vybudovali jako3 nadšenci z vlastních vyplat zase tvrz www.tvrz-nemile.estranky.cz pak nechapu debily kteří chtějí zamek v Polance bourat!!!

dotaz

21.11.2008 11:28 anonym
Vážení, řekněte mi, kdo z Vás všech, kteří sem píšete, jste se o zámek zajímali a starali do doby, než jste se dozvěděli o projektu, který má místo zámku vzniknout?...vsadím se, že nikdo..a tohle je ubohost!...jak tu bylo řečeno...závist z lidí dělá zvířata a tohle je přesný příklad!!!

zvěrstvo na budoucích generacích Polanky

9.11.2008 15:12
Původně jsem se nechtěl vyjadřovat, ale prostě mi to nedá. To, co se chystá v Polance nad Odrou, tedy zbourání zámku - to si nedovolili ani komunisté, i když se na něm podepsali také - a né málo. Zbourat tento bývalý zámek je skutečné zvěrstvo, které by bylo spácháno na budoucích generacích obyvatel této obce. Dělal jsem 8 let starostu města. Vím, že kdyby se starosta - rada a zastupitelstvo postavilo za záchranu objektu, nikdo by stím nehnul a památka by byla zachráněna! Tyto orgány zvolili občané - tedy ať orgány obce plní vůli občanů a ne vůli pár nenažraných podnikatelů, či lépe řečeno kulturních barbarů! Vždyť objekt, který chtějí postavit místo bývalého zámku může stát klidně někde jinde. Bezzubé památkové zákony naší země nahrávají jen podobným bezcharakterním individuím. Občané Polanky, vzbuďtese a vyprovoďte podobné \\\"rádbyaktivisty\\\" z Vaší obce! Držím Vám palce! Jiří Tichánek.

10.11.2008 17:20 bajka92
Měli bychom se zkontaktovat s Doležely, našel jsem tuhle adresu:
Otakar Doležel Alžírská 1517/12, Ostrava, Poruba, 708 00

10.11.2008 16:32 jpš
je třeba vysvětlit, že majitelka nikoliv zámku, ale sousedního pensionu BEN, která chce zámek získat a zdemolovat.

10.11.2008 11:26 bajka92
jenže on to není "pan" ale PANÍ! a všichni víme která, jak o sobě píše - majitelka!

9.11.2008 22:02 redakce
Ze stylu jakým pan "Venca" píše panu Tichánkovi, člověku, který to na rozdíl od pisatele někam dotáhl a dokázal, je možno usuzovat z jaké sociální oblasti se daný pisatel a zastánci barbarského ničení dědictví předků rekrutují. Závist a vidina peněz dělají z lidí zvířata. Pojem vlastnictví je základním právem, avšak úcta k výtvorům předků, jejich dědictví, kulturním památkám a úcta ke starším lidem, jejichž bohulibá činnost je následování hodná, je základní povinností každého člověka. Myslím si, že reakce daného pána naopak všechny zastánce zámku jako kulturního centra obce posilují.

9.11.2008 21:38 Venca
Vážený ani nevíte o čem mluvíte. Vy pokud by Vám někdo diktoval, co májte dělat se svým domem, tak by jste ho poslechl ? Je smutné, že jako bývalý starosta nemáte ponětí o osobním vlastnictví a ve svých letech jste tak hloupý, nebo se jen dláte ? Bohužel jako majitelé nebudeme poslouchat, nějaké nesmyslné bláboly. Pokud máte zájem, zámek můžete odkopit a pak si s ním můžete dělat, co sám uznáte za vhodné.
Je od Vás sprosté rozhodovat o cizích věcech, takže se laskavě starejte o sebe. Pokud Vám je to známo, zemědělská budova o které píšete jako o zámku, není v památkové péči, není majetkem obce a je v rukou soukromých, tudíž nikdo nebude diktovat, jak s tím naložíme.

???

8.11.2008 20:00 Zámek
Co to jsou za kecy? Kdo v něm byl, tak ví, že tohle by odborník netvrdil! To tvrdí pouze laici jdoucí za jeho zničení!

Zámek

7.11.2008 20:55 zámek
Vážená pane, do huby si nevidíte co o mě píšete. Na jedné straně o mě píšete : " Že zámku se dodnes dochovalo jen jeho nevhodně a nevkusně přestavěné chátrající torzo " na straně druhé o mě píšete : " Nezatéká do něj, zdivo není vlhké a statické poruchy v podobě trhlin se zde takřka nevyskytují. " A zatím, jsem mokrý jako žok, a až ze mne vytáhnou to železo, co mě drží pohromadě, tak se rozsypu, jak hromádka z karet.

Zámek chceme zachránit a obnovit

6.11.2008 20:22 POLANKA.unas.cz
Dobrý den, mohl byste nám, pane Štěpánek, na sebe poslat nějaký kontakt? Napište nám na email redakce@polanka.unas.cz zámek se pokoušíme zachránit veřejným podvědomím, neboť na něj Polančané již "zapomněli". Spolupracujeme s panem J. Králem a připravujeme petici. Děkujeme.

6.11.2008 22:53 ZajoncZ
Vážený pane inženýre - stavební, nechce ten zámek koupit, když přesně víte, co se s ním má dělat. Pokud ano, kontaktujte majitele, my Vám potom přesně poradíme, co bychom tam chtěli a jak to přesně máte udělat. Nabízí Vám pomoc v radách, co vše by tam mělo být. Mohl by jste tam udělat i expozici i místní malířky. Zachraňte Vaší koupí Vámi tolik obdivovaný zámek polanecký. Těšíme se na zachránce polaneckého zámku.

demolice jako nejlepší řešení (?)

18.10.2008 13:45 Bruno
Bohužel po opravdu radikální přestavbě zámku na JZD ztratila jeho další existence jakýkoli význam, snad jen při ponechání v současném stavu jako připomínku jak se komunismus podepsal na nás a na vztahu k majetku druhých.

2.11.2008 12:08 Ing. Jan Štěpánek
Ono v podstatě zámek mnoho neztratil. Ono břízolitová omítka, okna a plechová střecha udělají vizuelně své. Čili by stačilo demontovat nechutnou plechovou přístavbu na místě zbourané kaple, obnovit původní omítky a okna (stavební otvory jsou původní), a postavit novou střechu a máme zámek opět ve své původní podobě. Jézeďáky zničený vstupní barokní portál by se dal jako kopie (dochováno mnoho fotek) snadno provést. Ze stavebního hlediska je zámek ve velmi dobrém stavu. Nezatéká do něj, zdivo není vlhké a statické poruchy v podobě trhlin se zde takřka nevyskytují.
Jde jen o vůli zachovat něco, co naši předkové složitě a nákladně budovali. Demolice je řešení pouze naprostých slabochů a ignorantů.

K historii zámku

12.11.2007 09:31 Jiří Tichánek
Polanka nad Odrou – zámek

Ves leží asi 2,5 km východně od Klimkovic. Od 1. dubna 1976 byla obec připojena k městu Ostravě. V pramenech ji nalezneme také pod názvy: 1424 – v Polancze, 1451 – z Polanky, 1589 – na Polancze, 1870 – Polánka, 1924 – Polanka. Původní obce Horní Polanka a Dolní Polanka se v roce 1850 spojily v jednu politickou obec Polanka.
První písemná zpráva o vsi Polance pochází z roku 1424 kdy náležela ke klimkovickému panství, které tehdy držel Jan z Kravař a Jičína. V zemských deskách knížectví opavského zajistil toho roku Jan z Kravař a na Jičíně své manželce Anežce, dceři opavského knížete Přemka, kromě jiného také roční důchod ve vsi Polance. K roku 1431 je tu doložen Jan Čičovec z Čečova (Johannes de Czeschov), který vkládá před svou smrtí Polanku spolu s Třebovicemi jako věno své manželce Maně z Bařic a Pavlovic. Vedle těchto statků držel Čičovec také Kotojedy a Těšnovice. Jeho rod pocházel původně z Čech a na Moravě se objevil počátkem 15. století. Od Beneše z Kravař a Krumlova získal před rokem 1423 20 lánů v Polance. 9. února 1421 je doložen na Štramberku mezi svědky na listině, jíž Jan z Kravař a Jičína propouštěl své poručníky a ujal se správy svých statků. Jan z Čečova (též Čičova) umírá někdy okolo roku 1437 a Polanku pak drží až do roku 1441 vdova Manka z Bařic spolu se synem Zikmundem. Ta se roku 1441 znovu provdala za Jana Donáta z Velké Polomi, který pak držel Polanku až do roku 1450. Jan z Čečova i Jan Donát z Velké Polomi jsou zpečetiteli protestního listu do Kostnice proti upálení M. Jana Husa z 28. září 1415. Z rodu Čičovců z Čičova známe k roku 1413 Petra a Hereše na Čičovicích, v držení tvrze ve Špičkách u Hranic se uvádějí k roku 1441 Pelhřim z Čičova a po něm roku 1461 Petr z Čičova. Poslední z rodu se uvádí potomek Zikmunda z Čičova Jan, který držel Těšnovice a zemřel brzy před rokem 1550, jako poslední z tohoto rodu. Rod pocházel z Číčova na Plzeňsku u Spáleného Poříčí. Byl odnoží vladyků Ojířů z Čejkov. Ve znaku nosili Čičovcové červený štít se čtyřmi stříbrnými pásy.
V letech 1450 – 1461 držel statek (zřejmě proti právu) švagr Manky z Bařic Petr Donát z Velké Polomi a na Moštěnicích. Někdy v polovině 15. století se Polanka stala samostatným statkem, který kníže Bolek věnoval roku 1461 bratrům Mikuláši mladšímu a Václavovi z Fulštejna a Vladěnína. Páni z Fulštejna drželi Polanku ještě k roku 1540, kdy drží také Vladěnín a Bílovec. Manželkou Mikuláše z Fulštejna byla Alena Bruntálská z Vrbna, se kterou měl syny Václava (1490 – 1518), Jana (+ kolem r. 1517), Mikuláše (+ r. 1474) a Viléma (1482). Byl celkem třikrát ženat. Jeho druhou manželkou se stala Eliška z Vejpic a poslední jeho chotí byla Dorota z Jestřebí.
Po Janovi z Fulštejna je tu jeho syn Hanuš (Jan) a do roku 1526 pak jeho synové Mikuláš a Václav, majitelé Bílovce. Fulštejnové drží Polanku do roku 1540, kdy ji koupil za 5 000 zl. Hynek Bruntálský z Vrbna. Po jeho smrti okolo roku 1542 je zde vdova Johanka z Bítova až do své smrti roku 1553. Jan ml. Bruntálský z Vrbna prodal statek Polanku před rokem 1558 majiteli Sedlnice Janovi staršímu Sedlnickému z Choltic a jeho manželce Johance z Limberka. Po nich zde sedí syn, majitel Velkých Heraltic, Zikmund mladší Sedlnický z Choltic s chotí Annou Tvorkovskou z Kravař.
Někdy v letech 1560-1586 za Sedlnických z Choltic vznikla v Polance renesanční tvrz, o níž máme první písemnou zprávu z roku 1586. Dá se předpokládat, že této tvrzi předcházela gotická tvrz, která mohla být zbudována již v první polovině 15. století, kdy se tu uvádí samostatný statek, tedy rodem Fulštejnů. Je také pravděpodobné, že vstup do ní byl chráněn ve své době dvěma rybníky (část jednoho z nich se dochoval do současnosti), avšak nemohlo se jednat o vodní tvrz jak naznačují některé starší teorie. Dispozičně tato tvrz jistě nepřesahovala obvodové zdivo dnešního zámku, snad měla shodný čtvercový půdorys. Tuto otázku by upřesnil jednak důkladný stavebně-historický průzkum zdiva zámku a také případný archeologický průzkum v nádvoří, případně ve sklepích současného objektu.
Roku 1595 prodává Zikmund mladší Sedlnický z Choltic Polanku s tvrzí za 18 000 zl. Kryštofu Bzencovi z Markvartovic a na Klimkovicích (+ 1600). Ten ji pak roku 1599 zapisuje své choti Konstancii Kornicové Porubské z Velké Poruby. Krátce po roce 1614 byla ves rozdělena mezi dědice Konstancie Kornicové Porubské z Velké Poruby – jejího bratra Zikmunda (1622 přijat do země opavské) a sestru Annu (m. Jindřich Vanecký z Jemničky) – na dva díly, dolní a horní, které se staly samostatnými statky. Porubští z Velké Poruby (též Porembský z Poremby) pocházeli z Poremby na Osvětimsku. Byli starobylým rodem odnože slezských Korniců. Odtud se rozšířili na Těšínsko i jinam do Slezska. Ve znaku měli na štítě starobylý lis, stejně jako Kornicové.
Dolní část Polanky byla od roku 1698 součástí klimkovického panství. Horní část zůstala samostatným statkem, k jehož majitelům náleželi v 17. století Vanečtí z Jemničky. Jindřich Vanecký z Jemničky vlastnil Jesenici, Porubu a Polanku, s Annou Porubskou z Velké Poruby měl syny Zikmunda Václava (na Dolní Polance, + 15.1. 1647, m. Kateřina Štirnská ze Štirn), Jana Viléma (+ v mládí) a Jana Kryštofa (n. okolo 1600), který vlastnil Horní Polanku od roku 1639. Uvádějí se i dvě dcery Aleny, jedna se narodila roku 1599 a zemřela brzy po porodu, druhá se narodila 23.7. 1597, avšak zemřela již 6.7. 1599. Jindřich Vanecký z Jemničky byl synem Jiřího Vaneckého, psaného po vsi Vaneč u Náměště nad Oslavou. Rod držel také Pavlovice, Opatovice, Dolní Vilémovice a Dřevohostice. Ve znaku nosil bílý štít, v něm červeného raka, na kolčí přilbě dva stočené bílé rohy. Přikryvadla červeno-bílá. Po meči rod vymřel roku 1647, po přeslici roku 1680. Dodejme, že Jindřichova manželka Anna Porubská z Velké Poruby byla zřejmě vdovou po Bartoloměji Vaneckém z Jemničky, který byl Jiřího bratrem. Jan Kryštof Vanecký koupil panství za 14 000 zlatých roku 1639. Byl nejvyšším sudím opavským.
Jak je vzpomenuto v kapitole „Zámek v Porubě“, byl Jan Kryštof Vanecký z Jemničky na čas v žaláři na brněnském Špilberku. Vzhledem k zajímavosti této postavy věnujme Janu Kryštofovi o něco více řádků. Po propuštění se poprvé vyskytuje jeho jméno v zápisu zemského sněmu dne 27. června 1639. V srpnu téhož roku je jmenován lejtnantem zemské hotovosti a souhlasil s naverbováním 19 rejtarů pro nezbytnou obranu země v čase horečných příprav na hrozící válečné nebezpečí. Zálohově obdržel značný obnos ze zemských peněz, neboť každý zverbovaný kůň (rejtar) obdržel po 25 širokých tolarech a na jejich výživu bylo pamatováno částkou po 10 tol. Na osobu a koně. Přes lákavou odměnu nebylo jednoduché získat dostatek vhodných zájemců a Vanecký k velké nelibosti stavů stále oddaloval splnění přijatého úkolu. Z opatrnosti sněm rozhodl vzít jej na závazek cti a víry, že knížectví neopustí dříve, dokud stanovených 19 jezdců řádně nepředá komisaři Kliplovi a neprovede řádné vyúčtování poskytnuté zálohy. On se však složení takového slibu vyhýbal, jak jen mohl, a aby se vyhnul dalším výtkám a pohrůžkám, oznámil, že leží nemocen na své tvrzi v Polance. Obavy z následků nesplnění úkolu nebyly liché, neboť mu stavové hrozili, že jsou odhodláni takto vzniklé škofdy hojit na jeho statku. Na sněmu zvažovali možnost vyslání zemských rejtarů na Horní Polanku, kteří by se tu živili až do úplného vyúčtování peněz a padl dokonce návrh na nucenou správu. Pod tlakem okolností a ve snaze splnit limit stůj co stůj nehleděl lejtnant Vanecký příliš na kvalitu naverbovaných vojáků. Lehkomyslnost a zjevná nedbalost se však záhy obrátila proti jeho osobě. Když je totiž vyslaný adjutant plukovníka Varlovského chtěl převzít a zařadit k řádnému vojsku, někteří z nich jej neváhali dvěma dobře mířenými ranami prostřelit a po činu uprchli. Plnou zodpovědnost za spáchaný zločin nesl Vanecký, uvězněný proto na příkaz zemského hejtmana v Opavě, kde byl držen od října až do konce roku 1639.
V období let 1644 – 1651 se o Vaneckém nečiní žádné písemné zmínky. Po smrti nejvyššího zemského sudího Jiřího Štyrnského ze Štyrn, jej dočasně zastupoval Karel Jindřich Moravický z Rudnice, a když ten vážně onemocněl, bylo třeba na uprázdněný úřad dosadit vhodnou osobu. A právě Vanecký, jako příslušník rytířského stavu dosáhl nejvyššího možného vrcholu úřední kariéry, neboť místo zemského hejtmana bylo již tehdy vyhraženo pouze příslušníkům panského stavu.
Jinou kapitolou Vaneckého života byl jeho postoj ke svým poddaným. Pro Horní Polanku platilo privilegium ze dne 27. května 1560, dané na Polance „to pondělí před slavným hodem seslání Ducha svatého“ Janem Sedlnickým z Choltic. V privilegiu se mimo jiné uvádí: „…kdež týž lidé polanzčí protiv mně, pánu svému, byli se nenáležitě zdvihli a neboštíku panu Janovi staršímu z Vrbna a na Bruntáli, hejtmanu knížectví opavskému, žalobu učinili, také i základ, totiž jedno sto zlatých, byli mi propadli a jiné nemalé protivenství učinili, kdež pro takové předsevzetí v nelibosti u mne byli, i znajíc to zvrchu psaní poddaní moji, jsou mi se pokořili, prosíc, abych jim taková provinění odpustil…“. Sedlnický povolil poddaným svobodně žíti trávu v polanském lese u řeky Odry, potvrdil jejich staré právo na svobodný lov ryb v Odře, slíbil za sebe i budoucí držitele, že nebude sahat na sirotčí peníze. Zbavil poddané povinnosti lepení a pletení plotů při tvrzi a panském dvoře. Z dalších listin Sedlnických vyplývá, že jejich intenzivní hospodaření ve vlastní režii vedlo zákonitě k postupnému nárůstu poddanských povinností, jež byly kompenzovány méně podstatnými ústupky. Nelze se tedy divit Janu Kryštofovi Vaneckému, že v tomto započatém trendu pokračoval. Vzájemné vztahy mezi Vaneckým a polaneckými byly napjaté již od samého počátku. Tak si stěžoval Jan Kryštof Vanecký ještě roku 1659, že „…nejenom jemu, ale každé vrchnosti opovážili se protiviti, což smlouva léta 1568, ano taky 1626 učiněná, z dostatkem dosvědčovati bude, když je koupil, za šest nedělí holdovati jemu nechtěli, nálezu se protivili, takže i naposledy neboštíku panu hraběti z Oppersdorfu při zjezdu poručeno bylo, aby z nich 7 osob ku příkladu jiným na hrdle strestati dal…“ Dodejme ještě, že po smrti Jana Kryštofa Vaneckého nacházíme text supliky, jíž se čtvrtsedláci a zahradníci obracejí o pomoc proti paní vdově k zemskému hejtmanovi. Jak je patro, vdova si rázností počínání nijak nezadala se zesnulým manželem a vězením nutila jmenované, aby jí konali roboty, z nichž se vykoupili už v roce 1652. Poníženě tedy prosili, aby byli propuštěni z vězení, „…abychom v nynější pilné práce a žně…to milé obilíčko jak sobě, tak i J.M. paní skliditi mohli…“. Jana Kryštofa tak i jeho manželku tak poznáváme jako důkladného, rázného, ale i bezohledného a ziskuchtivého statkáře, který se snažil vytěžit z Horní Polanky co největší užitek. Odpor poddaných proti zavádění nových robot kulminoval v letech 1640 – 1644 a 1654 – 1660, naposledy pak propukl roku 1675 proti obdobným praktikám jeho vdovy.
V Zukalových spisech (Stibor, 1997) se uvádí, že Jan Kryštof Vanecký „…přišel pro ženskou do vězení“. Zdáse, že špilberský žalář neukazuje na politické provinění jmenovaného. V lenních registrech je zachycen výslech jisté Barbory Hohnerové, tehdy šestinedělky. Jmenovaná vypověděla, že pochází z Olomouce, kde bydlela v domě „paní Bartošovské“, tedy zřejmě u paní Podstatské z Prusinovic, držitelky Bartošovic. Udržovala nelegální poměr s rytířem Janem Kryštofem Vaneckým, z něhož se narodil syn, pokřtěný vzápětí jménem Franz Heinrich. Téhož pána uvedla do protokolu jako otce dítěte. Ke slehnutí a porodu došlo v Bílově (Biellau) u Bílovce, kde ji po třech týdnech Vanecký navštívil. K narození tohoto nemanželského syna došlo někdy v průběhu roku 1630, tedy již po čtyřletém manželství Jana Kryštofa s Mariannou z Tharoule a zřejmě odhalení tohoto pokoutného vztahu vedlo k Vaneckého zatčení a odsouzení. Na Špilberku pak Vanecký poznal Barboru Rohovou, dceru špilberského žalářníka, která se stala dalším objektem jeho intimního zájmu. Vyzrazení tohoto vztahu pouze prodloužilo jeho pobyt ve vězení přes všechny žádosti příbuzných o udělení milosti. Vanecký tak ztratil ve vězení plných sedm let života (cca 1631 – 1638). Je skutečností, že první manželství s Marianou Taharoulovou bylo jen formální a nešťastné, chyběly v něm děti a Vanecký neměl syna, který by byl pokračovatelem rodu a dědic jmění. Paní Mariana Vanecká se připomíná ještě roku 1655, krátce potom zemřela.
Druhý sňatek s o hodně mladší Helenou Salomenou Müllerovou uzavřel 27. května 1659 v zámecké kapli sv. Michala archanděla v Horní Polance. Přestože bylo ženichovi 59 let, patřil k váženým a zámožným rytířům v knížectví opavském, zatímco slečna nevěsta neměla kromě urozeného původu co nabídnout. Zdá se, že věkový rozdíl tu neznamenal zásadní překážku, neboť paní Helena Salomena našla s manželem společné zájmy a stala se mu v mnoha ohledech důstojnou partnerkou. Její otec Johann Müller z Reichenburku se přistěhoval z dalekého Livonska a byl důstojníkem císařského vojska. Usadil se později v Bílovci, kde se mu z manželství s Voršilou Buchvicovnou z Buchova narodily dvě dcery, Johana a Helena Salomena. Pravděpodobně starší Johana byla napřed manželkou Jana Karla Reingolta de Belle, po jehož smrti se vdala podruhé 25. září 1662 za Jana Arnošta Pfankucha z Wienku, který pocházel z Dolního Slezska.
Krátce po sňatku vložil Jan Kryštof své mladé manželce věno a nadvěno 4 000 zlatých opavských na polovici svého statku Horní Polanky.
Připomeňme, že v této době se k majetku Vaneckého počítala v Horní Polance tvrz, dvůr při tvrzi, mlýn, pivovar, krčma, rybníky Bludný, Dubina, Polní a Pod tvrzí, dva plodové rybníčky u dvora, les, 23 sedláků, 5 čtvrtsedláků a po 9 zahradnících a chalupnících.
Někdy v šedesátých letech 17. století za Jana Kryštofa Vaneckého z Jemničky a jeho manželky Heleny Salomeny, rozené Müllerové z Reichenberka, došlo okolo roku 1660 k přestavbě staré a již nevyhovující tvrze na barokní zámek. V druhé polovině 17. století byla také vyzdobena barokními freskami loď zámecké kaple sv. Michaela archanděla, jejíž presbytář, asi malá kaple původní tvrze, nesla pozůstatky renesanční malby. V 18. a na začátku 19. století patřila horní část Polanky Mönnichům a Blücherům. V roce 1895 byl zámek důkladně renovován, tehdy patrně vznikly dřevěné pavlače na nádvorním průčelí.
Zámek byl dříve popisován takto: „Stojí v jihovýchodní části obce. Je to jednopatrová, čtyřkřídlá barokní budova podélné dispozice s vnitřním obdélným, nevelkým dvorem, který obklopovaly dřevěné arkády. Průčelí má hladkou fasádu prolomenou okny se štukovými rámy a nadokenními římsami. Vstup je opatřen raně barokním portálem s nízkým trojúhelníkovým štítem, nad jehož vrcholkem je zasazena kamenná deska s aliančním znakem stavebníka Jana Kryštofa Vaneckého (+ 1674) a jeho manželky Heleny Salomeny Müllerové z Reichenberka (+ 1692). Přízemí je zaklenuto křížovými hřebínkovými klenbami, v prvním patře jsou kazetové stropy. Architektonické jádro zámku pochází ze 17. století, je ovšem značně změněno pozdějšími opravami.“ Spolehlivý popis zámeckého objektu máme dochován z roku 1703, kdy se uvádí: „…Do předzámčí vedly proti sobě dvě brány, dřevěná a kamenná. Vedle kamenné brány se nacházela stáj pro 12 panských koní, k dřevěné bráně přiléhalo stejné stavenís písařovým obydlím, čeledníkem a chlévem pro dobytek. Nádvoří mezi branami bylo vydlážděno a teprve z něho byl přístup po schodech do vlastní zámecké budovy. Pod schodištěm bylo kromě mléčného sklepa také obávané a jistě hojně používané vězení. Zámek měl čtyřhranný půdorys, byl poschoďový, pokrytý šindelovou střechou. Kolem vnitřního nádvoří verdla v úrovni poschodí dřevěná pavlač. Všechny místnosti v přízemí byly opatřeny klenbou. Celkem se jich napočítalo 14. Do síně se dalo vejít jedněmi dveřmi z nádvoří, druhými se vcházelo do zahrady. Kromě několika světnic, komor a sklepů (místností bez oken) tu byla zvláště jídelna, kuchyně, světnice pro zámeckou čeleď a velmi nákladně vyzdobená kaple se sakristií. Místnosti v 1. poschodí měly dřevěné stropy a sloužily k pohodlnému bydlení panstva. Bylo jich celkem 12, nejprostornější byla jídelna, sloužící také jako společenský salón. Vybavení z časů pana Jana Kryštofa Vaneckého doplňoval nábytek, pořízený již rodinou Želeckých z Počenic, takže popis vnitřního zařízení záměrně pomíjíme. Zámecká budova, respektující rozsah původní tvrze, okázale reprezentovala zámožnost stavebníkovu.
Anna Porubská postoupila Dolní Polanku roku 1625 svému synovi Zikmundu Václavovi a jeho choti Kateřině Štyrnské ze Štyrn (+ 3.9. 1650). Po otci dědí Zikmund Václav také Porubu. Roku 1625 zastával úřad zemského sudího na Opavsku. S Kateřinou Štyrnskou (též Stirnskou) se oženil roku 1617 a měl s ní dvě dcery Ludmilu Konstancii a Zuzanu Eleonoru. Kateřina Štirnská umírá 3. září 1650, Zikmund již 15. ledna 1647 Jejich prvorozená dcera dědí Porubu i Polanku. Roku 1650 se provdala za Jiřího Bedřicha Skrbenského z Hříště. Umírá roku 1680. Druhá dcera Zuzana Eleonora byla provdaná za Mikuláše staršího Orlíka z Lažiska a zemřela téhož roku jako její sestra. S nimi je na Polance uváděn i zmíněný Jan Kryštof Vanecký. Narodil se okolo roku 1600, byl dvakrát ženat. První jeho manželkou byla Marie z Tharoule, druhá Helena Salomena roz. Müllerová z Reichenberka. Rod Müllerů z Reichenberka nosil ve znaku štít půlený, v horní polovici dvě rozety, v dolní polovici jedna rozeta, barvy neznáme (Pilnáček J., RSS, s 814, kde vyobr.). Rod Přišel z Livonska a usadil se na Opavsku. Helena byla třikrát vdaná. Podruhé za Jiřího Mořice Kotulínského sv. p. z Melče (vdovec po Anně Marii Jakvekové, roz. Mošovské) a potřetí za Heřmana hr. z Oppersdorfu. Zemřela roku 1692 bez potomků. Jan Kryštof Vanecký umírá¨ve věku téměř 74 let 9. února 1674 (pohřben v zámecké kapli) a statek dědí Skrbenští a Helena Salomena Kotulínská. Horní Polanku přejímá roku 1692 její sestra Johanka Müllerová z Reichenberka provdaná za Jana /Hanuše/ Arnošta Pankucha z Vínku (též Wienecku). Zdá se, že i oni udělali na zámku jakési stavební úpravy, což kdysi dokazoval erb Pankuchů z Vínku umístěný nad vikýřem vstupní části zámku. Od ní ji přebírá dcera Rosina Helena provdaná Želecká z Počenic. Roku 1703 Želecká umírá a statek zanechává svým dětem Janovi Václavovi, Marii Josefě a Marii Heleně Želeckým z Počenic.
Dolní Polanku dědí po smrti Jiřího Bedřicha Skrbenského jeho synové Jan Bernard (+ 1706) a Jiří Mikuláš (+ 1690) Skrbenští z Hříště. Ti zemřeli bez potomků, ale již roku 1698 je Dolní Polanka připojena ke klimkovickému panství.
Samostatný statek Horní Polanku převzala druhá dcera Rosiny Heleny Marie – Marie Klára Helena Želecká z Počenic(intabulace r. 1718). Ta se provdala do rodiny hrabat Mönnichů, když si vzala roku 1709 Gottfrieda Alexandra v. Mönnicha (n. 1679, + 23.2. 1735). Jeho manželka Marie Klára Helena se narodila roku 1696 a zemřela 3. srpna 1750. Spolu měli pět dětí. Gottfrieda Emanuela (n. 1712, + 2.5. 1778, od roku 1772 na Horní Polance), Alexandra Kašpara (n.1718, + 5. 10. 1776 svobodný), Josefa Františka (+ svobodný před r. 1772), dceru Annu (abatyši, n. 1720) a Jana Václava narozeného roku 1687. Majitele statků Studánky, Jistebníka, Ješkovic a Polanky.
Za něj byla vydána roku 1729 bula papeže Benedikta VIII. pro bratrstvo sv. Michaela, archanděla, v Horní Polance, jíž jim uděluje právo na získání plnomocných odpustků: „…Vítáme, že při kostele sv. Michaela, archanděla, v Horní Polance, olomoucké diecézi, je zbožné a věrné bratrstvo Kristu věrných obou pohlaví, které uctívá sv. Michaela, archanděla, kanonicky ustanovené, jehož bratři a sestry usilují o to, konat mnoho skutků lásky a zbožnosti…Dáno v Římě u sv. Petra pod rybářským prstenem dne 13. června 1729, šestého roku našeho pontifikátu. Harlis Oliverius, kancléř.“ .
Polanecký statek převzal roku 1752 Jan Václav hr. Mönnich. Jen Jan Václav zůstal svobodný, ale se svou přítelkyní Annou Dlugošovou z Kopenic, která byla jeho zámeckou hospodyní (n. 1738), měl nemanželskou dceru Annu Marii Teklu (n. 1770, + 6. 12. 1829), která se stala od roku 1787 dědičkou jeho majetku. Ta se 14. dubna 1791 provdala za Jana Josefa hr. Laryše ze Lhoty (n. 6.6. 1766, + 23. 11. 1820). Zmíněná Anna Dlugošová prý byla velice krásná, pocházela z tzv. Klapuchova gruntu čp. 136. Dodnes je také příjmení Dluhoš (Dlugoš) v Polance velmi časté.
Helena Salichová (1975) vypráví o třech hraběcích synech, kteří byli prý nuceni obléknout řeholní roucho za své hříchy vůči poddaným. Nejmladší z nich byl ten, který se zamiloval do výše jmenované anny Dluhošové a dal se prý s ní tajně o půlnoci oddat v zámecké kapli. Dále říká. „…láska zámeckého pána k dívce poddaného sedláka neměla hluboké kořeny, neboť anně se narodilo děvčátko, mlčí pověst o jakémkoli jeho zájmu nejen o dítě, ale i o matku. A pak se stalo, že majorátní pán zemřel a majetek přešel na prostředního hraběcího syna. A když se i ten zanedlouhou dobu rozžehnal se světem, stal se dědicem zámku nejmladší z bratrů. Zatím však již krásná Anna zemřela, snad zármutkem, snad nemocí, kdoví, jak to všecko popravdě bylo a co se všechno stalo, že se nikdo o matku ani o dítě nestaral. A potom snad přišly jiné zákony, podle nichž trest pozbyl platnosti – či se svědomí v zámeckém pánovi pohnulo, že se rozpomenul na své dítě, které by mohlo po něm zdědit panství. Zahájil po něm pátrání, a když se našlo již dvanáctileté jako pasačka vepřů někde v Polsku, poručil je přivést na zámek. Dívce se pak dostalo vzdělání jako dceři hraběte, a když dorostla, provdala se za hraběte Beroldingen a zdědila celé panství.“
Anna Marie Tekla pak postoupila Horní Polanku své dceři Marii Nepomuceně (n. 3.9. 1800, + 6.3. 1889), provdané 29. října 1832 za Gebharda II. Bernarda Karla Blüchera z Wahlstadtu (n. 14. 7. 1799, + 8.3. 1875). Blücherové ji pak připojili ke svým statkům v Bravanticích, Jistebníku, Raduni a Studénce. Roku 1875 přechází rodový majetek na syna Gebharda III. Leberechta Blüchera. Ten se narodil 18. března 1836 na zámku v Raduni. Jeho první manželkou se stala roku 1865 Marie Leopoldina z Lobkovic (n. 1.7. 1841, + 1879), druhou byla Alžběta Perponchar-Sedlnická (+ 1894) a třetá chotí pak byla od roku 1895 Wanda Radziwillová (n. 1877). V roce 1895, za Gebharda III. Leberechta Blüchera, se započalo s adaptací zámku, který už byl ve špatném stavu.
Po první světové válce dal syn (z I.m.) předešlého Gebhardt IV. Leberecht Blücher (n. 9.7. 1865, + 1931) panství do záboru čs. republice. Panství bylo rozděleno na tři zbytkové statky a to tzv. „staré“ v zámku i se zámkem převzal do vlastnictví Antonín Doležel (pravá strana panské cesty) a menší část (levá strana panské cesty) převzal Robert Rädisch a „nové“ tj. u nového dvora převzal část Jan Kuliš a část pastevního družstva. Toto později odkoupil statkář František Hurník z Vřesiny. Za okupace původní majitelé odešli a na statku hospodařili Němci. Po válce se někteří původní majitelé vrátili a hospodařili až do vydání zákona o znárodnění. Během 2. světové války a po ní nebyl zámek udržován a chátral. Jeho stav byl nakonec takový, že byl určen k demolici. Na nějaký čas převzalo statky Ředitelství státních statků a po založení JZD převzalo majetek družstvo.
Zámek byl tehdy popisován následovně: „Čtyři jednopatrová křídla zámecké budovy se sedlovou střechou uzavírají čtvercové nádvoří s dřevěnou dvouetážovou arkádou. Uprostřed průčelního křídla je klenutý průjezd s jednoduchým portálem s plochými pilastry po stranách, které nesou trojúhelníkový štít se šišticemi a pilastry. Nad portálem ve vpadlé výplni se nachází dvojice kamenných znaků. V průjezdu je mramorová deska s nápisem o renovaci roku 1895 za Gebharda Blüchera. Proti ní je na stěně malba skolení medvěda u mlýna s nápisem, že se tak stalo roku 1682. Průčelí zámku je hladce omítnuto. Kamenná okna v patře mají ostění s nadokenní římsou. Přízemí je sklenuto s patrnými hřebínky, v patře jsou stropy rovné. Ze zadního křídla vystupuje navenek zámecká kaple s polygonálním uzavřeným presbytářem. V její lodi je empora a ochoz v úrovni podlahy patra. Presbytář s pavlačovitě vyloženou dřevěnou kruchtou po levé straně má křížovou klenbu s hřebínky a při presbytáři je křížově klenutá sakristie. Stěny a klenba lodi jsou zdobeny barokní akantovou rozvilinou, na stěně a klenbě presbytáře se nachází renesanční vegetabilní malba a medailony s figurami. V průčelí přiléhá v pravém úhlu stejně vysoké hospodářské křídlo, sýpka.“ Z evidenčního památkového listu z roku 1933 vyplývá, že kaple byla již devastována a z bočního oltáře a varhan zbyly jen trosky. Hlavní oltář si odvezlo Zemské muzeum. (Podařilo se zjistit, že nyní je tento oltář uložen v depozitáři brněnské Národní galerie. Přízemí zámku bylo využíváno k bydlení a v patře se nacházela sýpka.
Bývalý zámek přechází po roce 1945 do majetku obce, která jej dává v užívání místnímu JZD, které se postaralo o jeho záchranu. Po odchodu původního majitele Antonína Doležela byl totiž zámek obydlen několika rodinami cikánů – kde je ubytoval tehdejší národní výbor. Tito dokončili dílo zkázy. Co bylo ze dřeva, to spálili – okna, dvéře a část střechy. Nakonec cikáni odešli a zámek měl být rozebrán, na což již bylo k demoličním pracím připraveno 400 000,- Kčs. Rozhodnutím Ministerstva školství a kultury z 15. ledna 1965 bylo upuštěno od památkové ochrany zámku. V roce 1958 a opětovně o rok později KSPPOP v Ostravě upozorňovalo Česko-slovenské státní statky, které zámek vlastnily, na jeho špatný stavební stav. Do té doby totiž nedošlo k zabezpečení budovy ani minimální opravě střechy, do které zatékalo. Zároveň mělo dojít k převedení majetku na MNV. V roce 1960 proběhla památková prohlídka objektu – bylo zjištěno silné poškození krovů, které byly ztrouchnivělé a místy i probořené. Způsobilo to úmyslné vyřezávání trámů tehdejšími obyvateli zámku, kteří starého dřeva užívali jako topiva. Také rozebrali část stropů v prvním patře, dřevěné výplně zábradlí a podlahu na pavlačích, vytrhali okna a dřevěné části obložení. Neznámo kam zmizeli i kované renesanční dveře. MNV rozhodl o nutnosti vystěhování současných obyvatel. Uvažovalo se o využití zámku zčásti pro účely JZD (sýpky, stáje atd.), zčásti jako kanceláří, kuchyně s jídelnou, sálu, kluboven a knihovny. Údajně byly zahájeny i příslušné úpravy a prováděny opravy krovů a stropů. Nakonec se ukázalo, že by budova jako nový kulturní dům nevyhovovala svou zastaralostí a aktuální tedy zůstal jen návrh na využití pro potřeby JZD. Na konci roku 1961 je jako majitel uveden odbor zemědělství rady ONV v Novém Jičíně, který už v roce 1960 odevzdal objekt do užívání JZD v Polance. To mělo zažádat o příspěvek na obnovu památkového objektu. MNV měl pak zajistit urychlené přestěhování obyvatel cikánské národnosti, kteří stále ještě zámek neopustili, do náhradního bytu. 23. ledna 1963 rada ONV v Novém Jičíně schválila státní seznam kulturních památek okresu Nový Jičín, v němž se objevil i zámek v Polance. V roce 1964 se KSPPOP v souvislosti s už dlouho chystanou opravou objektu vyjádřilo, že nemá námitek ke změně ve státním seznamu kulturních památek, pokud budou zachovány vybrané architektonické články a provede se stavebně-historický průzkum. Jak bylo naznačeno 15. ledna 1965 bylo upuštěno od památkové ochrany. Již 19. ledna t.r. pak proběhlo jednání, při němž zúčastnění projednávali otázku využití či demolice budovy zámku. JZD mělo nouzi o skladovací prostory a proto také velký zájem o zámek, který by využilo jako skladu zeleniny a sýpky. Námitek nemělo ani KSPPOP. O rok později pak JZD zajistilo materiál pro nejnutnější opravu střechy a představenstvo se rozhodlo zámek opravovat. JZD a představenstvo souhlasili s úpravami ve vlastní režii.
Roku 1966 byl objekt na náklady JZD opraven a polanské družstvo jej přestavělo pro vlastní potřeby na sýpku. Bohužel příliš necitelným způsobem, neboť přes snahu o zachránění objektu, nebylo nic konzultováno s památkáři. Střecha objektu byla opatřena novou železobetonovou konstrukcí a pokryta pozinkovaným plechem. Po dokončení opravy byl objekt dán k využití jako velkosklad zeleniny, sýpka. V roce 1961 byl při opravách objeven v rohové přízemní místnosti zámku (podniková kuchyně) původní malovaný renesanční strop. V hlavním průjezdu zámku se nacházela rozměrná malba, na níž byl zachycen dávno zaniklý dřevěný mlýn u polanského (býv. Blücherova) lesa a také zobrazen poslední medvěd ulovený na Ostravsku 18. dubna 1682. V roce 1964 (18.8.) byla také nalezena cínová krabice připomínající přestavbu zámku v roce 1895 (dokumenty uloženy jako příloha obecní kroniky). Schránka obsahovala také pamětní list v německé řeči, který tam byl uložen po ukončení prací 29. prosince 1895 panem Emilem Haukem, stavitelem z Klimkovic.
JZD opravilo střechy, k východní straně zámku patřila kaple sv. Michala, ve které bývaly hrobky bývalých majitelů panství. Tato kaple byla zbořena, ale podzemní hrobky zůstaly nedotčeny. Ze zámecké kaple se však dochoval původní zvon, který je nyní umístěn ve zvonici Husova sboru v Polance. Před dokončením stavby Husova sboru jej věnoval Církvi čs. husitské tehdejší majitel zámku Antonín Doležel. Zvon má výšku 220 mm, průměr 290 mm. Po obvodu nese nápis „GOSS MICH CASBAR KOERBER IN BRESZLAU ANNO 1733“ – „ulil mne Kašpar Koerber ve Vratislavi roku 1733“.
Zámek byl opravován v letech 1964 – 1965. V roce 1971 byla celá budova zámku opatřena břizolitovou omítkou a zámek dostal zcela jiný vzhled. Celkový náklad opravy činil tehdy 1 048 000,- Kč.
V současné době je objekt opět v neutěšeném technickém stavu, není využíván a je také škoda, že původní zámecká okna byla dozděna a zůstali jen malá okénka, která dodávají objektu ráz jakéhosi velkoskladu.. Z původní výzdoby se kromě klenutých stropů nedochovalo nic, co by připomínalo bývalé panské sídlo. Alianční znak nad portálem byl odvezen do Okresního vlastivědného muzea, včetně malovaných trámových stropů, bývalá kaple byla zbourána, oltář odvezen do zemského muzea v Brně, fresky v patře zámku byly zalíčeny vápnem. Původní okna byla dozděním účelově zmenšena, původní dřevěné podlahy byly zality betonem. Také původní dřevěné pavlače v nádvoří byly odstraněny a na dvou stranách nahrazeny kovovou konstrukcí se železným schodištěm. Při poslední návštěvě objektu, v březnu 2006, byl objekt vyklizen, pouze v jedné přízemní prostoře hospodářského křídla je zřízena drobná zámečnická dílna soukromé firmy. Zámek sám připadl v rámci restituce rodině Doležalů, avšak zeje prázdnotou.

Přehled držitelů:

1424 – jako zboží Jana z Kravař
1422 - 1437 – Jan Čičovec z Čičova (+ 1437, m. Mana z Bařic)
1431 – 1441 - Manka z Bařic a Pavlovic a syn Zikmund
1441 – 1450 – Jan Donát z Velké Polomi (2.m. Manky z Bařic, sv. 1441)
1450 – 1461 - Petr Donát z Velké Polomi (švagr Manky, držel proti právu)
1461 – Mikuláš ml. a Václav Vladěnínští z Fulštejna
do 1517 – Jan z Fulštejna (+ 1517)
1517 - 1540 – Mikuláš, Václav a Hanuš bratři z Fulštejna
1540 – 1542 - Hynek z Vrbna (+ asi 1542, m. Johanka z Bítova)
1542 – 1553 – Johanka z Bítova (+ 1553, vdova po Hynkovi)
1553 - 1558 – Jan ml. Bruntálský z Vrbna
1558 – 1573 - Jan st. Sedlnický z Choltic (+ 1573, m. Johanka z Limberka)
1573 - 1595 – Zikmund ml. Sedlnický z Choltic (m. Anna Tvorkovská z Kravař)
1595 – 1599 - Kryštof Bzenec z Markvartovic (+ 1600, m. Konstancie Kornicová Porubská z Velké Poruby)
1599 – 1614 – Konstancie Kornicová Porubská (od 1600 vdova po Kryštofovi)
1614 – Zikmund Porubský z V. Poruby (její bratr, část)
1614 – 1625 - Anna Porubská z V. Poruby ( sestra Konstancie, část, m. Jindřich Vanecký z Jemničky)
1625 - Zikmund Václav, Jan Vilém Vanecký z Jemničky (záhy +) a Jan Kryštof Vanecký z Jemničky /+ 9.2. 1674/ (synové Anny Porubské a Jinndřicha Vaneckého)
1625 – 1647 - z nich Zikmund Václav (D. Polanka,+ 1647, m. Kateřina Štyrnská z Štyrn)
1639 – 1674 – Jan Kryštof Vanecký z Jemničky (Horní Polanka, + 9.2. 1674, 1.m. Marianna z Tharoule, 2. m. Helena Salomena Müllerová z Reichenberku )
1647 – 1680 - Konstancie Vanecká z Jemničky (dcera Zikmunda, + 1680, m. Jiří Bedřich Skrbenský z Hříště, sv. 1650)
1680 – 1698 – Jan Bernard a Jiří Mikuláš Skrbenští z Hříště
1698 – D. Polanka u Klimkovic

Horní Polanka:
1639 - 1674 - Jan Kryštof Vanecký z Jemničky (+ 1674, syn Anny Porubské, 2.m. Helena Salomena Müllerová z Reichenberka)
1674 – 1692 - Helena Salomena Müllerová z Reichenberka (vdova po Janu Kryštofovi, + 1692, provd. za Jiřího Mořice Kotulínského sv.p. z Melče, 2.m. Heřman hr. z Opersdorfu)
1692 - Johanka Müllerová z Reichenberku (m. Jan Arnošt Pankuch z Wienecku (její sestra)
1692 - 1703 - Rosina Helena provd. Želecká z Počenic (+ 1703)
1703 – 1718 - Jan Václav, Marie Josefa a Marie Helena Želecká, pr. V. Mönnich (její děti)
1718 – Marie Helena Želecká z Počenic (m. Václav v. Mönnich)
do 1752 - Gottfried Emanuel a Jan Václav v. Mönnich
1752 – 1787 - Jan Václav v. Mönnich
1787 – 1829 - Anna Marie Tekla roz. Dluhošová (m. Jan Josef hr. Larisch-Mönnich)
1829 – 1832 - Marie pr. hr. Blücherová z Wahlstadtu (její dcera, m. Gebhard Leberecht hr. Blücher z Wahlstadtu) + Karolina z Berolingen (sestra Marie)
1832 – 1875 – Gebhard II. hr. Blücher z Wahlstadtu
1875 – 1912 – Gebhard III. Leberecht hr. Blücher z Wahlstadtu (m. Wanda hr. Radzwillová)
1912 – 1926 – Lothar Blücher z Wahlstadtu
1926 – 1948 - Antonín Doležel
1948 – zestátněn zbytkový statek Antonína Doležela (čp. 327)
1952 – zřízena v zámku závodní kuchyně pro zaměstnance státního statku
1960 – JZD převzalo do správy starý zámek
1964 – 1965 – opravy zámku (stavbyvedoucí Oldřich Ulman, čp. 316)
1990 – současnost – v restituci rodina Doleželova

Přehled šlechtických rodů:

z Čečova – 1422 – 1431
z Velké Polomi – 1441 – 1450
z Fulštejna – 1461 – 1540
z Vrbna Bruntálští – 1540 – 1558
z Choltic Sedlničtí – 1558 – 1595
z Markvartovic Bzencové – 1595 – 1599
z Velké Poruby Porubští – 1614 – 1625
z Jemničky Vanečtí – 1625 – 1674
z Reichenburku Müllerové – 1674 – 1692
z Počenic Želectí – 1692 – 1718
z Mönnichu – 1718 – 1829
z Wahlstadtu Blücherové – 1829 - 1926

Prameny a literatura:

Černín, S.: Z Historie Polanky, Polanský zpravodaj, momoř. vydání, nedatováno
Dobešová, J.: Některé zajímavosti o zdejším zámku, rukopis 1971
Král, J.- Jarošek R.: O bývalém polaneckém zámku, Poodří č. 3/ 1999, s. 12-13.
Král, J.: Rybník pod zámkem v Polance, rukopis 1997
Král, J.: Ze stránek kronik, Polanský zpravodaj č.6, 1995, s. 2.+ č.7, 1995, s.2.
Král, J.: Výpisy z obecní kroniky od r. 1945, rukopis 1994.
Salichová, H.: Stařenčina loktuše, Profil, Ostrava 1975, s. 10 - 12
Stibor, J.: Pohnuté osudy Jana Kryštofa Vaneckého (1600-1674) na Horní Polance u Moravské Ostravy. Ostrava - sborník příspěvků k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, č. 18, Ostrava 1997, s. 323 – 343.

Vložit nový komentář

Skála v Příběnicích
Skála v Příběnicích
August Sedláček VII