Osud Vítkovice Záviše z Falkenštejna se shoduje v mnohém s osudem Valdštejnovým. Též on se dostal k veliké moci, byl stejně ctěn jako obáván a stejně jako Valdštejn skončil násilnou smrtí, upadnuv v podezření ze zrady.
Za sporů krále Přemysla Otakara II. s Rudolfem Habsburským hrál Záviš, hlava Vítkoviců, smutnou roli. Stál v čele pánů, kteří zdvihli odboj proti králi, takže musil uzavříti s Rudolfem Habsburským nevýhodný mír. Po smrti Přemyslově, když ovdovělá královna uprchla z Bezděze do Opavy, octl se Záviš mezi jejími dvořany a svými uhlazenými mravy i duchaplností si získal její srdce a později i ruku. Byl uznávaným básníkem a obdivován i jako zpěvák. Pro svoji sílu a nebojácnost byl považován mnohými za černokněžníka. Když se mladičký král Václav II. vrátil z vězení, svěřil vládu svému otčímovi. Záviš se chopil pevnou rukou vladařských otěží. Smrt královny Kunhuty se mu však stala osudnou. Král povolal k sobě roku 1287 manželku Gutu, dceru Rudolfa Habsburského, s níž byl zasnouben již jako dítě, a Záviš počal ztráceti svůj význam a vliv. Vzdal se místa při královském dvoře a věnoval se správě svých statků. Patřily mu tehdy nejen statky zděděné, nýbrž i panství, jichž nabyl sňatkem s ovdovělou královnou. Když seznal, že se nepřátelé chystají připraviti ho o zastavené královské statky, nastoupil znovu cestu k moci a věhlasnosti. Počal se ucházeti o ruku sestry uherského krále Ladislava, Juty. Když mu byla přislíbena, vypravil se do Uher s hojnými dary. Na cestě byl přepaden a oloupen Hynkem z Lichtenburka a sám se jen stěží zachránil útěkem do kláštera v Opatovicích. Zanedlouho poté, lépe vyzbrojen, vydal se znovu na cestu, dostal se šťastně do Uher a byl tam ve Stoličním Bělehradě oddán s Jutou. Král Václav II. vyzval z popudu svých rádců Záviše, aby vrátil korunní statky. Záviš odmítl tak učiniti, odvolávaje se na to, že je drží právem. Když se mu narodil z nového manželství syn, pozval Záviš na křtiny krále Václava. Závišovi nepřátelé namluvili králi, že ho chce Záviš zrádně vylákati z Prahy a připraviti ho o život, aby se mohl sám státi králem. Na jejich radu oznámil Václav II. Závišovi, že přijímá pozvání s podmínkou, jestliže pro něho přijede a sám ho doprovodí. Záviš netuše zradu přijel do Prahy s mnohými dary. Královně Gutě přivezl vzácný závoj. Pověrčivá Guta měla Záviše za černokněžníka, a proto vhodila závoj do ohně. Když se Záviš chystal odjeti, bylo mu sděleno, že jest zatčen. Tasil meč, chtěje si uvolniti cestu, neodolal však mnohonásobné přesile. Byl spoután a uvržen do vězení. Dvě léta ho král věznil, dvě léta vzdoroval Záviš jeho vůli a odmítal žádost o vydání zastavených hradů královských, jejichž posádka mu zůstávala věrna. Tu poradil sám Rudolf Habsburský mladému králi, aby vozil zajatého Záviše od hradu k hradu a pohrůžkou, že bude Záviš sťat, aby donutil jejich posádku k vzdání se a vydání hradu. I v tuto chvíli, kdy nad ním visel meč, projevil Záviš ducha statečného a povahu pevnou a neoblomnou. Řada hradů se vzdala, pod hradem Hlubokou však došlo ke krvavému zakončení Závišovi „křížové“ cesty. Vůdce královského vojska Mikuláš z Opavy, který patřil k jeho úhlavním nepřátelům, vyzval purkrabího Vítka, bratra Závišova, aby vydal hrad bez boje, nechce-li, aby Záviš před jeho zraky vykrvácel. Vítek se domníval, že je to pouhá hrozba, k jejímuž provedení se nikdo neodváží, i odmítl tak učiniti. Tu se dostavil k vojsku, tábořícímu na louce pod Hlubokou, sám mladý král. Doufal, že purkrabí uposlechne jeho rozkazu. Když jeho výzva neměla účinku, odejel odtud a ponechal Mikulášovi z Opavy na vůli činiti, co dále uzná za nutné. Mikuláš bez váhání uskutečnil hrozbu. Dal zbudovati na louce lešení a poručil stíti Záviše těžkým, ostře seseknutým prknem spuštěným s výše – jak to za francouzské revoluce činili guillotinou. Tak před zraky bratří přišel hrdý Záviš dne 24. srpna 1290 o svou krásnou, vzdornou hlavu. Jeho smrt prý oplakávaly všechny české ženy. Na místě, kde byl sťat, byl později postaven památník. Louka ta byla nazvána „pokutní“. Rostla prý na ní po léta zkrvavená tráva. Nešťastné události vzpomíná tklivými verši básník Adolf Heyduk: Hluboká, Hluboká s věžmi a valy, za dávna Záviše pěvce tu sťali, sťali ho pod hradem na svěžím luhu, ubohý zpěváku, ubohý druhu! Rád že měl královnu, padla mu hlava, posavad rudne tu od krve tráva.Text: pověsti
4.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
