Historie bývalé vodní tvrze ve Velké Polomi
Jiří Tichánek
Úvod:
Obec Velká Polom se nachází asi 9 km ssz od města Klimkovic. V písemných pramech se uvádí k roku 1288 – de Polom, 1416 – de Magno Polom, 1441 – na Polomi Velikey, 1498 – in Magna Polom, 1540 – Gross Polom, 1548 – na Welkey Polomie, 1624 – von Gross Pohlen, 1672 – pagus Magnapoloma, 1704 – dominii Magno Polomensis, 1736 – Gros Pohlomb, 1805 – Gross Pohlom, 1870 – Gross Polom, 1894 – Gross Pohlom, Velká Polom.
Vše nasvědčuje, že původní vodní tvrz zde byla postavena již někdy koncem 13. století. Ve své době byla chráněna pěti rybníky a 6 m hlubokým a místy 10 - 17 m širokým vodním příkopem. Objekt této bývalé tvrze (čp. 50) se nachází na břidlicové skále (parc. č. 600) jako nedílná součást bývalého vrchnostenského dvora (parc. č. 601/1) v dolní části obce u cesty ve směru na obec Vřesinu.
Popis stavby:
Samotnou stavbu tvoří masivní kamenná, jednoposchoďová budova se základovými zdmi 1 - 2 m silnými. Vnější rozměry objektu činí cca 36 x 34,5 m, prostora vnitřního nádvoří má rozměry cca 16 x 19 m. V severním rohu nádvoří se doposud nachází studna o průměru 1,8 m neznámé hloubky (dnešní hloubka je cca 4 m). Většina vnitřních stěn objektu přimykajících k nádvoří tvoří zdi přes 1 m silné. Na všech čtyřech vnějších rozích objektu se dochovaly masivní kamenné opěrné pilíře s půdorysným základem cca 1,6 x 2,9 m a výšce cca 6,5 m. Pátý dochovaný pilíř se nachází na severní straně vnější zdi a byl zřejmě zbudován později. Převážná většina celého objektu vyjma nádvoří je podsklepena. Kamenné sklepy mají z části dochovanou valenou klenbu. Vstup do objektu byl zabezpečen z jihovýchodní strany přes dochovanou vstupní bránu o šířce 2,5 m a současné výšce cca taktéž 2,5 m, v horní části uzavřenou plochým obloukem. Přístup do nádvoří pak procházel chodbou v palácové části o přibližně stejných rozměrech. Dnes můžeme konstatovat, že náznaky postupné přestavby objektu následovaly nejméně ve třech časových etapách a většina původního kamenného zdiva byla postupně vyměňována za zdivo cihlové.
Rekonstrukci vzhledu původní gotické tvrze publikoval v dosti romantizující podobě genealog Josef Pilnáček ve své práci „Genealogie der Schlesischen uradeligen Familie von Donat“ (str. 9) vydanou ve Vídni roku 1939 /viz příloha/. Spatřujeme na ní jednopatrový objekt půdorysu čtverce s vnitřním nádvořím, nízkým valem, vodním příkopem a vstupním zvedacím mostem. Nad vstupní branou tvořenou plochým obloukem, je naznačen zřejmě rodový erb majitele. Objekt je opatřen po celém obvodě cimbuřím ochranného ochozu s devíti pravoúhlými stínkami a prolukami po stranách. Objekt je v úrovni přízemí a prvního patra opatřen klíčovými střílnami a nad těmito pak malými okny po sedmi z každé strany, snad jako připomínku na existenci podkrovní sýpky. Masivní kamenné nárožní pilíře jsou opatřeny malými zastřešenými věžičkami vybavenými taktéž klíčovými střílnami. Zajímavé je, že autor kresby naznačil existenci cimbuří také na koruně vnitřních obvodových zdí. Budovy na obvodu jsou zřejmě kryty rovnými střechami, neb tyto zde vidět nejsou. Na zdech budov otočených do vnitřního nádvoří jsou naznačeny okna obytných místností ve dvou výškových úrovních. Na jižní vnější zdi objektu je zhruba uprostřed naznačena malá výpadní branka s ostěním, směřující k vodnímu příkopu. Vzadu na východní straně jsou znázorněny malé rybníky, které s největší pravděpodobností zásobovaly vodou hradní příkop. Pod Pilnáčkem použitou kresbou neznámého autora je nápis: „Donat Burg in Gross Polom im 15. Jahrhundert Rekonstruktion“.
Historie a držitelé:
První zmínka o samotné obci Velká Polom pochází z 15. června 1288 (dat. v Opavě, viz CDM IV., 269), kdy se v latinských zápisech o majetku pro klášter Hradisko u Olomouce hovoří o jakémsi nám blíže neznámém Weikhardu z Polomi (Wikardus de Polom, 1250 - /+/ 1320). Podle souvislosti textu této listiny je Polom považována za Velkou Polom a Weikhard za předka rodu pánů Donátů z Velké Polomi. Tento roz byl součástí většího hornoslezského šlechtického rozrodu znaku „Kozel“ , z něhož vzešlo 25 šlechtických rodin, například Vlčkové z Dobré Zemice. (Pilnáček J.: Genealogie der schlesischen uradeligen Familie von Donat. Wien 1939, s. 9, 10, 13.) O Polomi hovoří snad i listina z roku 1276, kdy byl veden spor polomského opata s majitelem Lubojat, který v Lubojatech postavil bez opatova vědomí kapli. Zde však není zcela jisté, zda se nejedná o nedalekou ves Pustou Polom.
Roku 1377 patří Polom Jindřichovi Bítovskému z Bítova a na Hrabyni, jak potvrzují tzv. Dílčí listy opavských Přemyslovců (z 18. dubna 1377). Při rozdílech Opavska držel Jindřich Hrabyni, Čavisov, Dobroslavice a Smolkov. Protože uvedené vesnice leží vesměs v okolí Velké Polomi, šlo pravděpodobně o tuto lokalitu (jež každopádně náležela později k opavskému knížectví) a záznam nasvědčuje tomu, že velkopolomský statek byl asi rozdělen mezi dva držitele. Později ovšem byl opět scelen v rukou pánů z Velké Polomi (CDS 6, č. XIV.).
V pramenech se uvádějí potomci Jindřicha st. - Jindřich (1432) a Aleš (1432 – 1478), k roku 1440 pak pravděpodobně jeho další dva synové Tas a Záviš. Ač je Jindřich na díle Polomi krátkou dobu v letech 1409 – 1413 uváděn Ondřej z Tvorkova, od Jindřicha z Bítova koupil statek opět rod Donátů a jeho příslušníci pak připojili název statku ke svému jménu. Název „Velká“ se objevuje od roku 1416 a sloužil k odlišení od nepříliš vzdálené vsi Pusté Polomi. Roku 1416 se připomínají v pramenech Adam a Hanuš Donátové z Velké Polomi, kteří se zde uvádějí společně ještě roku 1418. Adam se narodil roku 1355 a zemřel okolo roku 1415. Jeho bratr Hanuš se narodil někdy mezi léty 1350 – 1360 a zemřel po roce 1415. Hanuš Donát měl tři syny: Jana (n. 1380-1390, + po 1450), Petra (n. 1380 – 1390, + po 1452) a Mikuláše (n. 1380-1390, + po 1416), kteří všichni tři sídlili na zdejší tvrzi v letech 1418 - 1434. Jan a Mikuláš byli ženatí. Mikuláš se stal známým také tím, že se spolu s bratrem Janem dne 2. září 1415 pečetili známý protestní list proti upálení M. Jana Husa a můžeme z toho usuzovat, že oba byli v následujících letech stoupenci husitství. Jejich bratr Petr však list nezpečetil. Protože se ve starých listinách po roce 1430 o Mikulášovi již nečiní žádných zmínek, dá se soudit, že brzy zemřel a jeho smrt pravděpodobně mohla souviset s husitskými válkami. Stálý přídomek rodu Donát se objevuje poprvé 22. ledna 1422 u Hanuše Donáta, považovaného za otce Mikuláše a Jana. Půhonné knihy, dochované v opavském knížectví od roku 1413 a zemské desky, dochované od roku 1431, nám podávají řadu zajímavých zpráv o pánech Donátech z Velké Polomi a statcích, náležejících k panství velkopolomské tvrze. Jan Donát se ke konci husitských válek usmířil s knížetem Přemkem Opavským a 3. září 1432 se připomíná jeho jako služebník a dvořan.
Jan se svou manželkou Manou (Marií) z Pavlovic po sobě zanechali tři syny a dvě dcery (Žibřida, Mikuláše ml., Petra, Markétu a Kateřinu), kteří všichni zůstali ve Slezsku. Ve dnech 7. – 10. června 1441 mu jeho manželka zapsala do zemských desek své věno 20 hřiven gr. Platu na Polance nad Odrou a on jí zase nadto 200 hřiven grošů na Velké Polomi, tamním dvoře a příslušenství (Půstatky knih ze. práva knížectví opavského. Ed. J. Kapras. Díl II., Desky zemské, část I., (1431 – 1536). Praha 1908, s. 25, 46, Pilnáček 1939, s. 13 – 16.) . Potomci těchto Donátů přesídlili později na Moravu i do Čech. Mikulášův bratr Petr zůstal jako spolumajitel na velkopolomské tvrzi. 14. dubna 1437 získali Petr se svým bratrem Janem na Moravě poblíž Lipníka biskupská léna Moštěnici a Štolbach, dosadili však na ně své zástupce a sídlili nadále na Velké Polomi. Svědčí o tom jejich četné podnes dochované listiny. Petr Donát byl ve službách knížete Václava v Opavě a jeho časté spory o právo nad obcí Polankou dokazují, že nebyl zrovna v přátelském poměru s vdovou po svém zemřelém bratrovi Janovi, paní Marií z Pavlovic (1441-1451). Nezdá se, že by byl Petr Donát ženatý, a byl-li, nezanechal po sobě potomky, jinak by 16. 7. 1451 nesjednával se syny svého bratra Mikuláše, s Petrem a Mikulášem (Mikešem), smlouvu o spolumajetnosti a oni pak také své podíly - Velkou Polom a Krásné Pole po něm dědili. Krátká zpráva z 11. září 1440 dokazuje, že jeden z Donátů byl ve vězení olomouckého biskupa Pavla z Miličína (1434 – 1450). Příčina vazby nám sice známa není, ale přece jen dosti jasně dokazuje, že mezi mocnými té doby, olomouckým biskupem a králem Jiřím z Poděbrad zuřily úporné boje. Petr Donát zemřel zřejmě brzy po roce 1460, neboť časté dřívější zmínky o něm po tomto roce ustály.
Jan, druhý bratr Mikulášův, stál taktéž na straně husitů v řadách nižší kališnické šlechty. Také on, jak již uvedeno výše, dne 2. září 1415 připojil svou pečeť na stížný list na znamení protestu proti upálení M. Jana Husa. V pozdější době je Jan Donát z Velké Polomi ve službách knížete Ratibořského a také dobrým přítelem knížete opavského Viléma, který mu dne 25. září 1447 prodal nejen Krásné Pole, ale navíc mu ještě na věčné časy propůjčil patronát nad velkopolomským kostelem. Jan musel být dvakrát ženatý, i když o jeho první manželce nejsou žádné listinné doklady, ale dokazují to jeho potomci, kteří se narodili kolem roku 1420 a proto nemohli pocházet z druhého manželství s Margaretou (Marií), s níž se Jan oženil teprve roku 1437. Tato jeho druhá manželka pocházela ze starého moravského rodu z Barzitz (Bařic) a Pavlovic, které leží v blízkosti jejího dřívějšího léna. Margareta byla v prvním manželství ještě roku 1431 ženou bohatého Jana Cziczovského (Johannes von Czeschov) z Čečova, doloženého na Polance k 19. – 22. 12. 1431. Po jeho smrti okolo roku 1437 zdědila jeho sídlo Polanku a provdala se za našeho Jana Donáta a je jako jeho manželka jmenována již počátkem června 1441. Margareta přežila svého muže (+ mezi léty 1447 – 1451), neboť 24. února 1451 byla již vdovou a je v listinách uváděna ještě koncem roku 1451, když u zemského soudu v Opavě vedl proti ní žalobu její švagr Petr Donát, který si činil na statek Polanku nárok. Petr Donát pravděpodobně nebyl ženatý a proto 16. července 1451 přijal syny po svém bratru Mikulášovi Petra a Mikuláše na spolek. Zemřel někdy po roce 1460. (Pozůstatky, Pilnáček, s. 16.).
Také Petr, syn Mikulášův, záhy zemřel a statky zdědili jeho bratři Mikuláš, řečený Prase a Žibřid (Siegfried). Byla zde ovšem i jejich sestra Markéta, manželka neznámého pána z Hustopeč, která si rovněž dělala nároky na Velkou Polom a Krásné Pole. Došlo kvůli tomu ke sporům a když Markéta kolem roku 1464 zemřela, zdědili tyto nároky její synové Beneš a Mikuláš z Hustopeč. Beneš z Hustopeč, zvaný Milotický (dle Milotic nad Bečvou), se ropzhodl prosadit své nároky s pomocí pěstního práva. Shromáždil ozbrojence své a pana Zbyňka z Heraltic a někdy ke konci roku 1464 s nimi oblehl velkopolomskou tvrz. Ta se nájezdu ubránila, ale obléhatelé způsobili škody ve vesnici pleněním a pálením. Beneš z Hustopeč musel tyto škody, oceněné na 300 zlatých, uhradit z výnosů svých statků Studénka a Lubojaty, z nichž Žibřid měl dostat náhradu škod, když Milotický dobýval jeho tvrze v Polomia s ním byli služebníci Zbyňkovi. Je to i první zmínka o tvrzi ve Velké Polomi (Kapras, 1906, s. 66 – 67, 73, 78, 94).
Donátové v předhusitské době plné sporů o platy a dluhy, mohou sloužit v našem regionu za příklad rodu nižší šlechty, jenž se po husitské revoluci zmohl na středně veliké koncentrované dominium. Začínají ve službách Jana z Kravař, od kterého dostávají roku 1433 30 kop, roku 1431 získávají od Jana z Čečova polovinu Polanky, roku 1437 vzdálené biskupské léno Moštěnice u Přerova, roku 1447 od opavského knížete Viléma nebo opavské kněžny Anežky Krásné Pole a roku 1461 od Jaroše z Drahotúš a Benešova statek Vřesinu (oba poslední majetky původně patřily ke kravařskému dominiu).
V 15. – 17. století k panství patřily vsi Čavisov, Dolní Lhota, Krásné Pole a Vřesina. V letech 1434 – 1440 drží již majetek Arnošt, Ondřej, Zbyněk a Jan z Tvorkova. Dne 12. září 1440 byli synové Arnoštovi Ondřej a Jan bratři z Tvorkova povýšeni do panského stavu. V letech 1440 – 1447 drží tedy Velkou Polom Mikuláš Donát zv. „Prase“, který roku 1446 jménem svých sourozenců vložil dvůr u Velké Polomi s příslušenstvím Janu a Petrovi bratřím Donátům. Roku 1447 zapsal kníže Vilém statek Velkou Polom panoši Janu Donátovi, který se psal „z Velké Polomě“ a stal se zakladatelem rozvětveného rodu s tímto predikátem. Jan byl dvakrát ženatý. První manželka, jak již bylo vzpomenuto, je pro nás neznáma, druhou chotí byla Marie z Pavlovic (1441 – 1451). Jan byl již roku 1451 nebožtík a téhož roku přijal léno Polom a Krásné Pole jeho bratr a dědic Petr Donát z Velké Polomi (+ př. r. 1484), který je zde do roku 1461 spolu s Mikulášem (1410 – 1473) a Žibřidem (Siegfriedem) Donáty. Roku 1459 se zde jmenuje dědičné fojtství. Po výše jmenovaných je zde mezi léty 1461 – 1466 Žibřidův (Siegfriedův) syn Jindřich Donát (1440 – 1513) s chotí Kateřinou Heydovou z Nové Cerekve (1474 – 1514). Na první stranu nových zemských desk si dal Jindřich namalovat rodový znak Donátů. V dobách tehdejších válek mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem aktivně podporoval opavského knížete Viktorina, syna Jiřího z Poděbrad, který ovšem po smrti svého otce přešel na stranu Matyáše Korvína, a kníže Viktorin jej zato odměnil tím, že 11. ledna 1475 mu dal za manželku Kateřinu, dceru rytíře Nicka Haidy z Nové Cerekve (v nynějším Polsku), s jejími zděděnými statky, přičemž Novou Cerekev zprostil dosavadního manského svazku vůči opavským knížatům (Kapras, 1908, s. 90 – 91).
Siegfiedův jediný syn Jindřich Donát tedy sňatkem s Kateřinou Heydovou, dcerou (zemřelého) Mikuláše Heydy z Nové Cerkve, velmi zbohatl. Kromě otcovského dědictví Velké Polomi, Krásného Pole, Čavisova, obou Lhot a Vřesiny vzrostl nyní jeho majetek o veliké panství Nová Cerekev. Ale ne tak kvůli svému bohatství a ženitbě, ale pro vážnost a starobylost svého rodu počítá se Jindřich Donát z Velké Polomi a na Nové Cerekvi k nejpřednějším tehdejším slezským šlechticům. Nelze se proto divit, že již ve svých třiceti letech (1475), po svém společenském a majetkovém vzestupu zastával vysoké místo zemského sudího opavského knížectví. Později od roku 1484 do roku 1509 je i komorníkem tohoto knížectví. V Moravském markrabství měla vyšší šlechta ve své moci veškerou soudní i politickou správu země. Zemský hejtman, nejvyšší komorník a nejvyšší sudí museli být panského stavu. Od počátku 15. století se střídali v komornictví páni a vladykové. Od roku 1486 do roku 1510 byl komorníkem vladyka Jindřich Donát z Velké Polomi, po něm až do roku 1523 pak vladyka Jindřich Hukovský z Ochab. Za úřadování Jindřicha Donáta dospěl rytířský stav k vrcholu své moci. Jeho nástupce Hukovský z Ochab si nerozvážným postupováním způsobil mnoho nepřátel. Velké spory měl zvláště s představitelem panského stavu Hynkem z Vrbna. Pan Hynek roku 1519 vinil Hukovského mezi jiným, že se ve svém úřadě při vkládání Klimkovic „náležitě nezachoval a že půhonu na sebe dopustiti neměl“. Komorník ho zase vinil, že „…v soudné světnici před knížetem Kazimírem promluvil k němu důtklivá slova tato: „Jezdíš po mně, ssadím tě s sebe, to hledáš. Máš rohy, setruť je a tykáš mi, tykej ty komu víš, jako tvé psí právo jest, nejsi hoden, aby mi tykal, jsem lepší nežli ty.“ Hukovský také podal půhonem, že pan Hynek kdys před hejtmanem Čoborem řekl: „Nechť nám král nerozkazuje.“ Načež prý hned hejtmana prosil, aby to na JMKr. nevznášel“. (Kniha Půh. I., str. 410 – 420, 445-455). Můžeme říci, že Jindřich Donát z VI. generace rodu patřil k nejvýše vynikajícím osobnostem této rodiny. Když roku 1484 jeho rodiče na Polomi zemřeli, nebyl již Jindřich dále schopen 30 km vzdálené otcovské sídlo Velkou Polom se všemi k němu náležejícími vesnicemi obhospodařovat a spravovat. Proto se rozhodl je roku 1486 prodat.
Samotná tvrz (Milotička) je zde písemně doložena v zemských deskách opavských k 14. prosinci 1486, kdy Jindřich Donát z Velké Polomi prodal statek (tvrz a ves Velkou Polom, Krásné Pole, Vřesinu, Čavisov a Lhotku včetně podacího práva zdejšího kostela) bratřím Matějovi (Matyášovi) a Petrovi Osinským z Žitné, kteří ihned vzali na toto zboží na spolek svého strýce Vavříka Mšanského a svou sestru Machnu ze Žitné. Tento prodej byl dne 14. prosince 1486 také intabulován do opavských zemských desek. Později, roku 1487, byl prodán i k Velké Polomi náležející Hlubočec. Připomeňme ještě, že po prodeji velkopolomského panství se Jindřich Donát snažil získat nové zboží poblíž Nové Cerkve. Roku 1496 koupil Kobeřice (12 km od Nové Cerkve), roku 1489 získal další statky. Ze zvláště zajímavých událostí z Jindřichova života můžeme uvést, že roku 1508 docházelo k násilnostem, zvrhlým potyčkám s jeho sousedy a příbuznými z matčiny strany, s Kašparem z Katechetova a na Stěbořicích, při kterých Jan, syn Jindřichův, byl napaden zbraněmi a odvetou bylo Petrovické zboží přepadeno a zplundrováno. Takové i jiné podobné lokální násilnosti byly tehdy nejen ve Slezsku, ale také jinde mezi zemskou šlechtou na denním pořádku. Jindřich Donát a jeho manželka Kateřina zemřeli poměrně brzy, oba ve stáří okolo 60 let a byli pochováni ve farním kostele v Nové Cerkvi. Bohužel dnes se ani ve Velké Polomi, ani v Nové Cerkvi nedochovaly po tomto rodu žádné heraldické památky. Starobylý rod Donátů z Velké Polomi žije v současné době v zahraničí. Jejich rodový znak tvořil na celém štítě stojící vzepjatý, hnědý kozel, vpravo hledící, štít pošikem, svrchu žlutý, vespod červený, klenot kozel (!) vlevo hledící, jak na štítě.
Polomská tvrz se prý v té době nazývala „Milotička“, toto jméno však upadlo brzy v zapomenutí. Prý ji roku 1466 obléhal jakýsi rytíř Milotický a podle něj dostala své jméno. Dnes však víme, že šlo o ono obléhání roku 1464 Benešem Milotickým z Hustopeč. Zdá se, že tvrz byla přestavěna v 15. století jako nedílná součást poplužního dvora, o němž se dochovaly zprávy z druhé poloviny 14. a první poloviny 15. století.
Ale vraťme se k rodu Osinských z Žitné. Tato rodina pocházela ze Slezska (psáni také „z Zietné), psán dle polské vsi Zytna (asi 8 km ssv od Ratiboře). V rodovém erbu měli na červeném štítě dvě stříbrné hradní věže. Tentýž znak pak byl i jako klenot. Vzpomenutý Matěj (Matyáš) Osinský měl za manželku Katřinu Širockou z Široké, se kterou měl syny Jana, Valentina a Jiřího a dcery Markétu a Kateřinu. Manželkou Petra Osinského byla jakási Kateřina, nám neznámého rodu. S ní měl syny Ondřeje a Václava a dcery Markétu a Anežku.
Petr Osinský z Žitné vložil 16. června1492 statek Janovi z Ochab a na Hukovicích, jeho manželce Hedvice z Bítova a jejich synu Jindřichovi z Ochab (Kapras, s. 113, 122-123). Tento Jindřich z Ochab zapsal roku 1494 své manželce Anně Petřvaldské z Petřvaldu (1494 – 1512) věno 625 zlatých uherských na Krásném Poli, Čavisově a Lhotě. Roku 1496 postupuje Jindřich Hukovský z Ochab velkopolomské zboží Jiříkovi Šípovi z Bránice, jenž ihned zapsal 400 zl. Věna na vsi Vřesině své manželce Anně z Vracova (Kapras, s. 141 – 142). Jiří Šíp z Bránice a na Polomi a Branticích zastával k roku 1495 úřad hukvaldského hejtmana. Již 16. – 19. prosince 1506 však vložil Jiříkův příbuzný Martin Šíp z Bránice a na Loděnici všechno toto zboží Jindřichovi Hukovskému z Ochab zpět (Kapras, s. 152 – 153). Jindřich pak vložil roku 1512 825 zl. věna na Krásném Poli a Vřesině s mlýnem své manželce Anně Petřvaldské z Petřvaldu. Jindřich Hukovský dosáhl hodnosti komorníka knížectví opavského a patřil rovněž k váženým pánům. V letech 1508 – 1520 stanovil celkem třikrát poručníky svých dětí a statků, naposledy Jana Chorynského z Ledské, Jaroslava a Jana Oderské z Lideřova a Albrechta z Hustopeč na Štramberku (Kapras, s. 156, 175 – 176, 182 – 184). Přízvisko Hukovský získal Jindřich z Ochab dle statku Hukovice na Novojičínsku. Jindřich z Ochab zemřel roku 1530 a zanechal Velkou Polom své dceři Kateřině, která se provdala roku 1530 za Mikuláše Pražmu z Bílkova, kterému ve dnech 14. – 17. prosince 1530 na Velké Polomi intabulovala věno 600 zlatých uherských. Její poručníci proti tomu ve dnech 31. května – 3. června 1531 protestovali s tím, že Kateřina z Ochab prý to učinila bez jejich vůle, ale nic jim to nepomohlo, naopak Kateřina následně vzala svého manžela Mikuláše Pražmu z Bílkova na spolek (Kapras, s. 222 – 223). Tak se na Velkou Polom dostal rod, který zde měl vládnout půldruhého století. Mikuláš Pražma byl dvakrát ženatý, po smrti své první manželky Kateřiny z Ochab se stal plnoprávným majitelem Velké Polomi a v roce 1554 rozmnožil své bohatství získáním rozlehlého panství Bílovce sňatkem s Felicitas (Šťastnou) Sedlnickou z Choltic (Opavské zemské desky. Knihy zadní 1537-1613., Ed. M. Rohlík. Opava 1961, s. 141 – 144). Mikuláš Pražma zemřel roku 1555. Dělením zboží roku 1566 mezi syny Beneše ml., Jana mladšího a Bernarda Pražmy podržel Velkou Polom Jan ml. a jeho manželka paní Barbora ze Žerotína. Za něho došlo k přestavbě velkopolomské tvrze v renesančním slohu tak, že byla pak na přechodu mezi tvrzí a zámkem (v některých pramenech se hovoří o zámku). Literatura uvádí jako datum této přestavby rok 1573. Pozemková kniha obce Velká Polom, zřízená v roce 1812 za hraběte Františka Josefa Wilczka, uvádí, že starý zámek /tvrz/ byl zbudován v roce 1573 a jsou u něho dům pro úředníky, pivovar s obydlím sládka, dvůr a ovčín (Zemský archiv Opava, fond „Velkostatek Poruba – Klimkovice“, sign. A 18-26 – pozemková kniha obce Velká Polom z 19. století).Víme však, že přestavba pokračovala i v dalších letech až do konce 16. století. Jejím výsledkem bylo snížení budovy tvrze o jedno patro – měla pak výšku asi 10 m – a její zastřešení, jakož i zpevnění rohů budovy nárožními pilíři. Okna budovy podle zachovaných zbytků výzdoby měla rámování z omítky. Vnitřní vybavení tvrze odpovídalo standartu tehdejších renesančních sídel a objekt poskytoval svým majitelům poměrně pohodlné bydlení při zachování některých dosavadních obranných prvků (Pilnáček, 1938, s. 10). Panství Velká Polom bylo tehdy oceněno na 12 500 zlatých.
Jan ml. Pražma z Bílkova zemřel roku 1610 a zanechal po sobě sedm děti: Mikuláše, Bartoloměje, Viléma, Šebora, Beneše, Karla, Šťastnou (provdanou za Arkleba Prusinovského z Víckova) a Kateřinu, provdanou za Ctibora Chorynského z Ledské na Choryni a Kateřinicích. Z těchto jmenovaných přijal roku 1610 Velkou Polom nejstarší Mikuláš Pražma, který zemřel roku 1612 a zanechal manželku Elišku a syny Jana, Viléma a Bernarda, kteří zprvu drželi otcovské statky v nedílu. Jan si dělal nároky na velkopolomské panství, upadl kvůli tomu v roce 1616 do sporů s bratrem Bernardem (panství tehdy mělo hodnotu 16 000 zlatých), ale Bernard záhy zemřel a Jan převzal 14. března 1618 panství od své matky plně do svých rukou. Se svými nároky se však rovněž hlásil nejmladší bratr Vilém a Jan proto musel 24. června 1619 rozdělit velkopolomské panství na tři díly – pro matku, sebe, a Viléma. Při rozdělení zboží roku 1619 obdržel Jan Horní a Dolní (Malou) Lhotu, Budišovice a Čavisov, třetí z bratří Vilém dostal Velkou Polom, Krásné Pole a Vřesinu kdežto Bernard byl vyplacen penězi, ale krátce po roce 1619 zemřel. Po Janově smrti zdědil Vilém také jeho díl panství (Pozůstalost J. Zukala, inv. č. 191, Slezský stavovský archiv, inv. č. 800 – kniha půhonů 1616 – 1636, fol. 14v).
Vilém Pražma se za třicetileté války připojil k dánskému vpádu do Slezska a za to byl potrestán velkou peněžitou pokutou. Roku 1626 zahájili Dánové ofensivu, ale až teprve 17. července 1627 zahájil Valdštejn proti dánským vojskům útok. Od září 1629 do února 1631 zasedala v Opavě exekuční komise a všichni, kteří se dánského vpádu účastnili a jej i podporovali, nekladli mu odpor, nebo se s ním dokonce spojili, byli považováni za zrádce země. Byli potrestáni majetkovou konfiskací statků i peněžitými pokutami. Pražma byl mezi těmito obžalovanými.
První Vilémovou manželkou byla Ludmila Buchtovna z Buchtic, druhou Anna Helena Petronella z Vrbna, dcera hraběte Jiřího Štěpána z Vrbna, které zapsal 22. prosince 1659 na velkopolomském panství věno a nadvěno 19 000 zlatých (Pozůstalost J. Zukala, inv. Č. 191, Slezský stavovský archiv, inv. č. 862, fol. 3 – 3v). Snad právě jejím velkým vlivem byl Vilém Pražma roku 1659 povýšen do hraběcího stavu. Z pramenů, dotýkajících se jeho života, můžeme zjistit, že byl uměnímilovným pánem s rozsáhlými společenskými styky po celé Evropě. 29. listopadu 1646 si majitel panství Vilém hrabě Pražma z Bílkova stěžuje na zpustošení zámku a všech svých statků od Švédů. Víme, že 2. ledna 1646 zapálila tvrz i přilehlý dvůr ve Velké Polomi fulnecká švédská posádka pod vedením svého velitele Jeronýma Melichara z Kherynu (Hieronymus Melchior von Khrey).
Vilém Pražma byl ve Velké Polomi velmi oblíbený pro svoji laskavost a všeobecnou dobrotu. Zemřel 8. června 1666 bez mužských potomků. Za nezletilého syna Karla Štěpána Pražmu z Bílkova se ujala správy statků jeho matka, která se v 70. letech 17. století podruhé provdala za Jana Václava Oderského z Lideřova a spravovala pak velkopolomské panství s ním společně. Roku 1676 velkopolomská tvrz vyhořela a byla znovu důkladně opravena. Zdá se, že požár nezpůsobil velké škody, každopádně sněm knížectví opavského povolil 14. listopadu 1676 na její opravu panu Oderskému příspěvek ve výši 200 zlatých (Pozůstalost J. Zukala, inv. č. 191). Po získání zletilosti se statku ujal roku 1677 Karel Štěpán Josef hrabě Pražma z Bílkova. Statek však byl natolik zadlužen a mladý hrabě nebyl schopen tyto dluhy platit. Pomohl mu jeho děd hrabě Jiří Štěpán z Vrbna. Byl to významný a bohatý pán, na Moravě vlastnil mj. panství Letovice, které ale později prodal, na Opavsku Velké Heraltice a Bravantice, v Čechách Chotěboř a Libodřice, zastával hodnost komorníka markrabství moravského a císařského generálporučíka. Dne 4. května 1680 byla uzavřena v Bravanticích mezi ním a Karlem Štěpánem Pražmou z Bílkova smlouva o prodeji panství Velká Polom. Jiří Štěpán z Vrbna pak koupené panství splácel od 2. září 1680 do 24. října 1681 a za tu dobu zaplatil (ovšem pouze jako část kupní sumy) 3 946 zlatých. Tato suma byla nepochybně snížena o závazek na splacení na panství váznoucích dluhů (Inventář písemností po hraběti Jiřím Štěpánovi z Vrbna z 2. – 24. března 1682 /Zemský archiv Opava, fond „Hejtmanský úřad knížectví opavsko-krnovského“ inv.č. 1121, kart. č. 216). 11. března 1680 prosí majitel Karel Štěpán hrabě Pražma, aby pro svou mladost nebyl brán do vězení pro dluhy, ale aby jeho statek byl dán k dispozici věřitelům. Jiří Štěpán z Vrbna na velkopolomské tvrzi nesídlil, jeho oblíbeným sídlem byl zámek ve Velkých Heralticích. Tvrz proto zůstala pouze sídlem vrchnostenského purkrabího – 20. listopadu 1682 je v této funkci uváděn Petr Antonín Šmíd – a část jejího areálu využili pro své potřeby zaměstnanci vrchnosti sládek z pivovaru, Žid vinopalník, zahradník, aj. Jinak tvrz zůstala v tom stavu, v jakém byla za hraběte Viléma Pražmy z Bílkova. Dvůr u ní někdy koncem roku 1681 vyhořel a zemský sněm knížectví opavského povolil 14. ledna 1682 hraběti Jiřímu Štěpánovi z Vrbna na jeho opravu příspěvek 60 zlatých (Pozůstalost J. Zukala, inv. č. 191). Jiří štěpán hrabě Pražma z Bílkova zemřel 12. března 1682. Rod Pražmů z Bílkova vlastnil Velkou Polom plných 138 let. Již příštího dne po jeho smrti 13.3. 1682 byl sepsán inventář, neboť se očekávaly velké boje mezi dědici. Proto nařídil opavský zemský hejtman hrabě Václav z Oppersdorfu podrobné sepsání celé jeho pozůstalosti. Provedli ho pánové Jan Bernard Brix z Moncle a Karel Vilém Sedmoradský ze Sedmoradu. Díky tomu se nám zachoval velmi dobrý popis panství hraběte Jiřího Štěpána z Vrbna na území opavského knížectví včetně jejich sídel. Ve Velké Polomi byl proveden soupis inventáře panství ve dnech 13. – 18. března 1682, kde se uvádí, „…Do zámku brána dvojitá – dvojnásobná: vlevo pod branou pokoj, při něm komora, světnice velká, kde purkrabí mešká, odtud do sklepa, kde kancelář, dále jizby, komory a pivnice - „Tafelstuba“ – vůkol pavlač, z které dvéře do pokojů, do kaple. V placu jest studně. Při zámku jest židovna murovaná. Pod branou, nad kterou věže, světnice – pivovar a sladovna. Dvůr panský zhořelý: krav dojných pronajatých 31, ovčírna murovaná: 299 plis 134 jehňat. Tři stodoly, při jedné barchan pro myslivost spravený. Studně s žeravem a okovem. Naproti zámku sypání, při něm vozovna. Poddaní: Sedláci 29, mezi nimi Václav Vaněk, fojt a Jura Kremnic, mlynář. Půlsedláci 9, zahradníci 6, chalupníci 6. Mustruňk na panství : 169 osob.„ (pozn. Opis inventáře je přílohou).
O pozůstalost se skutečně rozpoutal mezi jeho příbuznými tvrdý boj. Velkou Polom po hraběti Štěpánu Jiří Bruntálském z Vrbna získal jeho syn Ferdinand Oktavián hrabě Bruntálský z Vrbna, který je zde v letech 1682 - 1685. Protože spory trvaly dále a nový majitel nebyl schopen uhradit všechny převzaté a dosud nesplacené dluhy, prodal v Opavě 19. února 1685 velkopolomské panství velehradskému cisterciáckému klášteru. Klášter Velkou Polom připojil ke svému bolatickému statku a vzniklý majetkový komplex spravoval prostřednictvím svého administrátora. Jaký byl vývoj tvrze za vlády nové vrchnosti, nevíme. Je pouze známo, že klášter měl s hrabětem Ferdinandem Oktaviánem z Vrbna pokračující majetkové spory, při nichž se mj. domáhal staršího urbáře panství místo stávajícího, předloženého po uzavření koupě panství, jelikož ten považoval za nedostačující. Z velkopolomského panství se žádný urbář nedochoval, přitom jistě i v nich byly popisy tvrze (Slezský stavovský archiv, inv. č. 811 – kniha půhonů 1682 – 1695, fol. 179 – 180, 242-243). Pro bohatý klášter však byla správa odlehlého a oproti jiným majetkům méně výnosného panství dosti obtížná, naproti tomu se našel vážný zájemce o toto panství v jeho samotném sousedství. Byl to svobodný pán Jindřich Vilém Vlček z Dobré Zemice. Klášter proto již
22. června 1702 prodal celý statek za 6 500 slezských tolarů Jindřichovi Vilémovi svob. pánu Vlčkovi (později Wilczkovi) z Dobré Zemice, c.k. tajnému radovi, polnímu maršálkovi a veliteli Velkého Hlohova (od roku 1729 císařský vyslanec v Polsku), který ji spojil se svým klímkovickým panstvím. Jindřich Vilém se narodil 29. září 1665 ve starém rodovém sídle v Klimkovicích evangelickým rodičům. Ve třech letech jim byl odebrán a dán na výchovu k opavským jezuitům, pod jejichž vlivem se stal horlivým katolíkem a služebníkem habsburské dynastie. Již jako mladý muž rozmnožil majetek své rodiny dalšími zisky a ještě více se povznesl, když v 21 letech vstoupil do vojska. Ke konci 17. století byl již plukovníkem, což mu umožnilo 17. prosince 1698 sňatek s příslušnicí předního rakouského šlechtického rodu Marií Charlottou ze Saint – Hilaire, s níž vyženil hrad Kreuzenstein nedaleko Vídně. V knížectví opavském a těšínském získal postupně kromě Klimkovic statky Porubu, Polanku, Heřmanice, Vrbici, Hrušov a Slezskou Ostravu a od roku 1702 i Velkou Polom. Další rozsáhlé majetky měl na území nynějšího Polska. Byl předním spolubojovníkem vojevůdce Evžena Savojského, dosáhl posléze hodnosti polního maršála a věnoval se diplomatické činnosti. Za své zásluhy o habsburský rod byl 27. dubna 1713 povýšen do stavu říšských hrabat. Ani on však na tvrzi ve Velké Polomi nesídlil. Jeho oblíbenými sídly byly zámek v Klimkovicích, hrad Kreuzenstein a místa, kde působil jako vojenský velitel. Zemřel 19. března 1739 ve Vratislavi. Není bez zajímavosti, že Vlčkové a Donátové byli stejného původu. Oba rody měly také ve svém znaku kozly. Vlčové z Dobré Zemice pocházeli ze vsi Dobrá u Frýdku, později se poněmčili a uváděli se jako Wilczkové von Gutenland.
Po Vilémově smrti roku 1739 získává panství Josef Maria Leopold Adam Vlček z Dobré Zemice (n.1700 + 1777) a po něm František Josef Vlček (n. 1748 + 1834). Od roku 1834 je zde Stanislav František Vlček až do své smrti roku 1847. V letech 1847 – 1922 patří statek Janu Nep. Maria Vlčkovi z dobré Zemice (n. 1837 + 1922) a po tomto přechází celý majetek na jeho syna Jana Maria Josefa Antonína Vlčka (n. 1861 + 1929).
Tvrz ve Velké Polomi zůstala však po celou dobu držby Vlčky (Wilczky) jen jako sídlo vrchnostenských úředníků a díky tomu nebyla přestavována a upravována v tehdy moderním barokním slohu. Mnohé o tvrzi bychom mohli nalézt v rodinném archivu hrabat Wilczků von Guttenland, který se nachází na hradě Kreuzensteině. Ten je však již delší dobu pro badatele nedostupný a není proto známo, co v něm je (Pilnáček J., Die ‚alteste Genealogie der Grafen Wilczek. Wien 1936, s. 42-43.). Rod Vlčků držel velkopolomský dvůr s ostatním příslušenstvím až do roku 1923, kdy byla provedena parcelace panské půdy.
Roku 1805, když bylo velkopolomské panství zcela spojeno s okolními panstvími Poruba a Klimkovice v jeden správní celek, přestala být tvrz dokonce i sídlem správy panství a byla dána za obydlí polesnému Karlu Stullovi a sloužila i jako sýpka. V majetku hrabat Wilczků zůstala tvrz až do roku 1924 a nadále sloužila jako sýpka a obydlí dvorské čeledi.
Roku 1924 v rámci první pozemkové reformy koupil zbytkový statek o rozloze 77 z původních 177,30 ha za 360 000,- Kč velkostatkář Antonín Kubíček (Pilnáček J., 1939, s. 10 – 11). Tvrz byla stále památkově udržována a přečkala bez pohromy i období druhé světové války. Po osvobození nechal Kubíček na silně zchátralý objekt zhotovit novou střešní krytinu. Po vyvlastnění půdy roku 1948 a přechodu ke kolektivizaci venkova dochází ke změně majitele a vytváří se zde státní statek, za jehož neblahého působení se střecha zámku postupně propadla i s novou krytinou. Nový majitel se o objekt nestaral, obyvatelé, kteří v něm ještě v 50. letech žili, jej postupně devastovali a nakonec v 60. letech 20. století tvrz zpustla. Po jistou dobu se dokonce uvažovalo o její demolici.
Teprve roku 1969 se o památný objekt bývalé tvrze začali zajímat pracovník KSSPPOP v Ostravě ing. Arch. Leopold Plavec a tehdejší ředitel okresního archivu v Opavě PhDr Václav Štěpán. Společně tvrz navštívili a fotograficky zdokumentovali. Přes jejich snahu o záchranu památky však politická situace po roce 1968 způsobila, že k ničemu nedošlo a tvrz chátrala dále. Ing. Arch. Plavec a ing. Kadula z Velké Polomi organizovali během 70. a 80. let 20. století rozsáhlé brigády v rámci hnutí Brontosaurus, při nichž byl upravován terén kolem tvrze a v ní samotné a připravovaly se podklady pro zahájení větších oprav objektu. Nebylo však možno zabránit sesuvu jedné z obvodových stěn tvrze, pravděpodobně v důsledku podmáčení základů vodou z vodního příkopu kolem tvrze. Po pádu této stěny se objekt proměnil ve zříceninu. Po roce 1989 získali tvrz v rámci restituce dědici p. Antonína Kubíčka, ale jelikož ji nebyli schopni sami obnovit, prošel objekt dalšími majetkovými změnami.
Archiektonický popis tvrze:
Již někdy koncem 13. století lze ve Velké Polomi předpokládat existenci drobného panského sídla – tvrze. Ta byla nepochybně menší a buď zcela nebo zčásti dřevěná. Poloha tvrze nasvědčuje tomu, že již tehdy šlo o tvrz vodní. Ze strategického hlediska by jistě byly výhodnější její poloha na vrchu, na němž se nachází větší část dnešní obce s kostelem. Vodní opevnění posílené několika rybníky v okolí však bylo schopno zajistit obranu tvrze v dostatečné míře.
Někdy v průběhu 14. století dostala tvrz svou podobu kamenného dvoupatrového čtyřúhelníka s nádvořím, jenž se svou velikostí blížil menšímu hradu. Zprávy o tvrzi i o rodu Donátů z Velké Polomi však z této doby dochovány nemáme. Vnější stěna čtyřúhelníka tvrze měla délku 48 m, vnitřní 15 m, zdi byly silné 2 m, vodní příkopy kolem objektu byly 6 m hluboké a 8 – 10 m vysoké. Budova byla pravděpodobně dvoupatrová, zakončená po svém obvodu cimbuřím a její výšku můžeme odhadnout na 15 m. Jako hospodářské zázemí tvrze byl zřejmě současně s ní vybudován dvůr, nacházející se pravděpodobně na stejném místě jako dvůr pozdější (Pilnáček, s. 10).
Již za Jana mladšího Pražmy z Bílkova došlo roku 1573 k přestavbě tvrze na renesanční zámek, která dala panskému sídlu ve značné míře jeho nynější půdorys a charakter. Jde o vodní opevněné panské sídlo, prozrazující úzkou návaznost na původní tvrz, zasypaný vodní příkop je dosud znatelný na třech stranách zámeckého areálu. Velkopolomského zámku se nedotkly přestavby venkovských zámků, tak hojné právě v 18. století a z tohoto hlediska jde vskutku o historicky i stavebně unikátní památku zasluhující větší pozornosti. Kolem roku 1800 již zámek obydlen nebyl a byl i částečně přeměněn na sýpku.
Zda byla tvrz zbudována již koncem 13. století, či až ve století 15. výše zmíněnou přestavbou poplužního dvora, pomohl by objasnit důkladný stavebně historický průzkum celého objektu spojený alespoň s částečným archeologickým výzkumem. Jistě by byl velmi zajímavý průzkum dochované dnes takřka zasypané studny v nádvoří objektu tvrze. Na zpracování potřebné dokumentace a nanejvýše nutnou záchovnou údržbu čeká i přilehlý objekt tzv. „Židovny“ (parc. č. 598), která se připomíná v inventáři již roku 1682. Tento objekt má vzácnou renesanční klenbu s opěrnými pilíři a dnes již díky narušené statice a zatékáním dešťové vody do propadlých střech hrozí brzkým zřícením.
Většina sklepních prostorů původní renesanční tvrze je v současné době zaplavena spodní vodou a tudíž jsou sklepy povětšinou nepřístupné. Sklepní prostory především pod jižní částí objektu jsou již bez klenby, propadlé a částečně zasypané sutí. Východní obvodové zdivo již neexistuje a pouze v základových partiích můžeme zjistit jeho původní průběh. V jihozápadním rohu obytné části se dochoval náznak původního schodiště do horního patra. Zachovaly se i dva vysoké cihlové komíny, které byly zbudovány zřejmě při poslední přestavbě zámku. Jak naznačuje komínový průduch vkomponovaný ve východní vnitřní zdi objektu, bylo tu dříve využíváno k vytápění krbových či kachlových kamen. Jen odborný stavebně-historický průzkum by mohl blíže zodpovědět mnohé otázky týkající se jednotlivých stavebních fází a jejich časové určení.
Současnost:
Není pochyb o tom, že je to velmi významná památka, v regionu Slezska unikátní. V širším regionu je její určitou obdobou snad jen bývalá tvrz – zámek ve Stránecké Zhoři u Velkého Meziříčí. Z těchto důvodů je tedy každopádně nutné tvrz zachovat a uvést ji památkovou obnovou do původního stavu před zpustnutím. Je jen velká škoda, že celý areál bývalého velkopolomského statku stále uniká pozornosti našich památkářů. V tomto směru se vskutku od let padesátých mnoho nezměnilo. Do roku 1989 byla památka v trvalém užívání Zemědělského družstva Pustá Polom, do roku 1994 pak Zemědělského družstva Velká Polom. Roku 1995 dostali objekt v restituci Marta Káňová, Antonín Kubíček, Jiří Kubíček a Věra Skřížovská. V letech 2001 – 2002 patřil firmě TRADEX capital Ostrava, v letech 2003 to byla firma Union Leasing a.s. Ostrava. V roce 1994 koupila tuto památku firma TRADE HAMMER s.r.o. Ostrava. Majitel uvažuje o její postupné renovaci. Existuje i záměr vedení obce přetvořit celý areál na centrum obce a bývalou tvrz učinit vzácnou dominantou a památce tak dodat její důležitosti, jakou si tento významný a historicky cenný objekt bezesporu zaslouží.
Doplňky:
Nad hlavním vchodem kostela sv. Václava ve Velké Polomi – alianční znak Kašpara Wilczka z Dobré Zemice a jeho choti Badřišky hr. z Ottingen – Spielberg
Znaky Mikuláše Bartoloměje Bruntálského z Vrbna (+ 1609) a jeho choti Kateřiny Rejzvicové z Kadeřína, držitele Velké Polomi v letech 1612 – 1615, + neznámý znak „zvíře ve skoku“ neurčitého charakteru.
Prameny a použitá literatura:
Archivní odkazy uvedeny v textu
Hosák L. – Šrámek R. : Místní jména na Moravě a ve Slezsku, díl II (M-Ž) (Praha 1980)
Hosák L.: Historický místopis země Moravskoslezské, (Brno 1938)
Hrbáček K.: Heraldika v kostele sv. Václava ve Velké Polomi, Zpravodaj KGHO, č. 21, Ostrava 1985, s. 10 – 12.
Prasek Vinc.: Historická topografie země Opavské (Opava 1889)
Zukal Jos.: Paměti opavské – črty kulturní a místopisné (Opava 1912)
Kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II, Severní Morava (Praha 1983)
Zázvorka A. – Vokurka K.: Naše obec Velká Polom (Kladno 1946)
Drozdek Ant.(učitel ve Velké Polomi): rukopis (nedatováno)
Jurok J.: Moravský severovýchod v epoše husitské revoluce (Nový Jičín 1998)
Pražma Jar. Fr.: Kronika rodu Pražmů (Zlukov 1998)
Kadich H.- Blažek C.: Der mährische Adel (Wien 1899)
Mašek P.: Modrá krev (Mladá Fronta 1999)
Novák Lud.: Z historie Velké Polomi, rukopis (nedatováno)
Siebmacher J.: Der schlesischer Adel (Praha 1998)
Siebmacher J.: Der böhmische Adel (Praha 1998)
Sedláček A.: Atlasy erbů a pečetí české a moravské středověké šlechty, sv.1-4 (Academia 2001)
Štěpán Václav: Historický a stavební vývoj tvrze ve Velké Polomi (rukopis, Opava 11. 7. 2004)
Tichánek J.: vlastní archiv autora
Pilnáček J.: Genealogie der Schlesischen uradeligen familie von Donat (Wien 1939)
Pilnáček Jos.: Rody starého Slezska, díl I – V. (Brno 1991)
Pilnáček Jos.: Staromoravští rodové (Wien 1930)
Schwarz Fr.: Z minulosti obce Vřesiny. VSONJ č. 21, s. 26 – 34, (Nový Jičín 1977)
Zukal J.: Rozepře mezi stavem panským…Věstník Matice Opavské, č. 21, (Opava 1913)
