dráha Talyllyn

Závěrečný úsek tratě vedl na začátek pozemní lanové dráhy. Ta začínala za dnešní konečnou stanicí Nant Gwernol. Odtud byly nákladní vozíky taženy vzhůru a spouštěny dolů na lanech pomocí protiváhy. Pozůstatky přístřešku pro lanové soustrojí jsou dosud patrné na konci bývalé kolejové rampy nad Nant Gwernolem. Tímto způsobem trať pokračovala vzhůru do hor v délce dalších 2 km s převýšením 150 m. Břidlicový lom Bryn Eglwys ležel v nadmořské výšce 250 m. Další pozemní lanová dráha sestupovala z tratě do vesnice Abergynolwyn. V ní žili dělníci zaměstnaní v lomu. Koleje byly prodlouženy do jednotlivých ulic. Kolejové vozíky s uhlím, stavebním materiálem a dalším rozličným zbožím byly od lanovky taženy ručně nebo koňmo. Zpátky nahoru na trať putovaly mimo jiné i vozíky s odpadem z místních žump. Na trati tedy jezdily také žumpové expresy. Jejich obsah byl vyprazdňován podél tratě, určitě končil jako hnojivo na polích a pastvinách. V současnosti (2021) má dráha šest parních lokomotiv pro osobní vlaky a čtyři motorové lokomotivy pro údržbu. Parní lokomotivy jsou číslo 1 Talyllyn (1864, Fletcher, Jennings & Co.), číslo 2 Dolgoch (1866, Fletcher, Jennings & Co.), číslo 3 Sir Haydn (1878, Hughes’ Loco & Tramway Eng. Works Ltd), číslo 4 Edward Thomas (1921, Kerr, Stuart & Co. Ltd.), číslo 6 Douglas (1918, Andrew Barclay & Co. Ltd.) a číslo 7. Tom Rolt. Lokomotiva číslo 7 je na dráze nejsilnější. Byla zkompletovaná v místní dílně za použití dílů z irské parní lokomotivy z roku 1949. V provozu je od roku 1991..

Během provozu se potýkala s nedostatkem investic, zůstala ale provozuschopná. V osmdesátých letech 19. stol. v lomu pracovalo 300 dělníků. V té době bylo každý rok vyprodukováno 8 000 tun hotové střešní krytiny. Silná byla také osobní doprava, ročně kolem 23 000 přepravených osob. Ke konci 19. stol. ale začala těžba břidlice upadat. V 1. pol. 20. stol. trať přežívala díky zájmu turistů. V roce 1951 se stala celosvětově první nostalgickou muzejní železnicí. Do té doby na ní jezdily pouze obě původní parní lokomotivy číslo 1 a 2. V roce 1951 byly zakoupeny další dvě (číslo 3 a 4.) z nedaleké zrušené dráhy Corris. V roce 1976 byla osobní doprava prodloužena z původní konečné stanice Abergynolwyn do nové koncové stanice Nant Gwernol. Bylo přitom použito drážní těleso původní tratě vedoucí do lomu. Od roku 2001 mají osobní vlaky samočinnou průběžnou brzdu. Dráha měla od roku 1889 výjimku z povinného vybavení všech osobních vlaků touto brzdou. Odůvodněním byly vysoké náklady při instalaci tohoto brzdového systému a celková nízká rychlost jízdy na dráze. Samočinná průběžná brzda brání samovolnému pohybu vozů v případě roztržení vlaku. V roce 2005 byla přestavěna staniční budova v Tywynu. Od té doby je v ní železniční muzeum. Od roku 2021 je trať spolu s celou krajinou břidlic v severozápadním Walesu na seznamu Světového dědictví UNESCO. Trať inspirovala reverenda W. V. Awdryho (1911-1997) při psaní série knih O mašince Tomášovi (The Railway Series). Knihy začaly vycházet v roce 1945. Spisovatelova pracovna je dnes součástí expozice železničního muzea v Tywynu. Nejstarší lokomotiva číslo 1 Talyllyn z roku 1864 dostala v příběhu jméno Skarloey. Obě lokomotivy (knižní a skutečná) byly opotřebované a unavené. Byly ale poslány do opravy a náramně pookřály. Talyllyn je celosvětově nejstarší parní lokomotiva v pravidelném provozu na místě svého určení z výroby..