Mosty u Jablunkova – renesanční pevnost –šance (Mosty bei Jablunkau)
Ves 6 km jižně od Jablunkova. V pramenech také: 1573 – Mosti, 1623 – ze vsi Mostuw, 1674 – de Moste, 1677 – de Mosti, 1683 – de Mosty, 1720 – Mosty hinter Jablunkau, 1726 – Mosty ( ves u mostů – u hraničních přechodů, resp. u obchodních cest).
Datum vzniku obce není známo. Prasek uvádí, že roku 1573 byla vystavěna v Mostech kaple. Popiolek dokládá, že ves je v urbáři z roku 1577 zapsána mezi obcemi vzniklými po roce 1590, ale Davídek ji má zařazenu po Bukovci. Berní sumář z roku 1619 již zaznamenává 54 usedlostí, z toho 35 zahradnických, 18 domkařských a 1 fojta (Radimský, 1953).
Jablunkovský průsmyk (551 – 605 m.n.m.) byl odedávna významnou komunikační spojnicí kudy již v dobách římského císařství táhly k severu ozbrojené legie římských vojáků i obchodní výpravy, které přepravovaly své zboží do uherských zemí. Průsmyk byl branou z Podunají a Pováží do Slezska a dál k Baltu. Už ve starověku tu vedla „měděná cesta“ , jedna z nejvýznamnějších dopravních tepen ve střední Evropě. Již k roku 1327 je zmínka o strážisku v těchto místech. Po husitských válkách roku 1474 přikazuje král Matyáš Korvín (1458 – 1490) zde zbudování pevné tvrze. Její důležitost prokázal již rok 1447, kdy bylo městečko Jablunkov zničeno za uherského vpádu. Avšak teprve roku 1529 se započalo s budováním důkladnější tvrze.
Především však ve válečných dobách sehrával průsmyk strategickou roli. Ať už v dobách tureckých válečných výprav či při nájezdech jiných divokých hord cizích násilníků. Tito pak právě Jablunkovským průsmykem napadaly obyvatelstvo Slezska.
Z těchto důvodů dal těšínský kníže Adam Václav (+ 1617) roku 1578 všechny cesty v hlubokých pohraničních lesích zatarasit záseky a na přechodu hranic, nedaleko obce Mostů u Jablunkova, dal postavit na místě starého strážiska (první písemná zmínka z roku 1327) pevné kamenné hradby, chráněné valy a hlubokými příkopy – šance. Zbytky této rozsáhlé renesančně barokní fortifikace leží na parcelách č. 4014/1 a č. 4014/2, na kótě 605 m.n.m.. Hlavním úkolem pevnosti bylo zajistit svým opevňovacím systémem území, z něhož vzešel podnět k její výstavbě, tedy Těšínsko a Slezsko. Na její výstavbě a existenci měla zájem i habsburská monarchie, která viděla v zabezpečení Slezska jeden z předních úkolů své dynastické mocenské politiky.
Jako stálou vojenskou posádku zde umístil zemské milice - valašské „Vybrance“ (též hajduci) – horský lid z okolních vsí na ochranu této hranice. V Mostech měli vybranci svého vojvodu, který byl jak vojenským velitelem, tak i nejvyšším správcem a sudím. Těšínská knížata dala vybrancům četná právy a výsady, jako důkaz vážnosti jejich poslání. Vybranci byli osvobozeni od robot a v okolních lesích byli neomezenými pány. Jejich oblečení bylo stylové. Nosili bruncleky a župice, zdobené stříbrnými knoflíčky, okované hole, podobné sekyrkám a všeobecně se těšili úctě v knížecích i šlechtických kruzích. Úkolem těchto vybranců – strážců šancí bylo také zamezovat pašování tabáku a soli. Proto bylo zakázáno stavět poblíž hranic obydlí, která zvyšovala nebezpečí podloudnictví. Kdo neuposlechl tohoto rozkazu, jeho domek byl rozbořen a dobytek zabaven.
K roku 1578 se šance popisují jako „…solidní budova obklopená palisádou s ostře zakončenými dřevy, valem a hlubokým příkopem.“
Po roku 1602 dal těšínský kníže Adam Václav šance přebudovat a posílit. Vedle této hlavní pevnosti byly postaveny i dvě menší tvrze u vesnice Bukovce a Javořinky. Kníže se tehdy obával vpádu Bočkajových (1604 – 1606) povstalců i nového tureckého vpádu.
Traduje se, že kníže Adam dlel často na šancích a prý i odtud vyjížděl na zvědy do Uher. V čele vybranců a dalšího najatého lidu se vypravil s tisíci jezdci do přilehlé uherské země, kde chtěl bojovat s proticísařsky orientovanými povstalci. Povstání však nabralo netušených rozměrů a kníže se vrátil zpět do pevnosti. Nechal znovu zbudovat záseky a očekával zde příchod nepřítele. Každý šestý poddaný musel pod hrozbou trestů a vězení na šance.
Jablunkovským průsmykem chtěl Bethlen Gábor (1621 – 1622, 1623, 1626 – 1628) provést uherské hajduky, husary i sedláky, aby se spojil proti císaři s vojsky krnovského markraběte Jana Jiřího. Během třicetileté války se na pevnosti vystřídala vojska mnoha národů. Na šancích ležely pluky císařského plukovníka hraběte Karla Spinelliho, plukovníka Karla Hanibala z Donína, dánské vojsko Mansfeldovo, dva sbory Albrechta z Valdštejna, tři sbory Dohnovy i sbor Lichtensteinův. V zemi sužované válečnými útrapami zuřil mor a mnohé vesnice byly téměř vylidněny. Roku 1626 byly šance střeženy 50 mušketýry a 50 hajduky. Když však dorazily k pevnosti první vojáci Mansfeldovy armády, přešla posádka šancí na jejich stranu. Pevnost drželi takřka celý rok a spolu s lidmi Bethlena Gábora činili odtud četné výpady, zajišťujíce si tak proviant a píci.
Po skončení třicetileté války byli na šance opět dosazeni horští vybranci. Protože však nedostávali ani žold, ani potravu, podnikali loupežné výpady do okolí. Po nájezdech k Frýdku a Těšínu byla posádka vybranců rozpuštěna a nahrazena Tappovými žoldáky a posléze mušketýry císařského plukovníka Floriána Thillyho. Pevnost však již byla značně poškozena, takže ji musel plukovník Rochov znovu opravit za pomoci místních horalů. Bývalo posádku z řad vybranců nepřijal do svých služeb a ti pak znesnadňovali vojenské posádce hlídání průsmyku a šance dokonce několikrát napadli. Za selského povstání se vybranci přidali k revoltujícím sedlákům, čímž však důvěru císaře i kněžny Alžběty Lukrécie (+ 1653, poslední potomek Piastovců) definitivně ztratili.
Roku 1644 zaútočil sedmihradský kníže Rakoczi na Jablunkov a obsadil ho. Roku 1645 Rakoczi odtáhl a průsmyk obsadili císařští. Švédský plukovník Reichwald s 500 koňmi nechal otevřít u Jablunkova zarubaný průsmyk, zmasakroval vojenskou posádku na šancích a uvolnil tak Torstensonově armádě cestu na Moravu. Potom obsadil generál Torstenson pevnost a nemusel se tak obával útoku nepřítele ze zálohy. Již roku 1647 obsadil pevnost generál Wittenberg, ale mnoho prospěchu mu to nepřineslo. Opět vysekal císařskou posádku a obnovil spojení s Jiřím Rakoczim (1644 – 1645). Pevnost mu posloužila pouze jako sběrné místo pro čerstvá vojska. Jak praví kronika: „Anno 1663, když Tataři na Moravu až po Břeclav a jinde loupením, drancováním, zabíjením, vypalováním a odvlékáním lidí najížděli, obsadila knížata a stavy tento průsmyk naverbovaným vojskem a tímto odstrašili tyto bestie a zůstali od jejich tyranie osvobozeni a klidní.“
V archivu v Polském Těšíně se dochovala zpráva dokládající složení posádky k 17. prosinci 1647. Tehdy před koncem třicetileté války, měla posádka celkem 89 mužů. V jejím čele stál poručík, druhou nejvyšší vojenskou hodností v pevnosti byl praporčík. Záležitostmi výstroje a pokladnou se zabýval písař. K poddůstojníkům patřili tři desátníci a šest svobodníků. Členy posádky byli i dva tamboři. Zbytek pak bylo mužstvo, celkem 75 mušketýrů.
Později za císaře Leopolda I. bránila šance posádka slezské šlechty a těšínských měšťanů proti Turkům. Ta byla později vystřídána řádným císařským vojskem. Uherští povstalci však opět vnikly do země, avšak turecký prapor s půlměsícem nikdy nad touto pevností nezavlál. Porážkou Turků u Vídně roku 1683 o pevnost zájem upadl. Kronika nám zaznamenává, že: „Anno 1683, při obléhání města Vídně, když to vypadalo jako kdyby všechno bylo vzhůru nohama, obsadili císařští opět tento průsmyk dostatečnou posádkou, a tato odrazila útoky ze všech stran se rojících dravých ptáků. A tak rok co rok ukazuje, jak potřebná je jablunkovská obranná pevnost pro slezský kraj, ale také jak prospěšná by byla pro nepřítele, kdyby mu opět byla nahrána do ruky“. Nebezpečí zde s malými přestávkami trvalo neustále. Ať už to bylo ohrožení Slezska Fr. Wesselényim (1664 – 1667), Imrichem Thökölym (1678 – 1697), Františkem Rákóczim II. (1703 – 1711) a dalšími. Náklady na vydržování pevnostní vojenské posádky byly enormní. Nesčetné žádosti o příspěvky a pomoc celého Slezska byly zřídkakdy kladně vyřizovány, třebaže bylo známo, že náklad na udržování vojenské jednotky na šancích v roce 1644 překročil 56 000 zlatých, zatímco roční výnos z těšínského panství dosahoval sotva 25 000 zlatých. Prostředky k úhradě bylo nutno hledat na místě, což se projevilo stupňováním útlaku poddaných.
Roku 1677, krátce před vpádem Tökölyho, byla napsána zpráva, která uvádí: „Shledali jsme, že šance jsou velmi špatně opatrovány, neboť poprsní hradba a celý čtverec byly zbořeny, palisády španělští jezdci i překážkové koly hnily a též 2 baterie byly nalezeny s hnijícími lafetami a do zákopů zapadlé. V podobném chatrném stavu bylo nalezeno 16 obydlených a 4 neobydlené baráky, v nichž nebylo ani oken ani kamen.“ Ale i v takovém zanedbaném stavu sloužily šance svému nezastupitelnému účelu. Slezský kronikář Friderikus Luka roku 1689 o nich píše: „Rok od roku se dovídáme, jak užitečné jsou jablunkovské šance slezské zemi, a poznáváme, jak výhodné by bylo pro nepřátele, kdyby padly do jejich rukou.“
Vlastně posledním obdobím, kdy sehrály jablunkovské šance svoji historickou i strategickou úlohu, bylo období slezské války. V prosinci 1740 vtrhl pruský král Bedřich II. do Slezska a rozložil své vojsko do zimních táborů v jižním pohraničí. Ke krytí levého křídla těchto táborů byla určena vojenská skupina generála Fouquého de la Motte (1698 – 1774). Ač rodilý Holanďan, brzy vstoupil do pruských služeb a stal se královým oblíbencem. Mnozí současníci jej líčí jako necitelného člověka. Neblaze proslul jako krutý žalářník Bedřicha Trencka, bratrance známého vůdce rakouských pandurů, v kladské pevnosti. Roku 1741 byla pevnost opět obsazena jak vybranci, tak řádným vojskem. Pruské vojsko tehdy obsadilo Jablunkov, odkud na pevnost. podnikla útok. Fouquéova skupina v síle čtyř praporů pěchoty a pěti škadron jezdectva obsadila již v prvních únorových dnech 1741 celé Těšínsko a snažila se co nejrychleji obsadit i jablunkovské šance, aby se tak uhájila proti nájezdům husarů a uherské pěchoty. Jablunkovskou pevnost tvořila uzavřená hvězdicová hradba, která ač v bídném stavu, přece ještě dostačovala k ovládnutí důležité silnice vedoucí průsmykem. Posádka tehdy pozůstávala z jedné setniny (roty) nováčků pěšího pluku Václava Wallise a z několika set ozbrojených obyvatel vybranců. K dispozici měli osm děl. Velitelem pevnosti byl podplukovník O´ Reilly. Traduje se, že Prušáci se zmocnili pevnosti tím způsobem, že velitel pruského vojska nařídil sehnat veškeré obyvatelstvo z okolí včetně žen a dětí a při útoku na hradby muselo civilní obyvatelstvo postupovat vpředu před pruským vojskem. Posádka pevnosti nechtěla střílet do vlastních lidí a byla tak donucena vzdát se bez boje za zaručení svobodného odchodu. Faktem zůstává, že 8. února 1741, když před tím pruské husarské hlídky okolím jablunkovského průsmyku několikrát křižovaly, dorazil generál Fouqué k šancům, kde bez boje dosáhl toho, že posádka s výhradou svobodného odchodu se dvěma děly opevnění vyklidila. Hned potom Prusové obsadili pevnost třemi sty muži pěchoty, patnácti husary a dvěma doprovodními pěchotními děly. Ostatní část oddílu generála Fouqué se vrátila do Těšína. Když se později rakouská armáda chystala zahájit ofensivu ze severní Moravy do Slezska, počal Bedřich II. soustřeďovat svá vojska u Mladé Šcinawy východně od pevnosti Nisy. Držení Těšínska bylo za této situace pro Prusy již zbytečné a v souvislosti s tím byly jimi jablunkovské šance opuštěny. Části rakouských vojenských sil, jež setrvaly na jižních svazích pohraničních hor a skládaly se z pěchoty a husarů, však Prusy při tomto odchodu napadly. V boji byli na pruské straně zabiti jeden kornet a dva muži, na rakouské straně padlo šest mužů. Počet raněných archivní záznamy neuvádějí. Skutečností zůstává, že Prušáci pevnost pobořili a odtáhli do severního Slezska. Od té doby již šance opraveny nebyly a hradby pomalu mizely za účelem získání stavebního materiálu.
V současné době jsou šance chráněným územím. Z kdysi mohutné pevnosti se jako torzo dochovaly bývalé vodní příkopy s valy, zbytky hradeb z původního opevnění a obranným příkopem. Objekty šanců byly zpočátku ze dřeva tvaru nepravidelného čtyřhranu, podobně jako staré šance položené poněkud k jihu a sloužící spíše za pozorovatelnu. Těšínští poddaní se zúčastňovali nejen opevňovacích prací v rámci svých robotních povinností, ale také prací spojených s kácením stromů, s dovozem materiálu, s výstavbou baráků pro posádku a dalších zařízení. Poddaní rovněž tvořili za třicetileté války po odchodu vojska podstatnou část strážného oddílu. Tak například v roce 1626 to bylo dokonce 382 osob, a to 28 z Komorní Lhotky, 17 ze Smilovic, 18 z Gut, 34 z Oldřichovic, 11 z Karpentné, 38 z Bystřice, 19 z Hrádku a Milíkova, 30 z Návsí, 48 z Mostů, 16 z Písku, 21 z Bukovce, po 14 z Jistebné a Jaworzynky a 8 z Bocanovic.
Pamětníci vypráví, že před časem zde byly na poli vyorány zbytky dřevěného potrubí, které přivádělo do pevnosti vodu až ze hřebene Velkého Polomu. Malá pevnůstka, kterou nechal v době tureckého nebezpečí vybudovat císař Rudolf II. roku 1578 leží v nepatrných zbytcích asi dva km od té dnešní. Nesmíme však zapomenout, že jablunkovské šance se skládají z dalších malých opěrných bodů, předsunutých hlásek na celém slezsko-slovenském pohraničí bez trvalých posádek a z více méně obranných pevnůstek s valy a příkopy, které musely skýtat s ohledem na tehdejší stav vojenské praxe dostatečnou záštitu před útoky z jihu. Jiné pevnosti byly například na Hrčavě či v Jaworzynce. Nikdy však neměly takový význam jako šance v Jablunkovském průsmyku.
Nová pevnost byla vystavěna roku 1621. Poprvé byly šance pobořeny při nájezdu uherských vojsk roku 1638. V roce 1663 byla pevnost opět barokně přestavována podle plánů vídeňského inženýra Johanna Eusebia Meyera pod vedením stavbyvedoucího (šancmistra) Johanna Jakoba Sambsla. Ten zde také příšel nešťastnou náhodou o zrak. Jednomu z dělníků při výkopových pracích odletěl kámen od krumpáče a zasáhl hlavu šancmistra. Ten přišel o oko. Získal sice jednorázové odškodné dvacet zlatých, což nebylo mnoho. Vždyť denní mzda pro povozníka tehdy činila dva zlaté. Johann Sambsl se s takovým odškodným nespokojil a psal dopisy vrchnosti s žádostmi o rentu.
V souvislosti s novým tureckým nebezpečím pak byla roku 1708 pevnost znovu a úplně přestavěna a vyzbrojena šesti děly. Tak se ve svých reliktech dochovala až do současnosti. Roku 1721 vydali ústřední slezské úřady instrukce pro velitele šanců, aby „on i jeho zástupce věděti museli, jak střežiti mají pohraniční stanoviště a horské lesy, které předmostím Slezska proti Uhrům jsou“. Instrukce jsou v originále v knihovně českotěšínského muzea . Protože na šancích kromě vybranců byla i německá posádka, stanovily instrukce pravidla pro styk s ní a nabádaly, aby vybranci žili s jejími členy ve svornosti a přátelství.
Poslední a nejdokonalejší podobu dostaly jablunkovské šance až za Josefa II., který dokonce nařídil vybudovat spojení jednotlivých šanců podzemními chodbami. Přesto tato opatření byla poslední rekonstrukcí, neboť nová vojenská praxe měla zcela odlišný názor na obranu ohrožených prostorů. Význam šanců neustále klesal za všeobecné konzolidace poměrů. Roku 1743, když již nehrozilo nebezpečí vpádu Turků a Uhrů, byly šance opuštěny a ponechány svému osudu. Po roce 1848, kdy ještě naposledy byly obsazeny hlídkou, byly s konečnou platností vyřazeny jako zastaralý opevňovací systém. Roku 1802 se pevnost popisuje jako reduta asi 60 sáhů dlouhá a 40 sáhů široká. O šest let později byly šance naposledy rozšířeny pod vedením plukovníka von Martinice. Bylo zřízeno osm nových srubů, dále vystavěna budova pro velitele a 4 nové kasárny. K dobývání fortifikací se používaly mohutné baterijní kanóny – 12, 18 nebo 24 liberní ( u největší ráže hmotnost železné koule činila 11,9 kg). Bombové moždíře v nejhrubší ráži dokonce vystřelovaly dutou litinovou bombu s výbušnou náplní o hmotnosti až 103,5 kg. Soustředěné dělostřelbě zastaralé opevnění nemohlo dlouhodobě odolávat. Ukázalo se však, že šance z praktického hlediska byly bezúčelné a jejich vojenská cena zmizela úplně. Jen samotná údržba šancí v sedmnáctém století stála 54 000 zlatých, příčemž výnos všech statků těšínského knížectví činil 25 000 zlatých.
Z ministerstva války přešla opuštěný areál pevnosti do majetku obce Mosty. Obec jej odkoupila roku 1890 za 800 zl. rýnských. Pohnutá historie zarůstá travou a jen hluboké příkopy se zbytky vysokých zdí dávají tušit, že tudy kráčela minulost. Pro doplnění třeba podotknout, že poblíže nynější kapličky a kříže mezi dvěma starými lípami bývaly dříve vojenské hřbitovy, dnes zaorané. Říkalo se, že u kříže byli pochováni padlí z roku 1642, ve skutečnosti jsou zde pohřbeni padlí Prusové, které pobila 1. setnina pěšího pluku Václava Wallise, posílená o několik set místních obyvatel.
Šance v Mostech u Jablunkova jsou doposud archeologicky nezkoumané. V devadesátých letech navštívili lokalitu členové české archeologické společnosti – resp. její moravskoslezské pobočky. Vedle zdokumentování zbytků fortifikace byly povrchovým sběrem zaznamenány některé nálezy, jenž svědčí o tom, že by případný plošný výzkum mohl poodhalit mnohé z historie této zajímavé a doposud neprávem opomíjené lokality (např. v knize V. Kupky: Pevnosti a opevnění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, 2001 není o této významné pevnosti ani slovo). Byly nalezeny fragmenty pláště výbušných granátů (bomb), olověná kulka z muškety, zbýtek mechanismu z křesadlového a kolečkového zámku a zbytky keramiky datovatelné do průběhu 17. – 19. století. Bezesporu archeologicky zajímavým by bylo otevření a průzkum bývalé pevnostní studny. Případnou následnou generální opravou zbytků zdiva na šancích by tato lokalita jistě mohla významným způsobem nápomoci zatraktivnit pro turisty a návštěvníky tento zapomenutý kout naší vlasti.
Koncem června 2005 přinesly noviny zprávu o novém nadregionálním projektu obce Mosty u Jablunkova, který uvažuje o obnovení této pevnosti. Projekt akademického architekta Vl. Krčmáře počítá s postavením několika objektů. Kromě prachárny na nejvyšším místě obvodových valů vyroste na Šancích krčma, správní budova, loubí, kiosky, uherská a slezská brána. V nejstarší, západní části areálu, v půdoryse šesticípé hvězdy vznikne muzeum, jehož výškovou dominantu by představovala dvacet šest metrů vysoká rozhledna. V muzeu na místě původní citadely by návštěvníci mohli porovnávat mapy a modely zdejší pevnosti z různých dob. Realizace projektu je však odhadována na přibližně čtvrt miliardy korun. Realizaci projektu by měl předcházet rozsáhlý archeologický průzkum, jehož náklady se odhadují na dva a půl milionu korun. Nezbývá, než si přát, aby se zámeř zdařil.
Pro větší přehlednost podávám chronologicky seřazený historický přehled událostí:
1327 – první zmínka o strážisku
1447 – obsazení Jablunkova Uhry, Jablunkov vypálen
1474 – zbudování tvrze na příkaz krále Matyáše Korvína (1458 – 1490)
1529 – se započalo s budováním důkladnější tvrze
1541 – ve Wroclavi rozhodli slezské stavy o obnovení pevností v Jablunkově, Bielsku a Bohumíně. Byla ustavena „zemská miliceů - vybranci
1573 – vznikla ves Mosty (novoosadníci)
1578 – šance vystavěny (hvězdicové opevnění) – založení 13. ledna 1578
1578 – Alžběta Lukrecie založila v Javořince tzv. Malé šance
1578 – postaveny 2 km jižněji tzv. Staré šance (Alte šance)
1602 – šance přebudovány a posíleny
1602 – vybudovány tvrze u Bukovce a Javořinky
1620 – 1622 – útoky uherských hajduků a husarů Bethlena Gabora
1621 – pevnost důkladně opravena
1621 – šance obsazeny několik letních týdnů vojskem Neapolitánců
1622 – šance obsazeny spolu s městem Těšínem vojsky markraběte Jana Jiřího Krnovského
1626 – obsadil pevnost a průsmyk generál Mansfeld, který chtěl dosáhnout spojení s protihabsburskými povstaleckými vojsky Bethlena Gabora v Uhrách.
1626 – držel šance takřka rok Mansfeld – šance chráněny 50 mušketýry a 50 hajduky, kteří přešli na jeho stranu. Pevnost drželi celý rok spolu s lidmi Bethlena Gábora a činili odtud výpady.
1626 – založeny staré šance (použito 19 600 ks kmenů)
1626 – posádku tvořilo 382 osob, povětšinou místních horalů
1627 – každý těšínský měšťan měl dávat na vydržování vojáků na šancích týdně 9 grošů a maloměšťan 4 a půl groše
1638 – oprava šancí – použito 19 000 kmenů silných stromů
1638 – pevnost pobořena při nájezdu uherských vojsk
1642 – obnoveny císařským plukovníkem Rochovem za pomoci místních horalů na příkaz těšínské kněžny Alžběty Lukrecie (1625 – 1653) Plukovník Rochov zde se třemi setninami vojáků. (na opravu použito 40 000 ks kmenů)
1642 – je zde oddíl plukovníka Dewaggia
1644 – roční výlohy na udržení šancí 56 000 tolarů
1644 – obsazení pevnosti vojskem knížete Rakocziho
1645 – obsazení pevnosti císařskou posádkou
1645 – vybudována menší pevnost „Hertiawa“ - Hrčava
1645 – dobytí pevnosti švédským plukovníkem Reichwaldem
1646 – obsazení pevnosti novou posádkou švédského generála Torstensona
1646 – 1647 – opětné obsazení pevnosti císařskou vojenskou posádkou
1647 – pevnost opravena
1647 – obsazení pevnosti generálem Wittenbergem
1655 – projížděl šancemi polský král Jan Kazimír s 2000 lidmi, který utíkal před Švédy.
1663 barokně přestavěny podle plánů císařského inženýra Johanna Eusebia Meyera na pravidelném půdorysu ve tvaru hvězdy.(stavbu prováděl stavitel Johann Jakob Sambsl.)
1664 – 1667 – zesílená posádka proti voj. nebezpečí Fr. Wesselényiho
1672 – šance prohlášeny za zemskou pevnost
1677 – dochována dobová zpráva o podobě šancí (cituje Niedoba)
1678 – zde umístěna stálá vojenská posádka
1681 – uváděn zde velitelem plikovník Jan z Thimu
1683 – průcody přes šance vojsk Němců, Irů, Francouzů a Švédů táhnoucích proti Turkům
1684 – při obraně šancí Těšín zaplatil mušketýrům 161 tolarů a 6 grošů.
1688 – zde odražen útok uherských stoupenců Emericha Tökölyho , velitelem pevnosti byl
kapitán Hans Thiem
1678 – 1697 – zesílená posádka proti voj. nebezpečí Emericha Thökölyho
1683 – obsazena pevnost císařskou posádkou
1703 – 1711 – zesílena posádka proti nebezpečí Františka Rákocziho
1703 – 1704 – boje o získání pevnosti uherskými povstaleckými jednotkami Rakoczyho
1704 – 1709 – zde císařské vojsko s velitelem Jindřichem Vilémem Vlčkem z Dobré Zemice
1708 – pevnost znovu přestavěna a obnovena
1721 – vydána instrukce pro velitele šanců
1724 – 1729 – velitelem zde generál Hasslinger
1724 – 1729 – šance přebudovány do podoby moderní pevnosti dle plánů francouzského maršála Sébastiena le Prestre de Vabauna , zákopy zpevněny kamenným zdivem, vystavěny kasárny, skladiště a jiné budovy, mezi pevnůstkami budovány podzemní chodby (vše na příkaz císaře Josefa II.)
1740 – Pruský císař Bedřich Veliký přikazuje generálu Schwerinovi obsadit šance.
1741 – pevnost obsazena vybranci i řádným vojskem jedné setniny nováčků pěšího pluku Václava Wallise , velitelem pevnosti byl podplukovník O´Reilly
1741 – únor - pevnost dobyta a na krátko obsazena pruským vojskem generála Fouquého de la Motte
1741 – „hnali Prusové jablunkovské měšťany jako předvoj v sevřeném šiku na šance“(Ludvík Seimb: Gloria Quandorum)- popisuje L. Scherschnick r. 1802.
1724 – 1729 – šance obnoveny v duchu moderních vojenských zásad
1740 – 1743 – zde střídavě císařský maršálek Neipperg a pruský generál de la Motte
1743 – pevnost opuštěna
1762 – obsadil šance s cílem otevřít průsmyk pro příchod ruských posil z Uher pruský generál Werner
1789 – zbudovaná „císařská“ cesta z Mostů do Čadce
1802 – pevnost popisována jako reduta 60 sáhů dlouhá a 40 sáhů široká.
1808 – poslední oprava pevnosti , její částečné rozšíření, velitelem plukovník Martinic.
1848 – šance naposled obsazeny hlídkou desátníka s 12. muži, kterou vypudila skupina 300. stoupenců Lájosze Kossutha. Ty odtud vypudili narychlo ozbrojení jablunkovští měšťané.
1848 - 1849 – oddíl generála Benedeka
1866 – pruská obrana generála hr. Stollberga
1889 – vystavěna z kamene bývalé pevnosti kaplička u šancí.
1890 – pevnost odkoupila obec Mosty u Jablunkova za 800 zl. rýn.
Prameny:
Brožek Ludvík: Z literatury o Jablunkovských šancích (podrobná bibliografie) Zprávy Okresního muzea v Českém Těšíně, č.7. červenec 1955.
Honl Ivan: Z dějin jablunkovských šanců.
Jura R.F. : Jablunkovské šance.
Galicz Jan: Przelécz Jablonkowska i jeji historiczne znaczenie. Beskid Slaski r. 3, 1932, s. 23 – 31.
Gavenda Ota: Výlet na Jablunkovské šance. (MSD)
Gaura Karel: Jablunkovské šance. Těšínsko, č. 1, 1968, s. 22.
Gaura Karel: K počátkům Mostů u Jablunkova. Těšínsko, 1980, č.4, s. 10 – 14.
Gaura Karel: Mosty u Jablunkova v letech 1648 – 1848. Těšínsko, 1981, č.4, s. 17 – 20.
Gaura Karel: Mosty u Jablunkova v letech 1948 – 1918. Těšínsko, 1982, č.2, s. 13 – 17.
Gaura Karel: Mosty u Jablunkova v letech 1920 – 1980. Těšínsko, 1982, č.4, s. 8 – 11.
Indra B. : Stavba šanců v jablunkovském průsmyku roku 1663. Vlastivědné listy muzea v Českém Těšíně 1978, č. 2, s. 20
Tengler Ervín: Těšínsko v historii a pověstech (Ostrava 1935)
Polášek Jaromír : Jablunkovské šance (rukopis)
Popiolek Fr.: Mosty wies beskidzka, w której rozpoczela sie druga wojna swiatowa. (s. 5 – 7).
Popiolek Fr.: Szance Jablonkowskie i ich znaczenie v dziejach Šlaska Cieszyňskiego. Zwrot, roč. III., 1951, č.10, s.8.
Popiolek Fr.: Historia osadnictwa w Beskidzie Šlaskim. Katowice 1935, s. 168 n. (Mosty Jablonkowskie), str. 35 (Ryc. 11, Dawne szance jablonkowskie) str. 37 (Ryc. 12, Ruiny szanców jablonkowskich), str. 191 (Ryc. 91, (Mosty, kaplica przy szancach jablonkowskich), str. 33 (Ryc. 10, Plan sytuacyjny okolicy Przeleczy Jablonkowskie).
Kyška Mojmír: Vlastivědný přehled Mostů u Jablunkova (rukopis 1970)
Niedoba L.: Jablunkovské šance. VI. zpráva o činnosti Slezské muzejní společnosti v Orlové za rok 1932.
Scherschnick Leopold: Cesta na Jablunkovské šance (Rukopis 15.11. 1802, Těšín)
? – Najwažniejsza twierdza cieszyňska. (s. 39 – 45)
Téma Bedřich: Odraz starých obranných zařízení v zeměpisných jménech jihovýchodního Těšínska. (Těšínsko)
Mikoláš J.L.: Poznámky k dějinám Jablunkovských šanců v Mostech u Jablunkova, Těšínsko,
1974, č.2, s.9.
Jbý-Bčk: Jablunkovské šance. (Těšínsko)
Žáček Rudolf: Zpráva o posádce na jablunkovských šancích v roce 1647. Těšínsko č.4, 1989.
J. Bakala: Osídlení Frýdecka a Jablunkovska v období vrcholného feudalismu. Frýdek – Místek 1980, s. 64 – 88.
Mlčák L.: Státní seznam nemovitých památek okresu Frýdek – Místek. Frýdek – Místek 1980, s. 80 – 81.
Další drobná opevnění - šance v okolí Jablunkovského průsmyku.
(Od Jablunkovských šancí vedlo směrem na východ i na západ pásmo drobnějších pevnůstek, označovaných jako „malé šance“.)
Hrčava (Hertiawa) – poprvé zmiňována v roce 1645. Tvrz stávala na samých slovensko-polských hranicích, ještě dříve než tam vznikla osada dřevorubců a pastevců. Stávala na nezalesněném kopci zv. Šance u lesa zv. Za šancami.
Alte šance – (Staré šance) na nynější slovensko-české hranicí – 2 km jižně od Jablunkovských šancí. (přímá viditelnost)
Hertiawa - (zv. „Malé šance v Javořince“)
Bařiny – asi 1 km jižně od Gírové.
Džolek – na dnešní Hrčavě.
Bukovec – ve vsi (východně od Jablunkova) v místě zv. „v Sušu“. Je zde málo známý les Grudek, ležící u hranic s Polskem severně od Olše. V místním nářečí znamená toto slovo totéž co české Hrádek. Bylo to pouze malé obranné zařízení. Bylo ve východní části obce, několik set metrů od polské hranice na kopci, který je užíván jako pole. Z někdejších obranných příkopů a valů se zachovalo do dnešních dnů jen velmi málo.
Burnuv gruň – na rozhraní Jistebné, Koňákova a Javořinky.
Kikula – na dnešní slovensko-polské hranici.
Hrádek – Leží mezi Jablunkovem- Návsím a Bystřicí n.O. Šlo o malé opevněné místo, kde setrvávala jen malá strážní posádka. Tvrz ležela na pravém břehu řeky Olše jižně od dnešní
železniční zastávky, na prastaré obchodní cestě vedoucí od Váhu Jablunkovským průsmykem
k Odře a k Baltskému moři. Měla tedy za úkol střežit tuto důležitou komunikaci. Osada
vznikla teprve koncem 14. nebo počátkem 15. století, avšak hrádek mnohem dříve. Na tom
místě stál původní Jablunkov, který byl vypálen Uhry a potom přenesen kus dále na dnešní místo. Osada vzniklá na spáleništi byla pojmenována Starý Jablunkov. (Připomíná se v létech 1523 a 1533). Jméno Hrádek je doloženo teprve roku 1577. Stopy po někdejší tvrzi je dosud znát. V místním nářečí se toto místo jmenuje Zumčiska.
Hradiště – Leží několik kilometrů na západ od Českého Těšína. Stará tvrz byla na kopci tam, kde je dnes tzv. Horní dvůr, a měla asi střežit příchod k Těšínu od západu. Je odtud dobře vidět do údolí Ostravice. Poprvé se Hradiště připomíná v listině z roku asi 1305 (přesné datum není známo). Po bývalé tvrzi již dnes nejsou znát žádné stopy.
Grodžisko – V Třinci – Dolní Líštné je severně od silnice vedoucí do Horní Líštné kopec zvaný v místním nářečí Grodžisko. I zde bylo ohrazené, opevněné místo – tvrz. Šlo o menší obranné zařízení, které zaniklo beze stopy.
Jablunkov – Návsí – Na kopci zv. Zumčiska (Zámčisko) na levém břehu řeky Olše, těsně na jih od ústí potoka tekoucího z Milíkova. Někdejší obranné příkopy je ještě dnes trochu znát.
Karpentné – (jižně od Třince) – Těsně na sever od ústí potoka do řeky Olše se nachází vyvýšenina zv. Zumčiska (Zámčisko) několik metrů čnící nad okolní dosti strmé svahy. Kopeček je porostlý travou. Dnes nic neukazuje na bývalé opevnění.
Dolní Lomná – nachází se zde místo zvané „Šaněčki“, které ukazuje na přítomnost malé obranné tvrze.
Chotěbuz – (severně od Českého Těšína) jsou šance severovýchodně od zámku. Za třicetileté války měly chránit zámek. Část byla srovnána se zemí a části bylo v posledních letech využito jako silážních jam. Zachovaly se jenom malé zbytky.
