© Milan Caha 03/2016
Palác biskupa Erazma Ciołka v Krakově na ulici Kanonicza 17 vznikl na počátku 16. století přestavbou dvou starších gotických městských domů, které kapitula krakovské katedrály předala Erazmu Ciołkovi (1474–1522). Ciołek, původem krakovský měšťan, patřil k významným osobnostem jagellonské éry. Byl humanistou, diplomatem a královským sekretářem, roku 1503 se stal biskupem płockým. Jako diplomat působil v Římě, na císařském dvoře i v dalších evropských centrech. Jeho rezidence na Kanonicze, označovaná jako curia ampla („velký dvůr“), byla kolem let 1503–1505 přeměněna v reprezentativní sídlo. Na její podobě se podle tradice podílel italský stavitel a sochař Francesco Fiorentino (Franciszek Florentczyk), jedna z klíčových osobností zavádění renesančních forem do Krakova. Ciołkův palác tak představuje období, kdy se v městské architektuře stále prolínaly pozdně gotické konstrukce s novým renesančním tvaroslovím.
V objektu působila tiskárna Floriana Unglera, jednoho z významných krakovských tiskařů počátku 16. století. Ungler zde vydával mimo jiné polsky psané knihy; jeho tisk z roku 1511 je dnes uložen ve Vědecké knihovně v Olomouci. Po Ciołkově smrti v Římě roku 1522 palác dále využívali a upravovali další krakovští biskupové. V první polovině 16. století zde působil Piotr Tomicki, za jehož éry vznikla výzdoba tzv. Tomického sálu. Na přelomu 16. a 17. století byl komplex rozšířen také za kardinála Jerzyho Radziwiłła a postupně získal uzavřenější podobu kolem dvora.
Stavební vývoj paláce dobře ukazuje postupný přechod od středověké k renesanční architektuře. Z původní gotické zástavby se zachovala mimo jiné rozsáhlá dvoulodní síň, jejíž prostor byl rozdělen kamennými sloupy. K raně renesanční vrstvě patří reprezentativní portál připisovaný dílně Franciszka Florentczyka, který kombinuje gotickou stavební tradici s italskými renesančními motivy. Dvůr byl v dalších etapách doplňován arkádami a dalšími křídly; některé starší prvky byly později zazděny a znovu odhaleny při památkových průzkumech. Palác tedy není jednotným renesančním objektem, ale komplexem, v němž jsou čitelné stavební vrstvy od gotiky přes renesanci až po baroko.
Významnou pozdější úpravu přinesla první polovina 18. století, kdy byly po válečném poškození obnoveny reprezentativní prostory a vznikla nová nástěnná výzdoba včetně tzv. Síně ctností. Proměnila se také fasáda, která získala malovanou dekoraci. Po třetím dělení Polska roku 1795 změnil objekt svou funkci: od roku 1805 jej využívaly rakouské úřady, mimo jiné policie a vězeňská správa. Nevhodné využití přispělo k postupnému poškozování historických konstrukcí a výzdoby. Roku 1996 byl palác předán Muzeu Narodowemu v Krakowie a v letech 1999–2006 prošel rozsáhlou obnovou. Restaurátorský průzkum při ní odhalil řadu dříve zakrytých historických prvků, včetně gotických konstrukcí a arkád dvora. Od roku 2007 je objekt muzejní pobočkou a prezentuje především staré polské a pravoslavné umění.
