kostel sv. Petra a Pavla

opomněla jsem poznamenat, že kostel se nachází v Praze na Vyšehradě v sousedství krásného hřbitova Slavín. Kdyby nebylo onoho rozhovoru, bylo by to krásné zastavení v čase se vzpomínkou na České umělce.

Předesílám, že jsem z Prahy, miluji své město, a miluji staleté památky. Při vstupu do těchto starých chladných staveb mám v sobě nesmírnou pokoru. Jsem ateista ale vím! Proč jsem se rozhodla napsat pár řádek? Byla bych ráda,kdyby se dostaly k osobám určeným a bylo mi ,i ostatním občanům, odpovězeno- ale logicky!! Tak k meritu věci.

6.6.2012 jsem se, po procházce Prahou, ocitla ,po 127 schodech, před kostelem sv. Petra a Pavla. S pokorou sobě vlastní, jak jsem již předeslala, jsem otevřela dveře a než jsem se stačila nadechnout, můj zrak se upřel na levou stranu na starší dámu,která seděla za stolem,byla silně osvícenou stolní lampou, a aktivně nabízela !!VSTUPENKY!!.

Zarazila jsem se, protože při mých 65letech jsem na toto nebyla zvyklá. Celý život jsem žila v Praze a celý život - i za socialismu-,který přece tak nepřál církvím, jsem mohla kdykoli a kdekoli vstoupit do svatého stánku, zůstat v tichosti stát, rozjímat, rozdělit se pomyslně se svými starostmi a v tichosti odejít. I za mémo dětství byla, vedle svěcené vody,i malá krabička na milodary, eventuelně tam stál malý "panáček",který za každou hozenou minci poděkoval pokýváním hlavy.

I tak jsem se v tichosti rozhlížela po krásném interiéru a nasávala do sebe atmosféru. Pak jsem se otočila k oné čisté paní a v tichosti položila jedinou otázku. "Paní, a to jako člověk, který sem příjde a bude se chtít pomodlit, musí za to platit?" Tato osoba, která podle mně sem vůbec nepatří, se na mne ani nepodívala a zvýšeným a hlavně nazlobeným hlasem zasyčela "OD TOHO MÁ MŠI, NÉÉÉ??!" Tak jsem položila ještě jednu tichou otázku "A co když potřebuje teď, hned být s Pánem osamotě,musí platit?" Odpovědi jsem se nedočkala, neboť mne kamarádka vzala za ruku a přímo odtáhla,protože na ni už to bylo také dost.

Tak to je můj příběh, moje příhoda, která se mi vůbec nelíbí. My všichni se nyní budeme podílet na financování církví-vrácení restitucí-a my všichni ještě navíc budeme POVINNI, při vstupu do svatostánku, zaplatit podruhé.

děkuji za odpověď

Naštěstí nic takového v Olomouci není. Jak tak jezdím po naší republice na žádném poutním místě či významném kostelu se mi nestalo, že bych někde musel platit. (pámátky Unesco nepočítám). Spíše se stává, že kostel není otevřen ani k nahlídnutí přes mříž. Což mě dokáže přímo vytočit a potom prosíme na faře, aby jsme si kostel prohlédli. Chápu, že se bojí krádeží, ale když budou napojeni na kam. systém a přidají nějaké ten laiser. Tak by neměl být problém. Jak se vyřídí církevní restituce budou mít peněz jak šlupek. Zatím jedinou akci co dělají pro lidi je Noc kostelů. Hold v Praze se žije blaze, ale draze.

opomněla jsem poznamenat, že kostel se nachází v Praze na Vyšehradě v sousedství krásného hřbitova Slavín. Kdyby nebylo onoho rozhovoru, bylo by to krásné zastavení v čase se vzpomínkou na České umělce.

Předesílám, že jsem z Prahy, miluji své město, a miluji staleté památky. Při vstupu do těchto starých chladných staveb mám v sobě nesmírnou pokoru. Jsem ateista ale vím! Proč jsem se rozhodla napsat pár řádek? Byla bych ráda,kdyby se dostaly k osobám určeným a bylo mi ,i ostatním občanům, odpovězeno- ale logicky!! Tak k meritu věci.

6.6.2012 jsem se, po procházce Prahou, ocitla ,po 127 schodech, před kostelem sv. Petra a Pavla. S pokorou sobě vlastní, jak jsem již předeslala, jsem otevřela dveře a než jsem se stačila nadechnout, můj zrak se upřel na levou stranu na starší dámu,která seděla za stolem,byla silně osvícenou stolní lampou, a aktivně nabízela !!VSTUPENKY!!.

Zarazila jsem se, protože při mých 65letech jsem na toto nebyla zvyklá. Celý život jsem žila v Praze a celý život - i za socialismu-,který přece tak nepřál církvím, jsem mohla kdykoli a kdekoli vstoupit do svatého stánku, zůstat v tichosti stát, rozjímat, rozdělit se pomyslně se svými starostmi a v tichosti odejít. I za mémo dětství byla, vedle svěcené vody,i malá krabička na milodary, eventuelně tam stál malý "panáček",který za každou hozenou minci poděkoval pokýváním hlavy.

I tak jsem se v tichosti rozhlížela po krásném interiéru a nasávala do sebe atmosféru. Pak jsem se otočila k oné čisté paní a v tichosti položila jedinou otázku. "Paní, a to jako člověk, který sem příjde a bude se chtít pomodlit, musí za to platit?" Tato osoba, která podle mně sem vůbec nepatří, se na mne ani nepodívala a zvýšeným a hlavně nazlobeným hlasem zasyčela "OD TOHO MÁ MŠI, NÉÉÉ??!" Tak jsem položila ještě jednu tichou otázku "A co když potřebuje teď, hned být s Pánem osamotě,musí platit?" Odpovědi jsem se nedočkala, neboť mne kamarádka vzala za ruku a přímo odtáhla,protože na ni už to bylo také dost.

Tak to je můj příběh, moje příhoda, která se mi vůbec nelíbí. My všichni se nyní budeme podílet na financování církví-vrácení restitucí-a my všichni ještě navíc budeme POVINNI, při vstupu do svatostánku, zaplatit podruhé.

děkuji za odpověď

Naštěstí nic takového v Olomouci není. Jak tak jezdím po naší republice na žádném poutním místě či významném kostelu se mi nestalo, že bych někde musel platit. (pámátky Unesco nepočítám). Spíše se stává, že kostel není otevřen ani k nahlídnutí přes mříž. Což mě dokáže přímo vytočit a potom prosíme na faře, aby jsme si kostel prohlédli. Chápu, že se bojí krádeží, ale když budou napojeni na kam. systém a přidají nějaké ten laiser. Tak by neměl být problém. Jak se vyřídí církevní restituce budou mít peněz jak šlupek. Zatím jedinou akci co dělají pro lidi je Noc kostelů. Hold v Praze se žije blaze, ale draze.