kolegiátní kostel sv. Gertrudy

V trojúhelníkových vrcholcích jsou umístěny červené kameny a sochy znázorňující trůnícího. V interiéru najdeme krásné vyřezávané kazatelny, pocházející z 18. století, na jedné z nich je bílá socha u nohou proroka Eliáše, kterého během pobytu v poušti krmil anděl, a jeho baldachýn měl tvar větve stromu. Dále relikviář sv. Gertrudy, v boční kapli je stříbrná rakev s tělem světice. Interiér přestavěného kostela se může zdát trochu prázdný, přesto stojí za pozornost několik památek, které válečnou vřavu přežily. Původní pohřebiště bylo zničeno bombou, ale po válce byl zhotoven nový relikviář, kde byly uloženy ostatky první abatyše..

Je to jeden z nejstarších, největších a nejkonzistentnějších románských kostelů. Byl vysvěcen v roce 1046 za přítomnosti císaře Jindřicha III. a biskupa z Lutychu. Stavbě současného kostela předcházel románský kostel. První merovejský kostel byl postaven kolem 650. Poslední karolínský kostel obsahuje hrobku Ermentrude, vnučky Huga Capeta. Po požáru náboženská komunita založená svatou Gertrudou postavila v letech 992 až 1046 současný kostel. Svým dvouhlavým půdorysem patří k rýnskému románskému stylu ottonské tradice: budova má dva transepty a dva protilehlé sbory. Špička zvonice stoupá na 50 m. Dnes se z kostela stalo sídlo farnosti. Klášterní budovy zmizely při německém bombardování v květnu 1940. Obnova kolegiátního kostela je jedním z nejslavnějších a nejkontroverznějších projektů Simona Brigode. Ten uspěl v prosazení stavby římské zvonice, která jako taková nikdy neexistovala, místo gotické věže zničené v roce 1940, která svědčila o tisícileté historii..

Ta s velkou horlivostí, svědomitostí a láskou vedla sestry k přísnému zachovávání řehole. Žila asketicky a konala skutky milosrdenství. Zemřela ve 33 letech, asi po 19 letech vyčerpávajícího řeholního života. Narodila se roku 626 v Landenu, v jižním Barbantsku. Její otec Pipin byl královským správcem na východním území Francie. Mladičká Gertruda byla na jedné hostině za přítomnosti krále Dagoberta požádána o ruku. Odpověděla králi, že žádného ženicha nechce, protože jejím snoubencem je již Kristus a jen jemu hodlá náležet. V roce 639 jí zemřel otec a ovdovělá matka Itta založila v Nivelles klášter pro mnichy a řeholnice. Vstoupila do něj i se čtrnáctiletou Gertrudou. Ta se stala první abatyší a s velkou horlivostí, svědomitostí a láskou vedla mladé sestry k přísnému zachovávání řeholní kázně. Starším ráda sloužila, k poutníkům byla pohostinná a jejich opatství se stalo základnou pro misijní práci převážně irských mnichů. Po smrti Itty určité starosti o správu vnějších záležitostí kláštera svěřila sousedním řeholníkům a sama se pustila do získávání teologických znalostí. Příliš se soustředila na rozumovou stránku, až se stala zádumčivou a ztrácela zálibu v modlitbě a rozjímání. Gertruda pokračovala v asketickém životě se sebezapíráním a posty a v rozjímavých modlitbách plných důvěrného sdílení s Bohem. Neopomíjela skutky milosrdenství ani péči o duchovní růst celé komunity. Na život se dívala jako na něco velmi krátkého, ale důležitého pro budoucnost. Brala ho jako den plný práce a soužení, za který se dostává mzdy na věčnosti. Tento její den nebyl příliš dlouhý, skončil jí ve 33 letech následkem vyčerpání. V posledních třech letech ji na vedoucím místě vystřídala její neteř Viltruda. Dle svého přání byla pohřbena v kajícím rouchu a hrubém závoji. Kolem roku 670 sepsala jedna z řeholnic v klášteře v Nivelles Gertrudin životopis. Z doby kolem roku 691 pochází text Ctnosti svaté Gertrudy, pojednávající o zázracích, jež se staly v okolí jejího hrobu, především zázračná uzdravení, ale také obživnutí udušeného dítěte a ukončení požáru, který vznikl v klášteře. Její ostatky byly pochovány v klášterním kostele svatého Petra, který byl v 10. století přesvěcen na kostel svaté Gertrudy. Z Nivelles se Gertrudin kult rozšířil do celé Evropy. Je patronkou cestujících a je přivolávána při horečkách, proti štírům a polním myším. Je uctívána jako ochránkyně koček. Její památka se světí ve výroční den její smrti, 17. března. Podle legendy Gertruda jednou ve své zemi zachránila modlitbou úrodu od pohromy myší a krys. Tím se myši staly jejím výrazným atributem. Dokonce, když prý byla uspořádána sbírka na její hrobku, přicházely i příspěvky v podobě zlatých a stříbrných myší..