Dobrý den milá paní, cestujeme poměrně často po památkách, v archívu mám stovky objektů, ale tuto návštěvu mám v živé paměti. Kritické poznámky příliš často nepíšu, i když vedle špičkových a nadšených průvodců narazíte i s prominutím na hloupé, líné a neochotné pitomce. Avšak trojici průvodkyní, které se onen březnový den na pokladně nudou kopaly do zadnice, mě k tomu nemohla nemotivovat.
Je pravda, že jsem je asi strašlivě urazil svou poznámkou, že kdybych jejich stylem podnikal, do dvou týdnů jsem na sociálce. Co také jiného poznamenat, byl-li jejich tehdejší ekonomický výsledek za celé dopoledne pár korun za pohledy, knížku o Cisterciácích a zvoneček a turistickou známku, které sbírá přítelkyně?! Rada, že se máme vrátit za tři hodiny, když jsme měli v plánu prozkoumat a nafotit si ještě Čepičku a Loučky, taky stála zato stejně jako Vaše poznámka, že bychom mohli jít na oběd.
Myslím si, že soudně uvažující člověk pochopí paradox otevírací doby kláštera z mého předchozího příspěvku. Čili že trojice průvodkyň po skončení bohoslužby v 10:00 sedí na zadku dvě další hodiny a následujících šedesát minut obědvá. Dlužno dodat, zaslouženě po takové dopolední dřině. :-D
Příklady táhnou. Bratru o rok dříve před pokusem prohlédnout si klášter Porta Coeli jsme navštívili Lauenstein v Sasku kousek od české hranice. Pravda v březnu se nechodí do zřícené hradní části, avšak mají otevřeno od 9:00 do 16:00. Celé to má na starosti jedna jediná paní. Prodává lístky, prodává suvenýry a na obrazovkách monitoruje, co se děje na prohlídkové trase, kam návštěvníci chodí sami. O nějaké pauze na oběd ani zmínka. Evidentně se nají, když má chvilku volna.
To je prokletí českých příspěvkových organizací, že své návštěvníky neberou jako klienty, kteří nosí peníze. Jeďte se podívat kupříkladu na polský Ksiaz. Anebo na Slovensko, kde se na řadu objektů bez problémů podíváte i v době, kdy české památky spí podzimním, zimním a jarním spánkem bez ohledu, kolik lidí marně obchází okolo zavřených bran. Chcete-li příklad, byla listopadová středa, paní na Radole měla přestávku na oběd, ale když viděla, že stojíme u vchodu, utíkala, abychom nemuseli čekat.
Jenže spěch zřejmě nebude šálek Vašeho čaje. Soudit se dá již ze zkušenosti, že na můj příspěvek na tomto webu navštěvovaném spoustou lidí, který nabízí nepřekonatelný přehled památek, reagujete takřka na den přesně UŽ po čtyřech letech a dvou měsících.
PS – větu o zbytečné cestě si, prosím, přečtěte ještě jednou a zkuste ji pochopit v nastíněných souvislostech, že jsme dvě stě kilometrů nejeli jen, abychom někde v Tišnově obědvali. Ono to půjde, uvidíte. :-D