Spandau

V horním patře velitelského domu je stálé muzeum věnované historii hradu a pevnosti. Poblíž jihozápadního bastionu stojí cihlový palác z 2. pol. 15. stol. a donjon (obranná a obytná věž) ze 13. stol. Jde o jediné zachovalé stavby původního hradu. Za pozornost stojí základy paláce postavené z říčních valounů. Jeho interiér dnes není veřejnosti přístupný. Donjon, dnes známý jako Juliova věž, je zcela zbaven původních oken a podlah. Jeho jednolité vnější zdivo je pozdního data a překrylo stopy původních oken či dveří. V interiéru jsou ale některé původní zazděné otvory patrné. S výjimkou klenby v přízemí je dnes interiér donjonu jeden velký prostor bez podlah a stropů. Nabízí se tak unikátní pohled vzhůru při vstupu. K vrcholové kopuli donjonu a na ochoz nad ní stoupá spirálové dřevěné schodiště. Podobnou podívanou včetně kopule nabízí také donjon hradu Pembroke ve Walesu. U západní kurtiny pevnosti poblíž donjonu je archeologická expozice. Je zde k vidění odhalená část opevnění slovanského hradiště a pozdějšího hradu. Vše je dobře vysvětleno v němčině a angličtině. U severozápadního bastionu se nachází vodní brána pevnosti s malým přístavem uvnitř opevnění..

V 10. stol. se místní populace rozrostla natolik, že bylo postaveno druhé hradiště na ostrově v řece Havole (východně od Spandau). Toto ostrovní hradiště bylo předchůdcem pozdějšího hradu a dnešní pevnosti. První nepřímá zmínka o Spandau je z roku 1197. Poslední princ rodu Havolanů Přibyslav-Heinrich odkázal svůj majetek Albrechtu I. Medvědovi z rodu Askánců. Albrechtovi potomci, braniborská markrabata, pak přestavěli hradiště na zděný hrad. V roce 1415 přešla Braniborská Marka na Hohenzollerny. Poté co si kurfiřt Friedrich II. postavil sídlo v dnešním centru Berlína, byl hrad Spandau přestavěn na renesanční vdovské sídlo kurfiřtek. Jako první zde sídlila Margareta, vdova po Johannu Cicerovi, do své smrti v roce 1501. V letech 1545-1555 tu sídlila Alžběta Dánská, vdova po Joachimu I. Nestorovi. Krátce poté začala přestavba hradu na renesanční pevnost. Plány na přestavbu vytvořil Ital Francesco Chiaramella de Gandino. Práci samotnou dokončil jeho nástupce Rochus zu Lynar v roce 1594. Opevnění města bylo poté také zesíleno. Díky zbrojnímu průmyslu mělo nakonec město status pevnostního města (podobně jako například Olomouc). V roce 1675 oblehli pevnost Švédové. V roce 1806 se její posádka bez boje vzdala Napoleonovi. V roce 1813 ji dobyly zpět pruské a ruské oddíly. Opevnění přitom bylo těžce poškozeno a vyžadovalo rozsáhlé opravy. V 19. stol. tu bylo mimo jiné i pruské státní vězení. Od roku 1935 tu byla laboratoř na výzkum nervového plynu. Pevnost pak dosloužila na konci 2. světové války v roce 1945. Německá posádka se Rusům vzdala 1. května 1945 po vyjednávání. Po rozdělení Berlína byla pevnost v britském sektoru. Postupně zde proběhl archeologický výzkum a konzervace. Dnes jsou tu různé výstavní prostory, archeologická expozice a muzeum. Na nádvoří se konají koncerty..