Horymírův skok
Věčně státi bude vyšehradská skála a po věky žíti bude i památka junáka, který na věrném koni Šemíku skočil se skály do Vltavy.
Bylo to za vlády knížete Křesomysla, kdy lid počal houfně opouštěti půdu a hrnul se na hory, zvláště na horu Březovou u Příbramě, aby kopal v zemi štoly a hledal v nich stříbro.
Bohatli kovbojové, plnily se stříbrem knížecí pokladnice, ale „chlebové hynuli“. A tu vládyka neumětelský, Horymír jménem, vida, jak pustnou pole, jak od orby, jež byla otcům prací nejmilejší, ke škodě země lid se odvrací, jat byl lítostí i velikým hněvem, zejména, když kovkopové statek jeho zapálili posmívajíce se mu: „Bál ses hladu, nuže, sám ať jím teď trpíš!“
Za tmavé, větrné noci, když byly hory opuštěny, vsedl Horymír na svého věrného koně a vpadl se svým lidem do tábora kovkopů. Spálil jim chatrče a domy, zaválel doly kamením a v řeži zabil jich počet nemalý. Za jitra pospíšil pak na Vyšehrad, aby se tu před knížetem ospravedlnil ze svého nočního činu.
Křesomysl velmi litoval zničených dolů i rozhněval se na Horymíra a kázal ho uvrhnouti do vězení. Svolal vládyky a zasedl s nimi k soudu.
Vládykové uznali, že nikoliv zlá vůle, nýbrž láska k půdě byla pohnutkou Horymírova smělého činu, i radili, aby byl zachován při životě. Horníci však žádali jeho smrt volajíce: „Pobil naše druhy a spálil nám domy. Sám nechť je ohněm spálen!“
Kníže, vyslechnuv vládyky i kovkopy, rozhodl, aby byl Horymír sťat vlastním mečem.
Horymír s klidem vyslechl tento rozsudek. „Tvá vůle rozhodla, po právu ať se stane!“ řekl knížeti. „Avšak dříve, nežli zemru, dopřej mi, kníže, abych se projel na svém Šemíku!“
Kníže s úsměvem vyhověl přání odsouzencovu, kázal však brány uzavříti a hradby řádně strážemi obsaditi.
Horymír vešel do stáje, položil svou hlavu na šíji koně, přes niž spadala bohatá hříva, a cosi svému koni pošeptal. Osedlal ho, vyvedl na nádvoří a vyšvihl se v sedlo. Vesele si výskl, kůň zařehtal a dal se v klus. Výskl po druhé, kůň skočil od brány k bráně, až všichni, kdož s oken hradu i s hradeb divoké jízdě přihlíželi, strnuli podivením. Jezdec zavýskl po třetí a nakloniv se vpřed pobídl koně: „Nuže, Šemíku, vzhůru!“
Kůň se divoce vzepjal, přeskočil mohutným skokem hradby, zmizel i s jezdcem pod nimi a řítil se do závratné hloubky.
S výkřiky úžasu a podivení pospíšili strážcové na hradby, aby popatřili, kde našli oba smrt. Jaké však bylo jejich překvapení, když viděli, jak Horymír doplaval se svým koněm k druhému břehu, vyskočil z řeky a uháněl vesele k Radotínu. Kníže prominul odvážnému jezdci trest smrti. Horymír se vrátil v klidu na svůj statek. Jeho věrný kůň si ublížil svým nesmírným skokem tak, že zakrátko skonal.
Mrtvého koně, který svému pánu zachránil život, neroznesli ptáci ani dravé šelmy, jak bývalo údělem zhynulých zvířat. Horymír mu dal vykopati hrob a na hrob navaliti veliký kámen, aby tu povždy hlásal slávu věrného koně Šemíka.
Ještě před sto lety prý lidé ten kámen spatřili a četli na něm nápis: „Již od dávných dob věřívalo se a věří, že zde Horymírův věrný Šemík leží.“ Text: pověsti
2.9. 2002 -
