Bivoj
Tajemné, širé lesy obklopovaly Vyšehrad a rokle na jeho svazích byly zarostlé křovinami. V houštinách měly úkryty šelmy, které z večera sestupovaly plíživými kroky k Vltavě a k pramenům, k nimž chodila zvěř píti, aby tu kořistily. Nejeden odvážný lovec vyčíhal zde medvěda anebo vlka a ubil ho oštěpem anebo šípem. Však ještě větší škodu nežli dravá zvěř působil v kraji divoký kanec, statný „sekáč“, jejž štětiny a srst slepená smolou chránily jak pevný, železný krunýř. Za tmy vycházel ze svého úkrytu na Kavčí hoře dolů na pole stulená pod skalami a divoce tu řádil, rozrýval půdu a ničil úrodu i setbu.
Rolníci se marně pokoušeli zaplašiti škůdce svých polí. Sami lovci prchali před zuřivým zvířetem, jež svými kly hubilo jim psy a koně a rozpáralo i nejednoho člověka.
Slyšel o tom běsu Bivoj, Sudivojův syn, lovec stejně silný jako odvážný. Zchystal si toulec se šípy, luk a pevný oštěp, prodíral se houštinami a pátral, kde se přes den kanec ukrývá. Našel louži, v níž se sekáč převaloval za slunných, parných dní. Šel po jeho stopě, chtěje si na něho počíhati v houštině nad bažinou, když tu znenadání kanec sám proti němu vyskočí a jak balvan se na něho řítí. 
Nebylo kdy se chopiti zbraně. Bivoj zahodil oštěp a čelil kanci holýma rukama. Tu již sehnul sekáč hlavu, podobnou mohutnému, černému klínu, z něho jako háky vyčnívaly ostré kly, a chystal se lovce rozpárati. Ale Bivoj popadl ho rychle za krátké, pevné boltce a přehodil si ho jako měch na plece.
Sekáč sebou zmítá a vzteky supí, avšak Bivoj svírá ho jako kleštěmi a stoupá pevným krokem vzhůru k Vyšehradu, kde Libuše se svou sestrou Kázi pohlíží z okna na nádvoří.
Prošel branou, nesa na zádech nezvyklé břímě, a po nádvoří se rozlehlo hlučné volání a změnilo se v nekonečný jásot. Neboť hrozný sekáč, postrach kraje, bezmocně teď sebou zmítal na širokém hřbetě lovcově.
S potěšením pohlédla Libuše i její sestra Kázi na statného lovce, který se svým břemenem stanul pod okny jejich komnaty a radostným hlasem oznámil, jak se sekáče zmocnil. Potom, rozkročiv se, přehodil zvíře přes hlavu a mrštil jím o zem, až temně zaduněla. Uchopil oštěp, který mu podaly stráže, proklál jím kančí hruď.
Lid blahořečil Bivojovi, že zbavil krajinu veliké trýzně. Ani kněžna neskrblila pochvalou a její sestra Kázi s obdivem na něho pohleděla. Kněžna kázala vystrojiti hostinu a mladý Bivoj byl po zásluze od knížecích sester pohoštěn. Vraceje se na svůj vládycký dvorec odnášel si s sebou dvé čestných, cenných darů: pás stříbrem protkaný od kněžny Libuše – a přízeň její sestry Kázi, která si ho po čase zvolila za manžela. Text: pověsti
2.9. 2002 -
