Velešín

VELEŠÍN HRAD.

Uprostřed asi mezi Budějovici, Krumlovem a Sviny rozloženo jest na pláni k řece Malši se sklánějící městečko Velešín, osada venkovská, lidem dobromyslným a přívětivým obydlená. Rozděluje se na městečko, t. j. náměstí s ulicí od jihu k severu jdoucí, a Latrán, t. j. ulici postrannou, k východu slunce obrácenou. V městečku bývaly někdy 2 kostely. Horní, dříve sv. Filipu a Jakubu posvěcený, zrušen byl ke konci předešlého století a dostal se potom obci, jež loď dvěma soukromníkům prodala a toliko svatyni si podržela. Okna a klenby pusté svatyně v ušlechtilém slohu gotickém vystavené svědčí, že byl kostel tento ve 14. století vyzdvižen. Dolní kostel, sv. Vácslavu posvěcený, povstal rozšířením staré gotické kaple a ukazuje proto přístavky z 15. i z pozdějších věků.

Latránem se jde napřed zvolna, potom prudce k řece Malši, kdež stojí mlýn Pflegrů a dvorec sedlský řečený Moravců. Nad nimi přes řeku spatřují se na skalách poslední a nepatrné zbytky hradu Velešína. Řeka Malše kroutí se tu mezi travnými a lesnatými stráněmi okolo ostrohu vysokého a skalnatého, který se k severozápadu splošťuje a zvolna v pole a louky snižuje. Zakladatel hradu vybral si nejužší a nejstrmější čásť ostrohu, oddělil ji od dotčených polí příkopem a rozšířiv rokli, kterou jest ostroh na druhé straně prorván, utvořil si hrad neveliký sice, ale velmi pevný. Stará cesta ke hradu šla od ”ovčích lávek” otáčkou zvolna až k dotčenému příkopu posud dosti hlubokému. Za ním byl ještě jeden příkop do polokruhu a mezi oběma násep, jehož země již dávno do obou příkopů se svezla. Přes ně jelo se dřevěným mostem a potom po zvoditém mostě až ke předhradí. Zde lze rozeznati pouze základy čtverhranného stavení, z něhož se tuším zvoditý most spouštěl, a na onom konci předhradí věž čtverhrannou, z níž se šlo po druhém mostě a nad příkopem třetím k zadnímu hradu. Hrad byl malý, podoby vejčité; na jeho jihovýchodním konci spatřuje se kus hrubé okrouhlé věže, jediný to patrný zbytek bývalého hradu. Věž tato stála na nejvyšším místě hradiště a majíc kdysi zdi hrubé a znamenitou výšku, byla na hradě přední pevností, anobrž posledním útulkem obráncův, bylo-li již vše ostatní ztraceno. Způsob ten, že se skládal hrad toliko z věže a hradby, jest velmi starý, nachází se na př. i u Vimberka, Radyně a j. a poukazuje na založení v 13. věku. Avšak naproti Velešínskému hradu jest ještě starší hradiště, kterémuž se říká u kamenné věže. Velešín postaven jest sice dosti brzo (ve 13. st.), ale přece tuším později, nežli městečko, od něhož jest půl hodiny cesty vzdálen. Až do konce 14. století býval obydlím páně, jemuž poskytoval pramálo pohodlí, ale přece tolik, kolik se na onen čas žádalo. Když vzrůstaly potřeby lidstva a vlády staraly se o bezpečnosť veřejnou, nepostačil Velešín k tomu, aby mohl hostiti pána s velikou čeledí; dosti však tu bylo místa pro purkrabě, který panství Velešínské spravoval. Ze smlouvy staré (r. 1476 dne 2. ledna) dovídáme se, že býval purkrabě sám druhý jezdec a že choval na hradě 8 střelcův i s čeledí dělnou. Na chování hradu dostával ročně 50 kop rozdílně, t. j. dvakráte do roka, a bral kromě toho jisté půžitky z panství, jako 5 kop od žencův, 2 kopy od řeky, 16 gr. úroku na mlýně, 50 čebrův žita a 50 čebrův ovsa ze vsí Valtířova a Štiptuně, oves pastevní z Velešína a ze vsí, což ho bylo, druhdy více, druhdy méně, a po každém čebru ovsa slepici, 8 kur ze Skalen, dva slady ječné a dva pšeničné z Netřebic, sýry letníky (t. j. o letnicích dělané) v městečku Stropnici (na jedné straně městečka z každé krávy sýrec, avšak třetinu toho dával faráři), ve Štiptuně sýry. Purkrabě vzdělával dvoje popluží hradové a ratajské a důchody jeho si ponechával. V Netřebicích měl lovy zaječí a když tu lovil, povinen byl rychtář dávat stravu lovcům a sedláci dávali volavce, když přišel purkrabě na čížbu. Luk měl purkrabě dosti; držel louky některé u Velešína (pod horou za řekou, v ostrově, na Skřemenci, v Brtečném, v Otartě, ve staré štěpovně, v Sedli pod hrází), více měl louky na Pořešínském zboží, které lidé zdělávali, sekali, na nich seno sušili a na hrad vozili. Také z jiných vesnic robotovali lidé na lukách purkrabských, zejména Netřebičtí na Krčovodce pod Třítěžem, Ravinští na louce v Hajišti, Žžárští na louce pod Plání. Pán a purkrabě dávali sobě půl léta napřed věděti, kdykoliv sebe chtěli z povinnosti propustiti. Na hradišti Velešínském, od kolika set let lesem porostlém, jest nyní pusto a prázdno, poněvadž majetníci jeho, hospodáři z okolí, nejen zdi všechny pobořili, nýbrž i zbytky prokopali, hledajíce pokladův. Sklamaliť se velice, neb nic nenalezli. Co každý purkrabě měl, to zase s sebou vzal, když odcházel; a věcí, které se inventářem řídily, bylo málo. Ve druhé polovici 15. století bylo zde 39 1/3 kopy šípův nasazených, houfnice železná, houfnička malá Vyšebrodská, 6 píšťal či ručnic celých a 2 roztržené, soudec prachu, 14 liber prachu v soudci odváženého, 8 liber 8 lot. salnitru, 2 1/2 libry síry, 2 kusy a centnéř olova, kotvy v hrnci, 8 starých samostřelův a 7 starých terčův. Starodávný hrad Velešínský patří zajisté k prvním hradům v Čechách, kteří v 13 st. na způsob německých hradův stavěni bývali, a nacházel se se zbožím k němu patřícím v držení komory královské. Ve 13. století držel jej nějaký čas Čéč z Budějovic. Týž držel také od komory královské panství Hlubocké s Budějovici, jež mu král Přemysl Otakar odňal. Náhradou za to zboží dal prý týž král Čéčovi Veliš u Jičína se zbožími k němu příslušejícími, kteráž však po smrti Přemyslově syn jeho Vácslav král synu Čéčovu též Čéč řečenému odňal a ves slove Olešnou na horách daroval. Nacházíme Čéče svrchupsaného seděním na Velešíně roku 1266, 26. června, když on s volí manželky své Gisly (dcery Hadmara Psa z Chuenringa) daroval klášteru Světelskému ves svou Reinprechts ležící blíž Vitoraze, jež se mu s manželkou za věno dostala. Gisla zemřela r. 1268. Jak dlouho držel Čéč Velešín, není nám známo, domníváme se však, že jej prodal Benešovi Pyšnému z Velešína, praotci potomních pánův z Michalovic, jenž asi brzo po smrti krále Přemysla, avšak již nikoliv jako pán Velešínský, zemřel. Neb vedlé vypravování Neplachova odňal mu král Velešín a přidal jej k ostatním rozsáhlým panstvím komorním v těchto končinách. Otakarův syn Vácslav II. chtě si nejen nakloniti Benešova syna Jana z Michalovic, nýbrž i puzen jsa prosbami přátel Janových, kteří jakožto přední úředníci zemští nemalé požívali vážnosti, vrátil Janovi Velešín s panstvím a daroval hrady Šarfštein a Děvín se vším příslušenstvím a ves Vitějovice, za to však vzdal Jan králi vsi Tuchlovice, Hojnice a Srby v bližší vzdálenosti od Prahy ležící, jež od starodávna pánům z Michalovic náležely, odřekl se též všeho práva svého k městu Děčínu a připlatil ještě 800 hřiven stříbra. Jan patřil k té straně, jejíž působení na mladého krále roku 1284 Závišem z Falkenšteina a jeho přátely bylo zničeno; r. 1289 zastával dědičný v rodě Markvarticův úřad číšnický, povolil r. 1294, 6. května klášteru sv. Koruny, aby na statcích jeho cla a mýta neplatil, a nedočkal tuším smrti Vácslavovy. Syn jeho Beneš z Michalovic (až k r. 1322 připomínaný) zdržoval se někdy na hradě zdejším, kdež potvrdil r. 1306, 22. června právo klášteru Korunskému roku 1294 udělené a slíbil Ebrhartovi z Wallsee (r. 1312, 2. února), že mu bude proti nepřátelům pomáhati. Paprocký v genealogii své přidává mu příjmení Věrného. Za jeho časův bydlela na hradě Johanka z Velešína, dcera Jindřichova z Rožemberka a manželka nějakého pána Velešínského (jak se zdá Janova), jež klášteru Vyšňobrodskému mnohé dobrodiní udělila a r. 1317 dne 3. února zemřela. Jindřich z Velešína, jenž se připomíná od r. 1347, byl tuším syn Benešův. Roku 1350, 20. ledna daroval klášteru sv. Koruny na spásu duše své a předků svých sto hřiven grošův Českých na vsi své Nesmeni a potvrdil mu také svobody na cla a mýta předky udělené. Zemřel asi r. 1355 dne 4. dubna a pohřben v kostele Korunském. Zůstavil vdovu Elišku z Kapelu a tři syny: Ješka, Beneše a Jindřicha, kteří se r. 1358 o dědictví otcovské tak rozdělili, že obdržel každý z nich jednu třetinu hradu Velešína, mimo to Ješek ves Nesmeň s okolím, Beneš ves Smrhov s příslušenstvím a Jindřich konečně Skalany, Benešov a Soběnov. A poněvadž se dostala ves Nesmeň, na níž zapsány byly peníze klášteru Korunskému, za díl Ješkovi, jenž nemohl sám břímě takové nésti, musil každý z nich jednu třetinu peněz svrchupsaných na sebe vzíti. Jak se zdá, nemohli se bratří na Velešíně dobře srovnati a raději si přáli, aby hrad v ruce jednoho pána přešel; k tomu cíli vypůjčil si Beneš 700 kop peněz od „strýcův“ svých Petra, Jošta, Oldřicha a Jana bratří z Rožemberka, začež koupil díly bratří svých na hradě Velešíně (ieren tail der veste vnd des hauses ze Welesin), a slíbil roku 1359 dne 3. května spolu s rukojměmi Janem a Zdeňkem bratřími ze Šternberka a Litoldem z Landšteina, že je na příští hod sv. Jiří zaplatí s tou výminkou, jestliže by bratří před zaplacením těchto peněz smlouvu o koupení hradu Velešína učiniti chtěli, že se má dluh k summě trhové přičísti. Zároveň však slíbil jiným listem téhož dne daným bratřím z Rožemberka ve příčině jiných peněz k témuž cíli zapůjčených, kdyby od sv. Havla ve 4 letech pořád zběhlých v držení hradu Velešína nezůstal, že hrad až pod příkopy s lidmi pod ním bydlícími, pokud je řeka objímá, nikomu jinému neprodá neb nezastaví, leč jen bratřím z Rožemberka. Vidouce bratří Beneš a Jan, že se konec života jich blíží a bezpochyby jsouce oba v kázni boží, učinili roku 1360, 26. července ve vsi Malontech Petra a Jodoka z Rožemberka poručníky své poslední vůle, odevzdavše jim hrad Velešín s městečkem a tvrz Tichou i s dětmi svými, při čemž svědčili služebníci jejich Bušek řeč. Pátek purkrabě na Velešíně a Filip z Keblan. Nezapomněli též na kostel Velešínský, jejž kázali obdařiti a v něm k rozhojnění slávy boží tři kaplanství zříditi. Úmrtím všech tří bratří vymřela po meči Velešínská linie pánův z Michalovic a zůstala již jen jediná dědička po přeslici, Markéta dcera Benešova, ještě ani let svých nemající, jež dědila po otci Velešín a po strýci svém Jindřichovi, který své bratry přečkal, městečko Benešov. O nabytí panství Velešínského staral se nyní Petr z Michalovic, strýc Markétin a také potomek onoho Jana, jenž byl roku 1283 Velešína nabyl. Petr mohl Velešína jedině nabýti spolkem, neb jestliže Markéta zemřela bez dědicův, připadlo veškeré její zboží králi, pročež také k učinění spolku potřebí bylo dovolení královského. Za tou příčinou Petr maje ve spolek vejíti s Markétou r. 1361, 6. března v městě Norymberce hrady své zpupné Ratný a Úšť císaři Karlovi v manství a pod léno podal, a za to obdržel povolení královské, aby se mohl spolčiti s Markétou výšepsanou, s tou při tom výminkou, kdyby Markéta bez dědicův dříve než Petr zemřela, že král k hradu Velešínu práva nemá, nýbrž že týž hrad s panstvím má naň Petra spadnouti, a jestliže by se ta příhoda stala, že má Petr Velešín se zbožím od krále v manství přijíti. Spolek ihned potom ve skutek vešel a podán jest ke dskám zemským, poněvadž Petr toho roku 4. října v Praze vyznal, na jaké výminky spolek ten učiněn byl. Zatím se bratří Petr a Jodok z Rožemberka o uskutečnění poslední vůle bratří Velešínských starali. Ve příčině toho vydali roku 1361 na den sv. Lucie v Krumlově list, jímž přesně určeno jest nové nadání kostela Velešínského. Na vydržení dvou vikářův či kaplanův, kteří měli býti faráři k ruce, dali faráři dvůr jeden na Velešíně, vsi Lahut a Kladyny a lesy Otloky a Hráč, což vše asi 9 1/2 kopy Pr. ročně vynášelo, za to však byl farář povinen každý den na hradě Velešíně v kapli mší sloužiti a ještě jiné služby Boží konati. Mimo to zřídili při kostele Velešínském ještě 3 kaplanství při oltářích p. Marie, sv. Mikuláše a sv. Doroty, při nichž taktéž ustanoveni jsou tři kaplanové, k jichž vydržování určeny jsou platy jisté 26 kop 15 gr, jež vydávaly vesnice Síčkov, Malče, Kvítkov, Veliška a Jaromíř. Právo podací oltářův zůstaveno jest pánům hradu Velešínského, jakož již dříve při kostele bývalo. Konečně obdržel farář zdejší k udržování věčného světla v kostele jeden dvůr ve Velešíně blíže lázně, platy ve Kvítkově a na mlýně Kemukově pod Bělou. Jiné věci ještě, které se týkaly poslední vůle bratří Velešínských, provedeny jsou na jaře roku příštího. Tak dali (r. 1362, 4. března) bratří Petr a Jodok od sebe vyznání, že oba bratří Velešínští seznali ve své poslední vůli o Bohuslavovi z Mirokovic, že drží ve vsi Mokrém 28 kop platu věna manželky své, což také pán hradu Petr z Michalovic uznal. Petr a Jodok při tom nákladův nešetřili, zejména i 200 kop za rozličné potřeby za doby poručnictví jich vydali. Stejnou dobu postarali se také páni z Rožemberka o zaplacení peněz, jež byli k dobrému zboží Velešínského zapůjčili. Napřed jsou vybaveni z rukojemství Jan a Zdeněk bratří ze Šternberka, kteří se byli někdy za Beneše v 700 k. zaručili, o čemž svědomí vydali r. 1361, 22. února Zdeněk z Lipého nejv. komorník, Jan z Vartenberka purkrabě Pražský a Ondřej z Dubé nejv. sudí, poněvadž „páni z Rožemberka hrad a panství Velešínské sirotčí podlé práva jako poručníci drží.“ Tehda arciť ještě nebyl Petr učinil spolek s Markétou a proto se jako držitel Velešína neuvodí; ale když v držení Velešína vedlé potvrzení královského vešel, staral se o vyvazení dluhův n. Benešem a Janem zdělaných. Napočetlo se dluhův dohromady 900 kop (a to 700 kop půjčených k zakoupeni dílův na hradě a 200 kop, jež byli Rožemberští jako poručníci vynaložili), ve kterých Petr Petrovi, Jodokovi, Oldřichovi a Janovi bratřím z Rožemberka postoupil nížepsané vsi Soběnov, Lhotu s břehem řeky Malše, Bukovsko, v Jaromíři 10 k. platu s potokem a příslušenstvím až po řeku Malši, ve vsi Hodonicích plat roční 7 kop 15 gr. a lesy řečené Mikulovský a Jaromířský. Mezi svědky prodeje tohoto byl také již řečený Pátek purkrabě Velešínský, jenž byl ještě r. 1369 purkrabí. V roce 1362 a letech následujících nacházíme vždy jen Petra co pána, který všechna vrchní práva na panství provozuje, o Markétě již nikde se zmínka neděje; podával totiž kněží ke kostelům a oltářům na panství. Pán tento, bohatý na panství rozsáhlá, jichž měl veliký počet na severu Čech (Boleslav, Michalovice, Brandýs, Šarfštein, Úšt, Kamenici Českou), zemřel r. 1368. Vyslán byl od císaře do Itálie s vojskem, ale na cestě zachvátila jej nákaza morová; nicméně tělo jeho do Čech přeneseno a tu pohřbeno. Vdova po něm zůstalá, Eliška, obdržela vdovskou stolici na panství Brandýském. Poručníkem sirotkův zůstalých a jmění jim náležitého stal se pan Těma z Koldic, hofmistr dvoru královského, jenž se v příčině úřadu svého stále při dvoře císařově nacházel, při tom však jakožto známý hospodář zajisté také správu statkův Michalovských nezanedbával. Podával roku 1369, 5. listopadu a r. 1374, 20. února k oltáři p. Marie ve Velešíně, r. 1375, 25. června k oltáři sv. Mikuláše tamže a r. 1376, 17. března ke kostelu v Malontech. Zemřel r. 1383, odevzdav již dávno před tím správu panství mladému Michalci. Jan Michalec z Michalovic, syn Petrův, asi roku 1379 dosáhl plných let svých a ujav rozsáhlá panství otcovská v letech mladých, dočkal se ještě bouří husitských. Co se týče správy panství, nacházíme jej toliko v letech 1379 (15. září) až 1383 (v dubnu) jakožto pána podací v Malontech a domníváme se, že dědil také panství Benešovské po strýci svém Jindřichovi z Velešína, jenž byl za nezletilosti jeho zemřel. Vážné asi příčiny přiměly jej k tomu, že prodal panství Velešínské Oldřichovi a synu jeho Jindřichovi z Rožemberka, ujčincům (amitis) svým, za 3000 kop gr. č. Po trhu, jenž někdy na podzim r. 1387 se zběhl, často měl jednání s kupujícími o spravení panství či odčištění závad na něm lpících. Poněvadž byl hrad Velešín a některé k němu příležité statky manstvím královským a zpupné statky se od nich odděliti musely, proto přišly mocně obě strany r. 1387, 2. října na mocné opravce, totiž mladého lantkrabí Leuchtenberského Jana (anebo kdyby ten v zemi nebyl aneb zemřel, na Půtu z Častolovic neb na Havlíka ze Zvířetic) a na Heřmana z Hradce (neb Oldřicha a Jana odtudž). Více pak připověděl Petr, jestliže by Johanky z Meisavy dcera, kteráž byla vdána do Rakous, listem jakýmsi, daným někdy Petrem z Michalovic, ve příčině věna na některá zboží hradu Velešínského sáhnouti chtěla, že má Jan pány z Rožemberka v tom zastoupiti a panství očistiti. Ze summy trhové obdržel Jan první čásť, totiž 1150 kop r. 1387, 30. listopadu v Praze, a to sprostředkováním Vojslava korrektora kněžského a pokladníka dvoru arcibiskupského, Benedikta písaře téhož dvoru, Jana kaplana páně Jaroslavova z Odlochovic, Petra a Ondřeje písařův, Zdislava písaře svého (Michalcova). Zbytek 1850 kop zaplacen jest pány Rožemberskými r. 1387, 30. prosince na hradě Přiběnicích, a to sprostředkováním Jana Řečičky, Mrázka kaplana, Buzka prokuratora v Přiběnicích, Vlčka z Hlasiva, Pavlíka ze Žumberka, Zdislava písaře svrchuřečeného, Dmychla z Chlumku, Ustače, Petra ze Stakor a Budislava ze Vtelna služebníkův Michalcových. V summě trhové 3000 kop měl pan Michalec panství Úšťské od pana Škopka o sv. Martině toho roku vyplatiti; snad v té nemožnosti, sehnati peníze ty k vyplacení Úšťku, hledati musíme příčinu, pro kterou bylo Janovi prodati Velešín. Zboží bratřími z Rožemberka koupené obsahovalo hrad Velešín s městečkem a podacím, vsi Sedlec, Tolišovice, Chlum, Polžov, Kladějov, více co náleželo jednomu kaplanství Velešínskému v Malči, Lhotě, Kvitcích a Besednici, a co náleželo druhému kaplanství ve Velišce, Radčicích, Kvitcích, Jaroměřicích a Markvarticích, mimo to vsi Ločedice, Mokrýlom, Hradiště, Liběchov, Soběnov s podacím a ves Přísečná, k té faře příslušející. Benešov městečko s tvrzí a podacím, v Pivonicích c. t. m., Radčice, Dluhoště, ves Skaleny Brumovy a ves Skaleny pusté, v Popelicích c. t. m., Visutou, Záluží, ves Khamrytschlag k faře Benešovské slušící, ves Malonty s podacím a co držel farář Malontský v Šictnetšloku, Blanském a Bělém vsi, Mezeřice, Jaroměřice, Bělou, ves Tichou s tvrzí. Zdali také ves Dobochov k panství Velešínskému náležela, neumíme na jisto říci. Oldřich z Rožemberka, jenž byl r. 1388 kollatorem oltáře sv. Mikuláše, zemřev r. 1390 zůstavil Velešín synu svému Jindřichovi z Rožemberka, jenž se připomíná častokráte jako pán podací kostelův a oltářův na zdejším panství. A poněvadž držel Velešín posud jako manství královské, král Vácslav k jeho prosbám r. 1391, 1. prosince hrad Velešín z manství propustil. Dvě léta potom postavil se Jindřich v čelo panstva nespokojeného a byl potom hlavním účastníkem jednoty panské; s králem Vácslavem žil potom v rozepřích až do roku 1401. Přirozenoť tudíž, že mu druhá strana škoditi chtěla seč mohla a že i mnohý lakotný a chtivý šlechtic pod záštitou pomoci králi poskytované opanovati chtěl nějaký hrad Rožemberský. Vyznaliť na trápení zločinci, že chtěli hrad Velešín panu Litoltovi z Bítova zraditi a byli u něho (hradu) shledujíce, kterak mosty zdvihají a jich hlídají. Jindy vodili škůdce k Velešínu, chtíce provaz utíti u mostu. Purkrabí páně v ty časy byli: roku 1400 Vyntíř z Houžné, pak r. 1406 Jan Liška ze Suchdola jinak z Újezda, po němž v úřadě příbuzný jeho Petr Liška z Újezda následoval. Bylť pan Jindřich také na kostely na svém panství laskav. Roku 1408 vyložil mu farář Velešínský Jakub, jak je mu obtížno vedlé poručenství někdy Beneše a Jana z Velešína bratří s dvěma svými vikáři každodenně na hradě Velešínském mši svatou sloužiti, začež arci mu patřily dvůr a ves Kladyny a ves Lahuť. Jindřich chtě tu povinnosť zmírniti, určil r. 1408, že má farář na jaře a v létě každý týden třikráte mši v kapli hradské sloužiti, na podzimku však a v zimě jen jednou za neděli a pokud by purkrabě jinou mši svatou míti chtěl, aby pro faráře s koněm poslal. Týž pak farář, jenž byl zároveň páně písařem, „znamenav práci hrubou, kterou měl v Lahuti, a proti tomu užitek malý,“ prosil pána o radu, jak by toho dvora užíval; tu poslal Jindřich na ten dvůr Ondráška ze Zásmuk purkrabě Krumlovského a Jana Lišku purkrabě Velešínského, kteřížto nalezli, že dvůr jest daleko od kostela; tudíž pan Jindřich radil faráři, aby ten dvůr prodal, což se tuším také stalo? Po smrti Jindřichově († r. 1412, 28. července) vládl za nezletilého syna Oldřicha přední jeho poručník Čeněk z Vartemberka a podával kněží r. 1412–1417 ke kostelům a oltářům v Benešově, ve Velešíně a v Malontech. Purkrabí za něho byl jakýsi Buzek, který se r. 1414 připomíná. Pan Čeněk přivinuv se záhy k učení Husovu, působil ve smyslu tomto i na Oldřicha, v čemž jej Oldřichova máti Eliška z Kravař podporovala. Na radu Čeňkovu dal Oldřich dne 17. června r. 1417 ohlásiti po všech panstvích svých, že všichni kněží a faráři, kteří večeři páně pod obojí způsobou rozdávati se zdráhají, mají v určitém čase směniti se o místa svá s těmi, kteří k tomu ochotni jsou. Do Velešína uvedl pan Oldřich Martina Sovu. Než za tři léta proměnil smýšlení své pan Oldřich, stav se z obránce kalicha úsilovným jeho a bezohledným protivníkem, stíhaje kališníky pokud mohl veřejně, a jestliže nesměl, tím hůře po tajnu. Za to se mstili kališníci, pleníce statky Oldřichovi a mnohé jemu odjímajíce, jako př. Příběnice, Soběslav, Lomnici a Sviny (r. 1420). V ty asi bezpochyby časy se pokoušeli Táboři, aby nějakého hradu Rožemberského se zmocnili. Jak vyznal Petr z Krasejova na mukách (r. 1423), nějaký Martin z Velešína a Ocásek z Újezda byli na Velešíně hradě a ten hrad měli Žižkovi zraditi. Také tu byla nějaká díra, jakož jest starý most byl, tuť měl Petr Tábory přivésti k té díře, aby se v hrad vkopali. Purkrabí tu byl (r. 1423–1425) Matěj Višně z Větřní, po němž následoval r. 1429–1437 Petr z Dlouhé, jenž svědčí v listě daném na Velešíně r. 1432, 14. ledna, jímž Matěj, Šimon a Kubec bratří z Bukvice prodávají Mikuláši Črncovi a jeho synu Janovi čtvrť v Čeřejově. Za časův Petra z Dlouhé (r. 1433) škodil Oldřichovi hejtman sirotčí Jan Čapek ze San pálením, zajímáním a zkopáním rybníkův, až konečně Oldřich vyhledával příměří. Protož toho roku 22. března sešli se na Velešíně již řečený Čapek, Buzek ze Smolotyl úředník a jiní starší vojska Sirotčího s panem Oldřichem a učinili tu s ním námluvu, že od sv. Jiří nejpříštího až do roka všecka panství jeho nijakž nepokojiti nebudou. Příměří to vykoupil si pan Oldřich za 400 kop. Žádaného míru konečného pro statky své dosáhl Oldřich teprve příštího roku. Roku 1435, 22. března podával nového faráře ke kostelu Benešovskému a potom učinil purkrabí na hradě zdejším Zachaře z Nemyšle, jenž se v letech 1438–1439 připomíná. Po zjednání míru v jižních Čechách zůstal Oldřichovi ještě dosti vážný a nebezpečný nepřítel Jan Smil z Křemže, který měl v sousedství Oldřichově několik hezkých statkův. Dokud měli Táboři vrch, nedařilo se Smilovi zle, ale když byla bitvou u Lipan moc Táborská ochromena, hleděl i Oldřich nepokojného souseda svého se zbaviti. Několik let po řečené bitvě kázal Oldřich posádce Velešínské, aby na Smila strahovali, až tu blízko potáhne. Jak zle se tudy tovaryšům Smilovým vedlo, nejlépe viděti jest z listu, jímž Jan Smil vší země žaluje na Oldřicha, „toho zlého nečistého pána, žeť mi jest zapravím křesťanským mírem a příměřie kázal mé tovaryše s tiem Jidášem Vilémem Lopatú zmordovati beze vší viny, a když moji tovaryši jeli z Němec na ně žádné péče nemajíce, tuť sú je z Velešína páně zámku honili a zhonivše a zlapavše je, i svláčili je a svlekavše nekřesťansky zmordovali.“ Později byl přece Jan Smil úskočně jat a potom hanebně utracen (r. 1447). Po husitských válkách žila na Velešíně Perchta ze Šternberka rozená z Kravař, sestra Elišky manželky Jindřichovy a mateře Oldřichovy. Ta byla manželkou Petra ze Šternberka, rozhodného odpůrce kalicha, jenž r. 1420, 1. listopadu u Vyšehradu padl, po čemž stísněná vdova vyznání pod obojí na svých panstvích průchod pustiti musela. Asi r. 1441 odstěhovala se na Velešín, který jí tuším Oldřich k užívání přepustil, a umřevši tu r. 1447 dne 12. února, pochována jest v klášteře Vyšebrodském. Asi v ty časy byl „písařem zboží Velešínského“ Jan z Třebomyslic, jemuž Oldřich (25. dubna r. 1441 neb 1447) louku Oděračku vnově vyplaněnou v lese Brtečném nad Babím brodem zastavil. Přemrzely jsa Oldřich nad hlukem světovým, poněvadž se mu záměrův jeho málokterý vydařil, postoupil vladařství rodu se všemi panstvími synu svému nejstaršímu Jindřichovi (r. 1451) a ponechav si k výživě své toliko jedno panství, zemřel r. 1462. Jindřich z Rožemberka podlé Březana pán hrdinský, v kolbách a honbách cvičený, pojal k manželství Anéžku dceru Jana hraběte ze Šaumberka, jejížto věno i s obvěněním (dohromady 10.000 fl. uh.) zapsal r. 1453, 23. února na hradě a panství Velešínském (auf unserm geslos und herrschaft Weleschyn) a panství Novohradském. S touže manželkou splodil prý nějaké děti, o nichž není nic známo. Za něhož byli tu purkrabími r. 1451 Oldřich Měděnec a r. 1453 Jindřich z Ratibořic. Vraceje se Jindřich v čele 350 jezdcův z turecké války, zemřel dne 25. března r. 1457 ve Vídni, vypiv něco ve víně, jak Staří letopisové udávají. Vladařem stal se po něm nejmladší syn Oldřichův Jan, jenž proti zvyku rodu svého stál při straně Poděbradské. Purkrabí byl za něho Erazim z Michnic, jenž pomáhal roku 1458, 13. ledna vedlé ostatních purkrabí Rožemberských pana Jana s otcem jeho Oldřichem ve příčině nějakých různic smlouvati. Jeho nástupce Kunaš z Machovic svědčil r. 1467 v příměří mezi jednotou panskou a Janem z Rožemberka, jenž obléhaje Jindřichův Hradec pro malou podporu se strany královské poskytnutou nic vyříditi nemohl, a začínaje potom u věrnosti ke králi kolísati, příštího roku (1468) zjevně ke straně králových odpovědníkův přistoupil. V ty časy tu byli purkrabími r. 1470 Mikuláš Sedlecký, asi r. 1471 (?) Jan Puklice ze Vztuh a r. 1472 Mikuláš Hříbě. Tento pána svého v úřadě přečkal, neb zemřel tento toho roku 8. listopadu, jak někteří praví, na morovou ránu. Nejstarší syn Janův Jindřich měl se státi vladařem, ale že byl teprve 16 let stár, převzal vládu panství a poručnictví slavný svého času Bohuslav ze Švamberka. Týž učinil purkrabí na Velešíně r. 1476, 2. ledna Oldřicha ze Dvorce vedlé jisté smlouvy a již uvedených výminek. Oldřich zůstal dlouho na Velešíně, neb se připomíná jako purkrabě až do r. 1487; setrvával v úřadě ještě za Voka z Rožemberka, jenž vladařství od bratra svého na zdraví a rozumu nedostatečného ujal. Týž pan Vok zastavil r. 1483, 17. června ves Manholty za 400 fl. uh. Hynkovi ze Sudoměře, Kunašovi z Machovic a Janovi z Divčic. Nákladné vydržování stavení hradských a chování úředníkův a čeledi, jak jsme z počátku pověděli, přiměly zajisté pana Voka, aby hrad opustil, hospodářství rozprodal a důchody ostatní úřadu Novohradskému podřídil. Roku 1487, 12. února připomíná se nám posledně Oldřich ze Dvorce jako purkrabě v jisté listině kláštera Vyšebrodského, ale právě asi v ty časy počalo opouštění hradu. Neb r. 1487, 13. června prodal Vok dvůr hradský od hradu Velešína, louku v Brtečném s lesem po struhu, která od ní nahoru v pole jde a od mezníku jde okolo lesa panského až do struhy pod rybník v Sedlci z jedné strany a z druhé strany od Sedleckých mezí až do řeky a odtud po hřeben zámku opět až do řeky a vedlé řeky z té strany od zámku nahoru až do Hubkových jiter, odtud zase k řece a odtud do Brtečného potůčka a opět až do strouhy svrchupsané, obci městečka Velešína. Zároveň (Světecký praví okolo l. 1480) byl Velešínský zámek zbořen a více tu purkrabě nebylo, nýbrž to, co na úředníky obracováno, nyní do důchodů panských vycházelo. V přiznání se k dskám, jež učinil roku 1541 Petr z Rožemberka, připomíná se na panství Novohradském „Velešín zámek pustý“ a r. 1613 v rejstrech panství Novohradského jako tvrz zbořená u Velešína, kdež ještě nemálo zdí se spatřuje a v spanilých místech a položení.

Text: historie
24.8. 2002 - A. Sedláček: Hrady, zámky a tvrze české, III. díl – Budějovicko