Pan Půta Švihovský si přivezl z cesty po dalekých krajích ochočenou opici. Byla velmi přítulná a brzy zdomácněla na hrabě Rabí, jehož komnatami se směla volně procházeti. Pan Půta se bavil jejími šprýmovskými kousky i tím, jak naháněla strachu lidem, z nichž mnozí ji měli za čerta.
Jednou odejel pan Půta do Prahy. Svěřil opici svému starému služebníku a nařídil mu, aby ji dobře krmil i hlídal. Opice marně hledala pána po všech koutech hradu. V noci uprchla oknem z komory, do níž ji sluha zavřel, spustila se s hradeb dolů a dala se na útěk směrem k řece. Odtud se přes most dostala do lesů na šumavských stráních. V obci Hejné, jež byla poddána rábskému pánu, vyšel si jednoho dne pověrčivý občan do lesa na dříví. Jak tak lesem kráčí, slyší pojednou nad sebou v koruně stromu praskání větví. Pohlédl vzhůru, leknutím zavrávoral. Nad ním na stromě seděla černá, chlupatá postava, jiskřila očima, cenila zuby. Bázlivec se pokřižoval, utíkal z lesa domů, sotva mu nohy stačily. Přiběhl na náves, volal zděšeně: „Spaste duši, čert, čert! Máme v lese čerta!“ Občané popadli vidle a cepy, sekery a obušky a hrnuli se do lesa, aby odtud vyprovodili „černého“ zpátky do pekla. Přišli do lesa, spatřili čerta. Seděl na stromě, pitvořil se na ně, až se jim hrůzou vlasy ježily. Dodali si odvahy, vzkřikli. Čert se lekl, dal se na útěk. Hejenští za ním, obkličují jej, házejí po něm klacky a kamením. Čert hází také, avšak kruh pronásledovatelů se kolem něho stahuje stále úžeji. Déšť kamení ho zasypává, bolestí vyráží skřeky a stony a konečně padá mrtev se stromu na zem. Sběhli se lidé k ubitému čertu, výskali radostí a tančili jako bez rozumu. Zhotovili z větví nosítka, položili na ně čerta a nesli jej do Rabí darem milostivé vrchnosti. Pan Půta, vrátiv se z Prahy, byl nemile překvapen zprávou, že opice z hradu uprchla, ze po ní není nikde v kraji stopy. Dal přísně potrestati sloužícího, kterému ji svěřil, naříkal si pro ni více, nežli kdyby byl ztratil sto svých poddaných. Tu mu přišli oznámiti, že se dostavili na hrad občané z Hejné, že nesou pánovi cosi darem a uctivě ho zvou, aby milostivě přišel na nádvoří. Zvědav, co mu přinášejí, vyhověl pan Půta jejich prosbě a vyšel jim vstříc. Rychtář se poklonil až k zemi, promluvil za celé shromáždění: „Přinášíme vaší milosti čerta, kterého jsme dopadli v našich lesích a dali mu na věky na pamětnou!“ Pan Půta pohlédl na domnělého čerta a zezelenal zlostí. „Och, vy troupi,“ spustil na ně, „nikoliv čerta, nýbrž mou milou, vzácnou opici jste ubili. Dostanete za ten skutek řádnou odplatu. Ukládám vám novou daň, daň „opičí“, kterou mi budete každoročně v tento den odváděti na paměť svého hloupého kousku. A vaše obec bude odedneška slouti Hejná Bláznivá!“ Smutně vraceli se Hejenští domů, nesli odměnu, která je do smrti mrzela a dosud mrzí jejich potomky. Nejvíce proto, ze této necti došli nezaslouženě. Neboť celý ten posměšný příběh měl asi na svědomí hradní písař, který z daně „opicní“ (z píce), předepsané Hejenským, udělal daň „opičí“.Text: pověsti
27.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
