Potštejn

Poklad

Jan Antonín Chamaré již jako chlapec slýchal vyprávěti od sloužících v zámku, že je v starém potštejnském hradě ukryt veliký poklad. Služebná ze vsi Sopotnice viděla prý na vlastní oči věci, které byly nalezeny v temném sklepení. Byla to veliká bedna, v ní starodávná kniha a přerozmanité drahocenné šperky. Nemohla však říci, kam se nález poděl. Zmizel tak tajuplně jako onen muž, který jej našel.

Toto vyprávění vzrušilo mocně mysl vznětlivého hraběcího synka. Navštěvoval hradní zříceniny, prolézal sklepení a v myšlenkách se stále obíral tajuplným podzemím kdysi tak mocného, slavného hradu. Myšlenek těch se nezbavil, ani když dospěl v muže a stal se majitelem a dědicem panství a hradu Potštejna. Tehdy měl starý potštejnský kostelník podivné vidění. Za noci, když se chystal k spánku, zjevila se před ním bílá, průzračná postava mladistvé, krásné ženy. Vyskočil z postele, vytřeštil oči. Postava se vznesla do výše a zmizela směrem k hradu. Měl to z počátku za pouhý sen, avšak když se vidění opakovalo po tři noci za sebou, nabyl přesvědčení, že byl vyhlédnut k tomu, aby sdělil dále vzácné tajemství. Při třetím zjevení ukázala postava rukou směrem k hradu a řekla tiše: „Poklad.“ Proto hned zrána spěchal kostelník na zámek a oznámil hraběti, co mu bylo v noci vyjeveno. Tak byl hrabě utvrzen ve své domněnce a pustil se hned se vším úsilím do kopání. Kde jen začíti? Osudnou shodou okolností našel hrabě i na tuto otázku odpověď. Do jedné zdi hradního paláce je na vnější straně zasazen kámen, do něhož byl vtesán – neznámo kdy a na čí rozkaz – drobnými písmeny latinský nápis. Kámen lety opršel, nápis byl jen těžko čitelný, takže si jej čtoucí mohl podle své libosti vyložiti. Chamaré jej četl: Signata instes caritas extirpas hostes. (Na poznamenaném začni, láska vyhladí nepřítele.) Ve skutečnosti správné znění nápisu jest: Signata juste secutitas evirat hostes. (Znamenaje správně bezpečnost, oslabíš nepřítele.) I začal hrabě kopati v těch místech. Zkoušel, není-li tu snad ve zdi tajná skrýše, a když nic nenašel, dal hledati poklad v zemi. Ačkoliv byla i tady provázena práce neúspěchem, nenechal se hrabě odraditi a vybudoval celu síť podzemních chodeb. Po čtyřicet let hledal, po čtyřicet let byly podrývány hradní zříceniny a kopec, na němž hrad stojí, byl téměř celý překopán. A jediný výsledek tohoto šíleného úsilí, jež stálo hraběte mnoho tisíc zlatých, byla prázdná železná truhla, několik klíčů, ostruhy, kladiva… Teprve, když stavěli zedníci novou hradní kapli, objevili náhodou staré podzemní chodby. Hrabě zajásal, domnívaje se, že konečně dojde cíle svého snažení. Chvěje se rozčilením přihlížel, jak je dělníci činí schůdnými, a nedočkavě sestupoval do tajuplného podzemí, kam již po věky nevkročila lidská noha. Když jednoho dne, drže v ruce svítilnu, vstoupil do chodby a dostal se v místa, kde se dělila ve dvě větve, zabušilo mu srdce vzrušením. Na stěně chodby se objevily značky, vtesané do skály a vyplněné vápnem, aby svítily svou bělí. „Na poznamenaném začni…“ opakoval si hrabě, jásaje v duchu, že je konečně na pravé stopě. V podzemí povstal pravý labyrint chodeb. Proto Chamaré kreslil mapu, do níž poznamenával každý nový objev. Podle nákresů činil dohady, kam chodby dále směřují, a rozhodoval se, kudy se dále pustiti a kde se má kopati. Hrad velmi utrpěl touto krtčí prací. Nejedna zeď se sesula, byvši podkopána, nejedno klenutí spadlo, když ztratilo pevnou oporu. Konečně se hrabě prokopal do velké, dlouhé chodby, která ubíhala daleko z hradu, stále pozvolna klesajíc. Stala se poslední jeho nadějí, poslední útěchou. Na jejím konci ho očekávalo konečné rozuzlení věštby o pokladu a rozluštění záhadného nápisu, anebo smutné rozčarování, zklamání a beznaděje. „Dnes, konečně dnes – naposledy – půjdu tmou podzemí za světlem, které mě vodilo jak bludička zbloudilce za noci bařinami,“ říkal si hrabě v rozechvění, ubíraje se k hradu, kde ho očekávali dělníci s motykami a svítilnami. Rozpálen jako v horečce sestoupil pod zem, jako v horečném snu se potácel klesající chodbou za dělníkem, který mu svítil pochodní na cestu. Šli dlouho, chvílemi po vlhké, kluzké půdě, chvílemi po kamení, drobícím se pod nohama. Světlo plápolalo a vytvářelo z vylámané skály pitvorné podoby – tu usměvavých skřítků, tu zase strašidelných příšer, černokněžníků a ježibab. Hraběti počínalo býti úzko, v zádech pocítil mrazení a chlad. Dělník, který kráčel vpředu, se pojednou zastavil. Kopl motykou, oznámil hraběti, že je chodba uzavřena těžkými dubovými dveřmi. Hrabě poručil rozechvělým hlasem, aby dveře vypáčili. Stalo se – a před hrabětem se objevila prostorná podzemní místnost. Vstoupil dovnitř, rozhlédl se široce rozevřenýma očima po vlhké, zatuchlé síni. Spatřil stůl, lavice, výklenek, ve výklenku starodávné knihy. Byla to tajná modlitebna, v níž se scházívali k bohoslužbám evangelíci, pronásledovaní pro svou víru. Byl tu konec chodby i východ z podzemí do lesa, do „Modlivého dolu“, jak říkali lidé této části údolí, protože zde slýchali modlitby, jichž původ si nemohli nijak vysvětliti. Tak byl konečně hrabě Chamaré vyléčen ze své veliké, slepé vášně, která ho po tak dlouhá léta třímala ve svých spárech, aniž přinesla jakýs výsledek a užitek.

Text: pověsti
4.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.