Ostrovica

Poprvé zmiňován je hrad roku 1407, kdy byl uherským vzdorokrálem Ladislavem Neapolským potvrzen jako majetek vojvody Sandalja Hraniće, kterému jej přinesla věnem jeho žena Kateřina (snad dcera knížete Hrvoje). Již roku 1411 však Hranić prodal Ostrovici benátskému dóžeti. Roku 1523 se Ostrovica dostala pod osmanskou navládu (podle pověsti obsadili Turci město lstí ve chvíli, kdy byli všichni obyvatelé v kostele) a zůstala v tureckých rukách až do roku 1878. V této významné pohraniční pevnosti byla udržována stálá posádka (r. 1577 je uváděno 60 jezdců a 150 pěšáků), která dohlížela na provoz po staré římské cestě spojující Dalmacii, Bosnu, Srbsko a Slavonii. Vojenský význam měla i v následujících staletích,zejména když se po karlovackém míru z roku 1699 oblast stala hraničním územím mezi osmanským a habsburským panstvím. Pro posílení hranice byly na počátku 18. století zakládány tzv. kapitanáty a hrad Ostrovica se stal sídlem sídlem jednoho z nich, do kterého dále patřily Orašac, Havala, Kulen Vakuf, Čovka a Donji Lapac. Vůdčími osobnostmi v kapitanátu Stara Ostrovica byla rodina Kulenović, jejíž mnozí příslušníci dosáhli významného postavení a dosáhli hodnosti bega či dokonce paši. Za rakousko-turecké války v letech 1737-1739 Ostrovica roku 1737 pod velením Mahmud-beg Kulenoviće odolala obležení rakouskými vojsky plukovníka Raunacha. Roku 1786 zde Hadži Ibrahim-begem sloužilo téměř šest stovek vojáků, i jejich zásluhou byla tato část krajiny ubráněna i za další rakousko-turecké války v letech 1788-1791. Hrad měl čtyři věže a dvě bašty, přístupný byl hlavní bránou na jižní straně hradeb..