Mallorský královský palác

Měl podobu kastelu, v nárožích a uprostřed obou bočních průčelí stály flankovací čtverhranné věže. Hlavní osa je od západo-jihozápadu k východo-severovýchodu. Západní průčelí je hlavním vstupním průčelím, v jehož středu stojí vysunutá čtverhranná branská věž s předbraním. Za průjezdem je v přízemí paláce plochostropý vestibul s otevřenou arkádou na straně nádvoří. Další arkáda je nad vjezdem v patře. Opačné východní křídlo je hlavním reprezentačním prvkem exteriéru paláce. Uprostřed tohoto křídla stojí v ose vjezdu dvojpodlažní kaple. Před ní a po jejích stranách jsou v obou podlažích arkády. Na horní arkády vedou podél nádvorních průčelí jižního a severního křídla přímá jednoramenná schodiště. V prvním patře jižního křídla je velký sál. Jižní a severní křídla jsou bez arkád. Průčelí jsou neomítnutá, je tak možno obdivovat pečlivě řádkované zdivo z valounů. Na straně nádvoří se vrstvy valounů střídají s řadami z plochých kamenů či cihel. Střechy s keramickou krytinou jsou pultové a sedlové, většinou jsou zapuštěné. Z nádvoří je tak možno vidět jedině střechy nad arkádami východního křídla. Patrně dodatečně dostal palác po celém vnějším obvodu vysoký skarp. I dnes je obehnán hlubokým příkopem se zděnou kontreskarpou (vnější stěnou příkopu). Příkop překonává kamenný most, původní most byl padací. V okolí paláce byla zahrada. Po obou stranách kaplí jsou ve východním křídle za čelními arkádami malé dvorky, které slouží zároveň jako světlíky pro boční okna kaplí. Spodní Královnina kaple je nižší a temnější ve srovnání s horní kaplí svatého Kříže. Je klenutá žebrovými křížovými klenbami. Trojboký závěr kněžiště má tři hrotitá gotická okna s kružbami. V bočních stěnách jsou rozety. Do kaple svatého Kříže se vstupuje z arkády ústupkovým půlkruhovým portálem z červeného mramoru. Nadpraží vstupu je ploché. Trojboký závěr kněžiště má tři hrotitá gotická okna s kružbami, obě boční okna jsou ale zazděná. Další gotická okna jsou v obou bočních stěnách. Tato kaple je také klenutá žebrovými křížovými klenbami. Velký sál v prvním patře jižního křídla je otevřen do krovu sedlové střechy. Krov je podepřen čtyřmi zděnými hrotitými oblouky, které spočívají na konzolách v bočních zdech sálu. Na krátké jižní straně sálu jsou tři krby..

V roce 1172 odkázal kníže Girard II. své majetky knížatům z Barcelony. Od roku 1197 mělo město částečnou autonomii. V roce 1258 podepsal francouzský král Ludvík IX. (1226-1270) v Corbeil dohodu s aragonským králem Jakubem I. (1213-1276), kterou se vzdal feudálních nároků na panství Roussillon. Aragonský král byl knížetem z Barcelony a tudíž také pánem Roussillonu. Během své vlády založil Mallorské království, které se skládalo z pevninského Roussillonu a Baleárských ostrovů. Po jeho smrti v roce 1276 zdědil Mallorské království jeho mladší syn Jakub II. (1276-1286, 1295-1311). Perpignan se stal hlavním městem království, Jakub II. zde proto založil svůj královský palác. Palác postavili Ramon Pau, Pons Descoyl, a Bernat Quer. Stavba byla dokončena v roce 1309. Mallorské království bylo nestabilní, v roce 1279 musel Jakub II. Mallorský uznat svrchovanost svého bratra, aragonského krále Petra III. (1276-1285). Mallorský král proto nemohl mít vlastní královský dvůr, navíc musel jet do Katalánska a složit slib věrnosti svému bratrovi. Aragonský král Alfonso III. (1285-1291) v roce 1286 Mallorské království obsadil. Jeho následovník Jakub II. Aragonský (1291-1327) je nakonec v roce 1295 Jakubu II. Mallorskému vrátil. Podřadné království bylo nadále sužováno mocenskými zájmy Aragonu, Francie a Janova. V roce 1343 obsadil Petr IV. Aragonský (1336-1387) Baleárské ostrovy a v následujícím roce i Roussillon. Tím Mallorské království zaniklo, titul mallorského krále ale přežil na španělském dvoře až do roku 1715. Roussillon byl znovu sjednocen s Katalánskem (s knížectvím Barcelona) pod Aragonským královstvím. Královský palác v Perpignanu byl od té doby v rukou aragonského krále. V roce 1415 zavítal do Perpignanu římský císař Zikmund Lucemburský, poté co v Kostnici nechal upálit mistra Jana Husa. V Perpignanu zorganizoval evropský sjezd, na kterém se snažil vyřešit papežské schizma. 20. září toho roku se sešel v královském paláci s avignonským papežem Benediktem XIII. a aragonským králem Ferdinandem I. (1412-1416). Benedikt XIII. odmítl rezignovat a sjezd tak skončil neúspěchem. Francie držela Perpignan v období let 1462-1493. V roce 1462 totiž začala katalánská občanská válka (1462-1472). Francouzský král Ludvík XI. (1461-1483) v ní pomohl Janu II. Aragonskému (1458-1479), který ale musel výměnou za pomoc ponechat Roussillon Francouzům. Po vrácení Perpignanu Aragonu v roce 1493 pobyli v paláci španělští královští manželé Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský. Palác byl pro ně již příliš zastaralý, Ferdinand z něj udělal zbrojnici. Další boje s Francií probíhaly v Roussillonu v letech 1496 a 1498. Během obléhání v roce 1502 bylo poničeno severní křídlo paláce. Španělé v letech 1550-1577 zajistili obranu města stavbou nové dělostřelecké pevnosti, která palác ze všech stran obehnala. Znovu využili Francouzi katalánského povstání k územnímu zisku v roce 1640. Ludvík XIII. Francouzský (1610-1643) se do konfliktu přidal tentokrát na straně rebelů. Válka mezi Francií a Španělskem skončila v roce 1659 podepsáním Pyrenejské smlouvy. Podmínkou dohody bylo posunutí hranice obou zemí jižně od Perpignanu, který tak trvale připadl Francii. Palác s pevností byl i nadále královským majetkem, byl ale v rukou armády. V roce 1958 jej od armády koupil departement Pyrénées-Orientales, načež byl z vojenského prostoru vyňat. Na začátku 21. století proběhla jeho rozsáhlá památková obnova..