Zlá záhuba hrozila hradu v květnu 1422. Pražané s Korybutem, knížetem litevským, který se chtěl zmocniti české koruny, přitrhli k němu v počtu dvaceti tisíc a jali se ho dobývati, neboť purkrabí karlštejnský setrval při králi Zikmundovi.
Husité obsadili okolní návrší a vrhali praky i houfnicemi na hrad těžké, kamenné koule i sudy, plněné páchnoucí hmotou. Ochránci pokrývali střechy proutím a kožemi, aby byly zmírněny účinky střelby, vápnem pak ničili odporně páchnoucí látky. Útočníci poznali, že hradu mocí nedobudou, i rozhodli se, že jej „vyleží“. Sevřeli hrad se všech stran a čekali klidně na chvíli, až obráncům na hradě dojdou zásoby. Plynuly týdny i měsíce, obleženým docházely zásoby a obléhajícím trpělivost. Když se přiblížil hod svatého Václava, usnesli se husité, že v ten den zanechají nepřátelství a vesele oslaví pražské posvícení. I vyjednali si s obleženými příměří a pozvali některé z hradní posádky na hody. A ku podivu, hosté nedávali nijak najevo, že by byli hladovi a žádostivi vybraných jídel. „Máme na hradě zásob na tři léta,“ chlubili se, když byli tázáni, jak se jim daří. „A časem i čerstvá zvěřina nás dojde a v den postní se na stole objeví ryby.“ Když odešli, nastal v husitském táboře nemalý zmatek. „Slyšeli jste,“ pravili někteří z nespokojenců, „jak se jim na hradě dobře daří. Mají asi tajné chodby z hradu do širého okolí, kudy jim zásoby dodávají. Nadarmo tu čas i zdraví svoje maříme. Lépe učiníme, když se rozejdeme do svých domovů.“ Někteří chtěli odejíti hned, jiní radili vytrvati, až konečně rozhodnuto pobýti pod hradem do Martina. Na hradě zatím bylo den ode dne hůře, neboť se jedlo z posledního. Jen náhoda anebo lest mohly jej zachrániti před pádem. Konečně stráveno bylo vše až na mladého kozla, který byl ponechán pro poslední chvíle. V úzkosti, jež všechny pojala, napadl obležené smělý, vtipný úskok. Vyslali posla do husitského ležení k veliteli panu Hedvikovi s prosbou o příměří pro příští den. Chce prý se jeden z nich na hradě oženiti a proto by prý rádi v klidu a bezpečí jeho veselku oslavili. Pražané svolili k příměří a na druhý den s podivem naslouchali, jak na hradě vyhrává hudba a víří bubny, jak svatebčané výskají a vesele se baví, zatím co oni sami byli již mrzuti a trpěli hladem. Z hradu přišel posel s pěknou srnčí kýtou a dal se předvésti před velitele. „Pane hejtmane,“ oslovil ho, „obležení na hradě velice vám děkují, že mohli veselku svého druha jak náleží oslaviti. Zvláště ženich je vám povděčen a posílá vám kýtu srnce, včera zabitého, abyste alespoň takto byl účasten jeho svatební hostiny.“ Hejtman se nesmírně podivil, kde se na hradě vzala čerstvá zvěřina. Lid pak nedal se již déle pod hradem udržeti. Jak již předtím byl rozhodl, odtáhl v den svatého Martina od hradu, v němž se vyhladovělá posádka právě chystala ku vzdání. Obránci zajásali, zavýskli si a zasmáli se po chuti, že kozel posypaný srnčí srstí, vzatou z podkladu pod sedlem, zahnal tolik tisíc nepřátel.Text: pověsti
2.9. 2002 -
|
Přihlášení |
