Bohumilé dílo Karlovo nelíbilo se ďáblům. Chodili mu v patách, překáželi jeho snažení. Proto, aby zmařil nástrahy rohaté chasy, prokazoval císař Bohu poctu a na cesty s sebou brával ostatky svatých.
Ďáblové se mu usadili i v lesích pod Karlovým Týnem. Číhali den co den u stezky vedoucí skalinami, přepadali pocestné a z lupu byli živi. Tu dal císař vyhlásiti, že hojně odmění toho, kdo zapudí čerty, a bude-li prostého stavu, obdrží rytířský titul. Nikdo neměl chuti složiti své kosti v lesních hlubinách. Nenašel se rytíř, který by se odhodlal pustiti se v zápas s „nečistými“. Až konečně přihlásil se ovčák z nedaleké vesnice, jinoch sličných tváří, že on čerty v lese zahubí. Avšak dvé koní že mu k tomu třeba a dvou pytlů hrachu. Purkrabí zavrtěl hlavou nad přáním smělého jinocha, leč vydal mu vše, co žádal, a přál mu štěstí v těžkém zápase. Ovčák hrách osolil, naložil jej na koně a jel. Když přijel k lesu, v němž řádili čerti, pustil koně s hrachem kupředu a sám jel na druhém, ukryt jsa v pytli, v němž byly hrachoviny. Tu již rohatí braši zvětřili kořist a jako vlci se řítili k stezce. Chytili koně, sundali pytle. A hned je zvědavě otvírají a chlupatýma rukama se v hrachu prohrabují a ochutnávají jej, zdali je k snědku. Zachutnal jim tak, že se hned pustili do jídla. Mezitím co hodovali, ovčák na druhém koni šťastně jim ujel. Čerti si spokojeně pohladili nacpaná břicha, avšak po slaném hrachu pocítili brzy nesmírnou žízeň. I rozběhli se tryskem k potoku, lehli na břeh, hltavě pili. Když se zdvihli, pocítili ve vnitřnostech strašlivou bolest. Padli na zem, váleli se, řvali bolestí. Hrách jim v břiše bobtnal a bobtnal, až oba najednou pukli. Ovčák se vrátil v místa, kde byl jeho kůň zadržen. Našel tu koně i oba mrtvé čerty. A nedaleko odtud i kosti a majetek těch, kdož před ním zabloudili do osidel ďáblů. Císař uslyšev, že jinoch čerty zahubil, velmi se tou zprávou potěšil. Dodržel svůj slib, odměnil ho bohatě a povýšil ho do stavu rytířského. Z pasáčka ovcí se stal karlštejnský panoše.Text: pověsti
2.9. 2002 -