Karlštejn

Purkrabské příběhy

Honba vždy pokládána byla za zábavu ušlechtilou, to jest takovou, která hlavně urozeným a zemanům patřila. Králové jí se obveselovali a posud se obveselují, i císař Karel jí nepohrdal a v rozličných lovech zalíbení své míval. Svědčí o tom i list tuto položený, třebať čásť jeho je formulí odněkud opsanou, nicméně však pro to, co se říci chtělo, velmi příhodnou a významnou.

Karel čtvrtý z boží milosti císař Římský a král Český urozenému Vernéři vladyce, služebníku a věrnému svému milému milosť svou vzkazujeme. Ačkoliv jsi od pečlivé hospodyně přírody z šetrnosti a z vtipné a lstivé citlivosti, jak obecné jest mínění, jak u vzrostu těla, tak i v způsobnosti přirozených sil poněkud prý zanedbán, poněvadž oči tělesné spatřují krátkého vzrostem, netáhlého tělem a zkráceného v údech tělesných, přece sladká její dobrotivosť a přirozené její milostivosti znamenitá a chvály hodná ušlechtilosť to světlem mysli a paprskem nadání znamenitě splatila, co jsi ztratil na silách tělesných; neboť jakož lehkostí těla svého podporován jsi, tak tě lehkých věcí jako ptákův a skákajících psův obveseluje hon a divným způsobem vzniká tvému potěšení jakási vnadná veselosť, když v rozkoši kvetoucího času a za počasí jarního připravuješ nepřátelské odloučení jestřába a holubice. Čehož pováživše a poznavše po bedlivém vyptávání, aby vděčná tvoje práce při královských kratochvílích kvetla a konána byla a my tebe k našim službám tím lépe potřebovali, tobě dobře zasloužilému a skrze tebe tvým dědicům dvůr s jeho poplužím, který ve vsi větší Mořinách držíme, a 10 kop a 10 gr. Pr. ročního úroku dáváme, udělujeme a darujeme s právem sekati dříví v lese Mořinách k vytopení tvé světnice, jakož i kuchyně tudíž, s takovou výhradou, že ty a dědicové tvoji jeden i všichni k našim a dědicův a budoucích našich, králův Českých kratochvílem s jedním ušlechtilým jestřábem, který tvým aneb jejich přičiněním vyloučen byv, k honům potřebovati se mohl, a jedním psem podobněž, který by výkonům téhož jestřába slíděním nosu svého sloužil, každý rok o obyčejných ročních dobách máte a povinni jste přispívati, ale tak, kdyby jestřáb neb pes pojíti aneb zkaziti se měl, aneb pro obtíž slabosti se svěřené sobě skrze přírodu zaměstnání býti nemohl, že my dědici a budoucí naši králové Čeští tobě jiného neb jiné opatřiti a nahraditi máme. Aniž pak tebe dříve než po učiněné náhradě k vykonání takové povinnosti zakazovati chceme. Na svědomí toho pečeť naši císařskou kázali jsme přivěsiti. Dáno v Bonně léta 1360, ind. 13. dne a t. d. Jak chudí manové někdy na přízni a nepřízni velikých úředníků záviseli, o tom svědčí tento příběh : Anna Šilhanka, pokládajíc si spravedlnosť po nějakém Petrovi Výškovi k nějakému dvoru manskému v Lisovicích, žádala Jana Keleckého z Kleče, aby přítelem jejím právním byl. I učinil tak, že několikráte žádal pana Vácslava Košateckého, sudí dvorského (1512-1533), aby jim komorník na též manství vydán byl, jakož jest pak Tomáška písaře neb komorníka s ním tam vyslal; avšak toho těžce na něm dosáhli pro příčinu tu, že jim v tom chudoba překážela, neb od nich nechtěl míti než 30 kop grošův a potom pověděl, že jim jináč léna nepodá, leč mu dají 25 kop gr. A vysoce přísahal leže na lůžku nemocen : „Teď přísahám pánu Bohu, Bóhdaj mě dnešní den z tohoto lůžka všickni čerti vzali, jestliže jim jeden groš slevím mimo to, a což činím, to činím tobě kvůli, že sem jim ulevil.” Tu mu hned některou kopu Anna Šilhanka dala, přistoupivši k tomu. I řekl Vácslav : „Nu, pane Jene, přijmiž ty léno na jich místě.“ Proti tomu řekl Jan : „Nevím, jak se to VM. trefí, poněvadž tu všecky nejsou.“ „Nedbaj ty nic; však sem já pán těchto desk dvorských.“ I tu Kelecký hned léno přijal. Ale že tím Anna nenabyla bezpečnosti dokazuje se druhým příběhem. Vácslav, hejtman Hlubošský, jménem pána svého Jana Bechyně z Lažan a na Pičíně, purkrabě Karlšteinského, přijel r. 1538 do Milína a kázal lidem, aby s ním šli do Lisovic do dvora. Když tam přišli, četl Pavel, rychtář Milenský, list Anně Šilhance, aby odtud šla, jednou, po druhé a po třetí. I dala Anna za odpověď, že nepůjde, že jest její (jmění), i zavřela se v domě. I velel hejtman jí dobývati, a toho se lekaje Šilhánek, její muž, kázal otevříti. Když otevřela, vešli do světnice, a hejtman kázal sousedům, aby ji vyhnali, k čemuž se tito nechtěli míti. I strkal ji sám za stoly a rychtář lál sousedům, aby ji vystrčili ven. Tu ona prchla za kamna na pavlač. Tu zase Vácslav lál rychtáři, že ji pouští. I běžel rychtář čerstvě za ní a chytil ji za sukni, ale ona odtrhla na sobě tu sukni pod pás na jedné straně a vběhla přece na pavlač, davši rychtáři kopistí v loket, že nemohl několik dní rukou hnouti. I běželi všichni za ní na tu pavlač, ale ona se jim tu bráníc, nechtěla dolů, a hejtman kázal, aby ji svázali a svrhli dolů. Tu jí velel sám muž její, aby sešla. Sesedši prchla ze světnice do komory, a když ji vystrčili z domu, šla pryč a plakala. Svědek toho Matouš z Milena doložil před soudem dvorským : „A bych byl věděl, ža na to tam jíti máme, nebyl bych šel, by mi byl dobře zaplatil.“1) Z doby, kde Vilém z Ryžemberka bydlel na Karlšteině, zachovaly se nám tyto tři listy : Panu Petrovi z RožemBerka. Službu svú vzkazuji V.M. urozený pane, pane švakře muoj milý! Zdraví oc. pane a švakře můj milý! K V.M. se utíkám v potřebě své pilné a prosím, že ráčíte za mne slíbiti podlé jiných pánuov a přátel za 2000 k. gr. č. a k listu tomuto prosím, že ráčíte pečeť svou přiložiti, s kterýmž k V.M. posílám svědčící do sv. Havla najprv příštího. I věřím V.M., že mne v takové potřebě neráčíte opustiti a já V.M. bez V. M. škody chci vyvaditi a V.Mti. se vším dobrým odplatiti i odslúžiti. A pán Buoh oc. Dána na Karlšteině v pondělí před sv. Řehořem l. 1540. Pane švakře, muoj milý! V.M. prosím, jestliže ráčíte jaké lékařstvie míti na oči, že mi ráčíte poslati po tomto poslu. Vilém Švihovský z RyžmBerka, purkrabě Karlšteinský a krále J.M. dvoru hofmistr. Panu Vilémovi z Ryžmberka S. s. vz. p. p. švakře muoj milý! Též zase zdraví oc. Psaní, které ste mi učinili, abych za Vás rukojmím podlé jiných byl panu Jiříku Hochauzarovi za sumu 400 . m. do sv. Havla příštího, že mne bez mé škody z takového rukojemství vyvaditi chcete oc. i muoj milý pane švagře, na žádosť Vaši to jsem rád učinil a svú pečeť k tomuto listu hlavnímu přitisknouti jsem rozkázal a za to žádám tak podlé Vašeho mně psaní, bez mé škody a starosti že mne z toho rukojemství k času plnění vypravíte, neb na ten čas sám s sebú dosti činiti mám. Při tom žádáte mne, abych Vám nějakého lékařstvie na oči poslal. Protož tak činím a posílám Vám v listu tomto zrnka dřeva aloes, kteréhož takto užívajte : Vezmúce na nějaké čisté pokryvadlo, aneb k tomu spůsobnú věc uhlí řeřavého a zrnko jedno na drobné kusy zřežte a do toho uhlí uvržte polovici a trychtéřem zaklopíc ať dým a ta pára trubičkou toho trychtýře Vám do oka otevřeného jde za chvíli, dokudž dým a to kouření nepomine. Nedbejte, byť pak i slzely Vám dobře oči, musíte to pro zdraví své vytrpěti a dáli Buoh, bude Vám lépe. Však pane švagře muoj milý, vím o tom, že manželku svú dobrého lékaře a doktora zdraví svého máte a ta při boku Vašem bývá, zdraví Vaše opatrujíc ostříhá a protož s tou Vy se poraďte, tať Vám nejlépe od očí ten flus odtáhne a Vás uzdraví. S tím oc. D. na Krumlově v středu po neděli Judica l. 1540. P. Petrovi. Službu oc. Jakož dobré paměti uroz. p. p. Jošt bratr V. M. a pan švagr muoj milý před některým časem za živnosti své ráčil jest mně připovědíti, kdyby pán Buoh všemohúcí manželce mé pomoci ráčil a syna mně dáti, že kmotrem mně býti ráčí, i poněvadž jest to přijíti nemohlo a z toho sešlo skrze povolení boží, budiž z toho pán Buoh pochválen a duši JM. milostiv býti. Kdež pak před některým časem při jiném psaní VM. jsem oznámil nedostatek zdraví svého stěžuje sobě na oči, žádaje V.M. za radu a niaké lékařství, ráčili ste mi kratochvilní odpověď dáti, že mám doma podlé boku svého dobrého lékaře, kterýž mně na oči mé nejlépe pomůže. I v pravdě se jest tak podlé psaní V.M. našlo, že jest mi ten lékař děkujíc pánu Bohu najlépe na oči spomohl a syna k mému potěšení jest z daru božího porodil, protož můj milý pane švagře V.M. prosím pro dokonalejší dobré přátelství, že na místě pana bratra Mti. dobré paměti kmotrem býti a z něho dobrého křesťana udělati rášíte. A já se V. M. vším dobrým přátelstvím odplatím. Pakli byste V. M. sami osobú svú pro niaké pilné potřeby ke mně na Karlštein k takovému přátelství přijíti neráčili, ale na místě svém, že někoho v sobotu po sv. panně Markétě na noc ke mně na Karlštein vyslati ráčíte, abychom, dáli pán Buoh, nazejtří v neděli kakovúž věc dokonali a křtem svatým syna mého potvrdili. S tím oc. Dán na Karlšteině v středu po sv. Petru a Pavlu l. 1540. OdPovědi od V. Mti. žádám Vilém Švihovský z Ryznberka, purkrabě Karlšteinský a krále J. M. dvoru hofmistr. K tomu dodáváme ještě jeden purkrabský list, kterýž uložen jest v archivu Roudnickém: Vysoce uroz. p. p. Vratislavovi z Pernšteina na Tovačově a Litomyšli, JMC. tajné radě, kom. a nejv. kanclíři kr. Č. J. M. pánu na mě laskavému. V. Mti. službu svou vzkazuji, vysoce urozený pane, pane kanclíři nejvyšší kr. Č., pane na mně vždycky laskavý! V. M. zdraví oc. Poněvadž ráčíte brzo z tohoto království odjeti, tímto psaním V: Mti. nemohu pominouti navštíviti a požehnati a tak něco drobet oznámiti, jaký kleveta teď v Praze se přitrefila, že v křik dáno, jako by některá mrtvá svatá těla z hrobův vstáti a po kostele chodíc mluviti na hradě Praském měla běda běda, čehož se nikterak doptati ani na panu děkanovi a jiných, kteříž i v kostele líhají, nemůžeme. Druhé též něký študent, ten nočně dnes v Praze že by měl volati, že jest JMC. umřel a khurfiršt Saský ten že má býti králem Českým a císařem Římským. Třetí židé té chasy vosem chodili v mumeraji v sobotu před nedělí Letare a měli na sobě z hrubýho plátna kápě bosácký, též pasy měli jak bosáci chodí a když sme se toho doptali, teda sme jednoho žida, který chodil v těch kápích, dosáhli a ten sedí a jiných sedem ušlo, však nic míň kázali jsme se starším židem pod tresta ními po nich ptáti a je postaviti a ti židé dávali zprávu, že sú těch kápí od ňákýho kupce Vinklhadara vypůjčili a on tomu odpírá, ale já se bojím, že jest křiv. A tak můj milostivý pane proto toto psaní V. Mti. činím, jestli byste ráčili prve ke dvoru přijeti, nežli by se to dál vyhledalo, kdo ty kápě dělati dal, bez pochyby, že to tam tejno nebude, abyste o tom nětco ráčili věděti, neb sic na tom sme společně p. hofmistr a já, jak se dál vyhledá, napsati V. Mti. i J. M. C.; neb ty věci všecky nic dobrýho neznamenají. A s tím se V. Mti. lásce poručena činím. D. v Praze v pondělí po květné neděli léta 1572. V. Mti. ve všem povolný Mikuláš z Stropčic purkrabě Karlšteinský. Na Karlštein přicházelo k dosazení mnoho lidí, kteří svého zisku si hleděli a co mohli odnášeli, protož na Karlšteině nikdy dostatek svrchkův a zásob nebýval. Asi r. 1574 byl tu také Jan Chanovský z Dlouhévsi v nějaké hodnosti. Když jednou měl jeti do Prahy, sebral 3 uzdy jízdecké, smečky, dvoje šle, ohlav novou, čtyři povodce, patery prsotiny, dva třmeny s třemeništmi, tři nové postraňky, tři tenetce jeřábčí, dva řetízky na psy líhavé, svůrky na psi, řemení rozličného a koží nemálo, což buď ke hradu aneb panu Bořitovi patřilo, a dav to vše pacholeti svému Burjanovi z Rábí, rozkázal, aby věci všecky do pytle dal a donesl je pod Karlštein do jistého dvorce. Pána právě doma nebylo. V tom, když Burjan ty věci vynesl a přes hradbu vyhoditi chtěl, tu s tím postižen, a potom paní Kateřina Bořitova z Malovic volala hejtmana Vácslava Dubského z Lukova a jiných, a tak mu ten pytel zase odňat. Roku 1575 koupili si sousedé v Butovicích vespolek zvon. Jel proň jeden soused a byla zvůlka všech sousedů, když jej povezou, aby všichni při něm byli. Právě to byl pátek před sv. Vavřincem. Jan Žilina rychtář zapřahal do pluhu, i přišel k němu rychtář Karlšteinského pána a řekl : „Pane Jene! Pojdiž s námi !“ On na to : „Kde ?“ A oni, prý pro zvon. I řekl : „Medle páni sousedé, můžli to býti beze mne, abyste mi to přátelsky udělali.“ Oni prý dobře. I jeli přece, ale mrzelo je to velmi, poněvadž i o pastuchu s nimi pořádku držeti nechtěl. Žilina také jel orat a když potom domů přišel, řekla mu žena : „Proč jsi s nima nejel? oni prý opět udělají z toho nějakou hádku.“ On však : „Tam prý pan Blažej jde s nimi a já včera také jezdil s nimi.“ A na to řekl : „Dávej nám Anka jísti !“ A když se najedli, vstal a řekl : „Zabím toho vepře.“ I zařezal ho, vundal na necky a pařili ho. V tom viděla žena sousedy, ani přicházejí, a volala na muže řkouc : „Věru, Jene, již jdou sem, vezmou nějaký základ !“ A on řekl : „Herež, dám jim za pět bílých piva.“ Když přišli sousedé, pravili k němu : „Pročiš rychtáři s námi nejel ? Máme tě vzíti do vazby.“ On : „Proč byšte mě brali ?“ Oni : „Nebo nám pro dřevo jeď k tomu zvonu; zejtra uděláme zvonici.“ I ptal se jich, kde jest to dřevo. Oni, že u řeky pod Radlicí. I pravil rychtář : „A já chtěl sobě pro pivo jeti, ale když to nemůže býti beze mne, já pojedu, než pošlete někoho se mnou, ať mi pomůž naložiti; jáť ho s pacholkem nenaložím.“ Tu řekli Mach Holjanů krčmář a Jíra : „Jaký pán ! Pošlete s ním !“ Tu se rychtář rozzlobil a odpověděl : „Však se pak vás, potvorníci, ptám, kde jest dřevo ?“ Oni : „Dáváš nám potvorníkův ?“ I řekl Kvasnička : „Matěji, vezmi ho !“ I vzal ho za loket, ale Žilina se mu vytrhl řka : „Nemáš mě proč bráti a kdybych měl od své paní (Marty Otové ze Stoješic na Zbuzanech) dovolení, šel bych.“ I hned se ho chytili, drali se s ním a vlekli ho pohlavkujíce. Někdy ho nesli, někdy ho vedli, Mach za nohy a Jíra za hlavu. A když byli u studnice u schodu u pavlače, měl nůž v ruce, jak vepře pařil, a Jíra mu řekl : „Což takový hrochu s nožem ?“ I zavřeť pěsť, uhodil ho pod oko pravé, tak že několik časů znáti bylo. Žena jim lála, proč ho týrají hůř než na silnici. Ale Ondřej Holjan, sedlák z Jinonic, dal jí pohlavek. Tu ona zvedla kámen a dala mu jím. Pak ho vedli ke kládě. Hons a Kvasnička pozvedli klády, Mach mu tam strkal nohu, Jíra ho držel za ruce a Mach zavřel kládu a vsdl na ni, aby jim neušel. Na tom dosti nemaje, kopal Mach jeho v kládě sedícího nohou, a sekerou, kterou měl na ramenou, praštil ho dvakráte přes nohy. Žena přišedši lála jim, ale Mach ji uhodil kordem na záda. Pak poslali Honsa k Jírovům pro zámek a když jej přinesli, Mach ho zamykal. Žena šla k paní žalovat, když pravili, že mají od vrchnosti povolení. Tu kázala jí paní jíti a vzíti sekeru, aby u klády stloukla ten zámek. Ona jej stloukla a hodila jej na ves na cestu. O Janovi Vchynském vypravováno již v díle I. na str. 151. Z toho, jakož i z jiných průvodů, které se níže položí, snadno lze seznati, že byl Vchynský muž povahy násilné a vtělená myšlénka samostatnosti a svéprávnosti stavovské proti moci panovničí. Za své správy lidem poddaným mnoho nepřál. Obci Hostomské odňal pivovar a louku, připovídaje je lepší živností opatřiti, ale toho neučinil. I osobám jednotlivým dědiny bral, peníze sirotčí a zádušní za sebou nechával a služebníkům za jich službu dlužen zůstával. Mezi jinými nezaplaceno na zámku pekaři za 4 léta, vrátnému za 4½ léta a bečváři asi za tolikéž služby. Přijev r. 1577 před dům Jana Bezdružického z Kolovrat na Malé straně, dobyl kordu a Ambrože, maštalíře téhož pána, v hlavu uhodil a v nohu pobodl. Také řečí svou nedovedl někoho ušetřiti. Téhož roku mluvil o Albrechtovi Bryknárovi z Brukšteina, jenž byl prokurátorem královským, že by s lotry o pokuty císařské smlouval, od obeslání císařských pouštěl a za ně úplatky bral. Patrně narážel na to, co ostatně zvykem bylo, že takový, který z nevědomosti práva nešetřil a proto statek svůj propadnouti měl, císařské milosti mohl užiti, jestliže se podvolil podlé své možnosti pokutu nějakou zaplatiti. Památný odpor Vchynského proti tomu, aby byl děkan Karlšteinský dosazen skrze osobu císařskou, pocházel z nějakého záští ke kněžím hlavního kostela Pražského. Začalo to tuším r. 1583, když byl M. Felix z Lindy, arcipryšt kostela Pražského, v pátek po sv. Martině na hradu Karlšteině a tu před znamenitými a poctivými lidmi z úst vúši k Janovi promluvil, že jest oltář kaply sv. Mikuláše zbořil, kámen oltářní vyzdvihnouti a z oltáře sníti dal, a tak svatokrádežsky svátosti, které pod oltářním kamenem bývají, vyzdvihl a pobral. Když o to věc se měla rozhodnouti na soudu zemském, učiněna sice smlouva přátelská, ale osten do útrob obou pánů vbodený přece uvázl. Roku 1586 jmenován byl nový děkan Karlšteinský. Z té příčiny psal Martin arcibiskup Janovi (r. 1586, 21. září), že císař Rudolf Valentinu Cikánovi, kanovníku a kazateli kostela Pražského, děkanství dal a on arcibiskup jej potvrdil, a žádal, až vyslaní arcibiskupovi v úterý neb ve středu příští s nadepsaným děkanem ke Karlšteinu přijedou, aby do hradu vpuštěni byli. Hned nazejtří dána odpověď Janova, že „podlé své vší možnosti všelijaké služby a všecko dobré sousedství jest hotov prokazovati a kvůli býti,“ avšak že maje zření na povinnosť úřadu svého z příčin hodných žádosť arcibiskupovu naplniti nemůže, neb předkem, aby JMC. Valentinovi děkanství dal, vědomosti netoliko nemá, ale JMC. mu ani psaní ani poručení neučinila; „a vidí se mi, že jsem při nejmenším já taky jakožto purkrabě a držitel hradu Karlšteina, který se všecko právo krále Českého a JJ. Mtí. stavův tohoto království k hradu Karlšteinu náležícím, jsa držitelem, jmíti pravím, jakž pak takové mé odhlášení sněmem zapsáno jest, od kteréhož dříve rozeznání spravedlivého upustiti nemíním, od téhož kněze Valentina při nejmenším taky v tom hledán jsem býti měl.“ Dokládal pak, aby tedy nyní něčeho na zlehčení úřadu purkrabství proti povinnosti své dopustiti se mohl, nemůže se mu to dobře trefiti, „ale jestli JMC. psáti a poroučeti bude, budu já poníženě a poddaně věděti, jak se zachovati a JMC. poníženě a poddaně odpověď svou na to dáti;“ že neobmýšlí nic jiného než co přísaha a povinnosť jeho v sobě zavírá, „a v pravdě bych toho velice vděčen byl, však justo et bono modo, aby osoba taková na děkanství dosazena byla, kteráž by děkanství odrané a lidí nanejvýš zahubené v nějaký zase dobrý řád uvedla, k čemuž já vždycky rád nápomocen býti chci.“2) Přes toto psaní vidělo se arcibiskupovi státi na svém, Vchynský pak jen chtěl tehda po vůli býti, kdyby dostal rozkazu od císaře samého. I odebrali se s novým děkanem na Karlštein M. Felix, arcipryšt, a Jiří Pontanus, děkan kostela Pražského, jako od arcibis kupa vyslaní. Vyjevše dne 24. září, t. j. ve středu po sv. Matouši po půlnoci, přijeli ke Karlšteinu v jednu hodinu na den a davše koně a vůz do hospody šli do zámku, kdež čekali skoro hodinu, než Jan Vchynský purkrabě vstal. Mezitím rozmlouvali se služebníky. Potom povolán jest M. Felix do pokoje páně a spolu skůro dobře na hodinu zůstali. Když pak Vchynský s Felixem ven vyšel, promluvil k ostatním dvěma kněžím latinsky : Uhde mihi hoc, quod Dominationes Vestrae reverendae ad me venient.“ Na to jim ruku podal a příčinu příchodu jich věděti chtěl. Tu odpověděl Pontanus německy : „Snad ste již ráčili od p. M. Felixa vyrozuměti, proč sme sem vysláni.“ Řekl purkrabě česky : „Že nic neví, nebo že oni o starých a jiných věcích jakožto staří přátelé mluvili.“ Tu kynul na Pontana M. Felix, aby ty věci přednesl, a Pontan proti tomu Felixovi, jakož pak on příčinu příchodu oznámil, že císař Rudolf jako král Český po smrti Dr. Wolfganga Chanovského ráčil děkanství Karlšteinské Valentinovi, kazateli hradu Pražského, propůjčiti podlé presentací rukou a pečetí císařskou přihotovené, též také na arcibiskupskou konfirmací, a protož že nyní ne tom jsouce, introdukcí podlé starobylého chvalitebního způsobu vykonati, že jemu to jako purkrabí přátelským způsobem oznámiti chtěli se snažnou žádostí, že v tom překážky neučiní, nýbrž novému děkanu v jeho nastávajících potřebách pomáhati bude, jemu milostivě a laskavě se ukáže, on děkan že se také ku p. purkrabí náležitě chovati bude. Odpověděl purkrabě, že arcibiskup jemu strany introdukcí psaní učinil, na to že on odpověď dal a při té odpovědi to že zůstavuje, že by také nerad, aby pan arcibiskup jemu purkrabí proti jeho učiněné přísaze stavům měl něco na Karlšteině poroučeti a rozkazovati, nebo on že mí Karlštein, korunu a privilegia ve svých rukou. Proti tomu mluvil M. Felix, že arcibiskup nižádným způsobem panu purkrabí ve spravedlnosť a povinnosť jeho nesahá, my pak že žádáme, pan purkrabě aby ráčil na fundací Karla IV. se rozmysliti, též také JMC. presentací. I citoval ta slova z první fundací : Jus autem praesentandi decanum nobis et successoribus nostris regibus Bohemiae relinquimus. Po té žádal, aby mu kronika česká propůjčena byla, v ní že rovně ta slova ukázati chce. Odpověděl purkrabě : „Já dobře o tom vím, co mi na staré klevety ukazujete ?“ a ukazoval na to, že mu listy císařské přinísti měli, aby dveřmi a ne oknem vcházeli, že jest veliký rozdíl mezi dveřmi a oknem, dveřmi se vchází, z okna se vykouká neb vyhlídá. Tu mu podali presentací císařskou, on pak vzav ji otevřel, do ní pohlédl, do konce přečísti nechtěl, nýbrž řekl : „Jest rovně tolik, jako bych ji přečetl, est communis forma, dotýče se pana arcibiskupa a mne nic. Co se pak dotýče té fundací, jam esspiravit. Ta fundací déle netrvala, toliko na krále Zikmunda, ten se s zámkem Karlšteinem nenáležitě zachoval, královskou korunu z Čech do Němec odnesl s jinými mnohými věcmi a klénoty zemi náležejícími; proto také od Čechů dvakráte poražen byl a jemu přes 20 artykulův od stavů podáno neb předneseno bylo. Od toho času stavové zámek Karlštein králům z rukou jich a moci vzali a dva purkrabě nařídili, kteří jej ve spravování mají, z kterýchžto on nyní spravujícím purkrabí jest; král pak nemá nic činiti se zámkem, poněvadž král Zikmund sobě a jiným všem králům potratil. A udeřiv se v prsy pravil : já sem kollator (a udeřil se zase v prsy) a ne král, a kdyby mně pak i JMC. psáti ráčila, tehdy na to odpověď dám. Já Vám ne hypothetice, nýbrž cathegorice oznámím : já sem toho úmyslu, že to na nejprv příští sněm stavům přednesu a co oni v tom souditi a poroučiti ráčí, tím se spraviti chci, nebo stavové mně na sněmu všechny spravedlnosti odevzdali a sem tak tomu zámku Karlšteinu a stavům zavázán; a by pak J. M. C. sám přijeti měl, měl bych to na rozmyšlení JMC. bez vědomí a povolení stavů na zámek vpustiti. Já mám všechna beneficia pod svou mocí.“ Dále ku příkladu mluvil to, že pan z Rožemberka ráčí zde v Čechách býti purkrabí a může všechny fary, kteréž pod purkrabství náležejí, propůjčiti, a že je také bez překážky JMC. propůjčuje; on že také chce a má ta beneficia ke Karlšteinu náležející propůjčiti. Poton argumentoval M. Felix řka, že Tomáš Albinus a jiní, on také sám skrze J. M. C. jakožto krále českého presentací uvedeni jsou, žádný jiný způsob se nezachoval, také žádný purkrabě se proti tomu nepostavoval. Obzvláště připomínal neb. pana Jana Smečanského purkrabí, pod kterýmžto on Felix v děkanství uveden byl. K tomu odpověděl purkrabě : Že potom nic nedbá, jestliže jsou jiný tomu nerozuměli, ale on tomu rozumí; jestliže jsou to jiní nehájili, ale on to hájí. „On pan Smačanský toho času purkrabě že za kamny ležel, nohy křížem složil, smrad od sebe pouštěl, on pak Jan Vchynský že svého úřadu a moci lépěji ujímati chce.“ I řekl Ponatnus latinsky : „Však jest paměť lidská, že před rokem nebožtíka p. Volfganga Chanovského týmž způsobem sám sem uvozoval a neráčil ste nic nevymíniti ani protestovati.“ Tu řekl Vchynský německy, s jedním prstem na hlavu Pontanovu tluka : „Vy ste při tom nebyli, když JM. pan z Rožemberka a jiní páni úředníci zemští se mnou o něho pana Chanovského mluvili, a na díle také se mnou spřízněn byl.“ I končil řeč svou, poněvadž bez opovědi do zámku šli, aby za pokutu jeho hostí byli, k čemuž však Felix odpověděl : „Kterak můžeme při tom veseli býti, poněvadž nás to potkati nemůže, oč sme vysláni.“ Tu odešel Vchynský k Janovi staršímu z Lobkovi, kterýž toho času na hradě byl, a s ním se zavřel, tak že kněží s Lobkovským, ač chtěli rádi, nemohli mluviti. Podlé instrukcí arcibiskupovy zůstali na hradě až do desáté hodiny před polednem; čas mohl dobře poznati Pontanus, maje při sobě hodinky se slunečnými hodinami srovnané. Nemohouce se pána z Lobkovic dočekati, šli dolů do hospody ke snídaní, aby tím častěji do Prahy přijeli. Když seděli za stolem, zval je Vchynský skrze služebníka po dvakráte k obědu, ale vymlouvali se, že koně a vůz arcibiskupovy jsou, proto že musí pospíšiti, zvláště poněvadž nic nezjednali a na Bílé hoře v noci strany jarmarku nebezpečno. Naposled je žádal pan Lobkovský skrze své, aby k němu přišli, jestliže by to odepřeli, že se k nim sám donésti chce. Tuť oni pojedše a zaplativše, jeli okolo 12 hodin pod zámkem, tu zdržeti dali; Pontanus a Felix vstoupili do pokoje, kde pan Lobkovský jedl, jemu ruce podali řkouce : Přicházíme V. Mti. sloužit. Purkrabě oba ke stolu posadil a sobě stěžoval, jako by pyšní byli a k jeho stolu přijíti nechtěli. Potom pan Lobkovský Felixa k sobě povolal a podlé sebe posaditi kázal, k tomu také posláno pro M. Valentina, jenž přišel. Tu mluvil Pontanus se Vchynským, že mohl jim dobře tu introdukcí dopříti, nebo jsme proto přijeli, a on p. M. Valentin měl mši svatou sloužiti. Tu ho Lobkovký vymlouval řka, že pan purkrabě rozmýšlení při tom měl, což při nejprvnějšm příjezdu do Prahy oznámí. Řekl Pontanus : „V. M. pane z Lobkovic ! pan purkrabě nám mnohem jinší odpověď dal. Jest divná věc, JCM. ráčí ustanoviti purkrabě na Karlštein a neráčí moci míti děkana presentovati a naříditi.“ Odpověděl purkrabě, „že s zámkem Karlšteinem takový způsob jest, že JMC. může dobře purkrabě naříditi, ale potom neráčí míti JMC. žádné moci víceji tu než purkrabě; on že jim již oznámil, že tu věc stavům na sněmu přednese, a by pak JMC. osobně přijel a ráčil chtíti do zámku, tehdy že by měl rozmyšlení JMC. bez vědomí a vůle stavův tam pustiti.“ Tu zavolal Pontanus na Felixa : „Domine archidiacone !“ a když slyšeti nechtěl, volal : „Pane Felix.“ I odpověděl : „Co chcete ?“ „Poďte sem, pan purkrabě praví opěty, a by pak JMC. osobně přijeti ráčil a do zámku chtíti ráčil, tehdy že by se rozmyslil JMC. bez vědomí a vůle stavů tam pustiti.“ Tu se purkrabě ohlídl a řekl : „Jakéž já mám zde lidi,“ a řekl česky : „Co sme tu na lapačkách ? já to poznávám, že musím na svou řeč paměť míti.“ – Tu pan Lobkovský míniti chtěl ta slova na věž, v kteréžto koruna jest, a purkrabě se k tomu smyslu přidával. Tu vstali od stolu. Když vyslaní odejíti chtěli, jsouce prý již podnapilí, pán poručil služebníku, aby jim pokoj jeho otevřel. Když tam přišli a on jim jiné pokoje otevříti chtěl a je s potřebou jich v náležitá místa vésti, řekli, že není potřebí, že o některé věci mezi sebou rozmlouvati mají. I žádali ho, aby ven vyšel a je očekával. Mezitím když byl venku, znečištěn prý dotčený pokoj. Když to sluha pánu oznámiti chtěl, hejtman ho prosil, aby toho neučinil. Pro tuto nepovolnosť měl potom Vchynský všelijaké těžkosti. Obviněn jest r. 1586 před osobou císařskou, nejv. úředníky a radami, že by říci měl, „král Český že s děkanstvím Karlšteinským nic činiti nemá, všechny spravedlnosti království že jsou jemu jako purkrabí od stavův odevzdány, on že je kollator a ne král, a kdyby mu císař sám psal, tehdy že by dobře na to odpověděl, když budoucí sněm bude a se začne, že jest té vůle, že to stavům chce přednésti a co mu poručeno bude, tím že se chce zachovati a kdyby pak také císař sám na Karlštein přijel, že by se na to rozmysliti chtěl bez poručení stavův jej pustiti, nebo že purkrabě má všechna beneficia ke Karlšteinu náležitá ve své moci odevzdati, poněvadž císař Zikmund všem králům Českým ten zámek potratil.“ Když svědkové vyslýcháni, vymlouvali se služebníci Vchynského, že neslyšeli nebo slyšeti nemohli, běhajíce sem tam. Tím horší pro Vchynského byly výpovědi obou kněží. Jak věc dopadla, již nahoře (na str. 64) pověděno. Vchynský pak poděkovav se z úřadu purkrabského, zemřel r. 1590. Manové měli na Karlšteině někdy dlouhou chvíli a všelijakým způsobem si ji zkracovali. Adam Ota z Losu na Staré huti a Vonoklasích mluvil r. 1587 o Janovi Knínském zeKnína, komorníku při dskách zemských, v nepřítomnosti jeho, že Jan neví, kdo jest jeho otec a neumí svého otce jmenovati, a že pro své nedobré chování má od úřadu desk zemských odpuštění a již komorníkem není. Ta věc spokojena sice smlouvou, ale stála Adama 200 kop, poněvadž prý Knínský „nemálo skrze takové pře a půhony utratil.“3) Nedlouho potom měl Adam jinou při. Jáchym Novohradskí z Kolovrat pravil k němu r. 1591 dne 15. března na hradě Pražském v kapli sv. Jiří, „v tom místě svatém, kdež všeliká česť, vážnosť od jednoho k druhému zachována býti má,“ že by on Adam Ota jsa zdráv, dělal se nemocen a dav se za nemocného na soudě dvorském proti němu Jáchymovi položiti, skrze to že by se podvodu dopustiti měl. Ta věc přišla k soudu zemskému. Roku 1618 dne 14. listopadu na středu okolo půlnoci, když již před tím hrad netoliko zavřen, ale i stráží osazen byl, slyšeno střílení a „lermobití“ na buben. Tedy vstal hejtman Vácslav Sak z Bohuněvic, vyšel z pokoje svého a jako hejtman se lidí dotazoval, za jakou příčinu by lermo bili. Tu Mikuláš Kuneš z Lukovec a na Strkově za dveřmi stoje, Saka rukou za rameno popadl a v pravé ruce maje braň dobytnou, ji k hrdlu jeho napřáhl. Na štěstí překaženo, aby škodil. V tu hodinu, když Sak po přehlédnutí stráže dolů zase od kostela skrze bránu do dolního zámku se navracoval, tu Kuneš na dvoře pod střechou u moždýře válečného s dobytou zbraní sám druhý stál, kudy Sak jíti měl a jeho minouti nemohl, a spatřiv ho proti sobě jdoucího, přistoupil k němu se zbraní svou, bil jej a sekal, tak že jen pomocí přítomných dobrých lidí velikému úrazu ušel.

Text: historie
18.10. 2022 - August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království Českého, kniha č. 6