Když skončila třicetiletá válka, zůstal na hradě Housce švédský velitel Oront, jenž velice znepokojoval okolí loupežemi. Nejvíce od něho zakoušeli mělničtí měšťané, takže konečně dali vyhlásil, že ten, kdo ho zastřelí nebo zabije, dostane sto tolarů odměny.
V té době žil ve Stránce jeden myslivec, jménem Jiranda, který byl tak velký, že měřil třináct čtvrtin lokte. Ten došel k jinému myslivci, olešenskému, který se jmenoval Jindřich Mazanec, a vyzval ho, aby s ním šel na loupežníka. Když mu řekl o svém úmyslu, Mazanci se do toho nechtělo, neboť se mu zdálo, že loupežníka každá koule netrefí. Ale Jiranda mu to vymlouval: „Buď dobré mysli, já se již postarám o takovou kouli, která učiní konec každému loupežníkovi.“ Šli tedy do vsi Střezivojic, kde byl kovář, který čarovným koulím dobře rozuměl. Ten jim o půlnoci, když byl měsíc nanovo, ulil koule, jaké potřebovali. Než se však na loupežníka vypravili, zkoušeli myslivci u hospody, kdo z nich umí lépe střílet. O půlnoci zapálili svíčku a ten, kdo ji třikrát po sobě trefil, měl také střílet na loupežníka. I padlo to na Mazance, neboť ten trefil třikrát a Jiranda jen dvakrát. Poté se vypravili k Housce. Zámek byl tehdy zpustlý a stavení při něm pobořená. Nejblíže k zámku stálo stavení, v němž bývala kovárna, a tu se oba myslivci usadili. Měli s sebou hřeby z bran, provazy, každý tři ručnice a několik lidí, které skryli v lese pod zámkem. Hřeby měli proto, aby je mohli zarazit do zdi a vylézt až k hambalkám. Když pak se tam Mazanec dostal, vyndal ze střechy šindel a otvorem prostrčil ručnici. Bylo to zrovna proti hodovní síni zámku, ve které loupežník bydlíval. Když vše připravili, vylezl Jiranda na skálu pře zámkem a volal na loupežníka, jako by mu chtěl něco říci. Ten otevřel okno, vystrčil hlavu a ptal se: „Co chceš?“ „Hned se to dovíš,“ odpověděl Jiranda. Vtom Mazanec z kovárny vystřelil. Loupežník, který dostal ránu do hlavy, jen zavrávoral a vykřikl: „Honem sem s mou černou slepicí!“ Potom se svalil na zem. Když Jiranda viděl, že střela byla dobře mířena, vypálil všechny tři ručnice, které přinesl, aby si v zámku mysleli, že je tu dost lidí. Pak zavolal na lidi v lese, aby si pospíšili, že je loupežník mrtev. Také Mazanec, jenž slezl s kovárny, křičel na lidi. A poněvadž se věc podařila, byli ti lidé také dobré mysli a křičeli, až se to po okolí děsně rozléhalo. Tehdy deset loupežníků, kteří byli na zámku, obešel takový strach, že se hned vzdali. Myslivci jejich lidé je odvedli do stráneckého pivovaru, kde se rozhodli přenocovat. Hned se o tom roznesla zpráva po celém okolí. V pivovaru se sešlo na tu podívanou tolik lidí, že sládek nestačil čepovat. Druhý den Mazanec a Jiranda dopravili zajaté na Mělník a vyzdvihli si tam slíbenou odměnu sto tolarů. Když pak Mazanec přišel domů do Olešna, vrazil hřebík do zdi, pověsil na něj ručnici, kterou střelil loupežníka, a zařekl se, že už z ní nikdy nevystřelí. Jeho potomci ji měli na památku a také si dlouho schovávali jeden z těch tolarů. Ten se potom ale ztratil, neboť peníze jsou kulaté a nerady se drží lidí.Text: pověsti
24.1. 2003 - Tajemný hlas minulosti Jiří F. Musil, 2002
|
Přihlášení |
