Když skončila třicetiletá válka, vraceli se mnozí Švédové jen neradi zpátky do vlasti. Válka se jim stala řemeslem, loupežení pramenem lehkého živobytí. Jedním z těch, jimž se nechtělo z Čech, byl švédský velitel Oront. Usadil se v opuštěném zámku Housce, stal se náčelníkem loupežníků. Se svou bandou, čítající deset lupičů, podnikal vpády do okolních měst, loupil tam a vraždil.
Mělničtí, kteří od něho zakusili nejvíce, vypsali na jeho hlavu odměnu sto tolarův. O tom se doslechl stránecký myslivec Jiranda a smluvil se s přítelem Mazancem z Olešnice, že se pokusí tu odměnu získati. Střelci byli dobří, měli pušky, prach i olovo, avšak na Oronta, který byl dosud nezranitelný, musila býti ulita koule o půlnoci, když měsíc vchází v nov. Došli si ke kováři do Střezivojic a ten jim ulil koule podle jejich přání. „Kdo z nás první vystřelí?“ staral se Jiranda. „Rozsvěťme svíci a střílejme do plamene,“ učinil návrh Mazanec. „Uvidíme, kdo z nás má oko i ruku jistější.“ Odměřili tři sta kroků, rozžehli svíci a každý dal tři rány ze své pušky. Jiranda sestřelil plamen dvakráte, Mazanec třikráte. Tak rozhodnuto, že si Oronta vezme na mušku Mazanec. Vybrali si několik srdnatých mužů z vesnice, vzali s sebou provazy a silné hřeby a plížili se k Housce. Vnikli do zámku, skryli se v staré, opuštěné kovárně a dávali pozor, jsou-li lupiči doma. Kouř stoupající komínem z krbu v tabulnici, kde se zdržoval Oront, byl jim znamením, že přišli v pravou chvíli. Myslivci přečkali v kovárně den, a když se na kraj opět snesla noc, dali se do práce. Zatloukli do zdí hřeby, vyšplhali se po provazech vzhůru na půdu. Tam vyndali ze střechy šindel, Mazanec prostrčil otvorem pušku a namířil ji k oknům tabulnice. Ráno, když se mlha zvedla, spustil se Jiranda po provaze na skálu, a obrátiv se proti lupičovu obydlí, zavolal z plných plic: „Oronte, Oronte!“ Rozespalý loupežník vyskočil s lože, vychýlil se z okna a zahromoval: „Kdo jsi, u čerta, a co tu chceš?“ „Hned se dovíš,“ řekl Jiranda. V touž chvíli vystřelil myslivec Mazanec, ukrytý na půdě nad kovárnou. Jak padla rána, zvolal loupežník: „Honem sem, má černá slepičko!“ Bylo však již pozdě čarovati. Zasažen kulí přímo do hlavy, zvrátil se Oront nazad a svalil se mrtev na zem. Ostatní lupiči vyběhli ze svých doupat, ale tu se již i po nich sypaly rány. Chtěli prchnouti z hradu, avšak pomocníci myslivců jim v tom zabránili. I nezbylo jim, než se poddati. Myslivci je svázali a dopravili je do Mělníka. Tam obdrželi sto tolarův a vrátili se s veselou domů. Kraj si oddechl, zbaven byv Oronta a jeho bandy, která byla po zásluze zvěšena. Pušku, z níž byl lupič zastřelen, pověsil Mazanec v Olešně na hřebík a již nikdy z ní nevystřelil. V jeho rodině chovali ji dlouho na památku a s ní i jeden z tolarů, jež si myslivec vysloužil za Orontovu hlavu.Text: pověsti
2.9. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků
|
Přihlášení |
