Clogh Oughter

polovině 13. století byla v Irsku postavena celá řada válcových donjonů, viz tabulka se seznamem ve foto-souboru hradu Dundrum. Předpokládanými stavitely hradu jsou Anglonormané (Angličané). Ostrov může být částečně umělý. Jeho podloží tvoří pevná skála, na které byla patrně navršena hromada kamenů. Šlo by tak o crannog, umělý ostrov v jezeře. Přesné složení ostrova může ale potvrdit jedině hlubší výzkum. Irové stavěli malé kruhové crannogy v době železné a v raném středověku. Jejich základem byly obvykle dřevěné rošty, košatina a směs zeminy a kamene. Stavba crannogů byla finančně velmi náročná, šlo proto o prestižní královská sídla. V roce 1224 je zmiňován hrad Crannog O’Reilly. Předpokládá se, že jde o dnešní hradní ostrov. Jméno by tak naznačovalo, že crannog postavili O’Reilliové. Museli tak učinit nedlouho před rokem 1220, na ostrově totiž chybí archeologické nálezy ze starších dob. Delší osa oválného ostrova je orientovaná ve směru sever-jih. V letním období má ostrov délku 68 m a šířku 43 m. Donjon stojí v nejvyšším bodě ostrova 5 m nad průměrnou letní hladinou jezera. V zimě je hladina vody až o 2 m vyšší. Hladina jezera byla před stavbou rozsáhlých zavlažovacích systému v 19. století o 2 m vyšší. V zimě tak mohla voda zaplavit celý ostrov až k základům donjonu. Anglonormané rádi stavěli své okupační hrady na místě starších irských královských sídel. Stalo se tak například u hradu Adare (hrabství Limerick), Caislean Cnoc (v Dublinu) a Ferns (hrabství Wexford). Šlo o projev jejich nadřazenosti nad porobeným obyvatelstvem. V případě hradu Clogh Oughter jim ale tento záměr nevyšel. O’Reillyové se na ostrov vrátili. Hrad hrál důležitou roli v kontrole lodní dopravy na řece Erne, měl přímou kontrolu nad blízkým průlivem Gubarrin. Čtyřpatrový plochostropý donjon byl patrně obehnán obvodovou hradbou. Jediným pozůstatkem hradby může být nízká terasa na západní straně ostrova. To byl maximální rozsah opevnění hradu, více staveb se na ostrov nevešlo. Donjon má nad soklem vnější průměr 15,57 m a sílu zdi 2,5 m. Výška je 18,35 m. Jižní třetina donjonu s výjimkou nadzemní části zanikla při demolici v roce 1653. Zbylé části stojí v plné výšce, včetně ochozu s cimbuřím. V první stavební fázi vzniklo přízemí a první patro. Horní část donjonu je mladší, může ale jít o pouhou stavební mikrofázi. Vstup byl původně 5 m nad zemí na jihozápadní straně prvního patra. Většina vstupního portálu zanikla při demolici donjonu, zbyla jen levá strana vstupu s drážkou pro závoru. Přístup k tomuto portálu umožňovalo dřevěné schodiště. Vstupní portál byl 1,4 m nad podlahou prvního patra. Po zřízení vstupu v přízemí mohl být portál upraven na okno. Místnost v prvním patře byla hlavním obytným prostorem hradu. Na severu z ní vedl vstup do zaniklého přístavku, ve kterém mohla být latrína a schodiště na ochoz. Existenci přístavku dokládá řada vystupujících vazebních kamenů v severním průčelí donjonu. Přístavek byl mladší než donjon, při jeho stavbě bylo zablokováno jedno okno v prvním patře. Na jihovýchodní straně prvního patra byl další vstupní portál, kterým se šlo patrně na ochoz předpokládané hradby. Většina tohoto portálu také zanikla při demolici donjonu, zbyla jen jeho pravá boční strana. Přízemí bylo osvětleno nejméně dvěma úzkými okny. Sestupovalo se do něj po žebříku nebo dřevěném schodišti otvorem v podlaze prvního patra. Teprve později byl na jihozápadní straně proražen přímý venkovní vstup, jehož část také přežila demolici donjonu. Portál byl zajištěn hřebenem, po kterém se ve zdi dochovala drážka. Dodatečné vložení hřebene vyžadovalo odstranění značné části zdiva nad novým vstupem až k portálu v prvním patře. Po vložení hřebene muselo být zdivo znovu dozděno. Jeho ovládací mechanizmus byl v prvním patře hned vedle původního vstupního portálu. Přízemí bylo na začátku 17. století rozděleno 1,75 m širokou zděnou příčkou na dvě místnosti, spojené portálem na západním konci příčky. Na jižní straně byl do příčky dodatečně vložen krb. Příčka je velmi silná, určitě dělila všechna podlaží donjonu. Dochovala se ale jen v přízemí. I ve vyšších patrech mohla obsahovat krby, které ve zdivu donjonu zcela chybí. Kapsy k uložení dřevěných stropních trámů poukazují na dodatečné vložení druhého, třetího a čtvrtého patra. Pro potřeby těchto pater bylo ve zdivu donjonu proraženo několik nových oken. Místnosti byly ale velmi temné, malá okna poskytovala jen minimální osvětlení. V prostoru těchto pater byla původně kuželová střecha, zapuštěná hluboko pod ochozem donjonu. Nová střecha začínala na úrovni ochozu, ve kterém byly zabudovány kamenné odtokové žlaby..

Těm se ale jejich podřadné umístění na irském hierarchickém královském žebříčku nelíbilo. Stejně jako všichni ostatní irští králové všech více než sta irských království se aktivně podíleli na nekonečné hře o trůny, neustálém boji o větší moc. V roce 1128 se proto Cathal O’Reilly vzepřel Tigernánu O’Rourke a byl zabit. Znovu se O’Reillyové vzepřeli v roce 1153, jejich vůdce Geofraidh musel odejít do exilu. Geofraidh se ale vrátil a v roce 1161 byl zabit. Začátek anglonormanské (anglické) invaze do Irska v roce 1169 viděli O’Reillyové jako příležitost k tomu, aby se O’Rourků konečně zbavili. Přidali se na stranu Anglonormanů a v roce 1171 jim pomáhali při obraně Dublinu proti irskému velekráli. Více k obléhání Dublinu viz historie hradu Caisleán Cnoc. Od roku 1172 byli O’Reillyové skutečně nezávislí, museli ale čelit novému nebezpečí od Anglonormanů, kterým tak pilně pomáhali. Anglonorman Hugo I. de Lacy (1135-1186) se stal pánem sousedního Meath a začal se tlačit i do teritoria O’Reillyů. Nejpozději v roce 1196 jim část území zabral Anglonorman Gilbert de Naghle, vazal de Lacyů. Patrně v této době postavili Anglonormané na území Breifne první invazní hradní motty Kilmore a Belturbet. V roce 1208 se Hugo II. de Lacy, první hrabě z Ulsteru (1205-1210, 1226-1242), přidal ke vzpouře proti anglickému králi Janu Bezzemkovi (1199-1216). Hugo vlastnil nejen Ulster, ale také panství Meath a všechno tehdy vydobyté území v království Breifne. Anglický král v roce 1210 přitáhl s vojskem a všechny irské majetky mu odebral. Invazní motty Kilmore a Belturbet jsou proto v letech 1211-1212 zmiňovány jako královské. Od roku 1215 držel panství Meath Walter de Lacy (1172-1241), který v roce 1220 vyplenil území O’Reillyů. Dobyl přitom také jejich crannog, umělý ostrov, který měli na jezeře. Může jít o ostrov, na kterém byl vzápětí postaven hrad Clogh Oughter. Walterův poloviční bratr Vilém Gorm de Lacy začal v království Bréifne stavět tři nové kamenné hrady. Jedním z nich mohl být Clogh Oughter, jehož stavba se předpokládá v letech 1220-1224. O’ Reillyové ale 28. července 1224 hrad Cronoc Orauly (Crannog O’Reilly) dobyli zpět. Zajali zde tři ženy, matku Viléma Gorm, jeho ženu Gwenllian a jeho švagrovou. Hrad byl definitivně v rukou O’ Reillyů po celé dlouhé období 1233-1608, Anglonormané se sem znovu nikdy nevrátili. Hrad Clogh Oughter je poprvé zmiňován v roce 1257, kdy v něm zemřel Conchobhar O’Reilly. Hrad se jmenoval Cloch Locha hUachtair (Kámen na Horním jezeře), což bylo mnohem později zkráceno na dnešní Clogh Oughter (Horní kámen). Hrad byl znovu zmíněn v roce 1327, kdy jej dobyl Cathal O’Rourke. Maghnus O’Reilly zde v roce 1369 uvěznil svého strýce Piliba O’Reilly, kterého držel v železech. Z vězení jej vysvobodil Pilib Mág Uidhir z Fermanagh, který na jezero přivezl své lodě a hrad dobyl. V následujícím roce Pilib O’Reilly svému synovci jeho pohostinnost oplatil. Maghnus byl na hradě vězněn do roku 1380. V 16. století začala druhá anglická kolonizace Irska. O’Reillyové si ale vedli dobře. Maol Mórdha, od roku 1536 vůdce rodu, udržoval s anglickou královskou vládou v Dublinu dobré vztahy. V roce 1579 vzniklo dnešní hrabství Cavan. Členové rodu se podřídili anglické královně Alžbětě I. (1558-1603), formálně jí v roce 1584 odevzdali své majetky a nechali si je od ní udělit zpátky. V roce 1595 se ale O’Reillyové jeden po druhém přidali ke vzpouře, kterou vedli O’Neillové z Ulsteru. O’Reillyové jednoduše neměli jinou možnost, anglická vláda je před O’Neilly nemohla ochránit. Na straně Angličanů zůstal jen Maol Mórdha, který v roce 1598 padl v bitvě u Žlutého brodu. Jeho vdova Kateřina Butler byla v letech 1600-1601 registrovaná jako držitelka hradu Clogh Oughter. Hrad ale sloužil patrně již od 14. století pouze jako vězení. Kateřině byl v roce 1603 uznán nárok na třetinu výnosů z celého hrabství, které bylo svěřeno Maol Mórdhovi, strýci Kateřinina zesnulého manžela. V roce 1607 se na Clogh Oughter uchýlil Richard Nugent, baron z Delvinu, který utekl ze zajetí na hradě v Dublinu. V listopadu 1607 odtud poslal žádost o královskou milost. Královský místodržící Artur Chichester v té době popsal hrad jako pustý a beze střechy. Královské vojsko hrad v roce 1608 dobylo, Richard Nugent utekl v přestrojení. V květnu 1608 se ale vzdal a dostal královskou milost. Hrad byl od té doby v držení anglické královské vlády v Dublinu. V roce 1607 začala naplno kolonizace hrabství Cavan a celého Ulsteru anglickými a skotskými usedlíky (Plantation of Ulster). Hrabství bylo rozparcelováno a správci kolonizace měli přísně nařízeno kolonizovat přidělené parcely pouze anglickými a skotskými usedlíky. Hrad Clogh Oughter byl v roce 1608 svěřen kapitánu Hugovi Culme, který jej nechal opravit. Výdaje na opravu mu poté anglická královská vláda proplatila. Od roku 1610 měl Hugo v pronájmu okolní pozemky za roční cenu jedné irské libry. Angličané a Skoti vytlačili Iry do méně úrodných částí země, což pochopitelně vedlo k nevoli. V roce 1641 proto začala v Ulsteru irská vzpoura proti skotským novousedlíkum. Vzpoura pak přerostla v Irskou konfederační válku (1641-1653), boj všech irských katolíků za nezávislost. 23. října 1641 přepadla skupina místních Irů pod vedením Mulmora Mac Edmund O’Reilly Artura Culme v jeho domě. Sebrali mu klíče od hradu, kterého se pak zmocnili. Owen O’Reilly se stal správcem hradu, ve kterém bylo zřízeno vězení pro protestantské novousedlíky. Prvním hostem se stal dosavadní správce hradu Artur Culme. 18. prosince se k němu přidal anglikánský biskup Vilém Bedell z Kilmore se svou rodinou. Biskup se zasloužil o překlad bible do irštiny. 7. ledna 1642 byl z vězení propuštěn při výměně zajatců. 7. února ale ve věku 70 let na následky věznění zemřel. V listopadu 1649 zemřel poblíž hradu v domě u jezera vůdce rebelů Owen Roe O’Neill, hrdina irského odboje. Na začátku roku 1653 byl Clogh Oughter poslední významnou pevností v rukou rebelů. Většinu Irska tou dobou zpacifikovalo anglické parlamentní vojsko. V dubnu 1653 střílelo parlamentní vojsko na hrad z děl. Na hradním ostrově pochovaná neznámá žena dostala patrně přímý zásah dělovou koulí do hlavy. Kromě ní přišli o život nejméně další tři lidé. Všichni byli narychlo pochováni v mělkých hrobech. Rebelové se nakonec dohodli s parlamentním vojskem na podmínkách kapitulace a 27. dubna se vzdali. Parlamentní vojsko pak hradní donjon zničilo za použití střelného prachu. Majetky O’Reillyů byly zkonfiskovány. Někteří vůdci rebelie emigrovali do Španělska. Od roku 1985 hrad patří státu. V roce 1987 začaly archeologické vykopávky. Zdivo hradního donjonu bylo následně zakonzervováno..