Fojtství v Kozlovicích
Úvodem
V sobotu 16. prosince 2006 byla za účasti biskupa ostravsko-opavské diecéze Františka Lobkowicze slavnostně otevřeno staré fojtství v Kozlovicích s expozicí „živého skanzenu“ Obecné školy. Areál slavnostně otevřel PhDr. František Hýbl, ředitel Muzea Komenského v Přerově. Nově příchozí návštěvníci se zde mohou seznámit s historií této stavby, která minimálně od 18. století tvoří centrum obce, místo, kde se volili a přebývali tzv. valašští vojvodové. Umístění v centru obce způsobilo, že právě v této budově byla v roce 1785 zřízena první triviální škola v Kozlovicích se třemi základními vyučovacími předměty: psaním, počítáním a náboženstvím. Později byla škola přemístěna do nových prostor a budova fojtství začala sloužit různým účelům. Postupem času objekt chátral a hrozil mu zánik. Teprve ostravský podnikatel ing. Pavel Šmíra se rozhodl zachránit tento historicky významný a cenný objekt a navrátit mu alespoň částečně někdejší důstojnost.
Objekt s číslem popisným 1 se nachází v těsném sousedství farního kostela. Jedná se o přízemní obdélnou budovu s nenápadným vstupním rizalitem, mansardovou střechou krytou šindelem. Areál fojtství doplňujjí dvě hospodářské budovy uzavírající spolu s hlavní budovou nevelký dvůr.
Pravé křídlo budovy je věnováno především expozici staré školy se školním kabinetem a pokojíkem kantora a především třídy obecné školy mapující prostředí z přelomu 19. a 20. století . V zadním traktu je situován dobová kuchyně a informační centrum, ve kterém je ke shlédnutí malá ukázka vývoje školních vysvědčení, prvních papírových platidel a dalších historických artefaktů. Ve vstupní chodbě jsou vitríny s instalovanými ukázkami vývoje školních učebnic z přelomu 19. a 20. století. Pravý trakt budovy začíná vstupem do bývalé stáje, vybavené předměty vztahujícími se k zemědělskému životu našich předků. V mezipatře je umístěna drobná expozice vztahující se k samotné historii obce. V půdních prostorách je otevřena stálá expozice sakrálního lidového umění.
Jakou roli sehrálo kozlovické fojtství v historii? Kdo byli valašští vojvodové, co víme o zmíněné obecné škole, O tom všem a nejen o tom pojednávají následující řadky.
Od první zmínky do konce feudalismu
Je nezvratnou skutečností, že Kozlovice patří mezi jedny z nejstarších vsí na Frýdecko-Místecku. První zmínka se činí již k roku 1294. Vesnice byla založena jako dvouřadová lánová ves na půdě hraběte Jindřicha z Hückeswagenu a na Příboře. Lokátorem vsi byl patrně jistý Pozman, odkud také pramení starší název vsi, Pozmansdorf. První lokace však skončila úspěšně jen částečně, a tak musel osazení Kozlovic dokončit nový dědičný rychtář Sydylmann.
Nová ves Kozlovice byla od počátku své existence součástí hukvaldsko-příborského lenního svazku. S tímto lénem také ve 14. satoletí přešla ves mezi tzv. stolní statky olomouckých biskupů s centrem na Hukvaldech. Dne 8. září 1294, listem vydaným v Příboře, udělil (contulismus) feudál Jindřich hrabě z Hückeswagenu a Příbora rychtáři Sydylmannovi svou ves (villam nostram) Pozmansdorf. Uděloval tedy ves již existující. Z této listiny vyplývá, že zakládací proces tu ještě nebyl ukončen, neboť pro 24 lány obdržel fojt s osadníky lhůtu deset let. O vzniku samostatného feudálního statku na katastru Kozlovic se v písemných pramenech nečiní žádná zmínka. Přes tuto skutečnost se zdá, že i tu stávalo nejspíše v období konce 13. až počátku 15. století drobné středověké sídlo, nedaleko mocného souseda – hradu Hukvaldy a jiného obdobného sídla drobné šlechty v Myslíku.
Známe však listinu z roku 1448, kterou hukvaldský pán a bývalý sirotčí husitský hejtman Jan Čapek ze Sán zakládá v Kozlovicích svobodnou usedlost pro svého věrného Mikuláše Rybnu, jinak řečeného Mikuláše z Rybího. Syn jmenovaného Jan „Ribno“ – Jan z Rybího zřejmě převzal po svém otci fojtovský úřad, neboť roku 1467 žádá olomouckého biskupa Tase Černohorského z Boskovic o potvrzení původní listiny vystavené ještě Jindřichem z Hückeswagenu. Dodejme, že stejnou listinu si roku 1581 nechává potvrdit a obnovit i pozdější kozlovický rychtář Jiří Krpec. Zdá se velmi pravděpodobné, že příslušníci tohoto drobného vladyckého rodu pocházeli z obce Rybí na Novojičínsku. První se uvádí
v pramenech fojt Mikuláš z „Rybnyk“ k roku 1397. Ten měl syny Jakuba, který byl k roku 1437 purkrabím na Hukvaldech, a Mikuláše ml. uváděného roku 1437 také na Rybím a Závišicích. Tomu pak Jan Čapek ze Sán uděluje v Kozlovicích onu svobodnou usedlost. Jeho syn Jan, uváděný okolo roku 1450 pak přebírá otcovské statky v Záviších, Rybím a Kozlovicích. Víme o něm pouze, že měl tři děti: Jiřího (1520-1531), Petra (1520, umučen v Novém Jičíně) a Dorotu (1520-1531) - konkubínu Viktorína z Žerotína. Na tento drobný vladycký rod v Kozlovicích podnes připomínají pomístní názvy tratí jako např. „Rybí“ pod Bačovým kopcem.
O Kozlovicích v období 15. – 16. století není zpráv. Z dopisů olomouckého biskupa Viléma Prusinovského se dovídáme, že roku 1566 byl v Kozlovicích fojt neznámého jména. Vilém odkoupil od fojta 4 sedláky, které ten na základě zmíněného privillegia vlastnil. Osvobodil jej zato od povinnosti v případě potřeby poslat do služby koně s ozbrojeným pacholkem. Teprve roku 1565 se zde uvádí vojvodou Matyáš Krpec. Roku 1581 je vojvodou Jiří Krpec z čp. 17. Podle urbáře z téhož roku měly Kozlovice 55 usedlostí, z toho 1 fojtství a byly po Tiché největší obcí na panství.
Roku 1581, v neděli Cantate listem daným v Kroměříži kněz biskup Stanislav Pavlovský vojvodovi Jiříkovi Krpcovi z Kozlovic potvrdil lán role. V rodině Krpců zůstalo vojvodství asi 100 let, neboť roku 1645, dne 21. listopadu listem daným z hlavního tábora v Bruku biskup olomoucký, arcikníže Leopold Vilém, Matěji Krpcovi, nařízenému valašskému vojvodovi („bestallten Woiwoden der Walachen“) potvrzuje lán role k svobodnému a dědičnému užívání za věrné služby, které „on i jeho předkové, jsouce vojvodami, kněžím biskupům činili“. Témuž Matěji Krpcovi roku 1646 bylo uděleno privilegium od kapituly Olomoucké, ve kterém sluje: „Slovutný náš milý věrný Matyáš Krpec z Kozlovic nad valachama panství Ougvaldského nařízený vojvoda“. Krpcovský grunt byl na č. 17. Matěj Krpec patřil mezi nejzámožnější sedláky. Roku 1654 se oženil s Annou, vdovou po bývalém kozlovickém fojtovi Janu Žáčkovi. Roku 1656 koupil rychtu ve Větřkovicích u Příbora. Po roce 1658 se již o něm nečiní zmínky. Z nejbližších příbuzných Matěje Krpce se připomínají roku 1648: Pavel „vojvodův“ s manželkou Markétou a Zuzana, vdova po Jakubu „vojvodovém“. Matějův syn Jiří se výslovně vzpomíná jako vojvoda v letech 1654 – 1662. Žil ještě roku 1677. Po jeho smrti přešlo vojvodství z rodiny Krpcovy na rodinu Žáčkovu.
Ještě krátce ke Krpcovskému gruntu na čp. 17. Zdá se, že Krpcové mohli být v rodinném poměru bývalých prvních fojtů z rodu Rybno. Statek čp. 17 od Krpců později kopil rod Kahánků, kteří získali za své zásluhy i vlastní erb. Řákalo se, že starý Kahánek byl pytlák. Když prý jednou pytlačil v hukvaldské oboře, nebyl tam sám. A stalo se, že knížete biskupa, který si vyjel do obory, postřelili jiní pytláci. Kahánek slyšel volání o pomoc a nalezl knížete těžce zraněného. Ihned se o něj postaral a pána zachránil před jistou smrtí. Vděčný kníže pak jemu a jeho potomkům udělil udělil erb a přidal mnohé osvobozující výsady.
Na vrchnostenských dvorech hukvaldského panství bylo k roku 1694 chováno 1692 ovec, kozlovští sedláci mívali po 30 ovcích a někteří z nich též vlastní salaše. Úřad valašských vojvodů byl dědičný. Vojvodství již držela rodina Žáčků, jak dokazuje i nápis na náhrobním kameni: „L.P. 1728 dne 28. mája v Pánu
usnula Dorota, manželka Matěje Zaczka Wegwodi zdejšího a zde pochována jest.“ Po Matějovi Žáčkovi nastoupil Franc či František Žáček, za něhož okolo roku 1750 kardinál biskup Julius hrabě Troyer osadu pastýřskou a salašnickou pod Radhoštěm proměnil v obec a po sobě pojmenoval na Troyerovice, dnes Trojanovice. Vzpomenutý Franc Žáček roku 1764 dne 29. listopadu skládal své poručenství: „Ve jménu Boha Trojjediného Amen“ píše se „Já Franc Žáček soused Kozlovský a vejvoda bejvalej“. Předposlední valašský vojvoda František Žáček zemřel 15. února 1765 v Kozlovicích ve věku 86 let. Posledním ustaveným vojvodou byl Šebestián Žáček. Narodil se roku 1721 na čp. 112, 6. 11. 1742 se oženil, zemřel 9. května 1769.
Počátkem 19. století Jiří Zátopek z Kozlovic od vrchnosti najal vrch Kněhyni, všichni sousedé jej však nazývali „vojvodou“. V obci byla dávána vojvodům všude přednost, neboť v obecních registrách Kozlovických, kdykoli se jmenuje celý úřad, vojvoda je vždy na prvním místě. Jiří Zátopek zemřel roku 1850.
Ačkoliv tehdy již vojvodů nebylo, jméno „Vojvodovice“ utkvělo zvláště na gruntě Žáčkově, který měl číslo 112. Posledním z rodu byl Cyril Žáček, jenž zemřel roku 1859, zkráceně zvaný Cyril Vojvoda.
Vojvodové nosili jako odznak svého důstojenství knoflíky stříbrné na svých brunclekách - sváteční horalské vestě, knoflíků byla řada tak hustá, že nesnadno bylo jich spočítat. I župice a houně (kabáty a pláště) měli stříbrnými knoflíky ozdobeny. Funkce valašských vojvodů – správců salaší na hukvaldském panství končila již roku 1764, definitivně však rokem 1845.
Valašští vojvodové
Jak praví ve své kronice V. Plotěný, měli vojvodové za povinnost „hranice panství opatrovati, než i k tomu přihlížeti, kolik ovec na každé javořině (místo v lesích vykázané ovcím na pastvu) jest a koli jich tam bez nedostatku napásti se může. Dbali o to, aby pastýři dobře ovce pásli, dobrý sýr (brynzu) dělali a míšaníkům (ten, jenž dává své ovce na salaš) z každé dojky (dojná ovce) určitý počet liber sýra vyvážili. Před ním žalovaly strany, které ovce na pastvu posílaly, provinilé pastýře. On také pastýře u vrchnosti chránil. Toť byla služba namnoze všem vojvodům společná. Aby vojvodové všecky práce dobře zastali, měli v úřadě svém ještě jiné pomocníky. Vojvoda rožnovský měl 12 úředních sobě po ruce a 2 rozkazovače, vojvodové Slezští měli k ruce 9 přísežných.“ Valašský vojvoda tedy řídil valašské hospodářství na horách, dozíral nad Valachy, hájil jejich zájmy a zprostředkovával styk s vrchností, vybíral naturální a peněžité platy – tzv. „valašskou daň“ vrchnosti. Soudu nebo-li valašské hromadě také předsedal.
Ve veřejném životě zaujímali vojvodové dosti důležité postavení a v obci se stejně jako fojtové těšili značné vážnosti. Práva valašských vojvodů jsou pro nedostatek zpráv nejasná. Nelze ani říci, zda byl jejich úřad vždy dědičný. Zdá se však, že vojvodové nebyli stálí, dědiční, jako fojtové, ale úřad jim byl udělován dle libosti vrchnosti, především však řádným a poctivým sedlákům.
V Kozlovicích sídlili valašští vojvodové cca 200 let (snad již od 1. poloviny 16. století) až do roku 1764. V tomto roce byla vojvodovská funkce zrušena, neb s růstem železářství bylo potřeba hodně lesů k výrobě dřevěného uhlí pro hutě a panství postupně rušilo salaše na své půdě, kterou pak zalesňovalo.
Seznam valašských vojvodů:
Jan Krpec – 1567 (na čp. 17 /zemanství/)
Matyáš Krpec – 1565-1567 (na čp. 17)
Jan Krpec – 1567-1581 (na čp. 17)
Jiří Krpec – 1581-1621 (na čp. 17)
Matěj Krpec - 1621-1654 (na čp. 17)
Jiří Krpec – 1654-1677 (+ po 1677, na čp. 17, později na čp. 1)
Václav Žáček – 1677-1681 (čp.1)
Matěj Žáček – 1681-1735 (fojt i vojvoda, na čp. 1)
František Žáček – 1735 – 1751 (bratr Matějův, na čp. 112, n. 1675, + 15.2. 1765)
Šebestián Žáček 1751-1764 (poslední vojvoda, na čp. 112, n. 1721, + 9.5. 1769)
František Žáček (syn předešlého, na čp. 112) n. 7.10. 1755, + 30.7. 1802
Jiří Zátopek poč. 19. stol. (nazývaný „vojvoda“, + 1850)
Cyril Žáček (+ 1859)
Obecná škola
Dříve, dokud nebylo v Kozlovicích fary, nebylo ani školy. Docházelo se do školy v Rychalticíchkde se poprvé škola uvádí roku 1580. Jelikož však nebyla všeobecná školní povinnost, byla návštěva školy libovolná a velmi bídná. Do školy v Rychalticích docházely z přifařených dědin v 18. století pouze děti z fojtství. Na Hukvaldech, dříve než byla zřízena tamní škola, vyučoval, dle starého podání, soukromě zámecký kaplan. Poměry se však valně nezlepšily ani když roku 1774 novým všeobecným školním řádem byla ustavena povinná návštěva školy. Roku 1785 byla rychaltická farnost rozdělena a od ní byly odloučeny Kozlovice, Myslík a Lhotka. Toho roku byla v Kozlovicích zřízena nová farní triviální škola. Již roku 1787 zapsáno v účtech kostelních, že vydáno na visitací triviální školy z kostelního jmění 30 kr. Roku 1788bylo oznámeno kozlovickému faráři od krajského úřadu, že zemské gubernium rozhodlo, „…aby kozlovický učitel dle nejvyššího předpisu ze dne 13. října 1783 zastával všecku službu kostelní bez výjimky a tímto způsobem aby dosavadní nesnáze při kostele kozlovickém vzdálena byla.“
V letech 1785 – 1797 se vyučovalo u p.Boráka na čp. 1 – výměnku fojtství. Škola zde byla jednotřídní. Po roce 1797 se již vyučovalo v tzv. „Staré škole“. V letech 1778 – 1790 tu učil Josef Juříček, příbuzný rychaltického rektora Jana Juříčka. Ten se učitelství vzdal v únoru 1788, ale teprve 24. září 1790 byl do Kozlovic od krajského úřadu zaslán přípis, že Josef Juříček může být bez překážek propuštěn, pokud nebude od Hukvaldského vrchnostenského úřadu nic namítáno. V letech 1790 – 1797 následoval rektor Kašpar Fürmkranz, učitel z Fryčovic, původem ze Znojma. V Kozlovicích se stal definitivním učitelem. Nejprve vyučoval ve výminku na fojtství, později v domku čp. 172. Fürmkranz učil až do roku 1829 a zemřel 18. 12. 1829 sešlostí věkem, doživ se 90 let.
Kronika obce uvádí, že: „…dle dvorního plánu se vyučovalo čtení, psaní, počty a náboženství. Povinná školní docházka byla od 6 do 12 let. Kteří škole odrostli, navštěvovali opakovací hodinu vždy v neděli a ve svátek odpoledne. Na opakovací hodiny chodilo roku 1795 48 chlapců a 69 děvčat, celkem 117 dětí. Vrchní dozor ve škole a zodpovědnost měl farář. Koncem každého školního roku bývala veřejná zkouška v přítomnosti děkanově. Při této tzv. vizitaci musela se předložit školní matrika, katalogy s vyučovacími výsledky žáků, seznam knih pro chudobné žáky, přehledná tabulka, několik krasopisných sešitů žáků, seznam vlastních knih učitele a výkaz jeho příjmů. Školního platu mělo se platit v roce 1793 z každého žáka týdně jeden a půl krejcaru. Byli-li rodičové chudobní, platili polovici nebo třewtinu. Kdyř neměli vůbec žádného majetku, byli od placení osvobozeni. Chodilo–li z rodiny do školy více dítek, měli platiti rodiče školní plat pouze ze tří dítek, ostatní byla osvobozena.“ Roku 1795 klesl počet žáků proti roku 1791 o 28 (ze 192 na 164). Celkově činil počet do školy chodících žáků 56% z počtu žáků schopných školu navštěvovat. V roce 1791 to bylo jen 24%. Byl to zřejmě výsledek uvědomovací práce učitele i jiných osob, stojících v čele obce. Těžko si tak lze představit, jak tehdejší učitel zvládl situaci s velkým počtem zapsaných žáků a jak se prakticky řešilo jejich usazení v malé místnosti na fojtství. Zůstává otázkou, kolik z těchto 92 dětí chodilo do školy denně. Jejich docházka souvisela na vzdálenosti (též Myslík a Lhotka), na počasí, na zdravotním stavu, na práci v zemědělstvé rodičů, na postoji rodičů ke škole, na učiteli atp. Rektor v té době dostával plat 48 zl.30 kr + 51 zl 30 kr = 100 zl. (1 zl.=60 krejcarů). Podle ministerského nařízení z roku 1888 musely být nové školy zřízeny tam, kde bylo v obvodu 1 hodiny cesty více než 40 dětí, které musely chodit do školy vzdálené více než 4 km.
Fojtové
První fojtové byli vesměs i prvními kolonizátory. Fojt vyzýval k osídlení lidi z města, bezzemky z jiných panství, vzal často i utečence. Každému přidělil kus pastviska nebo lesa, aby si jej vykácel a na pasece zřídil role. Na stavení dostali noví osadníci dříví zdarma. Do tří let bývali osvobozeni od robot a teprve po této době se jim podle velikosti obdělávaného pozemku vyměřily povinnosti – robota. Nad jejím plněním pak bděl fojt. Majetek fojtů byl dědičný a přecházel i na ženské potomky. Mohli s ním volně nakádat, prodat nebo vyměnit, později ovšem jen s povolením vrchnosti. V období kolonizace dostávali fojti každý šestý (ze základu 24) nebo každý desátý (ze základu 40) lán. Lánem se rozumí od dob římského impéria, snad i od dob ještě starších, takový rozsah půdy, který bylo možno obdělávat v roce jedním potahem. V tomto smyslu není možno lán chápat jako nějakou přesnou míru. V naší oblasti to byla plocha od 33 do 60 ha (tj. asi 4 purkrechtní lány se čtyřmi sedláky). Tyto pozemky dostávali fojti nejen proto, aby měli zájem na úspěšném výsledku kolonizace, ale v prvé řadě proto, že v čas potřeby měli vrchnosti stavět koně se zbrojnými pacholky a vykonávat jakési vojenské (manské) povinnosti.
Své vrchnosti skládal fojt přísahu věrnosti. Byl odpovědný za pořádek v obci a pro její obyvatele ztělesňoval zvláště vrchnost samu. Dozíral na chod obecní samosprávy, kterou představovali na jeden rok volení konšelé v čele s purkmistrem. Purkmistrem býval obyčejně větší sedlák, po dobu úřadování osvobozený od roboty a pověřený dozorem nad jejím vykonáváním. K „úplné hromadě“ , kde se volba konala, se pod pokutou musel dostavit každý „soused“, tj. každý obyvatel statku nebo domku. Nevolila pouze čeleď a podruzi. Volbou se rozumělo podání písemného návrhu vrchnosti, která jej buď schválila, nebo upravila a doplnila.podle své vůle a spokojenosti. Říkalo se tomu „obnova úřadu“. Za její každoroční provedení se platil hukvaldské vrchnosti značný poplatek. Samotný úřad purkmistra nebyl záviděníhodný. Za nesplněná nařízení býval trestán pokutou nebo i zavřen do šatlavy na útraty obce. K jeho povinnostem patřilo také každoroční „stavění sirotků“ před vrchnost za soupisovým účelem. Ten se prováděl obyčejně o vánocíchzápisem do „sirotčích register“, za něj pak platil majetný sirotek sám, za nemajetného obec. S ustavenou radou a pomocí ostatních konšelů pečoval purkmistr o obecní hospodářství, o správu obecního jmění a statku. Vzniklé dluhy se vyrovnávaly „skládkami“, na které se platilo podle velikosti té které usedlosti. Dělo se tak obyčejně o sv. Martinu, nebo o sv. Kateřině a říkalo se tomu „sýpka“.
Fojt, někde i purkmistr měli na starosti i „registra purkrechtní“. Šlo o zápisy prováděné na velkých obecních soudech a dědičně zakoupených gruntechv gruntovních knihách. Fojti nebyli od vrchnosti voleni každý rok, ale byli ve svém úřadě do smrti. I v Kozlovicích bylo vedle fojtství také zemanství. Zemané byli zvláštní třídou společnosti. Majetkem a vážností v obci byli podobni fojtům, stejně jako oni měli pozemky větších rozměrů a také nebyli vázáni robotou, čímž se odlišovali od ostatních poddaných.
Fojtům náležel v obci titul „mnohovážený pán“ a také všichni občané bez rozdílu stáří říkali fojtovi v běžné řeči „tatíčku“. Oděv fojtů byl podobný oděvu valašských vojvodů. Na župici a bruncleku míval stříbrné knoflíky a doplňkem byl perletí vykládaný obušek. I chování fojtů bylo většinou důstojné, jemuž se naučili svým častým stykem s vrchností. Jak již bylo naznačeno výše, jedním z hlavních úkolů fojtů bylo dohlížet, aby v osadě nic „proti Pánu Bohu a řádu křesťanskému se nedělo, tudíž též sami dobrých mravů měli píleti.“
Fojt měl ale i další povinnosti. Jezdit hukvaldským pánům na jižní Moravu a do Rakous pro víno, přijímal do obce nové usedlíky, dbal o daně a dávky (ty na zámek), vrchnosti neplatil činži, ale musel jí platit tak jako jiní sedláci kontribuci a zemskou daň. Platil také desátek pro kostela školu. Vykonával s několika volenými přísedícími (staršími) nižší soudnictví, za což dostával třetinu soudních poplatků a pokut, zbytek dostávala hukvaldská vrchnost. Vedle již vzpomenuté povinnosti dohlížet na lidi při robotách, na požádání musel držet stráže u hradní brány, na mýtných mostech atp. V obci musel udržet pořádek, usmiřovat sousedy a manžely, v případě potřeby je trestat za přestupky jakéhokoliv druhu. Právo trestat obdržel fojt od své vrchnosti zároveň se svými jmenovacími listinami (privilegiemi). Fojtovy rozsudky byly právoplatné ihned, žádná lhůta k odvolání se neposkytovala. Trestaný však měl právo si po odpykání trestu stěžovat u vrchnosti. Taková stížnost však měla pochopitelně jen malé vyhlídky na úspěch, snad jen pro lidi zásobené dostatečným množstvím peněz. Zločiny však vždy spadaly pouze pod pravomoc vrchnosti. Starším občanům ukládal fojt za trest peněžité pokuty nebo zvýšenou robotu. Peníze z těchto pokut byly použity pro nejchudší. Mladým lidem, kteří se dopustili nějakých přestupků, byly udělovány i tělesné tresty. Na fojtství byla „rychtářská lavice“ a k tomu potřebné hole. Vyplácelo se výhradně na zadnici. Kdo se protivil vykonání exekuce, použilo se násilí a trest se přiostřil.
Z dalších povinností fojta bylo vyřizovat poddaným u vrchnosti veškeré právní záležitosti. Vrchnosti tedy podávat v té či oné záležitosti dostatečného vysvětlení, schválit nebo zamítnoutjejich požadavky a při každé smlouvě místních občanů se podepsat jako věrohodný svědek. Fojt musel poddaným v obci tlumočit státní a zemské zákony a vrchnostenská nařízení. Vyřizovat u vrchnosti povolení k sňatku. (Žádný kněz neměl právo oddat snoubence bez vrchnostenského povolení). Povolení vždy vyřizoval fojt a zároveň všechno, co s tím sňatkem souviselo (tj. věno, převody jmění, vklady do pozemkových knih apod.). Zvláštní překážky nebyly snoubencům kladeny, ženitba se podporovala, ale bez povolení rodičů se jí nedosáhlo. Za svoji práci pro poddané, jmenovitě při vyřizování povolení k sňatku, dostával fojt od žadatelů bez pobízení odměnu napřed. Zámožní žadatelé přivedli k fojtovi krávu nebo v její hodnotě peněžitý obnos. Ti méně zámožní pak jalovici nebo berana. Kdo peněžitý obnos neměl, šel k fojtovi několik dní pracovat. Peníze žádné neskládal a také se povolení vyřídilo. Musel jen několik dnů posečkat, až měl fojt cestu k vrchnosti na zámek. Kráva, jalovice, kterou k fojtovi dovedli, mu nepřipadla celá, neboť musel platit za sepsání svatební smlouvy, vklad do pozemkových knih, za povolení, poplatky písařovi na zámku a teprve zbytek mu zůstal za jeho práci.
Fojt byl také nápomocen při „verbuňku“ do vojska. Při tomto verbování získávala peníze také jistá část fojtů. Rekrut si mohl u fojta zařídit (finančně), aby byl považován ve své obci za nepostradatelného. Vojenská povinnost v řadové službě (12 let) byla jistě dostatečnou pobídkou ke zmíněnému řízení s fojtem. Později konal tuto povinnost ustaveny purkmistr (burmistr), který byl jmenován vrchností na fojtův návrh. Musel umět číst, psát a počítat a v obci být hodnověrný a bezúhonný.
Jak již bylo řečeno, měl fojt určitou soudcovskou pravomoc v menších trestních a správních záležitostech. „Právo“ bylo také ve své době odznakem fojta. Šlo obyčejně o kyjovitou hůl potaženou koží a pobitou mosaznými knoflíky. Jí také popřípadě trestal provinilce a jejím úderem o stůl zahajoval všechna úřední jednání. V polovině 17. století byl název fojt (něm. Vogt) přeměněn úředně na název rychtář (něm. Richter), ale původní pojmenování fojt, fojtství se zachovalo až do současnosti. Fojti byli zámožní a není tedy divu, že mívali také největší a nejpěknější budovu v obci.
Od 17. století seděla na fojtství rodina Žáčků. K roku 1646 se připomíná Jan Žáček, který zemřel nedlouho po tomto roce a fojtství přešlo dědictvím na jeho syna Václava. Ten úřadoval ještě roku 1681. Dle vizitačního protokolu z roku 1667 patřil k fojtství mlýn o jednom kole, 2 kusy role III třídy o 96 měřicích. Z potomků a dědiců Václava Žáčka se připomínají mezi léty 1704-1708 Matěj Žáček a v období mezi léty 1745 – 1750 jeho bratr Kašpar Žáček.
Dle katastrální výměry z roku 1752 mělo fojtství 66 3/8 mír role, 4/8 lesa, 1 4/8 měřice zahrady, 27 4/8 měřice na 15 let úhorem ležícího pole, 12 mír pustin, 9 mír vzdělavatelných pastvin, moučný mlýn, luk na 14 dvouspřežných fůr.
Roku 1751 dne 1. Martii (března) „…s povolením a jistou vědomostí urozeného a vysoce vznešeného pana Antonína Jakuba Botyska, ten čas hejtmana vysoce knížecího biskupství Holomouckého, panství Hukvaldského, za ouřadu vojvody France Žáčka, burmista Martina Šmíry, starších Adama Fojtíka, Jana Tkáče a celej ouplnej dědiny Kozlovic, ujal a koupil jest Jan Žáček, syn nebožtíka Kašpara Žáčka, fojtství zákupní jemu dle testamentu nebožtíka otce poručené se vším všady ouplným hospodářstvím a mezerami, tak jak ho otec v držení měl a užíval, za summou 540 rýnských říšských, na kteroužto summu předečtený ukupitel Jan Žáček hned při ujmu toho fojtaství závdavku 180 rýnských říšských položiti má.“ V inventáři další pozůstalosti se uvádějí: dva vozy kované, 5 tažných koní, 2 hříbata, apparamenta na koně a 3 bečky zelí. Matka měla dostat výminek.
Když Jan Žáček roku 1763 zemřel, vdova Marie se provdala ještě téhož roku za Jana Mertu, syna Jana Merty, mlynáře ve Fryčovicích. Fojt Jan Merta zemřel na fojtství roku 1812 ve věku 70 let. Ve svatebních smlouvách z 27. dubna 1763 slíbil své manželce „na místě věna jí lásku zachovati, nad dítkami po zemřelém Janu Žáčkovi otcovskou ruku držeti, obec Kozlovskou říditi tak, jak na fojta a řiditele náležitého patří.“ Na fojtství bylo tehdy 10 dojných krav, 15 jalových krav, 6 tažných koní, 2 pluhy a 6 bran.
Jako další majitelé fojtství se uvádějí v letech 1816-1820 – Jan Merta ml., 1821-1837 František Zátopek, který se oženil s Annou, vdovou po zemřelém předešlém Janu Mertovi. Pro nás je František Zátopek důležitý také tím, že nechal roku 1822 přestavět původní dřevěné fojtství do současné podoby. Vedle toho vystavěl v Kozlovicích i domy čp. 201 a 220.
Anna, dcera Jana Merty se roku 1837 provdala za Martina Boráka, syna Jana Boráka, dědičného fojta v Solanci. Martin Borák se tak stal téhož roku fojtem v Kozlovicích. V první polovině 19. století obnášely pozemky zdejšího fojtství celkem 187 jiter 1.475 sáhů. Roku 1859 vypukl na fojtství požár, kdy se chytily chlévy. Velké nebezpečí hrozilo blízkému farnímu kostelu. Jak vzpomíná kronikář, plameny šlehaly stranou ke kostelu. Nevěda jiné rady a pomoci, vyšel tehdejší farář P. Smika z kostela s Velebnou Svátostí a požehnal oheň. Poté se plameny obrátily jiným směrem. Další požár vypukl v srpnu 1894. Na fojtství shořela stodola, v ní mláticí stroj a sklizená úroda.
Období padesátých let, kdy fojtství využívalo místní JZD se podepsalo výrazným způsobem nejen na samotném objektu fojtství, ale i na přilehlých hospodářských budovách, které byly jeho nedílnou součástí. Dnešní rekonstruovaný objekt opět zazářil ve své původní kráse a dnes prezentuje nejširší veřejnosti svou důležitost, kterou zastával v historii Kozlovic.
Seznam kozlovických fojtů do konce feudalismu
Bocksmann (Pozmann ?) – okolo 1280
Sydylmann (Siedelmann) – 1294
Mikuláš Rybno – 1448 (Mikuláš z Rybího)
Jan Rybno – 1467 (Jan z Rybího, syn předešlého)
Jan Krpec - 1567
Jiří Krpec - 1581
Jan Žáček – 1646
Václav Žáček – 1651-1681
Matěj Žáček – 1704-1708
Kašpar Žáček – 1745 – 1750 (bratr Matějův)
Jan Žáček – 1751 – 1763 (+ 1763, vdova Marie se provdala za Jana Mertu)
Jan Merta – 1763 – 1812 (n. 1742, + 1812)
Jan Merta – 1816 – 1820
František Zátopek – 1821 – 1837
Martin Borák – 1837 – 1859
Expozice staré školy
Umístění expozice není náhodné, neb budova fojtství ve svém výměnku hostila svou první triviální školu od roku 1785 do roku 1797. V přízemí rekonstruovaného objektu je instalována velice zajímavá a v regionu ojedinělá expozice Obecné školy. Najdeme zde školní kabinet, osobní pokojík kantora. V něm spatříme skříň, knihovničku, stůl , postel, na stěnách pak obrazy s náboženskou a vlasteneckou tématikou. Návštěvníci – děti si zde mohou zkusit psát na břidlicové tabulky nebo přečíst Komenského desatero. Najdeme zde tradiční dřevěné ohýbané školní lavice z mimoňského závodu D.G. Fischel Söhne pro dva žáky, pozoruhodné soubory Amerlingových didaktických obrazů vydávaných v letech 1850-1865 i nezbytné staré harmonium. Nechybí zde ani figurína kantora v dobovém obleku s rákoskou v ruce. Na požádání však může být přizván u „živý“ kantor (bývalý učitel), který může předvést dobové vyučování malým návštěvníkům, avšak již bez pověstné rákosky.
Učebně vévodí pověstný stupínek s katedrou a lavicí pro učitele. Na stěně nechybí krucifix a obraz monarchy. Najde zde plné vybavení, nechybí poličky na křídu a houbu, kružidla ani nástěnný didaktický obraz Komenského mravoučného desatera. Na stěně je dobová mapa Moravy, přírodovědné a zeměpisné didaktické obrazy. Je zde dlouhá lavice s věšákem pro odkládání šatstva žáků. Na stěnách visí hudební nástroje. Na lavicích jsou položeny dobové sešity, učebnice, atlasy, výkresy a psací potřeby. Neodmyslitelnou výzdobu a zařízením třidy byl zvonek a školní řád. Vybavení třídy dokresluje původní elektrické osvětlení.
Ve školním kabinetu dominují skříně s názornými učebními pomůckami pro zeměpis, fyziku, chemii a biologii i stůl pro učitele. Na stěnách visí plastické obrazy ptáků, které zhotovil brněnský ateliér J. Schrolla.
Jednotřídní škola v areálu fojtství je dnes jakýmsi živým skanzenem, který se svým citlivě zrekonstruovaným interiérem a odborně sestaveným vybavením, slouží „bezplatně zvyšovat elementární vzdělávání“- tak, jako se tomu snažily dříve obecné školy a pronikavé změny zavedené školskými zákony v letech 1868 a 1869.
Expozice s historií obce Kozlovice
Součástí je i malá expozice k historii obce Kozlovic. Návštěvník zde má možnost dozvědět se něco o životě zdejších valašských vojvodů, ale i o působení hudebního skladatele Leoše Janáčka v regionu i o jeho společné účasti s kozlovickými na národopisné výstavě v Praze v roce 1895. Návštěvník zde má možnost spatřit typický kozlovický kroj, ale i soubor valašských artefaktů tvořený valašským obušek – sekerou valašských vojvodů, vybíjaným valašským opaskem z 18. století a krpcema. Nalezneme zde předměty denní potřeby i staré dokumenty se vztahem k historii obce.
Obecní šatlava
V kamenném klenutém sklípku fojtství byla instalována obecní šatlava. Jak praví stará kronika Kozlovic, jako nástroje spravedlnosti a práva, jimiž byli provinilci a lidé nepoddajní v Kozlovicích trestáni, připomínají se kláda, trlice a pouta. Šatlava byla na fojtství. Tvořil ji malý klenutý sklípek s lůžkem pro provinilce.
Zlodějové byli přivazováni ke stromům. Fojtovi stál k ruce pomocí i radou burmister se dvěma staršími. Celý obecní úřad se v obci skládal před rokem 1848 ze 12 úředníků. Po tomto roce spolu s robotou a vrchnostenskými úřady vzala za své i moc a fojtovská práva o kterých jsme se již zmiňovali.
Expozice sakrálního umění
V půdních prostorách fojtství byla instalována stálá expozice muzea sakrálního umění, která představuje základní bohoslužebné (tedy sakrální) předměty převážně lidového charakteru. Sbírkotvorně jde věsměs o artefakty, které jsme zdědili po našich předcích. Můžeme zde obdivovat např. sochu sv. Floriána z 18. století, sochu sv. Ivana z 19. století, sošku sv. Anny Samatřetí z 18. století, či sošku Vítězného Krista z 18. století. Unikátní je socha sv. Jana Nepomuckého v životní velikosti z 18. století. Jedním z nejcennějších exponátů je reliéf sv. Ondřeje vytvořený řezbou ve dřevě z 16. století.
Ze sakrálních obrazů stojí za bližší povšinutí velký obraz sv. Vincenta z 18. století, či obraz tzv. „Církve vítězící“ malovaný olejovými barvami na plátno z 18. století. Jako celek je unikátní vystavená Křížová cesta malovaná na plátně z 19. století. Konečně stojí za povšimnutí také tzv. domácí oltáře z jižní Moravy z 19. a 20. století. Soubor obrazů obohacují významným způsobem tzv. Děkovné malby Ex Votto (věc zaslíbená) malované na dřevěných deskách z přelomu 17. – 18. století.
Mnohé ze zde vystavených předmětů jsou lidovým produktem, nejsou z hlediska technického dokonalé, pro naše předky byla taková činnost především odlitbou a výrazem úcty k Bohu a jeho svatým. Zvláštním doplňkem zdejší kolekce jsou ukázky starých tisků. Exkluzivní je např. Svatováclavská bible z roku 1677, tištěná v Praze, či unikátní středověký gotický misál s ručně malovanými iiniciálami z 15. století i tzv. Vratislavský misál z roku 1505. Cenné jsou i vystavené tzv. „Láhve dovednosti“ – lidová tvořivost z 19. století, povětšinou se zpodobněním Kalvárie. Zvláště nutno upozornit na vystavený přenosný oltář tvořený řezbou ve dřevě, bohatě zlacený s polychromem z 19. století, či na tepanou měděnou nádobu na svěcenou vodu pocházející z 18. století. Kouzelný je i soubor fajánsových džbánků s náboženskými motivy. Expozice sama pak navazuje na celkovou atmosféru doby, kterou objekt bývalého fojtství prezentuje.
Závěrem
Staré fojtství v Kozlovicích je dnes skutečnou perlou obce. Jeho návštěvou jsme se stručně seznámili s bohatou historií bývalého sídla valašských vojvodů, nahlédli to minulosti jedné z nejstarších vesnic na Frýdecko-Místecku. Pokud se Vám prohlídka objektu líbila, řekněte to svým známým a přátelům. Rádi je u nás přivítáme.
V současné době probíhají restaurátorské práce na obnově přilehlého hospodářského dvora, kde by měl být v brzké době otevřen i minipivovar. I tento záměr má své opodstatnění. Vždyť právo výčepu piva měli zdejší fojti odpradávna.
Není to však jen objekt bývalého fojtství, který stojí za Vaši návštěvu. Jen pár set metrů odtud najdete raritu, která není jen tak jinde k vidění. Jen necelý kilometr od Kozlovic ve směru na Hukvaldy stojí nově rekonstruovaný mlýn s náhonem a plně funkčním mlýnským kolem. Zmínka o něm se činí již roku 1581. Mýn je dominantou nově otevřeného areálu, jehož součástí je rovněž výtečná restaurace U mlynářky, ubytování v podkrovních pokojích a venkovních stylových apartmánech, zastřešený gril s venkovním posezením a část zvaná Kozlovický miniskanzen. Jde o soubor několika malebných historických dřevěných staveb se sbírkami starých lidových řemeslných náčiní. V kratší roubené části budovy mlýna najdete malebný hostinec, malé muzeum mlynářských a historických artefaktů a hlavní vchod do ubytovacích částí. Mezi různými předměty z doby našich praotců můžeme rovněž shlédnout židli, na které sedával při návštěvách Šmířakova mlýna hudební skladatel Leoš Janáček.
Čepuje se zde živé nefiltrované pivo Trubač, jehož domovem je Městský pivovar v nedalekém Štramberku.
Děkujeme Vám za návštěvu a těšíme se s Vámi opět na shledanou v malebné části Moravskoslezských Beskyd – v Kozlovicích.
