Třeboň

Petr Vok

Petr Vok, poslední člen starobylého rodu pánů z Růže, byl pán mysli hrdinské a přitom srdce dobrého a povahy vznešené a ušlechtilé.

Rožmberský kronikář Václav Březan líčí jeho osobnost takto: Byl pán postavy spanilé, vyšší nežli jeho bratr Vilém, vzezření libého, způsobů vážných, vpravdě knížecích, promlouvání rozumného, milosrdný, přívětivý. Ač se hněval, však žádnému nelál a nezlořečil, než mírnými slovy domlouval. Pán veselý rád však i pobožné knihy četl. Byl nových věcí žádostivý a všelijakých uměn milovný, libost měl v stavění. Přitom byl velmi udatným a smělým. Bez bázně blížil se nejen k psům a koním, nýbrž i k medvědům a jiným šelmám.- Pokud bydlel na Bechyni, žil pan Vok lehkomyslně a nevázaně, avšak když se oženil s Kateřinou z Ludanic, chudou šlechtičnou z českobratrské rodiny, zanechal dosavadního způsobu života. Přestoupil k víře českobratrské, byl však k jinověrcům snášenlivý. Zůstal věrným Čechem, stejně však byl ctěn i milován šumavskými Němci, kteří mu vycházeli na hony vstříc, radostně bubnujíce a pištíce na píšťaly. Když byl pro dluhy, jimiž obtížil panství rožmberské zejména jeho bratr Vilém, nucen prodati Krumlov císaři Rudolfovi II., přestěhoval se roku 1602 trvale na Třeboň. - Dne 3. dubna po neděli Květné – poznamenává Březan – pán Krumlovu dal odpuštění a hod velikonoční na Třeboni slavil. A tak z Krumlova pěkně, jak by zase přijeti měl, jakž říkají, se vykradl. Nebo bez velikého pláče a kvílení věrných poddaných a lidí potulných, kteréž rovněž co otec živil, nebyl by moci vyjeti ráčil. – I v Třeboni žil pan Petr Vok velmi okázale. Na 200 osob, jež tvořily jeho dvůr, zasedalo denně k bohaté tabuli. Když se na zámku zvonilo k večeři, přicházeli chudí z města i okolí, pozdravovali pana Voka do oken, přáli mu dobrého a dlouhého panování, zdraví a štěstí. Děkoval jim za to, poručil je pohostiti. Rád s lidmi promluvil a zažertoval. Když jednoho dne spatřil hodináře, spěchajícího natáhnouti hodiny na zámecké věži, zavolal na něho: „Čím to je, že se hodiny dnes předešly?“ „Vaše milosti,“ odpověděl hodinář pohotově, „hodiny jdou dobře, ale slunce se dnes poněkud opozdilo.“ „Copak ty řídíš hodiny lépe nežli Pánbůh slunce?“ zasmál se srdečně pan Vok. Rád trávil volný čas ve veselé společnosti. Často zavítal i k měšťanům a pobyl u nich. Po smrti své manželky se však stal zádumčivým a popudlivým. Často odsuzoval pro nepatrné provinění svoje sluhy k smrti. Aby nemohla býti poprava ihned vykonána, dal přestěhovati popravčího z Třeboně do Soběslavě. Nežli se kat dostavil na Třeboň, pana Voka zlost přešla a provinilec byl vzat na milost. Za vpádu Pasovských, kteří obsadili České Budějovice a ohrožovali i Třeboň, dal stříleti pan Vok pro postrach z těžkých houfnic. „Starý pes štěká, nepůjdeme tam,“ říkali žoldáci, když slyšeli od Třeboně mohutné rány, a neodvážili se Třeboň napadnouti. Aby zbavil jižní Čechy této trýzně, obětoval pan Vok zbytek rožmberského pokladu a zapůjčil arciknížeti Matyášovi sto tisíc zlatých na vyplacení pasovských žoldnéřů. Z mnohých nemocí, jimiž byl pan Vok stižen ke konci svého života, vysvobodila ho smrt dne 6. listopadu r. 1611. Na Třeboni mu byl vystrojen slavný pohřeb, při němž promluvil nad rakví mrtvého bratrský kněz Matěj Cyrus. Zahájil své kázání za pohnutí a pláče lidu slovy: „Není těžšího umění nad umění živu býti.“ Vylíčil život pana Voka, ocenil jeho lidumilnost i hrdinské skutky jeho i všech pánů z Růže, kteří odcházejí panem Vokem navždy z českých dějin. Kronikář Březan učinil o závěru pohřební řeči tento záznam: - Naposledy, poněvadž ten obyčej jest, když poslední veliký pán svůj rod dokoná, s žalostivou a pronikavou řečí a s oželením a oplakáním té poslední „růže červené“ štít s erbem rožmberským přelomil a dolů na zem shodil. Tělo to mrtvé v kůru postaveno zůstalo tu až do jitra, velice od chudých věrných poddaných oplakáno, neboť jim ne pán, než otec odešel… Za truchlení lidu byla rakev vyprovozena do rožmberské hrobky ve Vyšším Brodě, kamž uložena, načež byla hrobka pro věčný mír a pokoj vymřelých Rožmberků zazděna.

Text: pověsti
27.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.