Zámek Skalička, zapsaný v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky pod č. 18974/8-1236, se nachází na svahu zvedajícím se jihozápadním směrem za zábřežským nádražím. Leží uprostřed malého parku ve stejnojmenné, původně samostatné obci Skalička (v pramenech též „Galicz“, „Skalicz“, či „Skalice“), která se prvně připomíná již v roce 1273 v privilegiu olomouckého biskupa Bruna ze Schaumburku pro mohelnickou rychtu. Od počátku 14. století je Skalička včleněna do lenního systému olomouckého biskupství, přičemž náleží k jeho mohelnické a později k mírovské provincii. Nejstarší dějiny obce jsou tak svázány s dějinami biskupského manství, přičemž k jeho alodifikaci (tj. vymazání z lenního registru a převedení do osobního vlastnictví leníka) dochází až v roce 1874. Od roku 1950 je Skalička součástí blízkého Zábřeha.
Lze předpokládat, že v obci existovalo panské sídlo již počátkem 15. století, když zde Jan ze Zvole pečetil stížný list proti upálení Mistra Jana Husa a přímo na Skaličce seděli Ondřej ze Skaličky (1455-1463), Petr z Maletína, či Brikcí Drahanovský z Penčína a jeho syn Kryštof (1573-1617). Vladycký znak Martina Půhončího z Předmostí, který léno získal od kardinála Dietrichštejna v roce 1623, je dodnes zobrazen na zachovalém fragmentu kamenného ostění jednoho z oken severní fasády zámku. První skutečně dochovanou písemnou zmínkou o obydlí držitele léna je však až listina z 23. ledna 1639, kterou Lorenc de Conforto přijímá od olomouckého biskupa Leopolda Viléma lénem „tvrz a dědinu Skalička“. Po jeho smrti v roce v roce 1649 se léno dostává do rukou biskupského rady a kanceláře Jana Kaltschmidta z Eisenberku, který jej 9. srpna 1650 prodává za 2.500 zlatých panu Václavu Vilému Hnátkovi z Wegfurtu, hejtmanu na hradě Mírov. Hnátkové se tak na dalších 71 let stali držiteli tohoto manského statku, přičemž za posledního mana z tohoto rodu - Jana Adama byl nad vesnicí postaven malý přízemní barokní zámek, či spíše barokně přestavěna původní již existující tvrz. Připomínkou toho je do dnešního dne v depozitáři Okresního vlastivědného muzea v Šumperku dochovaná kamenná deska s erbem zakladatele tohoto rodu, iniciály W.H.V.W, a letopočtem 1722. Poté co v září roku 1722 Hnátkové z Wegfurtu na Skaličce „po meči“ vymřeli, získali v následujícím roce uvolněné léno do „bratrského vlastnictví“ za 5.000 zlatých bratři Karel, Jan, František a Michal Bartodějští z Bartoděj. I když si v roce 1725 podaní stěžovali na nadměrné ukládání robot, Bartodějští skalické panství pozvedli, čehož dokladem je i nárůst jeho prodejní ceny v roce 1746, kdy bylo za 8.200 zlatých prodáno panu Josefu Baltazaru Schorschovi z Marderfeldu. Za jeho syna Jana Josefa (v roce 1772) postihl horní část obce ničivý požár, který se nevyhnul ani zámecké budově, ze které zůstalo stát pouze několik sáhů zdi. Po úmrtí posledního mužského potomka rodu Schorschu získává léno od biskupa Colloredo-Waldsee Michal Václav hrabě Chorynský, svobodný pán z Ledské, a to za pouhých 4.280 zlatých (smlouva z roku 1785 obsahuje rovněž i zmínku o požárem zničeném „rytířském sídle“). Chorynští z Ledské panství drželi dalších 106 let a byli posledními majiteli zámku se šlechtickým titulem. Po zmíněném požáru byl zámek koncem 18. století obnoven v pozdně barokním slohu a jeho dispozici podle dochovaných listin tvořila hala, jídelna, ložnice, tři pokoje (červený, malý a úřední) a kuchyně. Další stavební úpravou prošel v roce 1828. Z katastrální mapy z roku 1835 je však patrné, že v té době se v bezprostředném okolí zámku nenacházely žádné hospodářské budovy a zámek tudíž sloužil především jako vrchnostenská obytná stavba. Pravděpodobně za posledních Chorynských (Františka, Ignáce, Jindřicha, Marie, Matyldy, Anny starší i Anny mladší v letech 1863 - 1891) byl zámek opětovně přestavěn, tentokrát v neobarokním slohu. V roce 1891 jej Jindřich, hrabě Chorynský, spolu s pozemky, palírnou, pivovarem a cihelnou prodal a zámek se následně dostal do rukou velkostatkáře a nadporučíka c.k. armády v záloze Karla Rösyho. Ten zřejmě nechal v bezprostředním okolí zámku postavit do dnešní doby částečně zachovalé hospodářské budovy, které z jižní strany uzavřely hospodářský dvůr velkostatku. Po roce 1897 se majitelé zámku a statku poměrně rychle měnili a to až do roku 1914, kdy zámek společně se souvisejícími pozemky (k zámku patřilo cca. 49 hektarů půdy) získal stavební inženýr Cyril Knob z Olomouce. Ten v něm provedl několik menších stavebních úprav a jím připravovaná rozsáhlejší přestavba se však již v důsledku celospolečenských změn neuskutečnila. Po roce 1948 byl majetek rodiny za pohnutých okolností zestátněn a vrácen až v druhé polovině 90. let 20. století vnučce původního majitele. V roce 2003 zámek a okolní pozemky opět změnily majitele, přičemž v současné době noví vlastnící za spolupráce s detašovaným pracovištěm Národního památkového ústavu v Šumperku provádějí jeho celkovou rekonstrukci.Text: historie
26.10. 2006 - Patrik PETRÍK
|
Přihlášení |
