Když byl vypuzen z českých zemí král Jindřich Korutanský a vlády se ujal Jan Lucemburský, někteří rytíři moravští nechtěli uznati svrchovanost nového vládce a protivili se mu.
Z toho vznikaly půtky mezi sousedy, z nichž ten byl stoupencem Janovým a onen Jindřichovým. Vzájemně na sebe nevražili, pronásledovali se a činili si škody na zboží. Od toho byl pak jen malý krůček k obyčejnému loupežnictví, jemuž se za neklidných dob tak mnozí rytířové oddávali. Takový napjatý poměr byl také mezi panem Jimramem ze Sádku a klášterem třebíčským. Když jednou zase vpadl Jimram se svým lidem na statky klášterní a poplenil je, stěžoval si naň opat u krále Jana. Ten se již stejně chystal zkrotiti odbojné a loupežné rytíře a přitáhl brzy s vojskem k Sádku. Na hradě byl tou dobou sice jen sám Jimram s nemnohou čeledí, ale kladl králi houževnatý odpor. Posádka statečně odrážela útoky mnohonásobné přesily. I kázal jednoho dne král zastavit útok, aby zkolébal obhájce v blahé domnění, že bude nějaký čas klid, když se pak unavená posádka v noci oddala tvrdému spánku, dal náhle udeřit na hrad. Nežli se čeled' vzpamatovala z překvapeni, vojsko se dostalo přes hradby a zajímalo odbojníky. Ještě za noci zasedl král k soudu nad nimi a dal je všecky - celkem osmnáct jich bylo — na nádvoří popraviti. Jen Jimramovi udělil milost. Musil mu však slíbit poslušenství a odříci se loupežení. Když se pak konala za světla pochodní na hradním dvoře poprava hradní čeládky, tu se stalo, že jeden z nejmladších, ztepilý mládenec, stanuv před špalkem, pozdvihl ke králi prosebně ruce a pravil jasným hlasem: "Nejjasnější králi! Vím, že si za své zlé skutky zasloužím trestu. Jsem však dosud mlád a málo světa jsem viděl. Proto mám k tobě poslední prosbu: vyčkej s vykonáním ortelu, až se rozední a vyjde jasné slunce. V záři jeho zlatých paprsků bych rád zemřel a nikoli za rudého plápolu pochodní. A rád bych zemřel hodně vysoko, odkud bych mohl ještě naposledy pozdraviti celý kraj pohledem." Vyhověl král prosbě a dal mládence po východu slunce pověsit na nejvyšší hradní borovici.Hrad pak dal zapálit a rozbořit. I ležel v sutinách téměř sto let. Teprve ke konci 14. století byl opět znova zbudován.Text: pověsti
8.2. 2026 - Karel Kalláb 1937
Zdroje
Pověsti hradů moravských a slezských
|
Přihlášení |
