29.8.2008 01:06 Mědvědice
Navštívili jsme s manželem a otcem zámek Radim na začátku srpna 2008. Asi bych měla předeslat, že cca 10 let jezdíme a chodíme po Čechách křížem krážem a téměř úmyslně vyhledáváme navenek nenápadná a turisty opomíjená místa naší historie i přírody. Mnohokrát jsme byli překvapeni krásou a půvabem, který ale v dnešním hektickém, bombastickém a virtuálně utvářeném světě zůstává skryt a stává se neviditelným pro čím dál větší množství lidí. Mnohdy je to dobře ( alespoň je tu klid a místo žije svým vlastním životem), jindy hůř, protože se může stát místem až přílišného zájmu. A pak se boří nebo naopak staví a ničí neopakovatelný genius loci. Ničí se naše paměť, sounáležitost s krajinou, mizí soucit(!) s přírodou, zvířaty i lidmi. Na to nezapomínejme. Možná jsem trochu odbočila, ale když ono všechno se vším tak strašně souvisí. (To není slovní vycpávka, slovo strašně je tu plně na místě).
Zámek v Radimi byl na našich cestách takovým malým zjevením. Do té doby jsme o něm neměli tušení. Vždyť středními Čechami se jenom projíždí, někam dál - na jih nebo západ za daleko významnějšími památkami nebo na hory, jak už před lety vystihl spisovatel Fr. Nepil. Jsem ráda, že jsme tuto památku neminuli. ba naopak, mohli si ji prohlédnout zvenčí i zevnitř a strávili víc jak dvě hodiny nezapomenutelného času jednoho všedního letního dne. Pana majitele jsme zpočátku nepoznali, protože byl v pracovním, jak už to tak na soukromých objektech bývá k vidění. A protože bylo skoro 3/4 hodiny do začátku prohlídky, měli jsme chvíli na popovídání - o zámku, o historii, o devastaci objektu a jeho navracení do renesanční podoby. V některých chvílích se nedostává slov -když slyšíme o spoušti, které je člověk schopen, nebo ji přímo vidíme, na straně druhé v případě pozitivním, jako je tento:když se najdou lidé, kteří mají sílu, odvahu a schopnosti navrátit ztracenému místu jeho tvář. Nevím, jestli stačí \\\\\\\"jen\\\\\\\" poděkovat, za takovéto počiny se neudělují ani vyznamenání. Ale ráda bych těmto donkichotům popřála pevné nervy, pevné zdraví a \\\\\\\"šlechtický\\\\\\\" nadhled nad lidskou závistí a leckdy i nenávistí.
V jedné knize o osudech české šlechty v padesátých letech 20, století byl i tento příběh:na jeden zámek přišli úředníci zabavovat jménem lidu veškerý majetek. Dostavil se i početný zástup onoho lidu. Na nádvoří vynesli starobylý nábytek, nádobí, vázy, peřiny, kdeco. Úředník vyvolával ceny. 300 let stará truhla, která pamatovala předky šlechtice a celou dobu byla na tomto zámku v držení rodu, byla rychle prodána za 20 Kč. Další starožitnosti skončily podobně. O co neměli místní zájem, bylo na místě rozštípáno na zátop. Po celou dobu \\\\\\\"exekuce\\\\\\\"stál ve dveřích zámku nyní již bývalý majitel a za ruku držel svého malého syna. Ten se dost bál, protože z těch lidí šel strach. Jak po letech vzpomínal, odvahu mu dodával právě otec, kterému tady před očima ničili celou jeho minulost, vzpomínky, rozbíjeli vzácná umělecká díla a z celého toho počínání byl cítit výsměch i pomsta. A jeho otec tam nehnutě stál a ve tváři se mu nepohnul ani sval. A když bylo po všem, otočil se a odešel do zámku, ze kterého se pak zanedlouho už navždy odstěhoval.
Vím, že v dnešní době se ještě tak ocení, když někdo přispěje na charitu nebo na opuštěné děti. Koupit si zpustlý hrad, zámek nebo tvrz a neudělat z něho luxusní hotel pro bohatou klientelu, ale vrátit ho jen do původního stavu a mít radost z dobré práce, to je u mnoha lidí notně podezřelé, Takže otázky, proč a kde na to vzal, jsou nejvíc důležité(nám se to stalo letos na zámku v Potštejně, smutná výprava).
Abych nekončila pesimisticky, protože to by mohli mít někteří xxxx radost, jsem moc a moc ráda, že mezi námi stále žijí a tvoří lidé, kterým není jedno, jak mizí nenahraditelné a p e n ě z i nevyčíslitelné kulturní a duchovní hodnoty a vrací tak naší zemi to n e j p o d s t a t n é j š í.
Jednoho takového člověka jsme našli na zámku v Radimi.
P. S. :podle starého dotazníku, který jsem v roce 1982 vyplňovala při nástupu do zaměstnání jsem čistě rolnického původu, nepracuji v památkové péči ani v lese, ani nemám na koupi malé tvrze. Je mi 45, jsem šťastná v malém bytě (jen kam dát všechny ty knihy ?)a těším se z maličkostí, z přírody a z fajn lidí! D o p o r u č u j u !
A vzkaz do Radimi: určitě zase a rádi přijedeme na návštěvu.
Na shledanou!