Prčice

Městečko Prčice, zejména jeho kostel, stojí na návrší, tak že kostel se svou ohradou za starodávna sám byl pevností. Dvůr stojí něco níže. Při vchodu jeho v levo stojí zámek asi l. 1591 založený. Přední jeho část jest přistavěna k prvotnímu stavení asi z počátku 18. věku a má vzchod až do druhé poschodí, který pochází od Jana Víta Malovce. Ze 16. století jest zadní část; v přízemí jsou pevné klenby, také kamenná obruba dveří stará a podobná takovým, jako tesali v 15. století. V zámku bývala také kaple l. 1656 založená, ale ta r. 1785 zrušena. Kromě toho bylo při dvoře staré stavení tvrze, podlouhý, přímoúhelný čtverec. Zbyla z něho malá část, přízemí křídla západního, v němž jsou vysoké klenuté místnosti, v nichž se líh skládá. Pod tím jsou sklepy, ale vchod k nim jest zasypán. Nad přízemím pod krovem jest senník. Jest to praobyčejné stavení dvorské. Souběžné s tímto býval pivovar, již v 18. stol. zrušený.

Prčice stlal již ve 12. století. Tehdá tu seděl Vítek od r. 1169 v pamětech se vyskytující, jenž l. 1194 zemřel. Bydlíval bezpochyby v pevnosti, jež bývala okolo kostela, tu pak podle způsobu tehdá do Čech se tlačícího zval německy Plankenberg, překládaje tím český název (prkno, prče = planke). Vítek sloužil věrně knížeti Bedřichovi, po jehož boku bojoval l. 1179 v krvavé bitvě nad Loděnicí, kdež zajat. Poražený Bedřich utíkal odtud k Praze a přišed dne 24. ledna do Prčice, našel tu kníže Kunráta, s nímž si tu den odpočinul a pak k Praze táhl, aby české knížectví opanoval. Ze synův Vítkových jeden také Vítek řečený ještě l. 1220 v Prčici obýval, když prodával ves Kojetín, ale založiv si před l. 1243 novou pevnost v Přiběnicích tam své sídlo přenesl Prčice přestávala od té doby býti panským sídlem. Vítkův syn Vok učinil předním sídlem rodu svého hrad Rožemberk, nedávno před r. 1250 založený. Týž ve svém posledním pořízení odkázal Prčici synům své sestry, avšak přes to zůstávala v držení jeho potomkův. Jindřich syn Vokův daroval podací zdejšího kostela klášteru Milevskému. O to pak byl později spor. Ještě l. 1379 bylo městečko v držení pánův z Rožemberka a přece sem podával faráře l. 1357 Beneš z Choustníka purkrabě na Kladsku, ač tu nic neměl. A poněvadž si páni z Rožemberka to právo také osobovali, povstal z toho spor, jenž několik let trval a teprve l. 1357 v prosinci výpovědí ukončen byl. Klášteru potvrzeno jeho právo a světským pánům uloženo mlčení. Aby tedy páni zase toho práva nabyli, dali klášteru l. 1362 důchod v Přísečnici a za to nabyli zase podací v Prčici a Blanici. za nějaký čas prodali Prčici. Pány tu byli l. 1391 Bohuněk Vrchota z Vrchotic a l. 1396 Zdislav neznámého rodu. Později náležela Prčice ke hradu Borotínu. Mikuláš z Borotína činil faráři zdejšímu protivenství obmezuje jej v popství nad farskými poddanými a užívaje jich ke svým robotám. Farář žaloval proto u arcibiskupa a Mikuláš (1406) odsouzen. L. 1409 podával sem Mikuláš kněze s Janem z Borotína a l. 1419 tento sám. Poněvadž potom se v pamětech o Prčici celé století mlčí, zdá se, že patřily k nějakému sousednímu zboží, tedy snad k Borotínu. V l. 1513-1530 vládl na Prčici Vilém Mrácký z Dubé s manželkou Apolonou z Nové Vsi. Vilém míval často se sousedy spory. Ok. l. 1525 pobral Janovi z Nového Dvoru a lidem jeho vozy a koně v městečku Prčici a lidi Burjana Otického vzal, do vězení dal a v něm držel. S Táborskými se soudil o služebníka jich Matěje z Lomné, který mu člověka zabil. Táborští sice Matěje uručili, že bude souzen, ale když potom pohrůžky bitím a ohněm činil, chtěje člověka Vilémova zavražditi, Vilém naň sáhl a dal jej do vězení. Soud komorní (1530) rozkázal mu, aby Matěje před hejtmanem království obvinil. Jinou při měl s Mikulášem Sloupem sousedem Táborským, jenž jda do Lomné poddaného jeho zranil, a když od toho umřel, věci jeho pobral. Vilém prodal polovici tvrze a zboží Prčického Janovi Voračickému z Paběnic a to asi okolo l. 1580. Proč se tak stalo, není známo. L. 1530 již Jan byl pánem části Prčice; tehda měl soud s Janem z Rožemberka o některé poddané jeho Milčínské. Jan totiž měl při s Burjanem Otickým při právě Milčínském a ti lidé nález učinili proti němu. Když Vilém nedlouho po roce 1530 zemřel, zůstaviv vdovu Apolonu z Nové vsi a dítky, žádal Jan, aby mu jeho polovice byla oddělena. Dostal tedy l. 1532 v tvrzi menší dům podlé předních vrat, parkán, kuchyni, domek podlé kuchyně, komoru nad vraty, polovici dvoru, kostela a městečka. Pivovar zůstal ve spolku. Druhá polovice zůstala Apoloně a jejím dětem. Protože oddělení dopodrobna provedeno nebylo, povstaly z toho spory. Jan si stěžoval na Apolonu, že mu posekla obilí, trávu na lukách pobrala, tři rybníčky zlovila, sirotkům poddaného krávu a jalovici vzala a dvéře jeho menší ve dvoře po dvakráte vybila. Apolona zase žalovala, že jí v domě jejím větším před pokojem na schodu zámek u dveří zapaditý vytloukl. Bohužel při tom také sváděli poddané své ke křivému svědectví. Jednou se panna Markéta dcera Apolony ptala Vaňka řezníka v Prčici: »Vaňku, prosím tebe, pověz mi to, proč jsi na naši paní matku musil svému pánu učiniti kvůli, jakž chtěl míti.« A on: »Milá panno Markéto a mlynáři, již, pane bože, račiž se mnou býti.« Mezi těmi soudy vdala se Apolona po druhé za Jana Pávovce z Ořetína. Lidé mu zkrátka říkali Páv. Vstoupením nového spoludržitele přibylo sporů. Když šel jednou pan Pávovec do spilky, tehdá Pavel sládek Jana Voračického lil pivo do věrtele Pávovcova. I osopil se naň Pávovec, aby nelil do věrtele jeho že jej sobě k potřebě zjednal. Tu on přece lil do něho. Pán mu jej chtěl vzíti a pověděl, ne-li, že já nedám líti, že jest mně potřeba samému. I jme se pán věrtele a sládek opřáhne naň koncem, i uhodí pána v ruku; pán se rukou zavrže a chytí se toho konce. Tehdy sládek pustí jej a běží pro pána Voračického. Ten přijda: »Pane Jene, proč mi sládka tepete ?« I dí Pávovec: »Já ho netepu, než on mne udeřil koncem v ruku a já se mu zavrhl.« Potom se rozešli. Později se sešel s Pavlem Jan sládek Kuchynka a pravil k němu: Pavle, tak sem zprávu jměl, že by dostal pohlavek od pana Páva. Máš-li o to zlou vůli k němu ? I řekl, že mu to odpouští a že mu to připomínati nechce. Když Jan Pávovec jel do Benešova, tehdy Jindřich Kořenský vyšel k němu do dveří do parkánu i ptal se ho: Pane Jene, kde jedete? I pán, že jede do Benešova. Řekl Jindřich: Když tam jedete, přiveďte mi psa toho, kterého jste mi zavedli. Tehdá řekl Pávovec: Kdybych tam jel, to bych udělal, že bych jej přivedl. A zase Jindřich: Jeďte neb nejeďte, já ho chci míti, aby mi jej přivedl. Řekl Pávovec: Já tobě nejsem povinnovat psů voditi, než z dobrého přátelství že bych to chtěl učiniti, kdybych tam jel. Tehdy křikl Kořenský: Teď Pánu Bohu přísahám, jestli mi ho nepřivedeš, že já na tobě jízdu udělám, neb ty na mně. Zase Pávovec: Jestliť jsem co povinnovat, máš právo před sebou, žaluj na mne. A Jindřich: Jáť na právo nic nedbám, než jestliže ho nepřivedeš., nebť já tebe zjezdím neb ty mne, bychť měl hned věky země prázden býti. Jan Vlasák z Prčice dal o Jindřichovi Kořenském toho svědomí: Když sem bil vepř s síni s Petrem Adamovým a kuchařka běžela s hůry a volala: Nedej, milý Vlasáku, nedej! Běžela do světnice a pan Kořenský Jindřich běžel za ní s kyjem a já šel za nimi do světnice. A on ji bil, až padla, až zbil o ni pověren (tyčku, jako na ní džbery nosí). A ona padla na štok, a já ho prosil: »Pamatujte se, milý pane Jindřiše, a chytil jsem jej za ten pověren. A on na mne křičel: Pust ! Několikrát mi tak řekl, a já boje se i pustil jsem mu je; a on opět bil ji a ona upadla za štok. A pan Voračický přišel a já ho prosil: Nedajte ji bíti, což ji chce zabíti v mém domu ? A on jemu řekl: »Nechte toho, nebij ji.« I přišel pan Jan Páv, i řekl jemu, Páv Jindřichovi: Proč ji tepete pod půhonem (mezi žalobou). A oni hádali se o to, až se rozešli. A ten pověren já ještě mám z bití, neb mi jej paní (Apolona z Nové vsi) kázala schovati. Z rodičů přednášely se kyselosti i na jich děti. Markéta z Dubé řekla jednou dcerám Janovým: Máte čistou poctivost otce svého, že jest týž Jan Voračický za lháře ve dskách zapsán. Stála ji slova ta 20 kop pokuty. Obě strany si nectně lály. Voračický povídal o Pávovi, že jest lhář a lže sem, tam; zase Páv mluvil o Markétě z Paběnic, že je lhářka, a Voračickému jistý krejčí ze Selce řekl z úst ve uši, že jest za přesvědčeného lháře odsouzen. Táž slova mluvila o něm Apolona a syn její Jan Mrácký pravil mu, že jest za lháře zapsán. L. 1541 žalovala naň Apolona, že v Prčici podací kostelní téměř zahubiti chce, že na dvořišti farním si chmelnici a zahradu udělal, chlívy bořil, aby měl palivo v kuchyni a pivováře, z kostela cihly rozkázal pobrati a jimi světnici dlážditi. Nových sporů přibývalo, když Petr a Vácslav mladí Voračičtí se znepřátelili s Janem a Oldřichem bratřími Vejháky. Tito přijevše na koních do dvora (1542) učinili útok na Petra, kromě toho láli i otci i synovi. Došlo až k tomu, že Petr l. 1547 Oldřicha zavraždil. Ale i v rodině Apolonině nebylo svornosti. Jan Mrácký byl od Pávovce obeslán před krále, ale přes to na něho meč vzala jím potrhoval. Také Petr Mrácký l. 1543 přišed do hospody Pávovy v Starém městě Pražském učinil naň půtku řičí a hanlivá slova mluvil; potom i braní naň potrhal a k bitvě pobízel. Apolona držela ještě l. 1548 svou polovici, pak ji ujali dědici a dědičky, syn Petr, dcery Žofie, Kateřina, Anna a Majdaléna a vnuk Karel; tu pak Petr l. 1551 též zboží od nich ujal. Petr umřel ok. l. 1555 a syn jeho Vilém v roce po tom; tu pak se v Šelmberk a tu polovici poručníci kšaftem Petrovým zřízení uvázali a to na škodu Anny Hrzánové sestry n. Petrovy. Co se potom s touto polovicí dálo, není nám známo, leč z pamětí pozdějších lze za to míti, že ji získali Voračictí. Jan Voračický zemřel l. 1553 a pohřben v Prčici. Před smrtí svou postoupil polovici tvrze pusté v Prčici se vším zbožím, drahně vesnic k tomu náležitých, Voračice a Kozíhřbet synům svým Vácslavovi, Petrovi, Adamovi a Burjanovi, kteří nad to i Polanku statek mateřský a po otci i Vožici dědili. Když se okolo l. 1557 dělili, dostal Vácslav za díl Vožici, Petr Voračice s některými vesnicemi, Adam půl městečka Prčice s vesnicemi, Burjan dům, krčmu a dvůr kmecí v městečku Prčici a několik vesnic okolních a synům Mikuláše pátého syna ponechána Polanka. Pány podacími kostela byli potom Petr a Adam bratří, tento jako držitel dílu otcovského, aneb tuším jako právní zástupce někdy Mráckých. Na stížnosti pánův přifařených poddaných, že fara téměř zpuštěna jest, tak že se tu farář mnohá léta nedrží a kostel také málem ke zpuštění přichází, arcikníže Ferdinand rozkázal l. 1565 Voračickým, aby učinili počet ze záduší, faru stavěli, kostel opravovali a řádného kněze chovali. Tím jsouce vehnáni do úzkých a nemohouce počet činiti, učinili l. 1570 Adam a Anna vdova po Petrovi s přifařenými smlouvu, aby s učinění počtu sešlo, zavázali se dáti 100 kop na opravu kostela, zdí krchovních a stavení fary, též slíbili dědiny, louky, rybníky, lesy a platy, kteréž od záduší drželi, faráři navrátili a kněze hned ujednati, jak by fara vystavěna byla. Adam vystavěl ve dvoře Prčickém tak zvaný Nový dům a zemřel l. 1591, zůstaviv vdovu Annu roz. Osterskou z Sulevic a syny Mikuláše, Jana, Vojtěcha a Zdeňka. Posledním pořízením byl sice statek synům odkázal, avšak učinil manželku mocnou hospodyní do jejího života, tak, aby bydlela v Novém domě, jej dostavěla a pohodlně zřídila. Anna pak před svou smrtí († 1605) prodala týž Nový dům svému zeti Humprechtovi mladšímu Černínovi z Chudenic. Tento přikoupil pak i ostatní díl n. Adamův. Ten totiž ujal Mikuláš syn a prodal l. 1596 v městečku Prčici lidi, domy a grunty s polovicí podací, též vsi, které se mu k tomu na díl dostaly, Dorotě Hodějovské z Harasova na Milívště, Tloskově a Nedvězí, tato pak potom Humprechtovi. Když Humprecht Prčici držel, náleželi ještě 4 lidé poddaní Janovi Vojtěchovi Voračickému synu n. Adamovu. Byla to část dílu, který po otci obdržel. Ostatek všechen byl Humprechtův a tedy také díl n. Petrův, o jehožto držitelích po smrti Petrově není nic známo. Humprecht prodal zboží Prčické (1612) Janovi staršímu z Talmberka a na Smilkově a Chotěticích, zejména tvrz Prčici v nově vystavěnou, pivovar, dvůr při tvrzi, městečko krom 4 lidí, podací a šest vesnic. Jan připojil k Prčici zboží Chotětické, jež byl se Smilkovem koupil. Jan žil ještě l. 1640 zkoušeje mnoho za tehdejších běhů válečných. Statky dědil po něm syn Vilém Vácslav, jenž byl dobrý hospodář a jako bohatý pán l. 1678 zemřel. Statek Prčický měla manželka jeho Eva roz. Malovka z Chýnova do života a teprve po její smrti (1688) dostaly se synu Janovi Maximilianovi vsi Žďár, Hrazany, Nový dvůr celé, v Mrakoticích, Divišovicích, Bolechovicích c. t. m., mlýn Strnadův se vším přísl. Ze synův těchto rozdělivších se o tyto statky ujal Prčický díl Adam. Druhá polovice tvrze a městečka Prčice s dvorem poplužním, pivovárem a sladovnou, ves Matějov, v Měšeticích, Bolešínkách a jiných díly byla r. 1548 v držení Apoleny Pávové z Nové Vsi a dostala se Žofii, Kateřině, Anně a Majdaléně sestrám Mráckým a Karlovi Mráckému z Dubé, již prodali ten díl 1551 (ve středu po sv. Frant.) Petrovi Mráckému a na Šelmberce bratru a strýci svému (ony sestry za 600 k. a Karel za 200 kop). Petr zemřel 1555 a díl jeho Prčický zůstal pod poručnickou vládou, až pak nějakým způsobem přešel na Adama z Paběnic. Týž spojiv celé zboží v jedno ve své poslední vůli krátce před smrtí (1591) sepsané odkázal Prčici synům svým Mikuláši, Janovi, Vojtěchovi a Zdeňkovi; manželku svou Annu ze Sulevic učinil však hospodyní do její smrti; a bydliti měla v domě Novém pod cihlou ve dvoře Prčickém vystavěném, který se měl dostavěti a pohodlně zříditi na místě staré tvrze pusté. Mikuláš syn Adamův, dostav Prčici, prodal ji (l. 1596, 6. srpna Dorotě Hodějovské z Harasova a přenesl výminěk matčin na statek Smilkovský. Janův syn Vácslav Vil. Antonín († 1697), jenž najal r. 1693 statky Smilkov, Prčice, Černovice a Suchomasty po otci svém, kšaftem svým odkázal Prčici manželce své Eleonoře roz. hraběnce de la Saga Paradisové. Tato provdavši se po druhé za pana Voračického z Paběnic prodala r. 1705 dne 18. září svůj statek Prčický, totiž zámek, pivovar a městečko, dvory a vesnice Karolině Valdšteinové ze Žerotína. Tato pak vládla se svým manželem Ferdinandem Rudolfem hrabětem z Valdšteina po několik let na zámku Prčickém, až konečně hrabě pro velké dluhy Prčicka vzdáti se musil k prospěchu svých věřitelův (1715). Takovýmto způsobem nabyli Prčice Vácslav Norbert a po něm syn jeho Jan Vácslav Vchynští z Vchynic. Od tohoto je koupil 1725 za 52.000 fl. Jan Vít Malovec z Malovic na Vojkově a Proseči (a od r. 1726 také na Uhřicích), i vládl nad těmi statky po 44 let, zanechav po sobě zvláště co dobrodinec chrámu Prčického nejedné památky. Zemřel na zámku zdejším 11. března 1769 a potomci jeho vymřeli r. 1803. Vdova po Janovi Vítovi Johanna roz. z Malovic (provdaná později Vratislavova) vládla co poručnice nad Prčicí, až syn její Jan Hynek r. 1776 sám statek ujal. Týž pojav k manželství (1781) Johannu dceru Jiřího Olivy učitele Prčického skonal v mladém věku († 7. září 1785), a poněvadž syn jeho Jan 21letý se při gymnastickém cvičení smrtelně ranil (1803), Johanna zdědila Prčice. Táž se provdala za Karla Burku měšťana Pražského. Ten ale statky velice prodlužil, pročež i prodány byly.

Text: historie
19.11. 2020 - August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze české, kniha 15