Na rozdíl od králů, kteří donesli na trůn český právem dědickým, byl Jiří Poděbradský povolán k vládě z vůle národa pro svou ušlechtilost a bohatýrské ctnosti.
Jeho život byl krátký, avšak pln neklidu a bouří. Již do jeho mládí zaléhal třeskot zbraní a válečný ryk. Jako čtrnáctiletý hoch bojoval na straně Pražanů u Lipan, v sedmnácti letech se vyznamenal v bitvě u Tábora. Úmrtím císaře Zikmunda nastaly v Čechách zmatky, neboť nebylo jednoty v tom, kdo má býti po něm povolán za českého krále. Konečně se stavové rozhodli, aby byl českým králem provolán Ladislav Pohrobek, syn Abrechta Rakouského, jemuž český trůn po právu přináležel. Jiří Poděbradský, tehdy již správce čtyř východočeských krajů, byl ustanoven správcem země České, dokud by Ladislav nedospěl a sám se neujal vlády. Jiří Poděbradský zastával poctivě svůj úřad a otcovsky pečoval o mladého krále, aby v něm měli Čechové vládce osvíceného, spravedlivého a dobrého. Roku 1453 byl konečně Ladislav korunován za českého krále, avšak zemřel již po čtyřech letech hlízovým morem, právě když se chystal k svatbě s dcerou francouzského krále Magdalenou. Český trůn osiřel poznovu. Bylo oň mnoho uchazečů a ještě více bylo slibů, jimiž si nápadníci trůnu hleděli zajistiti příznivý výsledek hlasování. Sněm český, který se sešel koncem února 1458 do Prahy k volbě nového krále, vyslechl všecky sliby a vzkazy, avšak nedav jim sluchu, splnil to, co bylo přáním a touhou celého národa. Mluvčí stavu panského, Zdeněk ze Šternberka, poklekl po modlitbě před Jiřím na kolena a pozdravil ho slovy: „Živ buď Jiří, král a pán náš milostivý!“ Po něm holdovali mu hned všichni přítomní a lid venku shromážděný vypukl v radostný jásot…Jásal celý český národ, neboť konečně po letech dostal opět krále své vlastní krve, muže statečného, moudrého a přitom věrného kališníka. Koruna královská přinesla Jiříkovi místo štěstí jenom nekonečnou řadu svízelů. Ačkoliv vládl spravedlivě, dbaje zákonů a jsa i ve věcech víry krajně snášenlivý, přece se znelíbil svým bývalým přátelům, kteří se domnívali, že bude hříčkou v jejich rukou. Odvrátili se od něho přátelé, zanevřel na něho papež Pius II. i jeho nástupce Pavel II. a stíhali ho klatbou za to, že se nechtěl zříci víry podobojí a že hájil basilejská kompaktáta. Panská jednota Zelenohorská kula proti němu pikle ve vlasti, protože přál zemanům, stavu městskému i rolnickému, z ciziny dorážela opět na zemi Českou neblahá vojska křižácká. Zrádný Matyáš, uherský král, zeť Jiříkův, znovu a znovu na pokyn papežův podnikal válečná tažení proti vlastnímu tchánu, chtěje si vsaditi na hlavu korunu českých králů. Jiřík statečně odolával útokům nepřátel a nad to ještě rozhledem a státnickou moudrostí zasahoval významně do dějů Evropy. Usmiřoval panovníky, vysílal poselství k panovnickým dvorům – však se tehdy nejeden Čech chlubil, že se dostal až na konec světa – a připravoval spolek států, který měl evropským národům zaručiti mír. Tu však právě v době, kdy bylo přemoženo zuření nepřátel, kdy se počalo vyjasňovati v jeho bouřlivém životě, zemřel Jiří, aniž se dočkal plného zadostiučinění za své dlouholeté boje. Pomník Jiříkův na poděbradském náměstí vystihuje přiléhavě povahu rekovného krále: ruku podává k smíru, avšak vědom si svého práva a povinnosti hájiti blaho vlasti, odhodlaně hledí vpřed, hotov jsa čeliti novým a novým nebezpečím. A neméně vhodně oceňují význam husitského krále i verše na jeho pomníku: Statný to syn vlasti, správce, král, onť v rozháraném, burácném věku odolav přemnohých vrahů vzteku čest národa vždy obhájiti znal.Text: pověsti
2.9. 2002 -
|
Přihlášení |
