Pan Jan Rudolf Trčka byl povahy dobromyslné, takže ho poddaní měli v lásce, zato však jeho choť Maří Majdalénu, rozenou Lobkovicovou, z duše nenáviděli. Byla sličná, pěkně rostlá, avšak přísná na poddané a velmi šetrná a lakotná.
Jednou zle činila lovčímu, že tak málo zvěře dodává do kuchyně, a obvinila ho, že sám zvěř kamsi tajně odprodává. „Jak mohu, vaše milosti, dodávati zvěř,“ bránil se lovčí křivému nařčení, „když se mi v polích i lesích prohánějí celé smečky selských psů, které plaší a hubí zvěř?“ Tu se lakotná paní rozzlobila a nařídila svým poddaným, aby usekli všem psům jednu nohu. Kdo tak neučiní, ten že bude míti co činiti se zámeckým drábem. Od té doby kulhali na opočenském panství všichni psi, neboť měli jen tři nohy. Takovými skutky si paní Trčková vysloužila hanlivý název „zlá Manda“, jehož se do smrti nezbavila. Tehdy právě se začala osudná třicetiletá válka. Poddanému lidu se vedlo velmi zle, neboť byl vydírán nejen vrchností, nýbrž i hrubou soldateskou, která ho olupovala o poslední skývu chleba. Neměl co prodávati, nemohl své vrchnosti platiti úrok a upadal v dluhy. Pan Trčka sice leckdys oko přimhouřil, vida bídu lidu, avšak jeho paní nechtěla nikomu poshověti a radila muži, aby užil přísných trestů vůči dlužníkům. Bylo tehdy zvykem, že byli sedláci poděleni dřevy, na něž se jim řezaly vruby, jestliže nemohli včas zaplatiti. Sedláci se vrubů báli, neboť věděli, že jim lakotná paní nic neodpustí. Leč nyní nastaly jim tak kruté časy, že si nemohli pomoci a museli si nechati řezati vruby. Když jednoho dne pan Trčka odcestoval, použila paní Trčková této okolnosti, aby vymohla na poddaných dlužný úrok. Vydala hned přísný rozkaz, aby se dostavili na Opočno se svými dřevy a podle vrubů skládali počet. Sedláci otáleli, čekali, až se pan Trčka vrátí, neboť doufali, že se nad nimi ustrne a s placením počká. Teprve, když obdrželi zaručenou zprávu, že je pan Trčka zase doma, složili svoje dřeva na vůz a jeli s nimi na zámek. Zkormouceně vešli na nádvoří a poklonili se hluboce před panem Trčkou, jenž jim vyšel vstříc. „Jaképak dříví mi to přivážíte?“ otázal se s úsměvem. „Její milost paní Trčková žádá od nás počtů,“ odpověděli poníženě. „Chceme tudíž počty skládat, leč Bůh nám svědkem, že nemůžeme zaplatit, neboť na nás přišly tak zlé časy, jakých dosud nikdy nebylo.“ Pan Trčka pokynul, aby jen svá dřeva skládali s vozu. A když byla všechna na hromadě, kázal ji zapálit. Sedláci s úsměvem přihlíželi, jak dřeva s vruby hoří. „Máte zaplaceno,“ řekl pan Trčka vesele a vrátil se do zámku. Nezchudl, sedlákům naproti tomu bylo alespoň na čas pomoženo. Za to byl po léta zachován v dobré paměti lidu, kdežto „zlá Manda“ byla stižena proklínáním.Text: pověsti
4.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
