Řadu výkladův svých o starých hradech a tvrzích začínáme s jedním z nejstarších a nejpamátnějších hradův v krajině historicky důležité Na východním pomezí království Českého táhne se dlouhé a úzké údolí podél řeky Loučné, v staré době také Trstenice řečené. Svěží zelení lučin, kudy se řeka vine, střídá se tu se sinou barvou hájův, a stavení skorem veskrze podlé potoka rozložená zakrývají se za stromy stinnými, chtějíce veselým vzezřením půvab krajiny překonati.
Nezkažená, mysl obyvatelův, místy ještě starodávný jejich kroj a lahodná mluva unášejí nás bezděky do starých dob, připomínají nám šedou dávnověkost, kdy předkové těchto venkovanův kraj nad jiné úrodnější vlkům vyrvali, připravujíce nástupcům svým život méně pracný, veselý a spokojený. Nebylo však celé údolí za dob nejstarších obydleno. A chceme-li ohledati nejstarší sídla v krajinách těchto, vydáme se na starodávné cestě z Moravy do Čech na ves Brněnku (odtud něm. Brünnersteig) vedoucí. Při stezce, u níž nyní pšenice a žito povážlivě své hlavičky klátí, prostíral se za oněch dob širý hvozd, nejvydatnější obrana pomezí, kteréhož staří (Češi více šetřili, než potomci jich o několik set let později. Nějaký kus před nynějšími Benátkami byl les po obou stranách stezky vymýcen, a šlo se tudíž bez bázně před loupežníky a dravou zvěří. Říkalo se tomu brána zemská. Přijdouce na stezce až k údolí našemu, zastavíme se před mohutnými náspy křovím a bujnou travou porostlými, kteréž velikou prostoru asi ve výměře z jiter objímají. Darmo bychom se vyptávali lidu zdejšího, co tyto mohutné valy znamenají; ústní podání o nich dávno již z paměti jeho vymizelo a pouze staré paměti psané podávají nám o nich několik chudých zpráv. Vedlé jich svědectví jmenovala se osada, která tu stávala, Hrutovem a byla takořka závorou u brány zemské, kudy se kupec nepropustil, dokud cla nezaplatil, a kdež se nepřítel zdržoval, dokud posila z blízka a daleka nepřikvapila. Tři sta Moravanův přicházejících do okolí zdejšího r. 1056, aby knížete Spytihněva uvítali, zajato jest a potom jako rukojmě za krajany své nepokojné po městech Českých rozsázeni jsou. Klášter Litomyšlský bral platy z trhův, kteréž se na Hrutově odbývaly, rovněž i díl soli, kterouž sem kupci z Uher přiváželi, a sbíral si chmel po celém okolí Hrutovském. Ale dávno již lidé osadu tuto opustili, ponechavše dřevěná její stavení nezvratné zkáze, a toliko náspy zůstaly jako svědkové pradávné minulosti. Minouce Hrutov shledáváme, že je celé údolí domky jen poseto trvá to půl hodiny nežli se dostaneme vozovou cestou na pláni aneb příjemnější cestou dolní až ku tržišti města Litomyšle. Zde se údolí něco rozšířilo, ale jen tolik, kolik stačí na úzké tržiště a čtvero řad domův. Skorem celé město leží na rovině, jen jedna jeho část obsahující největší stavení v celé osadě, totiž zámek s kostelem u otcův škol pobožných, vypíná se hrdě nad městem dolejším, jako by tu ještě veleli duchové, jichž přání bylo rozkazem několika tisícům obyvatelstva okolního. Mnoho věků pořád prošlých vyhladilo nejstarší památky zdejší; s nimi zanikl také hrad velmi rozsáhlý a tvrdý, jehož jméno nejednou v dějinách vlasti naší se připomíná. Hrad zdejší byl zajisté Hrutova starší a každým spůsobem slavnější. Název svůj dosťal po.nějakém knížeti neb velkém pánu, o němž se více neví, nežli že slul Lutomysl. I kolem tohoto hradu bývaly mohutné náspy, a ploty dřevěné na nich sroubené dodávaly jim větší tvrdosti a nedostupnosti. Na dvou stranách chránily hrad sráz a svahy, na třetí a čtvrté (nynější Záhradské a děkanské straně) býval hluboký příkop. Úvalem mezi dvěma náspy vedoucím znenáhla a po oklikách se kráčeti mohlo k bráně, jež se nacházela na nynějším rozhraní Litomyšle a Záhradí. Uvnitř valův byly kostely, dvůr čili palác úředníkův knížecích (curia, palatium, odtud název paláce, hlavního stavení hradského), některá jiná menší stavení a také prázdné prostory; neb v čas nebezpečenství se tu mělo skrývati množství obyvatelstva okolního i se stády svými. Vše bylo ze dřeva neúhledně sice, ale spůsobně přece, jak toho potřeba žádala, zhotoveno. Nemilovaliť staří Češi staveb kamenných, přestávajíce na staveních dřevěných. A jestli si kdo postavil stavení po spůsobu římském. t. j. z kamene, považováno dílo takové za věc velice nákladnou a podnik takový za tyranství a ukrutnictví. Pod hradem bývalo podhradí asi na prostoře nynějšího tržiště. Bydleli tu vedle osadníkův, kteří se ničím od sedlákův nerozeznávali, také kupci a řemeslníci, kteří pod záštitou valův hradských pokojně živnosti své si hleděti mohli, majíce vodu a pole své, tudíž více po ruce, nežli společnost hradská. Z toho seznati lze, že byl veliký rozdíl mezi nejstaršími hrady Českými a hrady takovými, jež byly po spůsobu západním na skaliskách a vrších v mnohem menším objemu, ale tím tvrději staveny. Proto nazývali staří letopiscové staré slovanské hrady městy (urbes, civitates), proto podrželo v ruském jazyce slovo „hrad“ týž smysl, jaký má u nás slovo město. Onyno byly pevnostmi v našem smyslu, jměním knížete a společnosti zemské, tyto pevnůstkami někdy obvodu nejskrovnějšího a majetkem jednotlivých pánův neb zeman, kolikráte společnosti okolní více škodlivým než užitečným. Staročeské pevnosti hynuly tím spíše, čím více se zdokonalovalo umění válečnické a cizáctví prožíralo starodávné řády a obyčeje slovanské. Jako ustoupili hradové středověcí dělům a puškám, když na ně ohnivé a hromové rány vychrlovaly, a panstvo zříkajíc se živobytí prostého, sestupovalo do nížin mezi sedláky a měšťany, připravujíc si tu živobytí rozmanité a rozkošné: tak i zanikali nejstarší hradové městští, stávajíce se zřízením nových měst, kamennými hradbami hrazených, zbytečnými, ano proti prakům a jiným strojům válečným na mnoze zdokonaleným slabými a křehkými. Nejsou-li valy Hrutovské prací dětskou, hradby měst našich výtvorem jinoší síly proti dílu mužnému, jaké vytvořili Vauban a jiní mistři v hrazení pevností? Středověké hrady měly jinou podobu a jiné sestrojení složitější, nežli bylo u hradův nejstarších. Čím více vtip a důmysl lidský v umění válečném pronikal, tím tvrdších ohrad a obran všelijakých. Bylo třeba postavovati proti němu kromě valův s nasazenými na nich sruby a rozestrkanými koly. Bylo tu koliko bran, hradeb, domův, věží s podsebitím, pokrovím, zábradly, ochozemi, arkéři, výstupky a j. Cesta do nejvrchnější části nešla nikdy rovně, nýbrž po oklikách, ano třeba okolo celého vnitřního hradu; vše pak bylo z kamenů a ze dřeva dílem umělý'm a řemeslným zřízeno. Proto se staročeský hrad, přeměněn byv na spůsob feudální, středověkému hradu málo podobal, jak to zřejmě nacházíme na Litomyšlském hradě, jenž patřil k malému počtu hradův, kteří nebyli opuštěni, nýbrž po novém spůsobu zpevněni a zřízeni. Poněvadž bylo také podhradí bývalé na město povýšeno a zdmi ohrazeno, postavila se na městské straně jednoduchá hradba; na druhých stranách ponechány valy a příkopy, a za ně postavili nad to hradbu kamennou s ochozemi a jiným k tomu příslušenstvím. Ponenáhlu zanikla i dřevěná stavení na hradě a nahrazována stavbami kamennými. A tak vyšehrad tento neměl sice malebného vzezření, jako jiné hrady středověké, ale vyhlížel tím velebněji, poněvadž tu bylo viděti směsici domův všelijakých a staveb s věžemi tu vysokými a štíhlými, tu hrubými a širokými, a nalepené menší na nich věžičky, výstupky a j. dodávaly celku půvab rozmanitosti. Také život na hradě se časem měnil. Napřed tu bývali úředníci knížecí s brannou družinou: vladař čili správce statkův knížecích, komorník čili ten, jenž platy běžné a stálé vybíral a ke komoře královské odváděl, lovčí či polesný', který lesy hájil, zvěř honil a prodávati dal. Ale brzo se věci na hradě valně změnily. Kus po kusu dostali se blízké statky klášteru na hradě založenému. Dány jsou mu i lesy rozsáhlé, aby je vysekal a v úrodné role obrátil. Konečně tu nezůstalo knížeti nic, tak že sem ani vladaře ani lovčí neposílal a důchody knížecí skrze jiné úředníky vybírati dával. O místnosti na hradě se nikdo více nestaral, a tak se v ně klášter znenáhla, ale tím bezpečněji uvázal. Velkou část lesův mniši vymýtili, porostliny vyklučili, a všude na mýtinách povstávaly nové vesnice osazované na mnoze lidem německým. A jakož vyňati čeští poddaní kláštera z moci soudu zeměpanského, zejména krajské coudy Vratislavské čili potom Mýtské, tak že viny jich soudil toliko opat kláštera a pokuty usouzené k užitku svému obracel ; tak povstali též soudové, jaké připouštělo tehdejší právo německé; neb osadníkům novým ve všech potřebách vyhověno, jen když to peníze vynášelo, ano i někdy před dřevními obyvateli přednost dána. Na vesnicích měli potom soudce či rychtáře buď dědičné neb volené a nad celým panstvím bděl jeden soudce čili rychtář klášterský. Tak zatemňovala pravomocnost kněžská v krajině zdejší soud krajský a nastala brzo i doba, kdy ho na Litomyšlsku potřeba nebyla. Ještě čilejší život nastal na hradě když bylo zřízeno biskupství Litomyšlské a klášter na kapitolu přeměněn. Tu povstal vedle paláce opatského ještě nový palác biskupský, stavení pro hodnostáře biskupovy, jak duchovní tak i světské. Na hradě bylo živěji nežli kdy jindy, a v čas slavných služeb božích sotva se mohlo projíti hlavní cestou. Biskup maje veliké statky (Litomyšl, Landšperk), z nichž mu velké a mnohé důchody vycházely, otočil se dvorem slavným, jako nějaký kníže. Ať nedíme o hodnostářích, kteří byli v konsistoři jeho, připomeneme, že byli stále při osobě jeho hofmistr, maršálek, pokladník, mistr kuchyně, číšník, sklepník a j. mnozí. K prvním z těchto jmenovaných úřadův bráni byli šlechtici, z nichž také volen býval i purkrabě hradu Litomyšle, t. j. ten, kterýž o bezpečnost hradu pečovati, čeleď hradskou chovati, někdy i k pracím hospodářským dohlížeti povinen byl. Purkrabí byl povinen chovati na tak velikých hradech, jako bylo v Litomyšli, několik jezdcův (2 neb 3 neb i výše), sám jsa tudíž třetím, čtvrtým neb kolikátým jezdcem. Kromě toho choval na větších hradech 20-30, na menších 10-20 střelců pěších ozbrojených kušemi neb samostřely, konečně čeleď dělnou, kolik jí na hradě potřeba byla. Slovem chovati vyrozumívalo se tehda „celé zaopatření“, jak se nyní po německu říká. A poněvadž tenkráte, když pán na hradě nebydlíval, purkrabě čeleď hradskou „krmiti“, šatstvem, zbrojí, zbraněmi a jinými potřebami opatřovati musil, dáno mu obyčejně od pána (kromě služby jemu náležité) několik set kop, žito, oves, kury (slepice, jež sedláci jménem platu odváděli), ryby a j., také užíval luk jistých a mohl si dříví z lesův bráti. Kázala-li toho potřeba v čas války, najato jest něco více pacholkův branných, a rychtáři dědiční, kteří měli na panství veliké statky sedlské, byli tenkráte také povinni buď sami jíti aneb jednoho chlapa na koni i s kuší vypraviti. Kromě úředníkův biskupských, jak duchovních tak i světských, bývali při dvoře jeho panoše neb zemané chudší kteří mu sice ničím nepřisluhovali, avšak průvodem svým jízdám a vycházkám jeho veřejným lesku světského dodávali. Byliť biskupové té doby lidé dvojí spůsoby: jednou co sluhy Hospodinovi, když chodbou z paláce vedoucí sešli do kostela hlavního, aby církevní obřady vykonávali ; po druhé, když obcovali radovánkám světským, jako každý jiný šlechtic neb pán. Největší lesk biskupského dvora ukázal se při slavnostech veřejných, kdež biskup přioděn rouchem drahocenným kráčel pod nebesy dílem nákladným zhotovenými a doprovázen byl všemi úředníky svými duchovními i světskými. Při takových příležitostech podobal se hrad náš jakémusi mraveništi, v němžto se v pestré směsici osob sem a tam míhajících barva s barvou s největší rozmanitostí střídala, k milému to podívání a podivení poctivého rolníka, jenž kolik mil z dálky byl přišel, aby věc svou na zámku pořídil. Barev neurčitých a nejasných, jako má pokolení nynější ve zvyku, doba stará, neznala a naši předkové proto ani mnoho slov k pojmenování barev rozličných, jako se nyní nachází, neměli. Vychování tak velikého dvorstva, jaké mívali biskupové, potřebovalo velmi mnoho peněz; neb ti, kteří byli vyššího úřadu a stavu šlechtického, hodovali s biskupem, honosíce se tudíž i v listinách že jsou stolovníky biskupovými; ti pak, kteří byli nižšího řádu, stolovali u jiného stolu, na nějž se jídla z předního stolu přenášela. Poněvadž měl každý úředník biskupův svá pacholata a služebníky a biskup je také živiti musil, bylo tu ještě několik jiných stolův, k nimž také přičísti jest stůl pro čeleď hradskou a dělnou ; neb tam, kde sídlel pán, dostával purkrabě toliko plat pro svou osobu a neměl svou kuchyni, jako purkrabě na hradech, kdež pán nepřebýval. Z těch příčin měli mistr kuchyně, kuchaři, kuchtíci a děvečka, jež nádobí myla, práce s dostatek. Jídlo bylo dobré a jadrné, avšak prostě připraveno a dávána ho taková hojnost, že se každý dobře najísti mohl. Čeládka dostávala kromě polévky a hovězího masa okruží, hovězí hlavy, hrách a podobné krmě; na tabuli panské vídati bylo ve dni, když posty nebyly, všelijaká masa zadělávaná, pečeně, ptáky, drůbež, koroptve, zvěřinu, zeleninu ; o dnech postních pak chutné ryby všelijakého druhu, jakých panství Litomyšlské podnes poskytuje v hojnosti. Zvláště padlo mnoho kur či slepic a krmných volův. Onyno přinášeli poddaní sami v jistý čas určený, zaplativše si jimi část nynějších daní; dávali také obyčejně ke svátku sv. Martina krmené husy. Hovězí maso kupovalo se buď u řezníkův v městě aneb poráženy panské voly řezníkem, kteréhož si pán velkého panství ku své potřebě držel. Ostatku poskytovalo hospodářství polní a lesní. Válkami husitský mi přerušen jest život čilý, který na hradě panoval, ale obnoven jest po nějakém čase arci skrovnější měrou, když na hradě vrchnost světská panovala. Jak se mezi tím také tvářnost hradu samého měnila, ukáží dějiny jeho, k nimž nyní přistupujeme, opakujíce ještě jednou v krátkosti, co k spojitosti jich potřeba bude. (Pomůckami byly Jelínkova historie Litomyšle a moje rukopisné práce o biskupství Litomyšlském s regesty k tomu sebranými a staré topografii města. Při vypisování dějin hradu hleděno arci k tomu, co se hradu výhradně týkalo a tudíž mlčením pominuto vše, co se dotýče věcí jen klášterských a biskupských, jichž vypsání by jednu knihu samotnou vyplnilo.)Text: historie
8.2. 2017 - August Sedláček, Hrady zámky a tvze Království českého I.
|
Přihlášení |
