Za dávných dob bydlila v litomyšlském zámku hraběnka, která byla velmi pyšná a ješitná. Nestrpěla, aby kdo nosil podobné ozdoby a šperky, jaké měla ona sama. Ráda se převlékala a ukazovala v nejrůznějších šatech. Když ji sousední šlechtičny napodobily, chtějíce se jí vyrovnati, tu ve své pýše si dala upéci oblek z pečiva a ozdobiti jej barevnými polevami, jimiž se krášlí pouťové marcipány. Nesouc se jako pávice, vyšla si v něm v neděli na procházku.
Na zámeckém nádvoří jí vstoupila do cesty stará, otrhaná žebračka a sepjala proti ní vyhublé ruce: „Slituj se nade mnou, milostivá paní, ulev mé bídě sebemenším dárkem!“ „Jdi mi z cesty, špinavá poběhlice!“ obořila se na ni hraběnka a kráčela pyšně dále. „Jaké to rouhání se Bohu!“ zvolala nešťastná žena, pozorujíc podivný šat zámecké paní. „Božím darem zbůhdarma mrháš, zatím co má dcera a její děti hladem strádají a hynou. Kéž tě, bezcitná paní, Bůh na místě ztrestá!“ Dořekla a v tu chvíli se pod hraběnkou otevřela země, hraběnka se propadla do hluboké jámy a jáma se nad ní zasula. Ve svém nenadálém hrobě neměla však pokoje a klidu. Její duch bloudil zámkem a zjevoval se v komnatě, v níž kdysi bydlela a z rozmaru si vymýšlela, čím by se povznesla nad druhé paní. Za pokutu měla zůstati v zakletí tak dlouho, dokud by nenapravila své provinění. Sama však nemohla tak učiniti, potřebovala k tomu prostředníka. Jednou spal v tom pokoji mladý šlechtic, který přijel na zámek s důležitým poselstvím. V noci se mu zjevila hraběnka v bílém šatě, bledá v tvářích, se zapadlýma očima. Ulekl se, chtěl volati na sloužící. Hraběnka položila prst na ústa, sepjala ruce a počala ho prositi: „Slitujte se, pane, nade mnou, nebohou hříšnicí, a vysvoboďte mě ze zakletí! Učiňte za mne pokání, jež já sama nemohu vykonati. Vyhledejte ženu, kterou jsem krutě odbyla a od níž jsem prokleta, obdarujte ji a postarejte se o její rodinu, aby netrpěla hladem! Tak budu vysvobozena a budu moci klidně odpočívati ve svém hrobě. Nikomu však o této rozmluvě nepovězte, sice vás stihne neštěstí a já se zde budu soužiti dále!“ „Vynasnažím se vyhověti vašemu přání,“ odpověděl mladík, vida, jak prokletá trpí. „Díky vám, tisíceré díky!“ poděkovala paní a zmizela tak tajemně, jak se v pokoji objevila. Časně ráno se uchystal šlechtic na cestu. Nechtěl, aby se ho někdo vyptával, zdali se mu snad nezjevil v komnatě duch propadlé hraběnky a proto vsedl na koně a tryskem ujížděl k bráně. Tam mu zastoupila cestu stráž, domnívajíc se, že cosi v zámku provedl a že prchá, aby ušel trestu. „Kam tak naspěch, jako by vás honili?“ vyslýchal ho velitel stráže. „Měl jsem v zámku zjevení,“ přiznal se mu mladík. „Spěchám vyplniti přání zakleté hraběnky.“ Jak to dořekl, v tu chvíli se pod ním vzepjal kůň a postavil se na zadní nohy. Mladík spadl na dlažbu a zůstal ležeti mrtev s roztříštěnou lebkou.Text: pověsti
4.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
