Jeden ze zámeckých pokojů, nacházející se v jižním křídle zámku, byl po léta očarován. Nikdo v něm nechtěl přebývati, neboť se v něm za noci ozýval šramot, jako by v něm kdosi neviditelný tápal, vrážel do nábytku a jej přestavoval.
Jednou zavítal do zámku zchudlý šlechtic a žádal, aby ho nechali v zámku přes noc. Pán zámku, jemuž nebyl host právě po chuti, nařídil komorníkovi, aby ho sice dobře pohostili, ale aby ho dali spáti do očarovaného pokoje. Host si liboval, že by tak dobře pohoštěn, a v duchu si již shledával důvody, jak by mohl svůj pobyt na zámku prodloužiti. Ulehl na měkké, pohodlné lůžko, usnul spokojeně. Tu, když uhodila dvanáctá hodina, uslyšel vedle sebe mocnou ránu. Vyskočil poděšeně z lože, upřel oči do tmy. Širokým oknem padal do komnaty měsíční svit, takže si mohl prohlédnouti všechny kouty. Nespatřil nikoho, nábytek v pokoji však harašil dále, jako by jej někdo postrkoval. Nocležníka pojala smrtelná úzkost. Chtěl volati, měl však hrdlo jako zadrhnuté. Vtom se ozval pokojem hluboký, dunivý hlas: „Saecula saeculorum!“ Host vyskočil z postele, vyběhl z pokoje jako divý. Za ním v pokoji se ozvalo žalostné zasténání, i vzbouřil host sloužící, vyčinil jim i jejich pánu, že si s ním ztropili tak krutý žert, a ještě za noci opustil zámek. Od té doby se i sloužící vyhýbali tomuto zámeckému koutu. Pokoj zůstával uzamčen, nikdo do něho nevstupoval, ba báli se do něho i pohlédnouti. Uplynulo sedm let od této příhody. Na zámek přišel žebravý mnich. Vyprosil si milodary, žádal o nocleh. Nabídli mu místo v čeledníku. „Spávám na zámcích v pokojích pro panstvo,“ řekl mnich uraženě. „Litujeme,“ pravil komorník, „že tu právě nemáme místa. Jen jeden pokoj, krásně zařízený, máme tady prázdný, v tom však již po řadu let straší.“ Mnich si dal vyprávěti příběh zchudlého šlechtice a pak se rozhodl, že děj se co děj, ztráví noc v očarovaném pokoji. Ulehl, bránil se spaní, leč spánek ho brzy přemohl. O půlnoci ho zburcovala prudká rána. Pokřižoval se, otázal se nebojácně: „Čeho sobě, duchu, žádáš? Pykáš-li za své provinění, sluha Páně ti ochotně pomůže zbaviti se kletby!“ Duch neodpověděl, jen zhluboka vzdychl a temným hlasem pronesl opět latinská slova, jak činí kněz při mši u oltáře: „Saecula saeculorum!“ „Amen!“ odpověděl mu mnich. V tu chvíli se rozlehl komnatou radostný výkřik a vřelé poděkování: „Bůh ti zaplať! Jsem vysvobozen.“ V pokoji ihned ustalo hlučení a klepání a mnich spal v klidu do bílého rána. Od té doby se v pokoji nic strašidelného neozvalo.Text: pověsti
4.11. 2002 - Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků.
|
Přihlášení |
