Kynžvart

Zámek Kynžvart s rozlehlým parkem stojí asi 1 km jihozápadně od městečka Lázní Kynžvart na úpatí Slavkovského lesa. Původní barokní zámek vybudoval v l. 1681 – 1691 neznámý architekt pro hraběte Filipa Emericha z Metternichu patrně na místě renesanční tvrze (dnešní severní křídlo a kaple?) či v její blízkosti. Tato tvrz dnes neznámé podoby vznikla patrně až po r. 1585, za tehdejších majitelů kynžvartského panství Cedvidů; poprvé se připomíná r. 1600. Za třicetileté války zpustla a r. 1681 byla při výstavbě zámku stržena. Zámecká novostavba měla podobu jednopatrové, trojkřídlé, k východu otevřené stavby s valbovými střechami. Boční křídla byla nestejně dlouhá, hlavní křídlo bylo opatřeno nárožními věžemi středním, pilastry a atikou zdobeným rizalitem, označujícím navenek umístění hlavního sálu. Kaple umístěná v severním bočním křídle měla vížku s bobulovitou střechou.

Dnešní podobu bílé klasicistní vily získal zámek v l. 1833 až 1839. Tehdy jej přestavěl podle přání Klimenta Václava Metternicha přední vídeňský architekt italského původu Petr Nobile (1778 – 1854). Přestavba byla zahájena patrně již před r. 1833 odstraněním starých hospodářských budov na východě před zámkem a prodloužením bočních křídel na stejnou délku. Na jejich koncích se nyní objevily věžovité dvoupatrové pavilóny, doplňující dosavadní dvojici zahradních nárožních věží. Nově vzniklý postranný čestný dvůr s litinovou kašnou uprostřed byl uzavřen železnou mříží mezi zděnými pilířky. Valbové střechy byly nahrazeny nízkými plechovými, celý zámek dostal novou fasádu s plochou rustikou členěnou horizontálními římsami i nová ostění oken a vchody z čestného dvora a parku byly opatřeny balkónovými přístavky. Nad přestavěnou kaplí byla vyzdvižena hranolová zvonice se stanovou střechou a dvorním štítem s metternichovským znakem. Dokončení přestavby datuje nápis ve vlysu dvorního průčelí s letopočtem. 1839, avšak drobné úpravy, zejména parku, pokračovaly i ve 40. letech. Vnitřní dispozice zámku byla vcelku zachována. Adaptace se týkala hlavně interiérového zařízení. Mezi umělecky nejhodnotnější prostory zámku patří valeně sklenutá kaple sv. Antonína Paduánského, prostupující přízemím i patrem severního křídla. Mramorový oltář, dar papeže Řehoře XVI. z r. 1833, pocházející z baziliky v. Pavla v Římě, je doplněn sochami apoštolů Petra a Pavla s obrazem Vidění sv. Antonína od A. Pettery z r. 1832. Nejcennější součástí kaple jsou však čtyři raně renesanční deskové obrazy z doby před r. 1510, umístěné na oratoři, původně části velkého křídlového oltáře. Všechny čerpají tematicky z legendy o sv. Kříži a jsou dílem významného německého malíře, Dürerova součastníka, Bernarda Strigela (1460 či 1461 – 1528) ze Švábska. V dalších místnostech zámku je umístěno kromě dobového mobiliáře velké množství uměleckých předmětů, originálů i kopií evropského či orientálního původu, sbírky mincí, medalií, porcelánu i zbraní a konečně knihovny kancléře Metternicha a jeho syna Richarda. Kancléř získával tyto věci nejen koupí, ale často darem od prominentních osobností své doby (například kočár od císaře Františka I. z r. 1813, egyptské mumie od místokrále Muhammada Alího r. 1828 apod.). Z moha plastik, většinou kopií italských mistrů, vyniká sousoší Amor a Psyché v hlavním sále, které vytvořil r. 1822 na kancléřovu objednávku italský klasicistní sochař Antonio Canova jako repliku svého slavného díla z r. 1793. Část prvního patra severního křídla zaujala kancléřova knihovna o 30 000 svazcích, jejichž podstatná část sem byla přenesena z metternichovské knihovny v Koblenci. Tento rodinný knižní fond, jehož základem byla knihovna trevírského arcibiskupa kurfiřta Lothara Metternicha (1551 – 1623), byl rozšířen o některé menší ceky z kancléřových knihoven v Placích, v Johannisbergu na Rýně, ve Vídni a hlavně o fond zrušeného benediktinského kláštera v Ochsenhausenu ve Württenbersku (založen r. 1100, od zrušení v r. 1803 do r. 1825 v majetku Metternichů obsahující i cenné středověké rukopisy. Ze 42 ochsenhausenksých rukopisů, z nichž nejstarší pochází z 9. století (část Starého zákona), je pro české dějiny bezesporu nejcennější základní text legendy Brunona Querfurtského o sv. Vojtěchu v rukopise ze 14. století. Kancléřova kynžvartská knihovna sbírky byl dobudovány ve 40. letech 19. století a jejich prvním kustodem se stal poslední chebský kat Karel Huss, lidový písmák a sběratel, jehož sbírky Metternich také koupil. Ve stejném, severní křídle je ještě jedna menší a obsahem novější knihovna kancléřova syna Richarda, která obsahovala i rukopisnou pozůstalost Alexandra Dumase staršího, jež je nyní ve státním ústředním archívu v Praze. Současně s Nobilovou přestavbou zámku probíhala i úprava okolní krajiny s rybníkem na západ od zámku a plochým údolím Kynžvartského potoka. Nově zřízený rozsáhlý anglický park (podle návrhu dvorního zahradníka Bíby) se smíšeným porostem byl doplněn drobnými architekturami a plastikou – pískovcovým obeliskem, sochou Diany, dřevěnou verandovou kaplí, čajovnou a železným šestibokým altánem. Do období první poloviny 19. století spadá i zřízení lázní v městečku Kynžvartu, kde byl r. 1836 dostavěn nový lázeňský dům. Kynžvart byl v držení Metternichů pocházejících z Porýní více než tři staletí (1623 – 1945). První metternichovští majitelé, bratři Jan Reichart, Emerich, Lothar, Karel a Vilém, na svém kynžvartském panství nesídlili. Rodovým, alespoň občasným letním sídlem se Kynžvart stal až po vybudování barokního zámku (1681 – 1691) a vytvoření dědičného fideikomisního panství (1696), zahrnujícího kromě zámku a městeček Kynžvartu a Dolního Žandova ještě 17 vesnic. To bylo dílo Vilémova syna Filipa Emericha (1628 – 1698, od r. 1679 hrabě). Po něm zdědil kynžvartský fideikomis syn František Ferdinand (1653 až 1719) a poté přecházel dědictvím vždy na prvorozené mužské potomky hlavní rodové linie, tj. postupně na Františkova syna Filipa Adolfa (1686 – 1739), jeho syna Johanna Huga Františka (1720 –1750) a na Johanova syna Františka Jiřího Karla (1746 – 1818), otce kancléře Metternicha. František Jiří byl po dlouhé době opět politicky významnějším Metternichem. Svou diplomatickou kariéru začal jako vyslanec trevírského kurfiřta Klimenta Václava ve Vídni, ale již r. 1775 vstoupil trvale do rakouských služeb (vládní komisař v Belgii aj.), kde si Vysloužil r. 1803 knížecí titul. Jeho manželka Marie Beatrice, kdysi důvěrnice císařovny Marie Terezie, přežila svého muže o deset let (zemřela r. 1828). Oba jsou pohřbeni v nové rodinné hrobce v Plasích. Šestým dědičným držitelem kynžvartského zámku a fideikomisního panství se stal jejich syn Kliment Václav Lothar Nepomuk Metternich, narozený 15. května 1773 v Koblenci, vzdělaný aristokrat s konzervativními monarchistickými názory a přední evropský státník první poloviny 19. století. Přístup ke dvoru si získal nejen svým nesporným nadáním a osobním půvabem, ale především sňatkem s vnučkou bývalého rakouského kancléře Kounice, Eleonorou Kounicovou, r. 1795. Diplomatickou dráhu zahájil r. 1801 jako vyslanec v Drážďanech, do popředí jej však vyneslo až úspěšné zastupování rakouských zájmů v Paříži od r.1805. Rok poté, co získal (r. 1808) Kynžvart jako vánoční dárek od svého otce, se Kliment Metternich stal rakouským ministrem zahraničních věcí. Výsledkem jeho pařížských jednání byl Napoleonův sňatek s habsburskou princeznou Marií Luisou r. 1810, za jehož zprostředkování získal Metternich řád Zlatého rouna. Na vídeňském kongresu v l .1814 – 1815 po Napoleonových porážkách se stal ústřední osobností a tvůrcem monarchistické a reakční Svaté alianci. Vrcholu politické moci dosáhl r. 1821, kdy jej císař jmenoval i rakouským státním kancléřem. Obě funkce zastával potom až do jara 1848. Po smrti své první ženy Eleonory (1825) byl ještě dvakrát ženatý,od r. 1827 s baronkou Leykammovou a od r. 1831 s Melanií Zichyovou. Právě do 20. – 40. let 19. století spadá hlavní kancléřům zájem Kynžvart, který se stal jeho neoblíbenějším sídlem, kde hostil přední osobnosti tehdejšího společenského života. Vychovatelem kancléřových dětí byl básník Adalbert Stifter, již dříve sem zavítal Johann Wolfgang Goethe (r. 1818 a 1822). Po tříletém porevolučním exilu (1848 – 1851) se penzionovaný Metternich opět vrátil do Rakouska a v kynžvartském ústraní trávil poslední léta svého života. Zemřel 11. června 1859 ve věku 86 let ve Vídni a jeho tělo bylo uloženo do rodinné hrobky v Plasích. Metternich patřil bezesporu mezi nejvýznamnější evropské politiky první poloviny 19. století, stál však plně na straně feudální reakce a svým vlivem zpomalil rozvoj liberálního a národně osvobozeneckého hnutí v rakouské monarchii. Kynžvart se nyní stal venkovskou rezidencí kancléřova nejstaršího syn Richarda (1829 – 1895), v l. 1859 – 1870 rakouského vyslance v Paříži a přítele Alexandra Dumase staršího. Hudebně založený kníže a jeho žena Paulina patřili k propagátorům české hudby, zejména Bedřicha Smetany. Po bezdětném Richardovi zdědil zámek mladší sourozenec Pavel, po jeho smrti r. 1905 přešel Kynžvart na jeho syna Klimenta (1870 až 1931). Z jeho sňatku se sestřenicí španělského krále Alfonse XIII. pocházel poslední metternichovský majitel Kynžvartu, kníže Pavel Alfons, narozený r. 1917. V 30. letech byl zámek dočasným azylem jeho strýce krále Alfonse XIII., svrženého španělskou revolucí. Metternichovské panství skončilo na Kynžvartu r. 1945, kdy byl jejich majetek zestátněn. Těsně po válce zde sídlilo velitelství 3. americké armády (květem 1945 – říjen 1946), poté byl zámek nakrátko propůjčen americkému velvyslanci v Praze a teprve r. 1947 přešel do přímé státní správy. Kynžvart patří mezi československé státní zámky první kategorie a jeho sbírky byly zpřístupněny odborné i široké veřejnosti. V současnosti je celý zámecký objekt restaurován.

Text: historie
5.3. 2005 - Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Západní Čechy