Hořovice hrad leží na svahu táhlé strábě, tak že blížícího se k němu od západní strany velice na jesličky upomíná. Nejvýše nad městem ční kostel řečený na Vísce, který prvotně k městu nepatříval. Od té výšiny vybíhá k západu široké návrší, na němž nyní dva zámky i s příslušnými hospodářskými staveními stojí. Mezi oběma býval pivovár a dvůr poplužní, avšak kromě jediného stavení tato všechna rozmetána a hospodářství jinam přeloženo. Od města oddělen jest okršlek zámecký sedlovitým údolím, jímž šla starodávná cesta k zámku posud zřetelná, táhnouc se pod zámkem až k výšině, kdež se zatočila ke dvoru a předhradí.
Tak zvaný Nový zámek, městu bližší, vystavěn byl na počátku 17. věku, zvětšen Bedřichem kurfirstem Hesským a jest stavba paruková, nynějším potřebám elegantně přizpůsobena. Starého zámku a bývalého hradu pánů Hořovských užívá se ten čas jako obydlí úředníkův a za kanceláře knížete Hanavského. Jest to stavení jednopatrové, k jehož průčelí dvě křídla přiléhají. Za starých dob bylo tu kromě tohoto stavení ještě něco příležitostí, dílem v zadním hradě, dílem v přední jeho části, která se nazývala předhradí. Okolo nového zámku totiž přichází se k tomuto předhradí, na jehož místě konice a byty úřednické (čásť jich bývaly sýpky) se nacházejí. Předhradí odděleno bylo od hradu příkopem již zasypaným, ale pamětníci ještě pamatují, že bylo viděti na povrchu zeď, bezpochyby tu, kterou příkop byl vyzděn. Kromě tohoto příkopu zpevněn býval hrad na severní, severovýchodní a východní straně příkopem, na východní straně kromě toho hrubým náspem, na němž altán stojí. Na těchto stranách příkopy a násep zůstaly a proměněny jsou v zahradu. V příkopu ještě dosti širokém, ač splýváním prsti zaneseném, nacházejí se dvě studně, při nichž kopajíce přišli na staré základy. Na stranu západní jest stráň dosti příkrá, a býval pod ní také nějaký rybníček. Hradby jdoucí někdy okolo hradu již dávno zmizely; nyní jest zámek otevřen a dvůr jeho vyšší než předhradí. Stavení zámeckéjest za posledních věků nejednou přeměňováno, o čemž svědčí okna pravidelná a skorem všude souměrně rozdělená. K dobám starším poukazují uvnitř něho jenom dvéře starodávné, hrubé zdi a hluboké sklepy. Hořejší čásť zámku jest zcela nově upravena; v přízemí sem a tam spatřiti lze nějaké staré dvéře s kamennou obrubou, mezi nimi jedny, které z 15. věku pocházejí. V prvním patře ukazuje se dosud pokoj, ve kterém prý se Jiřík z Kunštátu a z Poděbrad r. 1420 narodil. Zpráva tato u spisovatelů 16. století se vyskytující nesmí se naprosto zavrhovati, poněvadž nelze nutně za to míti, že se narodil Jiřík na Poděbradech, kteréž otci jeho nepatřily. Pod celým zámkem jsou sklepy, velmi dobře a nákladně stavěné, pocházející z veliké části z prvních dob hradu; jen široké schody, které vedou do bývalých sklepů pivovarských, pocházejí z dob pozdějších. Kromě sklepů klenutých jsou tu rozmanité šije ve skále vytesané, výklenky a podobné. Nejpamátnější jest sklep za severním rohem zámku v zahradě, z něhož jde vysoko na povrch otvor, jímž prý vězně do něho spouštěli. Něco dále je podobný otvor. Sklepům pod severní částí hradu říká se posud pod věží, poněvadž tu stála velká čtverhranná věž, chráníc a opatrujíc tuto slabší stranu. Ve starých pamětech popisuje se bývalý hrad dosti podobně, ale od těch dob měněno na něm tolik, že nesnadno jest určiti, kde která čásť stávala. Jisto jest, že průčelí k severozápadu obrácené má nejhrubší zdi a musí se proto za prvotní palác ze 14. věku pocházející pokládati. Křídla jsou sice také starého původu, ale zdi jejich jsou méně hrubé a ukončení křídla jihozápadního ukazuje i základ pravidelný, jaký se nachází u přístavků novějších. Hledíce k tomu poznáváme v přízemí průčelí síň a čelední světnici, ve kteréž čeleď pánů jídala, nad ní byla velká síň se světnicí, světničkou a komůrkou. Jak vysoké toto stavení bylo, neumíme si nyní pomysliti, poněvadž nám není známo, jestli po spuštění hradu (r. 1620 až do roku 1648) patro ubouráno. Spojení mezi světnicemi dílem se dálo po schodech, dílem po pavlačích, které se táhly po vnitřní straně stavení. Posud znáti jest jediný krákorec, který k podpoře jich sloužíval; asi r. 1844 zničeny pavlače, a udělán toliko k průčelí přístavek od křídla ke křídlu se táhnoucí. V křídle severovýchodním bývávaly světnice a komory a v těch místech také věž, teprve asi ke konci 15. věku postavená a proto novou věží jmenovaná. V této části bývaly tuším pekárna a kuchyně. Brána do hradu bývala podlé pověsti při východním jeho rohu, a z psaných pamětí jde na jevo, že přední byly i most pro vozy i lávka pro pěší, obě ovšem zdvihuté. Ve sklepích rozeznávali vinný sklep, „pivnici“ (t. j. pivní sklep) a šiji. Na „valích“ neb náspu býval srub neb dřevěné stavení, na němž byla světnička, a někde v tu stranu byl také sroubek, ve kterém mléko stávalo, a jiné sroubky s krmníčkem. Na předhradí byla jen hospodářská stavení čili dvůr poplužný, avšak že to nebyl jen dvůr jako dvůr, o tom svědčí bašta stará, na které byly dvě komůrky a úředník tu léhal. Ve dvoře byly jístba, síň, konice, chlévy, stodoly a sruby. Hořovice vyskytují se prvotně jako ves s panským sídlem; bezpochyby to byla osada okolo nynějšího kostela, jehož okolí i po vysazení města podrželo jméno Víska. Jakožto první držitelé této osady vyskytují se bratří Neostup a Habart (Gebhard), za onoho času páni na slovo vzatí, kteříž se často spatřují při dvoře knížat českých. Neostup (od r. 1229) vyskytuje se r. 1233-1239 jako purkrabě na Přimdě, r. 1243 jako pán Hořovský. Habart připomíná se r. 1229-1234. K témuž rodu patřili bezpochyby také Vchyny župan (t. j. pán) a Záviše, kteří se oba r. 1263 připomínají. Hledíce k posloupnosti, jak ji potom seznáváme, a k tomu, že si každý rod nějaké křestné jméno oblíbil, máme všechny dotčené pány za (Podlé kroniky Žďárské (Font. II. 553) narodil se na den sv. Jiří (23. dubna) o hodině denní jedenácté a minutě 38., podlé Veleslavína a jeho předchůdců narodil se na bílou sobotu (6. dubna) v hodinu 5. a minutu 24. po poledni. V Třeboňském archivu jestpoznámka, že se narodil roku 1420 dne 23. dubna v neděli v hod. 11., min. 38. na zámku řečeném Poděbrady, ale poznámka tato není také současná. Srovnej Pam. arch. XI. 518. Za sdělení plánu zámku Hořovského děkuji p. Al. Fifkovi, kníž. inženýrovi. Erbenova a Emlerova regesta, Paproc. o st. pan. 68.) předky potomních pánů ze Žirotína, Vraního a Chodžova, v jichž rodech se jména Habart, Vchyna a Záviše opakují. Na tyto první držitele upomíná i znak městský. Jeden z potomstva jich Habart, zakladatel hradu Žirotínna, zůstavil tři syny : Plichtu, Jarka a Habarta, kteří založili r. 1321 klášter panenský v Týnci a jemu podací kostelní v Hořovicích darovali. Z listu na to vydaného dovídámě se i, že Hořovice jakožto díl mladším bratřín Jarkovi a Habartovi náležely. Jeden Plichta ze Žirotína spolu s Ješkem synem svým založil město Hořovice právem Berounským a přidal k němu 60 lánů dědin, což se dálo v první polovici téhož století. Nápodobně vyměřeno pro město místo pod bývalou vesnicí, a nová osada ohrazena plaňkami, jestliže neobdrželi povolení na to, aby se zdmi ohradili. Asi v polovici téhož století přišlo neznámým způsobem k rozdělení Hořovic. Čásť ta, ku kteréž patřil kostel, nacházela se r. 1363 v držení Habarta Plichty ze Žirotína, kterýž podlé staré paměti město zvelebil a ke kostelu misál daroval. K tomu budiž dodáno, že se ještě r. 1381 bratří Habart a Plichta o podací kostení při Hořovicích soudili, ačkoliv té doby panských práv v Hořoviicích nevykonávali. Po dotčeném rozdělení vyskytují se nám z rodů na Hořovicích panujících jednotlivé osoby, jichž poměr mezi sebou nám znám není. Tak dovídáme se, že držel Smil z Libomyšle r. 1370 čásť Hořovic a blízkých vesnic Rpet, Cheznovic a Olešné a že tehda ve spolek vstoupil s Oldřichem z Libomyšle, který seděl na Libomyšli. Jakožto pán na Hořovicích vyskytuje se r. 1379 Vilém z Hořovic, který se také psal z Kuncenburka podlé sídla nějakého nám neznámého. Týž prodal r. 1382 nějaké dědictví klášteru Ostrovskému a připomíná se ještě r. 1384. Současně s ním seděl tu Léva, po němž byla r. 1380 vdova Markéta, dosazujíc faráře Hořovského, Hroznatu z Martinic. Tohoto Lévu pokládáme za příbuzného jiného Lévy z Hořovic, který seděl r. 1411 na Brtnici. Znak pánů těchto byl na zlatém štítě havran černý, an drží v zobáku kroužek neb prsten, kterýžto znak se v Podbrdsku, Bechyňsku i Hradecku vyskytuje. K příbuzenstvu tomu patřili i bratří Bohuněk a Beneš řečený Čert z Hořovic, kteří se od r. 1392 až do válek husitských často připomínají jako věrní služebníci krále Vácslava a úředníci jeho na Rabšteině, kterýž drželi zároveň v zástavě. Beneš zván byl Zámořským pro cestu, kterou byl vykonal do svaté země; býval také na Moravě (r. 1392), ale nedlouho potom (r. 1402) vyskytuje se v severních Čechách, kdež se usadil pod záštitou markrabě Míšenského. Byl pán osvícený a čtení milovný, který kroniku Římskou na český jazyk převedl. Potomci jich nazývali se Hradišťskými z Hořovic. Konečně ještě třeba doložiti, že drželi Malovary r. 1406 a v potomních letech bratří Drslav a Zdislav z Hořovic, kteří nosili na štítě svém dvé račích klepet,12) ale o spojitosti jich s předešlými držiteli Hořovic (ač jestliže nebyli potomky Smilovými) nemáme ani zdání. Od vladyk Hořovských dostal se v držení zboží tohoto král Vácslav, který sem r. 1390 nového faráře podával. Co se potom se zbožím Hořovským dálo a kterým pánům patřívalo, o tom nám známo není. Na počátku válek husitských držel Hořovice Ondřej Huler, horlivý stranník strany pod jednou, jako mnozí jiní z Podbrdska. Když posádka Karlšteinská r. 1422 v listopadu se stranou podobojí v příměří vstoupila, spečetil list ten také Ondřej a v totéž příměří pojaty jsou i Hořovice. Bojovníkům druhé strany záleželo na tom, aby Ondřeje z držení Hořovic vyvedli. Napřed se o to pokoušeli s úskokem. Jakýsi Janek, pacholek Hříčův (snad Alše Hříče z Pozdně), měl Hořovice zraditi Onšovi z Míkovic a obdržev za to 3 kopy, pojal s sebou několik odvážných jonákův a číhali tu po dva dni; ale nepodařilo se jim.16) Mezitím zemřel Ondřej, kterýž se naposled r. 1425 připomíná; po něm seděl tu r. 1427 nějaký Jan, jako pevná záštita strany katolické,17) a nedlouho potom se vyskytuje jako pán Hořovic Zikmund Huler, příbuzný (snad syn) Ondřejův. Dada se potřebovati od bratří Bedřicha a Hanuše z Kolovrat v rozličných podnicích proti kališníkům, způsobil jim hněv nemalý. Když tedy kališníci r. 1430 z výpravy uherské se navrátili, shlukla se jich čásť a vytrhla v měsíci červenci do pole proti bratřím z Kolovrat. Majíce s sebou několik hrubých pušek a prak, položili se před hradem Hořovským a po devět dní k němu mocně stříleli a útokem hnali. Toho se uleknuv poddal se jim Zikmund, přislíbiv s nimi za jedno státi a hrad i panství jim odevzdal, kteréž ihned poručeny jednomu z hejtmanů, Janu Zmrzlíkovi ze Svojšína. Zikmund zdržev přípověď svou, doprovázel je potom na jich výpravách, vytáhl také se Sirotky do Uher (r. 1431), a tu zahynul. Jestli potom Jan zůstal pánem Hořovským až do obnovení řádů zeských, není nám známo. Když r. 1434 potvrzen jest skrze konsistoř Žitavskou katolický farář Hořovský, udával se jako „pán a správce panství Hořovského“ Ondřej Huler, ale to se může jediné k právním jeho nárokům vztahovati. Roku 1437 připomíná se Petr ze Zvířetic jako pán na Hořovicích, ale ještě téhož roku opanoval je Zdeněk z Rožmitála, který je i některý rok potom držel. Roku 1450 připomíná se Jan Calta z Hořovic, který koupil tehda zboží Čečelické od své manželky Machny z Čečelic. Od r. 1458 seděl na hradě zdejším Sezema Štěpánovec z Vrtby. Roku 1466 bral si k manželství Vracku Heršteinskou z Vilhartic. Zemřel mezi lety 1475-1477, zůstaviv dítky nezletilé. Vracka majíc poručenství nad nimi, hospodařila dobře a koupila jim panství Příbramské. Když dorostla dcera její Mandaléna z Vrtby, dána jest za Litvína z Klinšteina, a tak se stal tento pánem na Hořovicích. Možná, že měl druhou dceru Tas z Peruce, o němž se připomíná, že sedával na Hořovicích. Jakožto pán Hořovský připomíná se Litvín v rozličných pamětech od r. 1490 až do r. 1510;2) posledním svým pořízením daným r. 1506 poručil děti a statek svůj manželce své. Zůstaly po něm samé dcery, které se z větší části do zámožných a vzácných rodin provdaly. Anna dána za Děpolta z Lobkovic, Dorota za Jana staršího z Říčan, Vracka za Mikuláše z Říčan, Markéta za Jana z Roupova; Lidmila zůstala ve stavu panennském až do své smrti a Dobrotivá jsouc na rozumu nedostatečna, zůstala v opatrování sester svých. Mezi dcery tyto rozdělen jest asi okolo r. 1520 všechen statek otcovký i mateřský skrze Dobše Kaplíře ze Sulevic, purkrabě na Karlšteině, jenž k tomu nařízen byl králem Ludvíkem. Při tom rozděleno jest panství Hořovské na dva díly. K společnému užívání obou zůstaveny v zámku mosty, síň dolejší, světnice čelední, pekárna, studnice, kuchyně, vazby, konice a j. Vracka obdržela díl hradu západní s polovicí sadu, dědin, města Hořovic čásť hořejší s polovicí pivo váru (v městě a na Vandrově), kostela a masných krámův, vsi Kytín s podacím, Maškovice, Třebsín a Podluhy zástavné, a některé menší statky v severních Čechách, které však v zástavě byly. Dorota dostala díl hradu východní s druhou polovicí příslušenství, dolejší polovici města a vésky, vsi Kotopeky, Mtihavu, Lhotu u Mníška, ves pustou Korytany a vsi zápisné Leštnici s podacím, Oboru se dvorem Petrov a Podluhy, z nichž vycházel užitek ke špitálu. Ostatní sestry poděleny mimo Hořovice. Ke zcelaní panství přišlo však brzo; neb r. 1525 prodala Dorota polovici svou Mikuláši z Říčan za 1400 kop, tak že on s manželkou svou celé panství držel. Potom následovalo také vyřízení zbožného nadání, jež byli páni Hořovští učinili na zřízení kaplanství. Byliť totiž odkázali Vracka z Vilhartic a Mandaléna z Vrtby 200 kop a Litvín tolikéž; těchto 400 kop vzala na sebe Lidmila a zapsala 18 kop platu na zboží svém Všeradickém. Za vlády Mikulášovy stalo se veliké neštěstí; vypukl oheň, při němž kromě jiného jmění i svobody a listy města Hořovic shořely (r. 1540). Roku 1541 obdržel od manželky své Vracky polovici její, avšak beze vsi Kytína, kterou byla Vratislavovi z Mitrovic prodala. Roku 1544 připojil k panství Hořovskému statek Otmický;2) oženil se pak po druhé s Marjánou z Talmberka, ale věnný zápis (400 kop na Otmicích, Litomyšli a Bavoryni) dal jí teprve r. 1562 ve dsky vložiti. Mikuláš byl r. 1540 hejtmanem kraje Podbrdského a řídiav panství moudře, ve stáří 77 let v Pánu zesnul r. 1565 v pondělí po sv. Havle (22. října) a pohřben v kostele Hořovském. Kromě několika dcer zůstali po něm synové Jan, Vácslav, Heřman, Hanuš a Vilém. Nejstarší syn Jindřich, JMC. truksas, rytíř řádu svatého Jana a kumtor Ostřihomský, zemřel roku 1565 dne 11. července v Košici a tam pochován. Druhý syn Jan koupil za živobytí otcova statek Všeradický, ale zemřel asi roku 1568 a pohřben v kostele Hořovském, kdež se posud náhrobek jeho již sešlapaný spatřuje. Se vdovou jeho Lidmilou z Veitmile učinil Vácslav smlouvu r. 1568, 7. července, jíž obdržel statek Všeradický, připověděl paní Lidmilu vším potřebným opatřovati a dluhy Janovy platiti. Následujícího roku prodali Vácslav a Heřman svým i jménem bratří svých mladších teprve dorůstajících statek Všeradický Kunatovi a Kryštofovi Pešíkům z Komárova. Před tím byl si Václav namluvil pannu Samolénu z Talmberka a zval r. 1568 z Hořovic pány a přátely své k přínosu téže své manželky. Následovalo potom rozdělení panství a statku otcovského. Vácslav obdržel za díl zámek a město Hořovice, vsi Otmíky a vísku u Hořovic, na nichž (r. 1570) manželce své Samoléně z Talmberka 700 kop věnoval. Jaké byly díly ostatních bratří, není nám známo. Jisto jest, že převzal Vácslav všechny tyto díly, Hanuš pak sloužil při dvoře pánův z Rožemberka. Ze všech pánův Hořovských byl Vácslav nejznamenitější. Byl, jak dí Březan, pán rozumný a k řízení obecného dobře způsobený; z těch příčin vznášeny naň úřady, tak že býval císařským radou, hejtmanem kraje Podbrdského, ve starších letech sudím dvorským (r. 1592-1596) a (podlé Březana) také nejvyšším hofmistrem. Podlé Balbína byl „maximus eruditionis amator“ a z té příčiny dal syna svého v humanistickém duchu vychovávati, na knihy dobré a hodné náklad vedl, na zámku Hořovském velikou knihovnu zřídil a na mládence školní z důchodův svých jisté vyživení nařídil. Bylť také pán pobožný, který ve výkladech písma a knih pobožnných kratochvíli míval; sám pak před svou smrtí ve sklípku pohřebním v Hořovicích vlastní rukou napsal značně velikou báseň. Při tom byl ve světských bězích pán veselý a přívětivé mysli jako pravý pán křesaťanský, kterému nejde o formu, nýbrž o věc. Poznamenal Březan, že v psaních svých užíval místem pěkných průpovíídek, na př. : „Kdo snům věří a ženě nevěří, nemnoho potěšení mívá.“9) Měšťanům Hořovským učinil stran vaření piva „otcovské podání,“ aby 15 varů piva starého vařili pořádkem, aby i nejchudší soused jsa spolutrpící užitek míti mohl, ale když odpovědi nedostal, která by ho byla spokojila, vyrozuměl a poznal, kdyby žádosti jejich povolil, že by sebe zavedl a jim ani obecnému dobrému neprospěl, ani jednomyslnosti svorné mezi nimi nevzdělal. Aby proto užitek byl rovností, dopustil jim r. 1588, aby k obci každého roku 10 varův starého piva svařili, z toho berně královské vypravovali a co by zbylo, na obecní potřeby nakládali. Také jim pustil na jistý způsob šenk vína a sklad železa a soli. Nedlouho potom však stihlo obec nemalé neštěstí, když roku 1590 více než polovice města zkázu ohněm vzala. O poměru vrchnosti k poddaným za onoho času svědčí poslední požízení Reginy mydlářky, která r. 1576 dne 15. března zemřela a při kostele Hořovském pochována byla. Píše pak takto : Urozenému pánu Vácslavovi z Říčan na Hořovicích prsten zlatý nebo sekryt můj a kamínek, jakoby křišťál byl, kterýž na hrobě nebožtíka Jana syna mého jsem nalezla a ten jsem připověděla dáti J. M. pánu, a k tomu výše čtyři zlaté uherské na zlatě odkazuji. A urozené paní paní Saloméně z Talmberka na Hořovicích, paní manželce výš jmenovaného p. Vácslava z Říčan J. M., tři zlaté uherské též na zlatě. Neb jsem vždycky od Jich M. lásku k sobě seznávala a mne jsou ochraňovati a opatrovati ráčili. Panně Kateřině, dceři Jich Milostí a kmotřičce mé, odkazuji také dva zlaté uherské na zaltě, aby po mně památku měla. Roku 1593 napsal Vácslav poslední své pořízení a zemřel r. 1596 v štědrý den (24. prosince); manželka pak jeho, poněvadž spolu u velmi potěšitelném pokojném způsobu a v lásce manželské přes čtvrť století živi byli, tak si po smrti jeho zasteskla, že v několika dnech po manželu svém zemřela a oba jednoho času a v jednom hrobě pochováni byli. Po Vácslavovi zůstal syn Jan Litvín a dcery Kateřina a Kunka. Jan ujav panství Hořovské a statek Mnich, oženil se s Dorotou Kaplířkou ze Sulevic, jíž r. 1602 na panství Hořovském 10.000 kop míš. věnoval a z lásky manželské tolikéž přidal. Z manželství toho pošlo, tuším, jediné dítě Eva, která se vdala za Vácslava Pešíka z Komárova. Co se týče statků vezdejších, dobře se manželům dařilo, zvláště Dorota kupovala rozličné grunty šosovní v Hořovicích. Jan Litvín postoupil jí také polovice vsi Doubravice, Dlouhého Újezda, Záluží a Tlustice, které mu byly r. 1611 od panství Točnického prodány. Říčanští, pokud lze stopovati je na Hořovicích, hlásili se k víře pod obojí, i jsa Jan Litvín v té víře vychován a muž pevné povahy, věrně při ní stál a s kněžími té strany jakož i jinými vzdělanými muži si dopisoval. K jeho známým patřili kněz Petr, farář Hořovský, syn tohoto Samuel Martin z Dražova, jenž proslul svou učeností a jako výborný kazatel, a mnozí pobožní muži, ku kterým patřil také Jan Živnůstka. Tento přistěhoval se r. 1607 z Dačic do Prahy a věrně stoje při víře své setrval tu, až musil odejíti a zdržovati se v Perně ve vyhnanství. Pobožní mužové tito těšili se, když přicházely na ně trudné doby. Podlé způsobu otce svého obvykl si Litvín všelijaké průpovědi psáti na počátku svých listův, dávaje ovšem přednosť průpovědím obsahu nábožného. Při vzpouře r. 1618 byl Jan Litvín jako jeden z defensorův velmi činným; zejména přítomen byl vyhození kr. místodržících a za vinu se mu dávalo, že na ně velmi ostrými slovy dorážel, hraběti z Martinic i ručnici k prsům přiměřil a potom jej vyhazovati pomáhal. Napotom býval potřebován od stavův v rpzličných kommissích a falckrabě Bedřicha se horlivě přidržoval. Poněvadž proto znám byl jako protivník císařův, vzato mu všecko jmění hned, když císařské vojsko r. 1620 k Praze táhlo. Statek mu nenavrácen, an Jan pokládán za předního buřiče, a zamýšleli jej v únoru roku 1621 zatknouti. Roku 1622, 15. července poslána mu ob žaloba kr. prokuratora, na kterouž měl do téhodne dáti odpověď. K tomu odpověděl Jan Litvín, že se pro nemoc stavěti nemůže, a žádal za delší termín, aby svědky vésti mohl z Hořovic. K tomu obdržel odpověď (dne 27. července), aby zbytečných omluv zanechaje, do 1. srpna odpověď na kancelář českou poslal. Omluvě jeho místa nedáno a Jan Litvín odsouzen jest dne 5. listopadu všeho jmění. Nešťastný pán zdržoval se v Hořovicích aneb někde v okolí. V něštěstí jeho sílila jej předně velká jeho důvěra v Boha, ale hlavně myšlénka škodná a záhubná všem těm a takovým, že vítězství císařské bude jen některý čas trvati a pak že se vše obrátí do dřevního stavu. Proto s dychti vostí ptal se po novinách a zprávách z bojiště. Že bídy netrpěl, děkoval jedině tomu, že manželka jeho Dorota měla některé šosovní grunty při Hořovicích a na panství značné věno, kteréhož však na ten čas užiti nemohla, dokudž nároky její vyřízeny nebyly. Po dlouhém v té věci jednání svoleno jí více nežli jiným manželkám, že totiž jí odevzdán r. 1623 v květnu statek pozemský Suchomasty a dům n. manželův v Praze. Ale to se stalo proto, poněvadž se uvolila Dorota přestoupiti k náboženství katolickému. S lítostí pozoroval počátky toho manžel její. Že obrácení toto bylo jen na oko, viděti odtud, že Dorota v čas pádu saského (r. 1631) proti císaři jednala a opětné konfiskaci jen stěží ušla. Zemřela roku 1634 odkázavši manželu svému jen jisté úroky, snad proto, že na vždy všeho jmění odsouzen byl, aneb z nějaké jiné nneznámé příčiny. Zdali však Jan Litvín se pro náboženství z Čech vystěhoval, aneb na katolickou níru se obrátil, není nám známo. O koupení panství Hořovského jemu odňatého jakož i Komárovského po n. Jindřichovi Otovi z Losu jednáno s Maří Eusebií hraběnkou z Martinic rozenou ze Šternberka a měly se jí pustiti za 56.000 k. míš., ale poněvadž Alžběta Popelová z Lobkovic o 32.000 kop. míš. více podávala, puštěny ty statky hraběnce (r. 1622 dne 18. listopadu) za 89.000 kop míš. Nedlouho potom (r. 1624) přišla na město zase pohroma, ano vyhořelo. Roku 1626 dne 21. březnna postoupila Maří Eusebia panství Hořovské s Komárovem, Podluhy a pustým hradem Valdekem za 104.000 kop míš. Jaroslavovi Bořitovi z Martinic, manželu svému který jich však hned postoupil synu svému Jiříkovi Adamovi. Úředníkem na panství byl v potomních dobách Jakub Veltrubský, který povýšen jest r. 1637 od hraběte Jaroslava jako falckraběte do stavu šlechtického a psal se Veltrubským z Veltrub. Žil ještě r. 1658. Roku 1634 zase město ohněm zkaženo, r. 1639 pak panství od lidu švédského takovou zkázu vzalo, že z 90 osedlých jen 40 zbylo. Dvory byly vypáleny a spustly, zámek též byl spálen a v některé vsi jen nějaký chalupník bez potahu zbyl. O tom o všem obšírnou zprávu dává důkladné dílo, urbář Hořovský, který roku 1648 sepsán a Veltrubským opraven byl. Jiří Adam byl po smrti otce svého (r. 1649) vladařem rodu Martinického a pánem na Smečně i jiných statcích. Posledním pořízením svým (roku 1651 dne 28. března) odkázal, an dětí nemaje, statky Hořovice, Komárov, Podluhy, Opálku, Klenový, Bystrý, Bezděkov a dům ve Vídni manželce své Johance, rozené markraběnce Gonzágové, jen do jejího života. Ve statky ty uvázala se vdova, když manžel její dne 8. listopadu zemřel, ale poněvadž jich pro churavosť pořádně užiti nemohla a do Benátek uchýliti se chtěla, postoupila Hořovic (r. 1652) Bernartovi Ignácovi, druhému synu Jaroslavovu. Tento byl také vladařem rodu a synů neměl; když tedy r. 1685 dne 7. ledna zemřel, dostalo se vladařství mladšímu jeho bratru, a Hořovice s Komárovem a Podluhy dědila dcera jeho Teréza Františka Vrbnová z Martinic. Paní tato vdána byla za Jana Františka hraběte z Vrbna, ale již jako druhá manželka, neb první chotí jeho byla sestra její Maří Eliška (vdaná r. 1657 † 1671). Táž paní postoupila Hořovic r. 1690 manželu svému a zemřela ve Vídni r. 1706 dne 10. července. Až dosud sídleli držitelé panství obyčejně na Smečně, ačkoliv zámek Hořovský nedlouho po r. 1648 zase obnoven byl. Když se však Hořovice po r. 1685 zase sídlem panským státi měly, zdál se starý zámek pánům příliš těsný, pročež ustanovili jej za byt hejtmanův a sami si zřídili nový zámek od kamene, šindelem krytý a v dolní části veskrze klenutý, který stál již r. 1709. Po smrti hraběte Jana Františka z Vrbna synové jeho Jan Antonín, Josef František a Norbert stěží panství zadlužené rodu svému uchovali. Nejmladší syn Norbert ujal Hořovice a zemřel r. 1734. Jeho syn Eugen Vácslav stavěl r. 1761 chrám na Vísce a zemřel okolo r. 1790. Syn jeho Rudolf přikoupil r. 1806 statek Jinecký, který držel po jeho smrti (r. 1830) syn Eugen († 1848). Tohoto syn Dominik prodal r. 1852 panství Hořovské Bedřichu Vilémovi kurfirstovi Hesskému. Po této změně následovalo rozchvácení slavné někdy knihovny Hořovské.Text: historie
16.11. 2020 - August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze české, kniha 6
