Grosssedlitz

Barokní zahrady a zámek Großssedlitz

21. července 1719 koupil říšský hrabě August Christoph von Wackerbarth panství Sedlitz včetně vesnic Großsedlitz a Kleinsedlitz, kde se nacházelo úzké stinné údolí s mírnými úbočími na severu pokrývané lesem. Jeho záměrem bylo využít přirozenou podobu tohoto místa pro vybudování areálu dvou zahrad (celkem asi 18 ha), spojených lipovou alejí. Plánované založení zahrady na Erlichtbergu nabízelo krásný výhled do údolí Labe, zatímco založení v Großsedlitz umožňovalo využitím přirozené morfologie terénu výhled na dramatickou krajinu Saského Švýcarska vedený třemi hlavními alejemi. Výchozím bodem obou založení spojených lipovou alejí se měl stát nový zámek.

S realizací zámeckého a zahradního komplexu bylo započato podle plánů, které dodal saský dvorní architekt Johann Christoph Knöffel. V letech 1719–21 byl na půdorysu písmene U vystavěn trojkřídlý zámek Friedrichsburg, jehož boční křídla svírala s hlavní budovou tupé úhly a vymezovala tak nádvoří, lehce se otvírající do krajiny. Tímto bylo zakryto zalomení hlavní severo-jižní osy o asi 10° směrem západu. Od severu byla tato osa vymezena příjezdovou alejí ústící do čestného dvora, procházela zámkem a nádvořím k jihu, sestupovala po dvou předložených schodištích a pokračovala na protějším svahu, kde ve formě lipových alejí vysázených v půloblouku vymezila tzv. ‚Himmelsall‘, a zahrnula tak i zahradu obklopující krajinu do tzv. ‚Gesamtkunstwerk‘. Wackerbarth měl v úmyslu založit východně a západně od této osy, která měla být zároveň hlavní osou symetrie, barokní zahradu doplněnou, dle vzoru francouzského zahradního umění a jeho pravidel, jednotlivými prvky vybavení, jako partery, aleje a špalíry, lesíky a boskety a neodmyslitelné vodní prvky. Před východním bočním průčelím zámku byla na jižním svahu úzkého údolí skutečně založena zahrada, která se stala základem dnešní dispozice. Před zámkem byl zřízen pravidelný čtyřdílný parter s broderií rozdělený dvěma na sebe kolmými osami. Podélná osa pokračovala směrem k západu přes velký pravoúhlý travnatý parter, tzv. ‚Bowlingreen‘, který byl vlastně zelenou plochou určenou pro různé hry a končila průhledem do volné krajiny labského údolí. Ve směru příčné osy byla ve svahu severně od parteru postavena v letech 1720–21 podle plánů J. C. Knöffela horní oranžérie. 30. ledna 1723 přešla zahrada do královského vlastnictví. Prodej sám, který byl až do roku 1726 držen v tajnosti, přinesl krátké přerušení prací. Již roku 1723 pověřil saský kurfiřt a polský král August Silný vrchního intendanta, kterým nebyl nikdo jiný než August Christoph von Wackerbarth, řízením dalšího plánování zahrady. První návrhy pro pokračování prací na zahradě a vybudování nového zámku pocházejí pravděpodobně od samotného Augusta Silného a mohly být ovlivněny dojmy, které získal během svých kavalírských cest, zejména pak stavbami Ludvíka XIV., jehož dvůr se August snažil napodobit. Jednalo se jak o ideu pásu několika zámků, které by obklopily hlavní město, přičemž každý zámek by plnil zvláštní funkci, tak i o vybudování jedné centrální stavby. Zámek se zahradami Großsedlitz byl určen a využíván pro každoroční slavností polského řádu Bílého orla. Celý areál tak sloužil jako jakýsi slavnostní sál pod širým nebem, doplněný salony bosket a bohatě vybavený uměleckými díly. Oslavy se zde konaly do roku 1756, kdy začala Sedmiletá válka, celkem třináctkrát. V letech 1723–27 probíhalo postupné rozšiřování a doplňování Wackerbarthem již dokončené zahrady. Ve směru druhé příčné osy byla k opěrné zdi jižní přistavěna monumentální budova dolní oranžerie se střešní terasou. Velká předložená schodiště po stranách oranžérie spojila zahradu na úbočí s nově založenými partiemi v údolí. Obdobné řešení nalezneme již u oranžérie ve Versailles. Před průčelím byl zřízen zahloubený travnatý parter se střední osou doprovázenou vodními kanály a ukončenou fontánou ‚Stille Musik‘, k níž zřejmě roku 1727 předložil návrh Zacharias Longuelune. Celek, rámovaný od severu bujnou vegetací, byl doplněn bohatou sochařskou výzdobou v podobě dekorativních váz a dětských postav rozmístěných na pilířcích balustrád a volně rozestavěných skulptur s náměty z antické mytologie. Roku 1727 pověřil Wackerbarth architekty M. D. Pöppelmanna, Z. Longuelunea a J. C. Knöffela, aby nezávisle na sobě rozvíjeli své plány s tím, že poté bude možno vybrat z nich ten nejlepší. Projekt uvažující o vybudování velké centrální stavby nad horní oranžerií, který předložil Z. Longuelune, zůstal neproveden. Přesto byly uskutečněny některé dílčí úpravy, z nichž nejzávažnější bylo zdůraznění aleje směřující k zamýšlené centrální stavbě za horní oranžerií jako hlavní osy symetrie. Bývalá vedlejší osa (sever-jih) byla nyní překomponována na hlavní osu symetrie s velkou vodní kaskádou. Do roku 1733, kdy August Silný zemřel, nebyl projekt zdaleka dokončen. Za jeho nástupce byla pozornost věnována jiným objektům. Zahrada je rozdělena do čtyř základních samotně řešených prostorů provázaných prostřednictvím dvou os ve směru sever-jih kolmých osu původní Wackerbarthovy zahrady, jež je vedena ve směru západ-východ středem bočního průčelí zámku. Zahradu je tak v závislosti na stanovišti návštěvníka možno vnímat jako tři zcela různé kompozice. Rozdělení území zahrady příčným údolím na svah a protisvah, připomíná zahrady italských vil. Tento princip zde byl spíše inspirací pro založení vybavené prvky barokních francouzských zahrad. Plocha jižního svahu byla rozčleněna dvěma vysokými terasami a tak bylo získáno místo pro založení rozlehlého parteru. V údolí pod ním pak převažoval vodní živel. Před dolní oranžérií byl založen další parter s vodními kanály a fontánou ‚Stille Musik'. Hlavní osa zamýšlené zámecké stavby byla zdůrazněna velkým bazén s dvoustupňovou kaskádou mezi schodišti a protějškovou nikdy nedokončenou velkou kaskádou stoupající po severním protisvahu, upraveném jako bosket. Roku 1756, během Sedmileté války, byl zámek obsazen Prusy a sloužil jim jako hlavní stan. Práce na odstraňování válečných škod byly zahájeny hned roku 1763. Po roce 1813 dochází k dalším opravám zahrady, kterou poškodila napoleonská vojska. Roku 1858 byla restaurována a doplněna sochařská výzdoba areálu. V letech 1861–64 byla důkladně opravena předložená schodiště, terasy a balustrády. Mezi lety 1871–74 byl zbořen poškozený zámek Friedrichsburg, na místě jeho východního křídla byla postavena dodnes dochovaná novostavba, a přestavěna dolní oranžérie podle plánů saského dvorního stavitele Bernharda Krügera. V letech 1918–30 byl zámek využíván k nejrůznějším účelům a v zahradě probíhaly práce, jež jí měly vrátit někdejší vzhled. V současnosti je zámek i zahrada v majetku spolkové země Sasko. I když toto stěžejní dílo saského zahradního umění 18. století zůstalo nedokončeným torzem, stalo se výmluvným svědectvím uměleckých i osobních ambicí jeho zadavatelů a invence architektů, s níž se snažili uplatnit zásady francouzského stylu ve zdejším složitém terénu zcela jiného měřítka. Poloha na svahu, terasy a opěrné zdi, schodiště, kaskády a především záměrné zahrnutí průhledů do okolní krajiny se počátkem 18. století staly příznačnými také pro ostatní saské zahrady.

Text: popis
8.9. 2010 - Václav Kapr