V dávných dobách pevný knížecí frýdecký hrad a město přitahovaly celou řadu nájezdníků a dobyvatelů. Jednou vpadly z Uher do pobeskydské roviny nepřátelské hordy a zakrátko oblehly i frýdecký hrad. Živá duše do něho i z něho nemohla ven. Když selhaly všechny útoky proti nedobytnému hradu, nepřátelé zkusili frýdecké dlouhodobým obléháním vyhladovět. O vodu neměla hradní posádka nouzi, ale potraviny zakrátko docházely. Když už neměli co jíst, uchýlili se ke lsti. Na jeden den uzavřeli s obléhateli příměří, protože jeden z obránců bude mít v hradní kapli svatbu. Celý den se z hradu ozývaly hudba a zpěv, "svatebčané" hladem skoro padali a v podvečer shodili s hradeb dolů uloveného srnce, čerstvě zabitého posledního kozla, staženého z kůže a posypaného srnčími chlupy. Útočníci uvěřili, že na hrad vedou tajné chodby, kterými jsou přinášeny čerstvé zásoby na hrad a odtáhli z kraje pryč. Na paměť shazovali ze zámecké věže každoročně kozla, naposledy ještě v roce 1845.
Text: pověsti
12.1. 2005 - mgr. Jaromír Polášek
|
Přihlášení |
