Duchcov

Rod pánů ze Sulevic, který získal Duchcov a v r. 1473, přesídlil v r. 1491 z Oseka (Rýzmburka) do Duchcova a od té doby zde bylo centrum správy celého panství. Pavel Kaplíř ze Sulevic vystavěl poblíž spáleniště někdejší tvrze, zničené v době husitských válek, nové sídlo. Podle místní tradice stála nová tvrz v severní části prvního nádvoří pozdějšího zámku a přilehlé ulice (dříve Československé armády), kde prý byly hospodářské budovy. Pravděpodobnější však je, že pozůstatky kaplířovské i předchozí tvrze jsou pojaty přímo do trojkřídlé budovy barokního zámku. Zde pod oběma bočními budovami leží gotické sklepy a při stavebně historickém průzkumu, který prováděli v r. 1979 pracovníci Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů, se zjistilo, že přízemí severního křídla je vlastně palácová budova, vystavěná ve středověku kolmo k městské hradbě. Prostor, vymezený jejími zdmi o síle až 170 cm, napovídá, že tvrz měla poměrně velkou rozlohu. U těchto objektů už však nelze prokázat, zda vznikly ve 14. století nebo až v kaplířovském období. Blízko nich stával kostel sv. Jiří.

Zasvěcení kostela sv. Jiří, obvyklé spíše u hradních než městských kostelů, jakož i úzká návaznost budov na městské opevnění spolu s rozsahem gotické zástavby nasvědčují podle autorů průzkumu existenci většího opevněného sídla, než byla tvrz, snad typu městského hradu. Po smrti Pavla Kaplíře ze Sulevic spravoval panství jménem pozůstalých bratrů Purkart, který se již psal „na Duchcově“. Poslední z duchcovských Suleviců – Jan Kaplíř – prodal v r. 1527 Duchcov Děpoldu z Lobkovic za 19 600 míšeňských grošů. Po Děpoldově smrti si statky rozdělili synové Jiří, Jan Litvín, Děpold, Kryštof a Václav, kteří v r. 1530 požádali krále Ferdinanda, aby jim duchcovské panství, jež dosud bylo královským lenním statkem, přidělil do dědičného držení. Král jim vyhověl a v r. 1538 dostal tvrz a městečko Duchcov Václav Popel z Lobkovic, jenž dal rozšířit a přestavět své sídlo na renesanční zámek. Poprvé se zámek v Duchcově zmiňuje již v zápise v deskách zemských v r. 1544 ve výčtu Václavova majetku. Zbytky raně renesanční stavební činnosti, která začala měnit gotickou zástavbu, se dochovaly ve zdivu a klenbách západního a jižního křídla. V r. 1570 pak začala výstavba dvoutraktového dvoukřídlového zámku, pro niž nakreslil plány Ulrico Aostalli. Stavební práce vedl jeho polír Vlach Filip. Tento dům byl začleněn v době barokní přestavby do západního křídla budovy zámku, v jehož přízemí je dobře patrná renesanční dispozice i klenby. Zhodnocení ostatních renesančních zásahů, které se v duchcovském zámku projevují, a určení jejich časové posloupnosti nelze provést bez detailního stavebního zaměření a sondáží. Vnitřní úpravy prodělala též gotická budova, stojící severně od novostavby z r. 1570. Václav Popel z Lobkovic sídlil v Duchcově až do své smrti v r. 1574, ale jeho nástupci zde pobývali jen příležitostně. Za nezletilé Václavovy syny spravovala panství několik let jeho manželka Bonuše z Veitmile. V r. 1583 se ujal správy panství, opět rozděleného mezi čtyři syny (Jiřího, Adama, Jana Václava, Matouše Děpolda), Jiří z Lobkovic, který byl i majitelem hradu Střekova. Zastával významné státní funkce, mimo jiné byl královským radou a prezidentem apelačního soudu v Praze. Duchcovským udělil výsady na prodej vína, soli a smůly a dovolil jim vařit pšeničné pivo ve společném obecním pivovaru. Spolu se svou sestrou Evou nechal vybudovat špitál u kostela P. Marie před Mosteckou branou, dal přestavět i starý kostel sv. Jiří. Jiří z Lobkovic zemřel v r. 1590 a byl pochován v chrámu sv. Víta v Praze. Jiřího bratr Adam Havel z Lobkovic, který zdědil Duchcov i Střekov, připsal podíl zámku a několik vesnic svým sestrám Barboře a Anně. Ty spravovaly zámek až do r. 1612 pak jej odevzdaly synu Adama Havla Václavu Vilému z Lobkovic, který téhož roku získal od svého strýce Jana Václava i Jiřetín a Horní Litvínov. V r. 1621 přešlo držení Duchcova na Františka z Lobkovic, syna Václava Viléma z druhého manželství s Markétou Františkou Ditrichštejnovou. Tento poslední příslušník duchcovských Lobkoviců se ujal panství po dovršení plnoletosti v r. 1635, kdy byl povýšen do stavu starých říšských hrabat. Duchcov nezůstal ušetřen válečných útrap po dobu třicetileté války. Roku 1624 tudy táhli Švédové pod vedením generála Wrangela, v r. 1632 Sasové. V r. 1634 přišli Švédové opět a spálili město. Při dalším vpádu švédských vojsk, vedených generálem Bannérem, zasáhly město i okolí nové pohromy. Švédové rozstříleli i všechlapskou tvrz a tamější klášter bílých panen a zničili také tvrz v Želénkách. František Josef z Lobkovic odkázal Duchcov své manželce Polyxeně Marii, rozené z Talmberka, která se po jeho smrti v r. 1642 podruhé vdala za hraběte Maxmiliána z Valdštejna. Tak přešlo panství do majetku Valdštejnů. Maxmilián z Valdštejna, pán na Hrubé Skále, Dobrovicích v Mnichově Hradišti, potvrdil Duchcovu jeho privilegia a snažil se zmírnit bídu místního obyvatelstva. Polyxena zemřela r. 1650 a po čtyřech letech ji následoval i hrabě Maxmilián. Duchcovské panství zdědil jejich nezletilý syn Jan Bedřich, pozdější biskup v Hradci Králové (1668 – 1675) a arcibiskup pražský (1675 – 1694). Při studiích v Římě se Jan Bedřich z Valdštejna stýkal s uměleckými kruhy. Do Čech s sebou přivedl francouzského architekta Jeana Baptistu Matheye, původem z Dijonu, který se stal jeho dvorním stavitelem. Kromě jiných staveb (arcibiskupský palác v Praze, zámek v Tróji a v Červeném Hrádku, kostel sv. Michaela archanděla v Horním Litvínově) navrhl Mathey i přestavbu duchcovského zámku, která trvala od r. 1675 do 20. let 18. století. Raně barokní fázi patří tříkřídlá budova, pro niž bylo využito i částí starých gotických a renesančních objektů, dále jízdárna a k ní přiléhající budova. Mathey byl vynikající architekt své doby, vycházející ze vzorů římské architektury 17. století. Také zámek v Duchcově nese typické znaky jeho projevu. Hlavní jednopatrová budova je převýšena nástavcem mělkého rizalitu, ukončeným trojúhelníkovým štítem. Dva sloupy, mezi nimiž je vstupní portál, nesou balkón. Čestný dvůr vymezují křídla napojená v pravém úhlu k hlavnímu křídlu a ukončená předstupujícími třípodlažními věžemi. Střídmé zahradní průčelí s pavilónových nástavcem ve středu, typickým pro Matheye, je zvýrazněno vysokou terasou a čtyřramenným schodištěm, zdobeným kuželkovou balustrádou. Celý zámek vyjadřoval ideu stavebníka, aby jeho sídlo reprezentovalo mocný rod. K ztvárnění této myšlenky a docílení požadovaného účinku využil J. B. Mathey klasicistně pojaté linie a tvary architektury, které s přímkovým členěním průčelí jsou příkladem tehdejších estetických norem. Jan Bedřich se již nedožil dokončení stavby a při svých duchcovských návštěvách obýval budovy na nynějším prvním nádvoří. Na svou dobu byl Jan Bedřich mimořádnou osobností s velkým vzděláním a myšlenkovým rozhledem. Jeho humánní smýšlení a láska k umění znamenaly nejen mnoho pro tvářnost města, ale i pro poddané, kterým v r. 1680 značně zmírnil nevolnictví. Obyvatele města osvobodil od roboty a jiných povinnosti, vnitřní správu ponechal měšťanům. V r. 1667 dosáhl Jan Bedřich pro spojená panství Duchcov – Horní Litvínov fideikomisu. Univerzálním dědicem arcibiskupova jmění se stal jeho prasynovec z mnichovohradišťské větve rodu Jan Josef. Od smrti Jana Bedřicha v r. 1694 spravoval po dobu nezletilosti nového majitele duchcovské panství jeho otec Arnošt Josef. Své dědictví převzal Jan Josef v r. 1707. V období jeho vlády nastal největší rozmach duchcovsko-litvínovského panství. V r. 1715 založil v Horním Litvínově jednu z největších textilních manufaktur v Čechách, v bezprostřední blízkosti Duchcova, v Lipticích, vystavěl hospodářský dvůr a kostel sv. Petra a Pavla – podle plánů Octavia Broggia (oba objekty ustoupily v r. 1977 uhelné těžbě), kostel sv. Šimona a Judy v Zabrušanech a v Litvínově zámek (dokončen r. 1732). Jeho finanční možnosti mu dovolovaly investovat i do ztrátových podniků, jako byla výroba zbraní nebo těžba zlata v Jílovém, z něhož v l. 1722 – 1725 razil dukáty s obrazem císaře Karla IV. a Jana Nepomuckého. Barokní přestavby zámku započaté za Jana Bedřicha neustaly ani za jeho nástupců. Do doby poručnické správy Arnošta Josefa z Valdštejna patří zahájení výstavby chrámu Zvěstování P. Marie podle plánů Marka Antonia Canevala, dokončené v r. 1722 snad Orsim de Orsinim, a patrně též i vznik budovy na vnějším nádvoří, nazývané v 19. století biliárovým křídlem a dnes, podle expozice v ní umístěné, casanovským. Po této druhé barokní fázi nastává vrcholně barokní výstavba zámku, spojená se jménem Jana Josefa z Valdštejna. V l. 1716 – 1728 postavil architekt Octavio Broggio zámecký špitál s kaplí Nanebevzetí P. Marie. Tato barokní etapa pravděpodobně též zvýraznila vznosnost průčelí hlavní zámecké budovy a pozměnila i řešení interiérů. Jan Josef z Valdštejna přivedl do Duchcova proslulé umělce – malíře Václava Vavřince Reinera a sochaře Matyáše Bernarda Brauna a Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa, kteří se podíleli na výzdobě zámku, hospitálu i kostela. Dodnes je jednou z nejkrásnějších místností v zámku velký sál, jehož výzdoby s portréty a výjevy z historie rodu Valdštejnů vznikla v této době. Vnější sochařská výzdoby zámku je dílem Matyáše Brauna; na pilířích oddělujících čestný dvůr od vnějšího nádvoří stojí socha Minervy, Marse a dvojí zobrazení Herkula. V nice zahradního schodiště je sousoší Borease a Oresthey. Nedílnou součástí zámeckého okolí byl park, který dal Jan Josef z Valdštejna vybudovat ve francouzském stylu podle návrhů tehdy proslulého architekta Jana Ferdinanda Schora, využívajících soustavu bazénů, vodotrysků a fontán. Jan Josef z Valdštejna zemřel v r. 1731 bez mužských potomků a Duchcov zdědil jeho synovec František Josef Jiří, který se rozhodl po smrti své manželky Josefy, rozené Trautmannsdorfové, ke vstupu do kapucínského kláštera. Od r. 1760 držel Duchcov jeho syn Emanuel Filibert, jenž ve městě zřídil manufakturu na výrobu punčoch. Všichni nástupci Jana Bedřicha z Valdštejna byli tvrdými feudálními pány bez jakékoliv snahy o zlepšení situace svých duchcovských poddaných, kteří byli v r. 1709 postiženi požárem a v r. 1762, v době sedmileté války po porážce rakouského vojska v šarvátce u Hudcova, pleněním pruských vojáků. Aby uhradili výdaje na nákladné umělecké záliby a honosné stavby, rozšiřovali hospodářské podnikání a zvyšovali povinnosti poddaných. Emanuel Filibert z Valdštejna zemřel v r. 1775 a jeho syn Josef Karel pokračoval ve zvelebování zámku, který se stal dějištěm mnoha slavností a divadelních představení. V parku se konaly pastýřské hry a dostihy, pořádané pro vznešené návštěvníky. R. 1785 přivedl hrabě Josef Karel z Valdštejna na zámek známého dobrodruha Giacoma Casanovu, který zde na sklonku života působil jako knihovník a napsal mnohosvazkový, ale neúspěšný utopický román Icosameron, Historii mého útěku z olověných komor v Benátkách a proslulé Paměti. Casanova zemřel v Duchcově v přítomnosti hraběte Valdštejna a prince Charlese de Ligne 4. června 1798 a byl pohřben u kostelíka sv. Barbory. Z řady dalších vynikajících osobností, které navštívily Duchcov, to byl Friedrich Schiller, studující v r. 1791 v zámeckém archívu prameny pro své drama o Valdštejnovi, Johann Wolfgang Goethe a Ludwig van Beethoven, jenž bratru duchcovského zámeckého pána, svému mecenáši Ferdinandu Arnoštovi, věnoval velkou klavírní sonátu (opus 53), zvanou Valdštejnská. V r. 1813 hostil duchcovský zámek ruského cara Alexandra I., jeho bratr velkoknížete Konstantina, pruského krále Fridricha Viléma, rakouského kancléře Metternicha, knížete Schwarzenberka, podmaršálka Radeckého a další představitele zúčastněné na teplických jednáních protinapoleonských spojenců Pruska, Rakouska a Ruska. Za Josefa Karla z Valdštejna došlo k poslední barokní přestavbě zámku, při níž byl upraven interiér slavnostního sálu a přistavěna spojka mezi severním zámeckým křídlem a konírnami. Po Josefu Karlovi z Valdštejna se stal v r. 1814 majorátním pánem Duchcova jeho bratr František Adam, který přikročil k rozsáhlým venkovním i vnitřním úpravám zámku, dokončeným v r. 1818. Stavení, oddělující vnější zámecký dvůr od Tržního náměstí, byla zbourána a místo nich byla vystavěna vysoká kovaná brána. Vnější úpravou budov získal zámek jednoduchou, střídmou, klasicistní fasádu, která nahradila honosné barokní členění exteriéru. Počátkem 19. století měl zámek 60 místností, z nichž nejpozoruhodnější byl už zmíněný sál předků. V sousedních místnostech byla umístěna valdštejnská obrazárna s díly vynikajících malířů, mezi nimiž byli zvláště zastoupeni nizozemští, němečtí a italští mistři 17. století. Vznik galérie je spjat se jmény Jana Bedřicha a zejména Jana Josefa z Valdštejna, jenž koupil v r. 1723 mnoho cenných obrazů a kreseb ze sbírky hraběte Felixe Vršovce. Již v r. 1741 byla sice značná část kolekce, mimo jiné práce Vermeerovy, van Dyckovy, Canalettovy a dalších mistrů, odprodána do Drážďan, ale galérie byla nadále doplňována a v 19. století obsahovala na 400 maleb a 7000 rytin. František Adam z Valdštejna, významný botanik, který s profesorem Kitaiblem vydal třísvazkové dílo o rostlinách v Uhrách (Descriptio et icones plantarum rariarum Hungariae, Vídeň 1802 – 1812), založil na zámku pozoruhodné muzeum. Kromě přírodních sbírek zde byly výrobky uměleckých řemesel, antické vázy a zbrojnice s osobními památkami na zavražděného vévodu Albrechta z Valdštejna. V r. 1816 byl vypracován projekt zámecké zahrady v anglickém stylu, byla vysázena i proslulá dlouhá alej, při pohledu od zámku zdánlivě pokračující v průseku na Stropníku v Krušných horách. V době největšího lesku byl duchcovský zámek se svým parkem přirovnáván k slavným dílům hraběte Šporka. Park navštěvovali tepličtí lázeňští hosté, kterým byly přístupny i zámecké sbírky a v době nepřítomnosti Valdštejnů si mohli prohlédnout i zámecké pokoje. František Adam z Valdštejna i jeho bratr Ferdinand Arnošt zemřeli v r. 1823. Nový majitel Jiří Josef z Valdštejna zemřel již v r. 1825 a panství zdědil jeho syn Antonín. V r. 1835 se v Duchcově konala velká vojenská přehlídková slavnost u příležitosti teplického kongresu panovníků za účasti rakouského císaře Ferdinanda V., pruského krále Fridricha Viléma a cara Mikuláše I., na jehož počet se podobná podívaná opakovala v r. 1838. Při obou příležitostech byli na zámku ubytováni vysoce postavení hosté. Po smrti Antonína z Valdštejna v r. 1848 se stal pánem duchcovsko-hornolitvínovského panství hrabě Jiří Valdštejn. Po jeho smrti v r. 1854 spravovala panství jeho žena Antonie, rozená Boudová, dcera hraběcího lesníka. Jejich syn hrabě Jiří Vilém z Valdštejna (zemřel 1890) měl za manželku Pascalinu, princeznu z rodu Metternich-Winnenburg. Mezi jeho příbuznými byl veden dlouholetý spor o dědictví, až v r. 1894 převzal panství syn jeho bratra Ladislava Jiří Jan z Valdštejna, zvaný Gino, jenž zahynul v r. 1901 při lovu v Indii. S ním vymřela i duchcovská linie Valdštejnů. Panství přešlo na příslušníka mnichovohradišťské linie Arnošta Karla, kterého v r. 1912 vystřídal Adolf Valdštejn, poslední feudální pán na Duchcově. K panství patřilo deset dvorů s 2000 ha zemědělské půdy (dvory byly v Duchcově, v Lipticích, Želénkách, Zabrušanech, Horním a Dolním Litvínově, ve Všechlapech, v Louce, Záluží, Dolním Jiřetíně), velká polesí (přes 7000 ha), pivovary, několik hnědouhelných dolů a manufaktura. Pozemkovou reformou v r. 1920 byl tento obrovský majetek zkonfiskován. Zámek koupil v r. 1922 duchcovský okresní úřad. Zámecká knihovna a archív byly přemístěny do Mnichova Hradiště, valdštejnská galérie byla přestěhována do Doks. Po r. 1945 se zámecké budovy staly sídlem několika institucí. Zásluhou MěstNV v Duchcově a jeho intenzivního úsilí o záchranu památek byl od poloviny 60. let zámek postupně uvolněn pro kulturní účely. V restaurovaných prostorách hlavního traktu byla expozice historického nábytku Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, doplněná některými obrazy bývalé valdštejnské galérie, z nichž k nejvzácnějším patřila Podobizna chlapce v rudém šatě od Lucase Cranacha staršího a obraz Adonis a Venuše od Bartoloměje Sprangera. V místnostech, podle tradice spojených se životem G. Casanovy, byl vybudován jeho památník. V dalších sálech byla expozice dějin města. Novodobé tradice byly podchyceny v expozici dělnického hnutí na Duchcovsku a pamětních síních odboje. V bývalých konírnách byla výstavní síň. Obnovil se kostel, zničený požárem v květnu r. 1945, který měl sloužit jako lapidárium. Také nejbližší okolí zámku bylo upravováno – půvabná knížecí zahrádka vpravo od zahradního průčelí připomíná někdejší francouzský park a zámecká zahrada se sfingovým rybníkem patří k nejkrásnějším zákoutím hornického a průmyslového města. Areál zahrady obohatil v r. 1982 nový pavilón, v němž byla umístěna proslulá freska V. V. Reinera z kaple někdejšího špitálu.

Text: historie
15.1. 2005 - Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku - Severní Čechy