Dublin

V roce 1204 přikázal anglický král Jan Bezzemek postavit hrad v Dublinu. „Král svému důvěryhodnému a oblíbenému Meileru (Fitzhenry), synu Jindřicha, irskému sudímu, buď zdráv. Dal jsi nám vědět, že nemáš žádné bezpečné místo pro úschovu našeho pokladu, a protože z tohoto důvodu a pro mnoho dalších potřebujeme silnou pevnost v Dublinu, přikazujeme ti abys zde postavil hrad v takovém místě kde budeš považovat za vhodné pro výkon spravedlnosti a v případě potřeby pro obranu města, aby jsi jej učinil tak silný, jak můžeš, s dobrými příkopy a silnými zdmi. Nejdříve ale postavíš věž, ke které lze pohodlně doplnit hrad, nádvoří a jiné části: pro toto vše máš naše svolení. V současné době můžeš vzít a využít 300 marek od Geoffreye fitz Roberta, kterými je nám dlužen” (zdroj: S. Duffy, Medieval Dublin II, str.172).

Stavbu později vedl královský místodržící v Irsku Jan de Gray, biskup z Norvichu (1208-1213) a po něm dublinský arcibiskup Jindřich z Londýna. V jihovýchodním rohu města, nad Černou tůní, tak postupně vznikl kosodélný hrad s válcovými věžemi v nárožích. V roce 1243 nechal Jindřich III. Anglický na hradě postavit velký sál. Zmiňována je také kaple sv. Eduarda Vyznavače. Hrad se stal hlavním sídlem anglické vlády v Irsku. Sídlili v něm královští místodržící a královský soud. Sloužil také jako vězení. Jeho nedobrovolnými obyvateli byli často synové šlechtických rodů, kteří byli drženi jako rukojmí k zajištění poslušnosti jejich otců. V letech 1267 až 1268 bylo na hradě prostavěno 342 Liber. V roce 1307 zde byli uvězněni irští templáři v rámci potlačení tohoto rytířského řádu po celé Evropě. K jejich soudu došlo v první polovině roku 1310, jejich majetek byl zkonfiskován a v roce 1313 předán johanitům. V roce 1317 byl Dublin krátce obléhán skotským invazním vojskem pod vedením Eduarda Bruce, bratra skotského krále Roberta Bruce. Angličani se před útokem pokusili ohněm odstranit předměstí. Oheň se ale rozšířil i do města samotného. Skoti nakonec odtáhli s nepořízenou. Svolaný parlament pak nemohl zasedat na hradě, ten také nejspíše vyhořel. Velký sál hradu, ve kterém parlament normálně zasedal, byl opraven v roce 1320 a zasklen o deset let později. Angličtí králové navštěvovali Irsko jen málokdy. Richard II. tak učinil v letech 1394 a 1399. Při svých návštěvách přijímal přísahy věrnosti od všech šlechticů, irských i anglických. To byla ale pouhá formalita, poněvadž skutečná anglická nadvláda byla omezená na oblast zvanou Koloví (Pale), nevelkou oblast podél východního pobřeží Irska. V roce 1430 je hrad uváděn jako zanedbaný. Státní archiv byl poškozen zatékající vodou. Stejně tomu bylo i o pět let později. V roce 1459 byla na hradě založena mincovna, hrad byl ale pořád na spadnutí. V roce 1478 přišel královský místodržící Gerald FitzGerald, osmý hrabě z Kildare, o své místo. Měl být nahrazen lordem Jindřichem Grey. Hrabě z Kildare se ale odmítl svého úřadu vzdát. Hradní purkrabí Jakub Keating stál na jeho straně a zabránil Jindřichu Grey ve vstupu do hradu stržením padacího mostu. Parlament později toho roku přikázal Jakubovi most na vlastní náklady opravit. Král jej navíc později zbavil úřadu. Gerald FitzGerald, osmý hrabě z Kildare, byl v období let 1477-1494 téměř nezávislým vládcem v Koloví. To bylo zapříčiněno Válkou růží v Anglii a tudíž oslabenou královskou mocí. V roce 1487 se hrabě opět vzepřel králi. Tenkrát byl od roku 1485 na anglickém trůnu nový král Jindřich VII. Tudor. Dne 24. 5. 1487 nechal hrabě z Kildare v Dublinu korunovat Lamberta Simnela anglickým králem. Tehdy desetiletý Lambert byl obyvatelům Dublinu a Koloví představen jako hrabě z Warwicku, synovec zesnulého krále Eduarda IV. Ten pravý synovec zemřel ve vězení v londýnském Toweru. Lambert byl pouhou figurkou ve vzpouře Yorků proti králi. Jako král ale sídlil na hradě v Dublinu. Vzpoura byla potlačena v bitvě u Stoke dne 16. 6. 1487. Po bitvě král Lambertovi odpustil (částečně asi také proto že na ničem neměl podíl) a zaměstnal jej v královské kuchyni. Hraběti z Kildare bylo také odpuštěno, asi proto, že král stejně neměl jinou možnost, potřeboval totiž hraběte na své straně. Král se tehdy nechal slyšet, že irská šlechta by korunovala i opici za účelem získání moci. V roce 1534 na hrad zaútočil Tomáš Fitzgerald, zvaný Hedvábný Tom (Silken Thomas) podle oblečení jeho družiny. Tomáš se otevřeně vzepřel proti králi Jindřichu VIII. Tudorskému. Hradní posádka dostala včasné varování a na útok se připravila. Tomáš se svým vojskem postupně zaútočil na všechny tři hradní brány. Útok byl ale odražen a Tomáš utekl. Později se musel vzdát a nakonec byl spolu se svými pěti strýci v Londýně popraven. To bylo jediné obléhání v historii hradu. V průběhu 16. století byl hrad vězením více než sídlem královské vlády a postupně chátral. V letech 1565-1578 jej nechal královský místodržící sir Jindřich Sidney opravit. V roce 1577 zde věznil odpůrce daní. V roce 1578 nechali obyvatelé Dublinu opravit zdi v hradním příkopu. Patrně si nebyli jisti svým bezpečím a na starý hrad proto raději pamatovali. V následujícím roce byl v Birminghamské věži hradu zřízen archiv. V roce 1582 se z hradu odstěhoval soud, který tam sídlil od 13. stol. Hned následujícího roku ale došlo na nádvoří hradu k zajímavému soudnímu urovnání mezi dvěma muži z rodu O’Connor. Oba bojovali na život a na smrt. Tiege MacGilpatrick O’Connor vyhrál, useknul svému protivníkovi hlavu a předvedl ji před soudce. Tento druh soudního řízení byl zrušen až v roce 1818. Vláda Alžběty I. Anglické (1558-1603) byla dobou náboženské války v Irsku mezi protestantským, převážně anglickým obyvatelstvem a katolickou irskou většinou. Irové se odmítli podřídit vůli královny a na protestanskou víru nepřestoupili. Mnozí byli uvězněni na hradě a popraveni. V roce 1596 ve městě vybuchlo 144 sudů se střelným prachem. Stalo se tak během vykládání z lodě. Sudy byly určeny pro hrad. Přibližně 300 lidí přišlo o život. Na přelomu 16. a 17. stol. se Angličanům podařilo po téměř třech stoletích obnovit kontrolu nad Irskem. V roce 1617 byla přestavěna hlavní brána hradu. V roce 1624 bylo navrhnuto zbořit severozápadní věž hradu, ta ale o pár dnů později spadla sama. V roce 1633 se stal královským místodržícím Tomáš Wentworth. Ten zahájil dlouhou tradici slavnostních bálů na hradě. Na konci roku 1641 začala irská vzpoura v Ulsteru. Útok na Dublin nevyšel, ale 12000 protestantů bylo pobito. Tato vzpoura pak přerostla v Irskou konfederační válku, která nakonec vedla k obsazení Irska anglickým parlamentním vojskem pod vedením Olivera Cromwella v roce 1649. Irům bylo řečeno "(jděte) do pekla nebo do Connachtu" (To Hell or to Connacht). Cromwell sídlil na hradě v Dublinu. V roce 1684 hrad vyhořel. V roce 1685 byla zahájena jeho částečná přestavba na zámek. Práce byla dokončena před příjezdem krále Jakuba II. v březnu 1689. Dne 7. 5. 1689 král pořádal velký sjezd na hradě. Sídlil zde s přestávkami až do své porážky v bitvě u řeky Boyne v červenci 1690. V této bitvě přišel o trůn ve prospěch Viléma Oranžského. Při útěku z bitvy přenocoval dne 12. července na hradě a poté odplul do Francie. V 18. stol. byl hrad přestavěn do své dnešní zámecké podoby. Stále tu sídlili královští místodržící a bohatá společnost z Dublinu a okolí se tu bavila na bálech. V roce 1775 byla výbuchem ve zbrojnici poškozena Birminghamská věž. Byla proto snesena a na jejích základech ihned vznikla novověká replika. Dne 16. ledna 1922 byla na nádvoří zámku formálně ukončena britská vláda v Irsku. Od té doby slouží státním účelům Irska. Některé jeho interiéry jsou přístupné veřejnosti. V roce 2011 zde byla přivítána britská královna Alžběta II. při své návštěvě Irska. Zámek je dnes stále nazýván hradem, slovo zámek (chateau) se v angličtině pro stavby v Británii a Irsku nepoužívá.

Text: historie
20.9. 2016 - Pavel Semple

Zdroje
(Peter Costello, Dublin Castle in the life of the Irish nation, Wolfhound Press Ltd, 1999)