Solné doly ve Wieliczce patří k nejznámějším turistickým atrakcím Polska, jejich význam ocenilo i UNECSO, které je roku 1978 zapsalo na seznam světového kulturního dědictví jako jedno z prvních 12 míst celého světa. První stopy využívání zdejších solných ložisek pocházejí již z neolitu, první solný důl je doložen již privilegiem krále Kazimíra Obnovitele z roku 1044. Znovu se o Wieliczce zmiňuje opis listiny z roku 1105, která uvádí těžbu soli již za Boleslava Chrabrého (995-1025). Roku 1368 vydal král Kazimír III. Veliký zákony upravující těžbu soli a zřídil první sklady soli v Krakově a Osvětimi. V té době tvořily příjmy spojené s těžbou a prodejem soli třetinu korunních příjmů.
Těžbu řídili v králově jméně soukromí nájemci, kteří nesli plné riziko vyhledávání solných slojí a finanční náklady těžby. Král pak v domluvených splátkách splácel náklady, garantoval trvání nájmu a právo na jednorázové vytěžení dohodnutého množství soli. Po prvním dělení Polska roku 1772 připadla zdejší oblast Rakousku, které radikálně změnilo způsoby těžby moderními postupy s využitím techniky. Již v polovině 19. století byla část podzemí zpřístupněna veřejnosti, již v roce 1851 jej navštívil rakouský císař František Josef I. Od 19. století se datuje i léčebné využití dolů – roku 1826 začali koupelemi léčit nejrůznější choroby od katarů po neplodnost. Po smrti svého propagátora dr. Boczkowsého roku 1855 lečebné využití upadalo a obnoveno bylo až roku 1958 se zaměřením na využití o specifické podzemní mikroklima. Vzduch v podzemí má prokázané lečebné účinky na pacienty s nemocemi horních cest dýchacích či alergiemi, které se léčí v podzemním léčebném ústavu v komoře Jezero Wessel. O další využití dolů se za války pokoušeli nacisté, kteří plánovali využít podzemních prostor ke zbrojní výrobě.Text: historie
24.5. 2005 - Zany
