Daliborka, stavba Benedikta Rejta z r. 1496, stojí na východním konci Zlaté uličky a byla součástí ji lemujícího opevnění Pražského hradu. Sloužila také jako vězení. Prvním vězněm byl Dalibor z Kozojed, podle nějž je věž pojmenována. S ním spojené pověsti a také opera Bedřicha Smetany „Dalibor“ přispěly k tomu, že je Daliborka nejznámější z trojice válcových, pozdně gotických věží severního opevnění Pražského hradu. Dalším ze známých vězňů byl mecenáš věd a umění, hrabě František Antonín Sporck, který zde byl vězněn po dobu patnácti týdnů, a to pro neplacení dluhů. Z vězení ho osvobodil až zásah Karla VI. Věž byla již po stavovském odboji roku 1547 obsazena uvězněnými pražskými měšťany a v době pobělohorské se Daliborka stala těžkým vězením pro účastníky revolty. Podle zprávy o archeologickém průzkumu věže byly v kanále ústícím do Jeleního příkopu nalezeny zbytky lidské kostry. Vězeň na úzké cestě zahynul dříve, než se dostal k ústí. Na odstranění posledních třiceti centimetrů hlíny, která ho dělila od svobody, mu již nestačily síly. Roku 1781 Daliborka vyhořela a při opravách o rok později byla snížena o dvě patra. Jako vězení už nesloužila a v roce 1883 byla zpřístupněna veřejnosti.
Text: historie
17.10. 2023 - Jiří Špaček
Zdroje
wikipedia
|
Přihlášení |
