Vělopolí

Při několikerém podrobnějším průzkumu středu současné malé obce se jako nejpříznivější místo pro výstavbu obranné tvrze Vělopolských jevil zalesněný terén jižním a jihozápadním směrem od č. p. 1 s mírným návrším a ostrožnou nad malými rybníčky na bezejmenné sezónní vodoteči. Průzkum v terénu však ukázal, že tato lokalita by nebyla v západním a jihozápadním směru nijak chráněna. Rovněž nebyl nalezen žádný archeologický artefakt, který by tuto hypotézu podpořil.

Bylo však správné hledat terénní pozůstatky archaického středověkého hrádku či tvrze? Raně gotické sídlo v podobě DSO ve Vělopolí jsme proto museli s podporou absence historických zmínek plně vyloučit. Nutno vzít v úvahu, že rod Vělopolských se zde poprvé vyskytuje až od poloviny 15. století a to již není temná doba rozptýlených sídel v těžko dostupných polohách. V Českých zemích doznívá gotika jako architektonický, ale i společenský styl. Z jihu se pomalu začíná blížit dokonce duch renesance. Je pravděpodobné, že sídlo Vělopolských již nemělo klasický charakter tvrziště obehnaného palisádou a systémem příkopů a valů, ale šlo spíše o menší opevněný dvorec (tvrz), možná zprvu polodřevěný, který by jednak reprezentoval sídlo šlechtického rodu, tak byl zároveň ekonomicky a provozně soběstačný. Obranný charakter však jistě nebyl zcela potlačen a tak lze očekávat, že tvrz či dvorec nesly určité fortifikační prvky, ať už to byla výhodná poloha či možný příkop. Další generace Vělopolských své sídlo upravovaly a rozšiřovaly, aby nebyli pozadu se svými šlechtickými sousedy. Časem jistě přestaly fortifikační prvky sloužit svému účelu, postupně zanikaly a dvorec se otevírat okolí v duchu nastupující renesance. Na počátku 17. století, kdy Vělopolí zřejmě ztratilo sídelní charakter, si můžeme zdejší sídlo představit jako větší zděný dvorec ve výhodné poloze uprostřed obce. Jeho součástí byla obytná budova (tvrz, zámeček), přízemní či patrová, která sloužila jako samotné sídlo panstva, a několik provozně – hospodářských stavení jako jsou stáje, chlévy, sýpka, kůlny a obydlí čeledi. Ani na tehdejší dobu to nebylo nijak výstavné a pohodlné bydlení, avšak sídla drobných šlechticů odpovídala spíše větším usedlostem (např. nedaleké Vendryně, Dolní Domaslavice, Dolní Soběšovice, Prostřední Bludovice aj.). Po úpadku sídelního charakteru byl vělopolský statek panstvem pravděpodobně udržován jako sídlo správy panství – folvark - nebo pronajímán místním sedlákům. Nadále si však statek udržel majoritní postavení v rámci vělopolských usedlostí. Významným vodítkem k lokaci sídla se stala historická mapa Císařských otisků stabilního katastru (SK = stabilní katastr) z roku 1836. Na ní je možno krom typické rozptýlené roubené zástavby drobných domků a usedlostí (žlutě = nepevný materiál, dřevo) vidět v samém středu katastru výrazný areál (objekt) atypického charakteru pro tak malou obec označený parcelním číslem 15. Pravidelný obdélný areál (35 x 50 m) se skládá na mapě ze tří křídel svírající mezi sebou pravidelný obdélný dvůr otevřený k východu, odkud do dvora vedla cesta. Východní polovina severního křídla mírně vystupuje k severu oproti linii této fronty. Celý trojkřídlý objekt je vyznačen sytě červenou barvou, což značí pevný materie (cihla, kámen). Na jih a jihovýchod od areálu je systém dvou malých rybníčků. Pomocí transformace map se podařilo toto místo v terénu lokovat jako rodinný dům čp. 1 s pozůstatky starších hospodářských stavení. Bohužel, z původního rozsáhlého objektu se zachovalo jen západní křídlo s nárožím v podobě staré stodoly. Areál totiž v minulosti vyhořel a nebyl obnoven. Na části severního křídla vznikl moderní dům. Popisné číslo domu 1 mívaly většinou ty nejdůležitější stavby v obci (fara, zámek, fojtství), což historický význam tohoto místa jen potvrzuje. Před tím, než navážeme na historii tohoto objektu, zaměřme se na popis terénu v jeho okolí. Místo na kterém areál čp. 1 stojí je ze strategického hlediska ne úplně nevýhodné. Nachází se na mírném terénním spočinku z plochy polí na jihozápadě a je vklíněno mezi dvě malé vodoteče. Od severu lokalitu obtéká potok Vělopolka, k němuž spadá terén a od jihovýchodu bezejmenný potok, který vytéká z malého lesíku jižně od areálu. Právě na tomto bezejmenném potůčku jsou ještě na SK mapě vyobrazeny dva malé rybníčky, které jsou zachovány dodnes. Mohou být pozůstatkem původního fortifikačního systému skládajícího se z několika malých rybníčků, které chránily lokalitu předpokládaného sídla od jihu. Nejohroženější západní stranu snad mohl přetnout čelní šíjový příkop, který zanikl v důsledku zemědělské činnosti. Tzv. „Folwarczek“, jak se objektu současného čp. 1 říkávalo, lehl požárem, který vypukl 26. června 1927. Spolu s tehdejším majitelem Pavlem Mrowcem se oheň pokoušelo zlikvidovat 9 hasičských sborů z okolních obcí. Hašení bylo komplikováno velkým suchem a nedostatkem vody v potocích i studnách. Podobně rozsáhlý požár v obci nikdo ze starých občanů nepamatoval. Požár byl prý založen nějakým desetiletým chlapcem. Mrowcovi shořelo zcela vše. Zůstaly pouze ohořelé k nebi trčící zdi z obytné budovy a torza hospodářských objektů. Z tehdejších zápisků víme, že pouze sklepy v gotickém stylu a střelnice u vstupu do dvora nelehly kompletně popelem. Během požáru lehl popelem i obecní archiv, který zde byl uložen. Zachována zůstala pouze část hospodářského stavení (stodola) na západním okraji dvora. Hospodář Mrowiec poté dostal od okresního tajemníka v objektu školy k užívání malý pokoj v podkroví a patře. Před požárem bylo hospodářství čp. 1 největším statkem v obci. K historii jeho majitelů před požárem se ví pouze tolik, že Pavel Mrowiec (nar. 1899) odkoupil od rodiny Ciencalů a ti jej získali od řádu těšínských Milosrdných Bratří. Tady se naskýtá podobnost s jinými sousedními malými statky, například Stříteží nebo Vendryní. I je získala po vymření šlechtických majitelů Těšínská komora (Vělopolí spolu se Stříteží přešly pod Těšínskou komoru roku 1792), která tyto statky udržovala jako folvarky – panské dvory – i s bývalými sídly. V případě Vělopolí těšínská komora pronajala (předala) statek – folvark – řádu Milosrdných Bratří z Těšína, kteří zde nesídlili, ale hospodářství pronajímali a měli z něj finanční užitek. Od tohoto řádu kolem poloviny 19. století získává koupí bývalý panský folvark rodina Ciencalů. Z uvedené historie je zřejmé, že od 17. století až do poloviny 19. století všichni majitelé a nájemci bývalého panského sídla dvůr více méně hospodářsky užívali a nezasahovali do jeho podoby. Až rod Ciencalů a Mrowieců patrně přikročil k úpravám objektů pro pohodlnější bydlení. I tak si ale obytné stavení (zámeček) v rámci folvarku, který stával ve východní části severního traktu, musel uchovat hodně ze své historické hmoty a renesanční či barokní prosté podoby. Lze očekávat klenuté přízemí a neméně zajímavé musely být i sklepy, podle starších zápisků gotické, víme však, že takto se označovaly mezi lidmi spíše mohutné kamenné sklepy. V této podobě se dvůr uchoval až do osudného 26. června 1927. Dalo by se očekávat, že areál tímto zanikl. Na základě informací od potomků pana Mrowiece víme, že tento si vzal ihned po požáru u těšínské banky velkou půjčku a celý areál kompletně obnovil. Na počátku 70. let 20. století však přestala obytná budova (obnovený zámeček) z hygienických i společenských důvodů obyvatelům dostačovat. Stavba trpěla velkou vlhkostí. V roce 1971 proto přistoupili majitelé k demolici obytné budovy (zámečku). Díky starší malbě domku z roku 1959 známe přibližnou podobu zaniklého zámečku. Starší stavení mělo podobu prosté přízemní obdélné budovy (11 x 21 m) na severovýchodním okraji pravidelného areálu. Celek kryla prostá sedlová střecha s polovalbou ve zděných štítech. Krytinou měla být dle vyprávění pamětníků pálená taška. Nad hřeben střechy čněly dva komíny. K východu se obracela stavba dvojosým průčelím, stejně tak dvojosý byl i štít. Na sever, do zahrady, pak pětiosým průčelím s dveřmi ve druhé ose od východu. Tento vstup byl tzv. zadní, do zahrady. Okna byla prostá, kaslíková. Žádný výraznější architektonický detail neupomíná na starší založení domku. Pod východní částí stavby se dle popisu paní Evy Sadecké, dcery Pavla Mrowiece, rozkládal velký kamenný sklep, přístupný přes větší klenutou kamennou předsíň (chodbu). Tyto prostory snad vyvolaly právě ony zmínky o gotických sklepech a tajné chodbě v obecní kronice. Ještě rodiče paní Sadecké strašili děti pověstmi o kruté mučírně, která ve sklepech původně byla. Předchozí majitelé vzali demolici poctivě. Nejen, že pečlivě rozebrali obvodové zdivo zámečku z cihel a kamení, ale také rozebrali kamennou klenbu sklepů a zasypali je. Na části zaniklé stavby, na místě zasypaných sklepů, si poté do roku 1974 vystavěli zděnou novostavbu s mírně zapuštěným přízemím, nepodsklepenou, a ničím neupomínající na bývalý význam místa. Postupem let velmi zchátraly i hospodářské objekty, tvořící jižní křídlo areálu. Na počátku 80. let 20. století bylo přistoupeno i k jejich demolici. Tyto stavby byly ze smíšeného zdiva, kryté asfaltovou lepenkou. Od této doby má areál podobu, jakou můžeme vidět i dnes.

Text: popis
22.6. 2018 - Jan P. Štěpánek

Zdroje
Jiří Tichánek