Kněževes nad Oslavou

Dějiny obce jsou zhruba až do první poloviny 16. století spojeny se zdejším opevněným sídlem - drobnou tvrzí, náležející dosud málo známému zemanskému rodu erbu zkříženého šípu a podpěry kuše, píšícím se „z Kněževsi“. V roce 1421 je kupříkladu zmiňován panoš Matějek z Kněževsi spolu se svou manželkou Eliškou, kteří si od Jana ze Svratky kupují svratecký dvůr. Po získání svrateckého dvora se již posléze jmenují „na Svratce“.

V roce 1445 prodává žďárský klášter doživotně za sumu 10 kop pražských grošů půl vsi Borů (Horních Borů) s rychtou, mlýnem a se vším příslušenstvím panoši Matějkovi z Kněževsi a jeho synům Janu, Václavu a Martinovi, aby ves osadili lidmi. Děje se tak na radu Jiřího z Poděbrad. V roce 1466 provdává Eliška ze Svratky (manželka Matějka z Kněževsi) dceru Annu za Jiříka z Šiborova (Šeborova). Eliška zároveň oba manžele činí dědici svého věna na 2 lánech ve Svratce. Jiřík zapisuje své ženě Anně podíl na svém lese („Ochoza“) mezi Pivcovou (dnes Stráneckou) Zhoří a Kochánovem. Roku 1486 odkupuje dědičně klášter od dvora Jana ze Svratky louku pod Svratkou u cesty k Bobrové i s přilehlou polovinou potoka za 20 zl. uherských. Na listině je též dochována pečeť vladyků z Kněževsi. V roce 1490 jsou v žalobě jisté Doroty zmiňováni potomci Jana ze Svratky – Valentin, Martin, Matěj a Mikuláš. Anna Šeborovská se roku 1500 spolčuje se svým bratrem Janem a švagrem Janem na své věno, které po sňatku zapsal její manžel Jiřík z Šeborova. Šeborovský dvůr náleží na počátku 16. století Vavřinci z Šeborova, který jej roku 1516 prodává dědičně Janu Heraltovi z Blízkova. K dvoru náležely dva lány rolí ve vsi Votíně a louka "Obština". Roku 1649 se v listině Rudolfa z Kounic uvádí dědičným rychtářem v Kněževsi Jan Dvořák, který užíval budovu zdejšího dvora. Dále se zde uvádí dědičným rychtářem Hanuš Dvořák, po kterém významný úřad přebírá Michal Dvořák. Konečně roku 1775 je na pozici dědičného rychtáře zmiňován Michal Valenta. Rod Valentů drží pozici dědičného rychtáře až do roku 1848. Velký rozmach hospodářského dvora poté zaznamenáváme na přelomu 60. a 70. let 19. století za Josefa Valenty, který rozšiřuje stáje (1871), staví pazdernu a zakládá aleje kolem silnic. Celý areál, sloužící snad již od druhé poloviny 16. století jako dvůr a sídlo vrchnostenského úředníka - rychtáře, byl okolo poloviny 18. století velkoryse barokně upraven na popud Marie Eleonory kněžny z Lichtenštejnu (1764-1812), která také zdejší nově upravenou budovu dvora příležitostně užívala. Během úprav byla do nádvoří někdejší tvrze postavena rozsáhlá přístavba, obsahující velkou černou kuchyni, pokoj rychtáře a velký sál s trámovým stropem, pro nějž se zažil název „tabulnice“. Přístup do rychty byl nově veden prostorným mázhauzem se schodištěm do podkroví, kde se nacházel čeledník. To již byl objekt ve vlastnictví rodiny Valentů, kteří až do roku 1848 zastávali dědičně pozici kněževeského rychtáře. V držení rodiny Valentů zůstal jeden z největších hospodářských areálů ve vsi i po polovině 19. století. V průběhu poslední třetiny 19. století bylo při budově někdejší rychty opraveno menší obytné stavení – vejminek (vnější průčelí bylo výrazně upraveno ve druhé polovině 20. století). Po roce 1948 byl celý areál konfiskován a využíván pro potřeby státních statků a později JZD. V průběhu 90. let 20. století byl areál v restituci navrácen zpět rodu Valentů. Od roku 2012 byl dvůr s tvrzí a rozsáhlým hospodářským zázemím postupně obnovován pro muzejní využití. Bývalá tvrz se od r. 2013 stala sídlem Regionálního muzea Horního Pooslaví, které získalo od r. 2017 další pracoviště v Brtnici. Zpřístupnění prvních muzejních expozic veřejnosti se plánuje na rok 2017.

Text: historie
13.4. 2014 - Jiří Niesyt