Historie nových hamrů - tzv. fryšhamrů - ve Frýdlantě (dnes Frýdlantě nad Ostravicí) vzešla ze skutečnosti, že v roce 1826 nebyla prodloužena knížetem dosavadní nájemní smlouva arcibiskupských železáren ve Frýdlantě rodině Homoláčů. Olomoucké arcibiskupství, majitel železáren, se rozhodlo na základě dosavadních špatných výsledků rodiny Homoláčů a naopak na základě příznivého posudku dalšího rozvoje podniku od profesora vídeňské techniky Frant. Xavera Riepla, že převezme provoz zpět do své režie. Náročným úkolem zpět převzetí provozu a jeho následné obnovy a rekonstrukce byl na Rieplovo doporučení pověřen schopný František Kleinpeter. Z jeho iniciativy byly právě po roce 1828 vystavěny nové kamenné železárenské hamry a zmodernizovány existující starší, které doplnily starší provoz hutí. Celkem tak k frýdlantským železárnám příslušelo 7 vodních hamrů - 3 ve vsi Ostravice, 1 na Nové Dědině u Frýdlantu a 3 v samotném Frýdlantě. Za modernizací a výstavbou nových hamrů stojí ještě jedno jméno: Josef Kudělásek, hamerní mistr, kterého arcibiskup Rudolf Jan Habsburský povolal speciálně za tímto účelem do Frýdlantu. Všechny hamry dostaly podobu dle patentu francouzského inženýra Condé.
Hamr Antonín Theodor dostal po modernizaci číslo 7 (VII), neboť ležel nejníže po toku řeky Ostravice. Své jméno získal na památku po prvním olomouckém arcibiskupovi hraběti Antonínu Teodoru Colloredo-Waldsee (v úřadu 1777 - 1811). Patrně však historie založení tohoto hamru spadá hlouběji do minulosti a můžeme jej označit za onen starý dolní hamr, který byl několikráte zmiňován při samotných počátcích železáren po polovině 17. století. Dle starší evidence měl mít hamr č. VII dvě vodní kola na svrchní vodu (jedno pro pohon bucharu, druhé pro skříňové dmychadlo) a pracovalo v něm 5 lidí na jednu směnu - fryšar (čili mistr, který vedl hamr, objednávky, hlídal postupy, pomáhal i kovat a dozoroval), hycar (byl zodpovědný za stálost ohně a materiál), kováč (jen koval), postrkovač (pomáhal kováčovi, mazal a udržoval technologii) a puščak (reguloval tok vody na vodní kola a mazal je). Hamr byl vystavěn poměrně daleko od vlastních železáren, v těsném severovýchodním sousedství intravilánu městečka Frýdlantu, na hutním náhonu. Z východní strany náměstí k němu vedla malá ulička, kolem které se už od dřívějších dob soustředila drobná roubená zástavba. Objekt vodního hamru je v těchto místech zachycen již na mapě 1. vojenského mapování ze 60. let 18. století i na skice Tereziánské mapy z roku 1771. Z toho vyplývá, že jej Fr. Kleinpeter pouze nechal mistrem Kuděláskem zmodernizovat a zrekonstruovat. Po roce 1913 se hamr č. VII dostal do pronájmu společnosti a. s. Ferrum, která převzala i většinu provozů bývalých železáren. Hamr poté stále fungoval, pouze do něj bylo dováženo uhlí a surové železo z vnějších provozů (Ostrava). Brzy po 1. světové válce byl provoz hamru ukončen a budova byla v roce 1921 zbořena a kámen a cihly z něj rozprodány na stavební materiál. Část vlastního hamru se zachovala jako rodinný dům č. p. 396 v Lubenské ulici ve Frýdlantu nad Ostravicí, asi 250 m severozápadně od náměstí. Podél východní fronty domu nadále těsně protéká zachovalý hamerní náhon.Text: historie
6.8. 2017 - Jan P. Štěpánek
Zdroje
P. Sysalová: Historie železáren ve Frýdantu n. O., 2008, 350 let železáren ve Frýdlantě n. O., 1968
|
Přihlášení |
